Herálovský statek

Herálové, historie onoho rodu v Markvarticích. Výběr z rodinného archívu.Václav Heral, únor 2017

Úvodem

Historií Herálova rodu se zabývalo vícero příbuzných. Předložená kompilace se opírá především o rukopisnou kroniku Elišky (správně Alžběty) a Františka S. Jarošových, do níž později vepisoval i Doc. MUDr. Václav Heral, CSc. Kronika i s nějakými rodinnými písemnostmi je uložena u jeho syna Jana Herala a existuje i v elektronickém opisu.

Čiperná je kladenská větev rodu Heralů, pořádají dokonce každoročně několikadenní výjezdní setkání všech příbuzných. Z této větve rodu psal kroniku Stanislav Heral, začal v roce 1939 a pokračoval v ní vlastně celý život. Stanislav se přirozeně dobře znal s Eliškou Heralovou a spolupracoval s ní. „Kroniku Netřebické větve rodu Heralů“ (tu já zatím neměl v ruce) několikrát opsal pro své bratry. Dokonce se vypravil do Herálce u Humpolce a do Heraltic u Třebíče. Dostal se do muzea a do archivu ve Žďáru a v Třebíči, byl  ale zklamán, oni se tam velice divili, že se takhle jmenuje, Heral….

Rodinné kořeny vzbuzují zvědavost a že nemám co na práci, rozhodl jsem se sestavit ještě tuto kompilaci, zaměřenou na osud Heralovce v Markvarticích a na nejbližší rodinu. Při probírání rodinného archívu ovšem narazíte i na další zajímavé příběhy.

*****

Když mi bylo asi 40, prožíval jsem nejlepší léta svého života. Tenkrát jsme po tři roky žili v Alžírsku, v přístavním městě Mostaganem, já tam učil na technologickém institutu. Onen třetí rok jsme našim dětem dokonce zaplatili francouzskou školu. Jednoho dne v červnu v poledne jsem je jel vyzvednout ze školy v našem otlučeném autě, vzal jsem to kolem města, vlevo pole žlutého písku, v něm za trochou zeleně autobusové nádraží a za tím už jen modré moře a modré nebe. Okénka v autě jsem měl samozřejmě dokořán, paži venku ovíval vítr. Úkol byl jednoduchý, kousek dál vjet do starého města a tam záhy zastavím u areálu školy, na stinné chodbě si potřesu rukou s francouzským panem ředitelem a jestli my dva budeme mít chuť, tak pár minut budeme jen tak klábosit. Teď ale jedu kolem moře a najednou mne přepadá neuvěřitelný pocit, že jsem dokonale šťasten! Do té doby jsem nic takového nezažil a vlastně ani nikdy potom.

 Toto je historie mého rodu a já chci začít od začátku, od bájného vyprávění starců, jak praví starší český spisovatel. Onoho roku 1990 jsem patřil ke generaci střední větve Markvartické spolu se svými bratry Honzou a Petrem, bratrancem Jeníkem synem strýce Jana, sestřenicemi Hanou dcerou tety Marie a Janou, dcerou strýce Pepíka. O generaci vzad tu tedy byl můj otec Václav, strýcové Jeník (ten vlastně tehdy už zjara zemřel) a Pepík, teta Marie, ti všichni měli své životní druhy, strýcové byli ženatí a teta vdaná. A pak tu bylo nepřehledně jejich bratranců a sestřenic, bližších či vzdálenějších, jako byla „teta“ Anna Vostřáková, „teta“ Eliška Jarošová a další. Nu a tenkrát se v rodině začalo šuškat, že vynálezkyně francouzského sýra camembert se jmenovala Heralová a byla tedy naše příbuzná – tahle šuškanda vlastně byla naší rodinnou pýchou už po pár desítek let. Mně to tehdy vyprávěl můj táta se snivým výrazem v očích – on nezapíral rodu svého a navíc, sýry on velice rád. Měl jsem tenkrát příležitost zajet pátrat přímo do Normandie. Příležitost byla v tom, že jsme do Alžírska a zpět jezdili autem – za oněch časů příležitost k takovému cestování „do nepřátelské ciziny“ byla vzácná a tak nám cesta do přístavní Marseille trvala vždy aspoň týden, poznávali jsme krásy Francie a kempovali pod stanem.

 Po tom všem dlouhém úvodu krátce povím, že ona selka ve vesnici Camembert se jmenovala Harelová, nikoli Heralová, a už proto tedy příbuznou asi být nemůže.

 Nicméně naše rodové jméno nejspíš pochází od evropského Herold, Hérault. Ve starém jihofrancouzském nářečí, tedy okcitánsky, se Hérault vyslovovalo Erau a to je foneticky strašně blízké jménu Heral, neboť hláska H se ve francouzštině nikdy nevyslovuje a koncové L někdy také ne. Když tedy pak ty kraje připadly Francii, úředníci zapisovali do matrik „piš jak slyš“ po francouzsku Heral nebo Héral. A bylo a je pod Pyrenejemi Heralů docela dost, třeba mezi léty 1890 – 1990 bylo ve Francii, hlavně ovšem na jihu, zapsáno do matrik 733 osob jménem Heral (vedle další spousty Héralů).

 Při procházce po hřbitově v jihočeském městečku Velešíně narazíme na náhrobek:

Rodina Heralova
Libuše 1922 – 1938
Voršila 1901 – 1965
Adolf 1900 – 1984

 Pokud půjdeme pěkně dozadu, otcem Adolfa byl zase Adolf, 1874 – 1941, syn Václava, 1847 – 1893. Od toho se odvíjí i jiné čiperná větev rodu, větev Kladenská, ale pokračujeme dále proti toku času: otec Václava byl Vojtěch Heral, tesař v Chodči, narodil se roku 1817 svobodné matce Marii 1791 – 1817, dceři Matouše Herala z Dlouhé, 1765 – 1838, ten pak byl synem Víta Herala 1722 –1766 z Markvartic. Náhrobek tedy sice patří příbuzným, ovšem přes nemanželské dítě od Marie, otcem onoho Vojtěcha byl Jaroš (Panáček) z Dlouhé. Spousta příslušníků našeho hrdého selského rodu jsou tak vlastně (Stanislave, promiň) Jarošové…

 My zůstaneme u větve Markvartické. Pro ty, co milují bájná vyprávění starců, vymyslil jsem tuto báji:

 Ve čtrnáctém století vládl v Čechách císař Karel IV a ten si velice oblíbil pana Markvarta, který působil na pražském královském dvoře ve funkci hofmistra královny Alžběty Pomořanské, poslední manželky císařovy. Soudím, že při korunovační cestě dobrého krále Karla I. do Itálie, odkud se tento navrátil již jako císař Karel IV, přibyl s jeho čeledí i můj plavovlasý předek a když pak pan Markvart na jih od Velešína založil osadu Markvartice, usídlil tam i prvního Herala.

 Rod Markvartů získal jméno po prvním doloženém předkovi – královském komořím Heřmanu Markvartovi (1159), který panoval nad rozsáhlým uzavřeným územím na severu Čech na řece Jizeře. Ve 13. století se rod rozdělil na základní větve pánů z Lemberka, Valdštejna, Michalovic a Vartenberka. Zachytil jsem ale informaci, že si Karel IV. vyměňoval velmi srdečné dopisy ještě s jiným Marquartem, provençálským velmožem.

 Markvartice, starobylou obec v jižních Čechách, založil snad velešínský purkrabí Markvart z Michalovic. Ke konci 14. století je možno sledovat jako majitele části vesnice Racka z Markvartic, purkrabího na hradě Velešíně – tenkrát byl Velešín jedním z 24 správních středisek rožmberského panství.

 Jméno Heral je poprvé zmíněno v době Karlově, stojí psáno v knize PhDr Jaroslava Kadlece: ”Dějiny Zlaté Koruny (1263- 1785)“, jež vyšla r.1949 v Čes. Budějovicích, je tam psáno na straně 62, že v nově založené osadě Hodňov u Čes. Krumlova (před r.1360) je uveden mezi tehdejšími osídlenci také Kuba Heral.

 Nejstarší zmínka o markvartických Heralech ve starých záznamech se týká Vincence Herala, poddaného velešínské fary, který odváděl určité dávky podle tehdejších zákonů, onen zápis je z roku 1553. Další zápis je až z projednání pozůstalosti Bicka Herala v příslušné „Pokladní a zádušní knize fary Velešínské“ z roku 1631.

 Co tenkrát naše předky napadlo mýtit pohraniční hvozdy a usazovat se v doudlebském kraji v předhůří Šumavy, kde počasí je nevlídné a zem chudá? Moje babička jezdívala za časů první republiky na slavnosti venkova do Prahy, děda tam v soutěži chovatelů dobytka získával ocenění. Součástí hospodářské výstavy býval i veliký krojovaný průvod a babička jenom říkala Bóže, hanácké selky a sedláci v bohatých krojích, pak zase Slovácko v jejich krojích, a zase jiní z bohatého Polabí no a úplně na konci Doudlebáci, byli jsme tam za žebráky. Doudlebsko je zkrátka chudý kraj. Možná ale nebylo tomu tak odjakživa, právě v období 1195 – 1465 docházelo k prudkým výkyvům klimatu v přibližně čtyřiceti obdobích prudkých klimatických změn, které velmi silně ovlivnily dění ve střední Evropě. Právě za vlády císaře a krále Karla IV. (1346 – 1378) nastal rozkvět českého státu ve všech oblastech, což se zčásti připisuje… příznivému počasí v oněch letech.

 Zmínili jsme Bicka Herala na prahu války třicetileté, následuje až do současnosti celkem třináct hospodářů na Herálci v Markvarticích, všichni písemně doloženi. Za onoho Bicka byla třicetiletá válka, hladomory, epidemie, bída, neúroda. Po celé sedmnácté století trvalo studené období, určitě se nežilo snadno.

 Bylo tenkrát nevolnictví a byla robota. Markvartické svobodnictví (v osadě jediné) drželi jen Schreinerové, s menší přestávkou až do roku 1739 (v té přestávce, 1680 – 1685, držel jejich statek zástavou Kryštov František Loubský z Lub). Poté ten statek přešel na Kašpara Čejku, ten jej pak roku 1769 prodal krumlovské vrchnosti „…se vší svobodou, jak sám koupil…“

 V naší rodinné rukopisné kronice Elišky (správně Alžběty, ale ona to jméno neměla ráda) a jejího chotě Frant. S. Jaroše se píše, že „příslušníci rodu Heral nikdy nerobotovali“. Doloženo to ale není. Dochoval se naopak robotní seznam z roku 1773, kdy ke kostelu sv. Václava ve Velešíně náležejícími poddanými byl i „Vít Heral neb Jakub Řičák“ (o tom Řičáku později) na č. p. 8, zdaněn byl roku 1773: 34 zlatých 48 krejcarů. „Zvolil sobě starou robotní dlužebnost, má tedy vyřizovati na mlatném ročně 1 zlatý rýnský“. Naši tenkrát tedy nerobotovali, nýbrž z roboty se vykupovali…

 Dále zde byly církevní desátky. V tereziánském pozemkovém katastru z roku 1730 nalezneme „specifikace desátků, jež každý v městysi Velešíně, jako též ve vesnicích ke faře velešínské odvésti má:“ markvartický Heral odváděl 1 měřici a 2 věrtele, tedy asi 75 litrů žita, stejně tak ovsa, biskupských peněz 1 groš, pozemkové činže 1 kopu 10 grošů, k tomu ještě 1 sýr a 6 vajec. To byly desátky, když tedy ta čísla násobíme deseti, dostaneme snad hrubý roční výnos herálovského gruntu. Rozsah polností v 18. století jsem nenašel, podle Berní ruly z roku 1654 rolí měl a osíval Blažej Heral 60 strychů, z nichž osíval 20 strychů na zimu a 20 strychů na jaře. Těch 60 strychů je snad 17 hektarů. Blažej Heral měl tenkrát 10 volů, ale žádného koně, dále 5 krav, 5 jalovic, 36 ovcí a 4 svině (prasata).

Jednoho dne se mne jedna z mých dcer zeptala: „Tati – jak tenkrát žili? Jak bydlili?“ Já odpověděl – „To nevím, ale jestli žili v dírách v zemi tak buď ujištěna, že naši měli největší díru z celé vesnice“. Dcera se bláznivě rozesmála. Fakt je, že obyvatelé celé vesnice Markvartice platili dle spisu „hlavní rectifikační komise“ ze dne 13. září 1736 ročně na domovní a pozemkové činži 2 kopy 46 grošů, a 3 kopy mlateckých peněz, dále museli 9 sáhů palivového dřeva naštípati, a tolikéž sáhů i se 3 sosnami byli povinni přivézti na faru. Rekapitulace: Heral (údaj z roku 1730) 1 kopu 8 grošů, celé Markvartice (v r.1736) 2 kopy 46 grošů, tedy Heral skoro polovinu. Lze z toho vyvodit, že v rámci poměrů dařilo se jim dobře.

 Můj dědeček, Josef Herál sepsal v r. 1931 rukopisnou „Kroniku obce Zubčice.“ Je to podrobné národopisné vyprávění o tom, jak se žilo v Markvarticích a okolí ve druhé polovině století devatenáctého až do 20. let století dvacátého. Zmiňuje i to, že obyvatelé Markvartic (a Lhoty) vyplatili se z práva odůmrtě již roku 1610, příslušnou listinu podepsal tehdy Petr Vok z Rožmberka. My se ale nyní podíváme do století osmnáctého.

V dnešní době dotykových obrazovek a neomezených komunikací máme tendenci vidět staré doby jako primitivní, ve skutečnosti ale i při psaní husími brky existoval právní stát (nevěřte opačnému tvrzení spisovatele Jiráska) a uspořádání společnosti bylo spořádané. Jak tenkrát úřady fungovaly, je patrné z následujících zápisů v „pokladní a zádušní knize fary Velešínské“ z roku 1747:

Poněvadž shora řečený Jan Heral časný, se nechtěl věčným učiniti, tak učinil pořízení o svém majetku za přítomnosti rychtáře a přísežných, a dal napsati následující závěť, která také vrchnostensky aprobována byla. Jmenovitě 1) Františku Mrázovi, jako jedinému dědici, odkazuje ze své usedlosti 1 pár býčků nebo v penězích 10 kop míšen. grošů. – Usedlost v mezníkách a mezích ohraničená a rozložená, vedle 3 párů volů za 97 kop, 2 krávy za 12 kop, 1 polookovaný vůz i s ostatním se nalézajícím domácím nářadím jež učinil, odkazuje svému manželsky dosvědčenému synu Vítu Heralovi, za sumu 300 kop, a z toho 350 kop obnáší: Naproti tomu hospodář je zavázán, své matce Voršile následující výměnek dávati, jakož i doživotní bydlení v chalupě, z ohniště si teplou vodu k potřebě bráti, komoru na úschovu svých věcí, a ročně na sypání obilí: 1 strych pšenice, 6 strychů žita, 1 strych 2 věrtele ječmene, 2 věrtele hrachu, také každoročně 1strych 2 věrtele ovsa, 2 věrtele lněného semene, vedle hospodáře nasázeti 4 záhony zelí, dodávku 1 dojné krávy a místo ve stáji pro ní, též 1 jalovici, k udržování loučku zvanou Ohlavní na seno a otavu, k tomu loučku zvanou Rovina, a z dolní nebo druhé 6 sáhů dlouhé a široké, též uvnitř v zahradě 1 jabloň i s 1 hruškou na Pustotě zvanou, a na kolničce místo na sklizeň sena. Hospodář má nechati a připustiti ke stolu Vojtěcha a Jakuba nežli dospějí ku svatbě. Hospodář má dle možnosti majetku svatbu jim vystrojiti, na první splátku vloží 42 kop 17 grošů 3 denáry, na druhou splátku 20 kop, každoročně spláceti 4 kopy, za kupní cenu 350 kop míšenských grošů. Z toho náleží…

Následuje výčet, osmi dědicům totiž matce Voršile, synům Vojtěchovi, Jakubovi, Vítu a dcerám Ludmile, Regině, Alžbětě, Kateřině bylo připsáno 42 kop 17 grošů 3 denáry.

Poplatek za psaní a rozdělení činil 11 kop 40 grošů, celkem tedy 350 kop míšenských grošů.  

Actum přípisu Nové Hrady 3.února 1747

podepsán Vojtěch Spall knihvedoucí.

V pokladní a zádušní knize lze dále sledovati, jak nový hospodář postupně splácel podíly své matce a sourozencům. Roku 1748 dne 11. března složil Vít Heral Ludmile doma 5 kop, roku 1749 dne 11. března složil Vít Heral vdově Voršile 4 kopy, roku 1750 dne 21. března složil Vít Heral Alžbětě 14 kop, atd. 

Vít Heral zemřel již 6. 2. 1766, zanechav vdovu a houf dětí, z nichž nejstaršímu bylo asi 11 let a nejmladšímu 1 rok. Vdově nezbylo než se rychle znovu vdát, nový hospodář pak siroty vyhnal z domu… tak to nikoliv, takováto představa je zcela falešná, v civilizované společnosti to probíhalo jinak, jak o tom svědčí následující zápisy. Bude to trochu dlouhé čtení, ale mám za to, že to o „době temna“ podává výmluvné svědectví.  

Vít Heral odešel smrtí (zemřel), a s tímto vrchnostenským svolením (Consens) převzal shora řečený Jakub Řičák tuto usedlost a to na dobu 20 let, a přiženil se ku vdově Anežce po zesnulém majiteli, a při tom bylo shledáno: 3 páry volů, 2 páry dvouročních volků, pak 1 pár ročních volků, celkem za 240 kop, a na kravách se vším dobytkem za 100 kop, jako též 10 ovcí, 1 prasnice, 3 okované vozy, 2 pluhy se železem, 5 párů bran se železnými hřebíky i s přináležejícím domácím nářadím, které dle stávajícího odhadu má býti při usedlosti zachováno, za kupní cenu třistapadesát zlatých, a majitel má složiti 30 zlatých na první splátku, a druhou 10 zlatých, a pak pět ročních splátek má splatiti, po uplynutí 20 roků nastoupí a ujme se tohoto hospodářství Vojtěch Heral. – V případě, pakli by zemřel, nastoupí mladší syn Matěj Heral, jemuž po dobu 26 roků bude hospodařiti dovoleno. 

Jakub Řičák, nynější majitel, jest zavázán následujícím sourozencům, jako: Kláře, Rosině, Terezii a Marianně, až dospějí ku oddavkám, každou s kožichem a truhlou, pak 2 postelemi a talíři vybaviti, a taktéž svatební hostinu vystrojiti, a ve statku musí následující dobytek chovati, a to: Marianně 1 pár volů za 35 kop, další pár volů za 20 kop, 2 krávy za 20 kop, 2 ovce za 2 kopy 20 grošů a jeden polookovaný vůz, celkem za 77 kop 20 grošů; Terezii, Rosině, Kláře právě tak 77 kop 20 grošů, Vojtěchu 2 páry volů za 80 kop, Matěji 1 pár volů za 40 kop a 1 pár volů za 20 kop, 2 krávy za 20 kop, 3 ovce za 3 kopy 20 grošů, celkem tedy 83 kop 20 grošů. 

S tímto ohledem a s podmínkou, že nynější majitel Jakub Řičák, pozůstalé sirotky zde nahoře vybaví, a což se v tomto způsobu doufá, že je skutečně vybaví, tak mu tato usedlost na dobu 20 roků připsána bude za 350 zlatých. 

Z toho náleží ze starého pozemkového dědictví po Janu Heralovi: Vojtěchovi 36 kop 17 grošů 3 denáry, po jeho bratru Jakubu 6 kop, Regině 27 kop 17 grošů 3 denáry, Alžbětě 19 kop 17 grošů 3 denáry, Kateřině 32 kop 17 grošů 3 denáry, celkem tedy 121 kop 10 grošů. Ze zbytku náleží stejný díl a dědictví po Vítu Heralovi: vdově Anežce, dcerám: Marianně, Terezii, Rosině, Kláře, a Alžbětě, a synu Matěji, každému 31 kop 36 grošů, a za rozepisovací a rozdělovací poplatek 7 kop 33 grošů, celkem 228 kop 50 grošů.  

Nové Hrady dne 24. prosince 1766.

Anežka rozená Hajná z Ločenic dostala tedy nového muže, Jakuba Řičáka z Pazderova. Ještě za jeho života (zemřel až 1815) opět zafungoval dokonalý právní systém, jak plyne z následujícího dokumentu: 

Poněvadž Jakub Řičák, na léta se přiženil, a léta jeho hospodářství se dovršila, tak ve vesnici Markvarticích usedlost č.p. 8 Vojtěchu Heralovi, po zesnulém tělesném otci Vítu Heralovi dle Kladenínské pozemkové knihy list 303 za kupní cenu třistapadesát zlatých má hospodářsky předati, a na místo v pozemkové knize zajištěného obnosu následující dobytek předati, a to: 1 pár volů za 80 zl., zvlášť 2 páry volů za 120 zl, dvě dojné krávy za 40 zl., 1 ovci za 18 zl., 1 prasnici za 10zl., tři okované vozy za 60 zl., pluh se železem za 12 zl., 1 pár bran se železnými hřebíky za 8 zl., pak 1 velký řetěz za 6 zl., tři velké a 2 malé sekyry, pak ostatní hospodářské nářadí za 8 zl., za prodejní sumu 350 zlatých. 

Z této kupní smlouvy má nástupce složiti na první splátku 114 zl. 36 kr., na druhou splátku 80 zl., a pak každoročně po 10 zl. spláceti.

Z této kupní smlouvy náleží: dědicům po Vítu Heralovi: dle Kladenínské pozemkové knihy, list 204 na splátkách: Dceři Marianně16 zl 36 kr, Terezii 6 zl 36 kr, Rosině 26 zl 36 kr, Kláře 26 zl 36 kr, synu Vojtěchovi 31 zl 36 kr, Matěji 6 zl 36 kr a odstupujícímu Jakubu Řičákovi, s jeho manželkou Anežkou, má dávati výměnek, jakž jest určeno v zavtělené svatební smlouvě (díl č.3 v Kladenínské pozem.knize list 206.) 

Rovněž má odstupujícího tělesný syn Pavel Řičák chalupu i se všemi určenými pozemky, se všemi pevně stanovenými podmínkami, dle znějící svatební smlouvy díl č.3 a 4 na dva životy užívati, a k tomu jest ještě třeba přinésti vysoko vrchnostenské svolení. 

Vedle toho bylo odstupujícímu jako též nástupci pevně uloženo, aby nástupce tělesným sestrám Marianně a Kláře u odstupujícího nechal bydlení, a až tento zemře, aby u nevlastního bratra Pavla doživotně býti mohly. Měl-li by tento syn Pavel Řičák, jinou příležitost dostati a chalupu i k tomu s náležejícími pozemky více nepotřebovati, tak má nástupce závazek udělati, chalupu i s těmito pozemky oběma jmenovaným sestrám Marianně a Kláře též na 2 životy k užívání přepustiti. Naproti tomu jest nevlastní bratr Pavel, jako též i jedna z obou sester za užívání chalupy zavázána, majiteli usedlosti při sušení sena nebo v čase žní při obyčejné stravě každoročně pracovati. – 

Dle znějícího 3. odstavce svatební smlouvy, jest nástupce zavázán nevlastnímu bratru Pavlovi a těmto 2 tělesným sestrám Marianně a Kláře až tyto dospějí ke svatbě, dle stavu přiměřenou svatbu vypraviti. 

V tomto způsobu se svolením vrchnostenského místního soudu, tato hospodářská usedlost jest Vojtěchu Heralovi do vlastnictví připsána.

Actum knihovní úřad Nové Hrady dne 22.srpna 1803.

+ + + Vojtěch Heral, nástupce.

+ + + Jakub Řičák, odstupující.

+ + + Vojtěch Krich, rychtář z Kladenína, jako svědek.

+ + + Matěj Heral, bratr nástupce a sedlák ve vesnici Dlouhé, jako svědek.

+ + + Antonín Doubek, sedlák z Lahutě, jako svědek,

Matěj Vojtěch Hunšovský, svědek za + znamení.

František Spatzierer, vrchnostenský Justiciár.

Josef Marisko, vedoucí pozemkových knih.

 Povšimněme si, že selští účastníci řízení napsali jen tři křížky, neuměli se podepsat – už jejich děti ale do školy patrně chodily.

 Nyní už je Vojtěch Heral rok ženatý, vzal si vdovu Rosinu rozenou Chromou, vdovu po Josefu Dvořákovi-Němcovi z Plava, k tomu byla sepsána svatební smlouva. Nevěsta mimo jiné přinesla svému ženichovi po svém zesnulém otci připadající dědičný podíl 1200 zlatých. V této smlouvě, označené v předchozím o rok mladším dokumentu jako „zavtělená svatební smlouva“ jsou uvedeny povinnosti Vojtěcha vůči jeho nevlastnímu otci, jak následuje:

Odstupující má požívati doživotní bydlení v chalupě při usedlosti, a v případě, pakli by se s ním hospodář nemohl snášeti, tak zůstane odstupujícímu při usedlosti nově vystavená chalupa k doživotnímu užívání. Vedle toho bude z usedlosti každoročně dostávati: 1 strych 2 věrtele pšenice, 14 strychů žita, hrachu 1 věrtel, a dva strychy ječmene. Item jest hospodář výměnkáři povinen… atd.

 Vše bylo důkladně zapsáno a mezi rodinami Heralů a Řičáků pokračovalo po další generace pravé přátelství. Anežka rozená Hajná z Ločenic, vdova po Vítu Heralovi, dala i Řičákovi tři děti (jedno záhy zemřelo), z těch dětí nás zajímá zvláště Jakub Řičák. Když totiž markvartický hospodář v r.1820 zemřel a zůstavil čtyři malé děti, vdova Rosina roz. Chromá, vdova po Josefu Dvořákovi -Němcovi z Plava a nyní i po Vojtěchu Heralovi z Markvartic vdala se znova a vzala si právě Jakuba Řičáka a měli spolu jediného syna, Václava Emmanuela Řičáka, 1824 – 1904, který se stal děkanem v Přešticích. Pan děkan byl oblíbený kněz v celém okolí, neboť byl nejen dobrosrdečný, ale dovedl v nouzi poradit a pomoci. Později uvedeme, jak byl vpravdě přátelský k rodině Josefa Herala, přijal ho jako svého synovce do služeb při farním hospodářství, a když Josef zemřel, staral se o jeho sirotky rovněž s dobrým srdcem, a podporoval je kde a kdy jen mohl. Děkan Řičák byl biskupským notářem, členem c.k. okresní školní rady, zpravodajem c. k. centrální komise pro zachování historických a archeologických památek ve Vídni, dopisovatelem c. k. ministerstva orby a byl též českým spisovatelem, autorem několika knih, třeba ovocnářské příručky a také „Místopisu města Přeštice“. Zemřel v Přešticích dne 28. prosince 1904, o půl 6 hod. večerní. Byl 55 let knězem, a dožil se 80. let věku. Byl pohřben na hřbitově v Přešticích dne 31. prosince r.1904 o 10. hodině dopolední po zádušní mši svaté. Žije snad dosud ve vzpomínkách věřících své farnosti.  

Rodu Heralů v Markvarticích devatenácté století moc nesvědčilo, to říkáme už nyní, ale pan děkan Řičák jim byl velkou oporou, jak za chvíli doložíme.

 Františku Heralovi bylo při úmrtí jeho táty 8 roků, když se později oženil, vzal si o osm let mladší Marii Hanzlovou z vesnice Horní Vesce.

 Z dětí Františka a Marie zmiňme právě Jakuba Herála 1843 – 1927, lékárníka v Praze, mladšího bratra Evy. Oženil se, ale manželství pak bylo rozloučeno a Jakub zůstal bezdětný. Jedna z jeho sester, Marie, byla svobodnou matkou a sama vychovala syna Vojtěcha, který pak byl učitelem v Křemži – oženil se, ale zůstal bezdětným.

 Že tenkrát rodinné pouto fungovalo, svědčí dopis Jakuba bratrovi Josefovi, který se usadil v Přešticích. Ještě poznámka – v té době se Herálové psali s dlouhým á, piš jak slyš, v krajovém nářečí se totiž mnohá slova a také jména vyslovovala se silným přízvukem na konci slova a byla tenkrát doba národního probuzení…

Milý Josefe!

Poukázal jsem pro Tebe v Č.průmyslové bance K.1000, které oklikou přes poštovní spořitelnu ve Vídni obdržíš za několik dní. Těší mne, že Ti mohu vypomoci a doufám, že se mi odměníš pilností, skromností a spořivostí takovým způsobem, jak Ti já vždy domlouvám, z čehož budeš míti Ty nejvíce prospěchu a pak že mne budeš míti aspoň trochu rád i kdybych sebe více bručil. Mám Vás všechny stejně rád a doufám, že i Ty učiníš totéž a že vždy svým sourozencům zůstaneš milujícím upřímným bratrem. Ten Tvůj stavební plán se mi zamlouvá a líbí-li se Tobě, jsem spokojen. Radost jsi mi udělal, že chceš uchovati mou milou lípu. Uhlídáš, jak se nám zase zazelená a jak ubožáček se těší, že zůstane s námi. I rostlina žije, má cit, jen že nemá slov, kterým by jsme rozuměli. Neměl-li by strom život, nemohl by ploditi a liší se od tak zvaného tvora jen tím, že jest připevněn na jedno místo a nemůže se tedy pohybovati dle své vůle jak to může činiti živočich. Nejni-li shořelá kůra kolem i s líčím, ještě zas obživne, musí se však ořezati až asi na půl metru nad pněm. V Kamenici nad Lípou mají lípu tak dutou, že uvnitř může seděti několik osob a v nízké koruně jest prkenné podium pro celou společnost a přece se každoročně zelená, kvete a přináší plody. Arci jí starouškovi žádný neublíží.

Nyní zprávu smutnou. Z ředitelství česk. gymnasia v Budějovicích obdržel jsem úřední dopis, že František nevyhovuje ze dvou zástojů a sice matematiky a přírodopisu! Tím arci jsou studia jeho dokončena a musí se chytiti něčeho jiného, co by ho uživilo. Lituju velice, ale jaká pomoc!

Možná, že se na nějaký den přijdu na Vás podívati a s Vámi se poraditi a umluviti. Až se zase trochu seberu a bude-li třeba, ještě Ti nějakou korunou vypomůžu.

Zdravím a líbám Vás a do ochrany Boží poroučí Vás

Tvůj upřímný strýc Jak. Herál

Velkorysost Jakuba a řečeno moderními slovy, ekologické myšlení dokládá i následující dopis:

Milý Josefe!

Přikládám Ti malý plánek, jak asi si myslím prodloužení a zvětšení kolny. Zeď stodoly by byla hned zdí v nové kolně, kde by Jsi mohl míti secí stroj, pluhy a brány t. c. kdežto vozy by mohly býti v starém díle. Celé to prodloužení uspořil by Jsi šalování, tedy hodně prken a uspořil by Jsi hodný kout, který by nebyl nic hezkého. Muselo by býti na střeše mezi štítem stodoly a kolny asi sedlo, což by však nabytým místem jak dole tak na kolně úplně se vyrovnalo. Vůbec hleď se co možná vyhnouti koutům a proto uděláš dobře když spojovací zeď mezi seníkem a dřevníkem uděláš v rovné čáře s jich venkovskou zdí. Takový kout by byl jen pro nečistotu a všem příležitostem pro to se vyhni. Lípu můžeš ořezati hned a sice celou, nech zachované ramena jen asi 1 1/2 – 2 M. dlouhé. Bylo by arci lépe předevzíti na ní tu operací až v zimě, když spí – ale jaká pomoc, když jinak nemůžeme. Peníze pojistné Jsi asi již dostal, trvalo to dost dlouho. Piš mi zase brzy jak se Ti to dělá a jak Jsi daleko se stavbou. Zde pořád sprchává a ochladilo se. U Vás to asi bude také takové a máte se sušením asi hodně a marné práce.

Na tu kolnu Ti přidám 200 korun, které, až je budeš potřebovati Ti pošlu.

Líbám a zdravím všechny a do ochrany Boží Vás poroučím. Jen buďte hodní, Boha se nespouštějte a i On Vás neopouští. Naše rodina byla vždy věrně katolická a doufám pevně, že i Vy jí věrni zůstanete.

Váš upřímný strýc Jak. Herál

Než opustíme větev přeštickou, zmiňme Jakubovu sestru Alžbětu (Elišku), 1895 – 1977, autorku rodinné kroniky. Za zmínku stojí rovněž bratr Václav, drogista v Dolním Bukovsku a hlavně jeho dcera Edita – to už jsme hluboko ve 20. století a symptomem moderní doby je, že ona Edita se dvakrát rozvedla, s třetím manželem Petrechem se pak odstěhovala do Německa.

Ale vraťme se do Markvartic, kde to nějak nefunguje, jak dokládá i tento dopis Jakuba Herála otci Františkovi, ten byl zřejmě již na výměnku:

V Rakovníku dne 20. května.

Drahý otče!

 Často, velmi často vzpomínám si na Vás, co asi děláte a jak se máte. Před nějakým časem dostal jsem psaní od Tomse z Dluhé. Psal mi, že Jste tam byl a že Jste zdráv, což mně velmi těšilo. Těším se velmi na to, že Vás někdy po svatým Jakubě navštívím. Já jsem zde spokojen a dobře se mi vede, jen to lituju, že jsem Vás tak daleko vzdálen, a nemohu častěji k Vám zajeti.

 Jak pak stojí u Vás osení? Zde ne valně, snad se ale nyní polepší. Měli jsme zde veliká sucha, celý duben nepršelo, tak že jaře se ani nesklízely, luka byla úplně vypálená a chmel se ani neukazoval. Teprve předešlý týden trochu sprchlo a včera dostali jsme pěknou vláhu. žita metají ale jsou tak řídká a krátká, že až srdce bolí. Stromy zde kvetou dost a je naděje na hojnost ovoce. Stromů je tu dost, u některých vsí jsou celé veliké sady švestkové a když se švestky uvedou odváží se daleko a neb je sedláci sami suší. 

Doufám, že Jste nyní mezi sebou spokojenější. Snášejte se, prosím Vás, mezi sebou, vždyť budete všichni spokojeněji živi v míru a v lásce, než ve sváru a zlobě. Těším se velmi na shledanou s Vámi a doufám s jistotou, že se s Vámi všemi letos potěším.

 Pozdravuju Vás všechny, jakož i všechny známé a příbuzné, obzvlášť v Dluhé a ve Vesci.

Vás, drahý otce mnohokrát líbaje, zůstávám

Váš upřímný syn Jakub.

Na přilepšenou na svátky posílám Vám poštovní poukázkou 5 zl.

A nyní psaní hospodáři v Markvarticích od děkana Jakuba Řičáka z Přeštic:

Přeštic 26. 2. 1891

Milý Františku!

 Hnedle bude čas k vyzdvihování stromků ze školky, a Ty mi nic nepíšeš, kolik stromů budeš potřebovat Ty, a kolik Šťastných, pak ten hostinský při nádraží, totiž kolik máte každý připravených jam pro vysazování. Do syrových jam, to jest do jam nově vykopaných, nedám vysazovat stromky, jest jich škoda zmařit, já se s nimi napiplám, než je vypěstuju, a tam potom mají zahynout pouhou leností, neboli hloupostí, mně jest jich líto. Jak se jaro otevře, tak hned je dám vykopat, a hned bych je vám odeslat, kdyby jen bylo všecko už připraveno, aby se mohly ihned vsaditi, hned ten den, jak přijdou. Jinak nepošlu nic. Řekni to Šťastnému a p.Ševci. Kdo by chtěl do syrové, nové jámy stromy sázeti, ten by musel vykopati tuze velikou jámu, a dáti pod stromek, pod kořeny samou cizí, zvětralou, úrodnou a sypkou zem; tu hrubou z jámy vykopanou mohl by na povrchu rozprostřít, sice jest vysazování stromů všecko marné.

Lituji Vás, že Vám brambory zmrzly, jest jenom vinou Vaší; aspoň se z toho bude učit, byt opatrnými. Ze škody se člověk nejlépe učí. To jest starý známý hřích Vás všech, že když něco vykonáte, dále o tom pranic nepřemýšlíte, jestli to bude dobře a užitečné; Vy to uděláte, a dále si toho ani nevšimnete. Hospodář musí často obcházet pole louky dům, a všudy si všimnout co a jak to stojí, a co jest třeba spravit, aby se nestala nikde škoda nebo ztráta. Při sklepování čili při přezimování brambor jest třeba zvláštní pozornosti, jakož jste se letos přesvědčili. Proto ale přece musíte hodně mnoho bramborů sázet, ať je koupíte kdekoli, musíte mít mnoho brambor, chcete-li udržeti větší chov vepřového dobytka. 

Jestli pak máte asi už vyvezený hnůj pod zelí, pod řípu, pod hrách, pod viku, pod smíšku? Mnoho-li jste asi nadělali přes tu zimu kompostu? Jestli pak jste něco pracovali na loukách?

Ohledně toho býčka jsem Vám už řekl moje mínění. Napřed se naučte dobře odstavovat telátka, starat se o dobrou píci. Kdybych také chtěl, přece bych Vám nemohl letos žádného býčka poslati, protože sám žádného takového vhodného nemám. bylo by ale velice výhodné pro Vás, kdybyste měli svého vlastního býka, ale ne býčka, nýbrž pořádného plemeníka, na kterém by také něco přirostlo. Z domácí maštale zde za plemeníka žádné tele dobře nehodí musí být z cizího plemene. Kupte si z některého panského dvora nějaké pěkné telátko na odstav, bejčka, který třebas by byl trochu drahý vždy se Vám vyplatí, když ho budete dobře hledět, dobře krmit, celý čtvrt léta dobrou polévkou a pak jen samou suchou pící, vikou máčenou a ovsem. Na zakoupení takového býčka rád Vám chci přispěti s penězi, neboť k tomu účelu nesmí se litovati peníze. Svým časem chci se Vám sám postarati o pěkného býka ze zdejší krajiny. Abyste náležitého užitku měli z chovu dobytka, musíte chovati tři až čtyřy býky, jednoho tříletého ke skoku a k odprodeji, jednoho as dvouletého, a jednoho nebo dva mladičké. Také se musíte postarat o tu lacinou sůl pro dobytek, tak zvanou odpadkovou hnojivou, nepomíchanou sůl s císařských salínek, jako my zde dostáváme skrze hospodářský spolek. Členové žádají u spolku aby jim vymohl u zemědělské rady certifikát na odebrání 100 Metr.centů té soli. Smluvte se co členové spolku, mnoho-li by jí každý odebrali, a až bude na 100 MtC. odběratelů, zakročte o certifikát. Vy sami můžete nejméně 10 MtC žádat a upsat. Jestli tam nikdo ten způsob odebírání té soli, a ty podmínky k tomu dobře nezná, chci Vám jít na ruku, a všecko vysvětlit a náležitě poraditi. Jenom skrz spolek jest možno ten certifikát od zemědělské rady dostati. Sůl ta jest nanejvýš užitečná pro dobytek. Malý Josífek chodí pilně do školy, umí už čísti i psáti a dělá roztomilé prospěchy; mám z něho radost; všichni ho mají rádi; zvláště ale naše stará Anka má s něj starost jako matka, ošetřuje ho, ráno ho budí, oblíká, čistí ho; modlí se s nim, na cestu do školy mu dává napomenutí, na večer s nim se modlí a ho uspává. On spí sám na zvláštní posteli, má bílé podušky, a Anka dává pozor, aby vždy čisté byly zachovány. Anku má nade všecky nejrač. Jest velmi hodný a poslušný, ale když někdy přece nechce dobře poslechnout, pohrozí se mu, že ho pošleme do Markvartic; pak hned jest jiným a poslechne na slovo.

 Jsme zde všichni dobře zdrávi, což popřejž dobrotivý Bůh i všem Vám.

Jsem v lásce oddaný Váš Řičák

 V té době už je v Markvarticích další hospodář, syn František 1855 –1900, za ženu si vzal Annu Maškovou, rovněž z Markvartic. Měli zase hodně dětí, šest z nichž se dožilo dospělosti. Neštěstím bylo, že František musel na vojnu, vrátil se až v roce 1887 a z vojáka už hospodáře neuděláš. V níže uvedeném propouštěcím listu je uvedeno „svobodný“, avšak v době propuštění z vojny byly zde již děti, Kateřina narozená 1879, Marie nar. 1882 a Josef narozený 1885 – budoucí hospodář, který jistý čas byl v opatrování u děkana Řičáka, viz předchozí dopis. Tedy hospodář František a Anna, v úředním výpisu matriky z r.1906 je uveden rok sňatku 1882 a u Kateřiny poznámka: Nápotomním manželstvím rodičů legitimována. Následující dokument je dvojjazyčný, uvádíme jen český text:

 C.k. Landwehr- Dragoner- Regiment- N° 3

Dragoun František Heral narozený roku 1855 v Markvarticích, okresu Krumlovského, země České, náboženství katolického, stavu svobodného sloužil u ck/: 14-ho pluku dragounů zákopníků želez. teleg. pluku po 10 let, 3 měsíců, – dní jako dragoun a vozotaj dále 3. pluku Dragounu zemské obrany (počítajíc v to i kádrový čas služební – let, – měsíců, – dní, jenž podle zákona ze dne 24.května 1883, dvojnásob se čítá) po 2 let, – měsíců, – dní jako dragoun tedy dohromady 12 let, 3 měsíců, – dní věrně a čestně; prodělal okupaci Bosny a Hercegoviny.

 Tento dragoun má právo, nositi válečný odznak

 Poněvadž dragoun František Heral úplně vyhověl zákonné povinnosti branné, tedy propouští se dnem 31 prosincem 1887 ze svazku obrany zemské a uděluje se mu podle §. 39 zákona ze dne 2. října 1882, tato listina z vyhrazením domobranecké povinnosti až do roku 1897.

 Ve Welsu dne 31. prosince 1887 razítko, podpis nečitelné

Formálně bylo všechno ještě jinak, v rámci pozůstalostního řízení po Marii Heralové (1820 – 1885), která byla majitelkou poloviny hospodářství v Markvarticích, vzdal se její manžel František Heral (nar. 1812) svého vlastnictví druhé poloviny hospodářství a to bylo podle poslední vůle Marie Heralové odevzdáno celé Janu Heralovi (1847 – 1896) s tím, že do jeho oženění bude ”požívání živnosti celé“ ponecháno jeho otci Františku Heralovi (staršímu). Tomu bylo v r.1887 již 75 roků. Jan, jemuž bylo v r.1887 44 roků, již zůstal svobodný. Podle poznámky vepsané Jarošovými do rodové kroniky hospodařil na statku ”jenom devět let“, čímž se rozumí asi doba od sepsání odevzdací listiny v roce 1887 do jeho úmrtí v r.1896. Zdá se však, že vedení statku měl od návratu z vojny v r.1887 Janův bratr František (1855 – 1900) a Jan na statku fakticky vůbec nehospodařil. Jan Heral byl podle vyprávění jeho synovce Josefa veliký silák, mohutné postavy, velký dobrák, spíše pasivní. živil se prý samostatně jako forman (t. j. povozník, dopravoval náklady koňským povozem).

 Ať už to zavinil nejstarší syn Jan, který si nechtěl uvázat na krk ani hospodářství, ani ženu, anebo pak voják František, s hospodářstvím to šlo od deseti k pěti. Nelíbilo se to třeba Josefovi v Přešticích, který byl o dva roky starší než František a tak měl spíš právo statek převzít… Onen přeštický Josef Heral měl tyto děti: dvojčata Marii a Vojtěcha, dvojčata Václava a Alžbětu (Elišku) a Annu. V Přešticích byl činný při hospodářství u svého strýce, děkana p. Václava Emmanuela Řičáka. Že nedostal markvartické hospodářství pociťoval jako křivdu, což se odráží v následující básni jeho dcery:

Eliška Jarošová:  Oráč.

[: Památce svého otce :]

Na konci u lesa pole lán,

brázdu tam otec oře.

”Až budu jednou na svém pán,

jen dočkat dej mi Bože…!“

Tělo je slabé, práce zlá,

pot z čela zvolna teče.

Stín smrti brázdou tiše jde,

a za pluhem se vleče – .

Východ se nad lesem rozhořel,

zvonku hlas kvílí a pláče…

Brázda se nachem zarděla.-

Oráče – nedočká se – .…

Nebylo mu dopřáno aby se dočkal, až budou děti zaopatřeny, zemřel na zápal mozkových blan dne 2. října r. 1898 a pohřben byl na hřbitově v Přešticích. Tolik tedy předem k následujícímu dopisu Mg. Jakuba Herála strýci V. E. Řičákovi, děkanovi v Přešticích:

 V Kaplici dne 10.září 1883.

Drahý Pane strýčku!

 Teprve dnes jest mně možné odpověděti na poslední Váš list. Nemohl jsem celý čas do Markvartic, pan Knapp jezdil pořád světem a velmi málo se mně zdržel doma. Minulý týden jsem se však vypravil a správa jakou jsem rodičům přinesl, velmi málo je potěšila. Byli velice překvapeni, že jim chcete poslati Josefa domů, kterému by měli postoupiti hospodářství. Nestojí to s nimi totiž tak špatně, jak Vám asi roztomilý p. Bürger vyprávěl a poměry domácí jsou dosti uspořádané; každý ví v celém vůkolí komu a mnoho-li jsou dlužní. Dluh jest arci velký, poměrně však proti dluhům jiných, kromě pana bratra p. Bürgera ne tak strašný. Jsoutiť totiž dlužní do spořitelny Krumlovské 8600 zl. které mají na annuity, kdežto statek stojí nejméně 20 – 25 tisíc zl. tedy aktivum, které daleko přesahuje passivu. Úroky i anuity splácejí správně, dobytka mají též dostatečně a úrody, že mohou býti spokojení. Dluhy neknihovní, jakých sem tam měli splatili letos a vloni hnedle úplně a ještě neprodali letošního obílí ani za krejcar. žijí spokojeně a starosti neruší jim, jak to dříve bývalo, spánek. I otec jest nyní celý jiný, hledí si hospodářství a nechává na sobě záležeti. Potěšil jsem se mezi nimi. Sami se divili a těšili, jak jest Bůh k nim nyní milostivým a jaký vedou život spokojený. Lidé staří sem ke mně přijdou, vypravují jak to mají nyní u Herálů zavedené a jak jim to hezky jde. Proto se nebudete diviti, že rodičům nechce se jíti do výminku a státi se odvislými od syna. Proto Josef nesmí mysliti, že by mu živnost odevzdali hned, ačkoliv tam není řečeno, že mu jí nedají později. Bratr František, který arci neudělal se svou ženitbou žádné velké hmotné štěstí, stará se všemožně o všechno, jest pilným a rodičům hodným synem, nezůstal by beztoho doma, kdyby rodiče živnost odevzdali, jakož i ostatní museli by se ohlédnouti jinam. To jest druhá příčina, proč rodiče chtějí hospodařiti sami dále. Nechtějí totiž děti vyhnati do ciziny a myslí, že je to lepší, pracují-li doma pro sebe, než u lidí cizích.

 Prosili mne, abych Vás jménem jejich poprosil aby, půjde-li to jen drobet, Josefa jste u sebe nechal. Jen mu řekněte, jak to neradi slyšeli, když jsem jim povídal, že nechce poslouchati a že má na vždy přijíti domů, a bude-li třeba, že tam k Vám otec sám pojede aby mu domluvil, jak mu to prospěšné, že jest u Vás a jak má Vás poslouchati. Co by dělal doma? Tam jest jich bez toho dost a nač by byl doma, když může býti prospěšným u Vás. Ať si věc sám rozmyslí, jest k tomu starý sám dost.

 Vůbec se mi zdá, že celé to nedorozumění a celá ta mrzutost jest následek návštěvy p. Bürgera, který namluvil něco Vám, něco Josefovi a něco u nás doma. Však nechme toho, takový všelijaký hloupý klep nedovede porušiti lásku a přátelství, které Vás k nám povždy pojilo a které nikdy neochabne. Stromky stojí výborně a krásně. Švestky o kterých jsme myslili, že nepřijdou, přišly v druhé míze hnedle všechny.

Já sám mám velkou naději, že dostanu v Budějovicích 3. lékárnu. Jsem totiž v návrhu dán od hejtmanství v Budějovicích na místo první. Druzí dva v ternu, třetí jest známý vám z Přeštic Hůrka, jsou však starší mne a to by mně mohlo uškoditi. Čekám každý den na rozhodnutí. Bylo by to tak mezi budějovickými faktiosi sensací, kdybych já reussíroval! Za to by mně tam přijali našinci s náručí otevřenou.

Panu Bohu budiž poručeno. Mnohokrát Vás líbá a pozdravuje

Váš vděčný Jak Heral

A doba se měnila, třeba první bicykl s velkým kolem předním a malým zadním měl v Markvarticích řídící učitel Kohout as roku 1885. Novou dobu předznamenává ještě jiný dopis Jakuba Herala bratru Františkovi:

V Rokycanech, dne 29.dubna 1890.

Milý Bratře!

 Směnku posílám Tobě, aby jí Honzík také ještě, a sice napřed, podepsal. Byl bych jí rád poslal hned do Krumlova, abych Ti uspořil cesty. Po druhé to vyvedeme lépe. Byl tu předpředešlou neděli Josef ale nejen tu ale i před tím nikdy nic neříkal, že by se na Tebe s Marinou hněvali, vždy o Vás všech oba mluvili s velkou náklonností a láskou. Pan strýc mi sám povídal, když jsem tam posledně byl, že Jsi mu psal o ňákého bejčka, že Ti však níčko nemůže poslat žádného, proto že žádného hodícího pro Vás nemá, a že tomu pravda, ukázal mi všechen dobytek. Právě Josef ukazoval na jednoho letošňáka, kterého pro Vás strojí, a kterého Vám až bude větší a silnější pošlou. Psali Vám prý na svátky a poslali Vám stromky. Josef pravil, že Vám poslal schválně ty nejlepší, aby Jste je mohli dobře prodat. Těším se velmi na milého otce, ať však přijede jistě, aby to nebylo zas tak, jako v loni, kdy se také tak dlouho strojil, až nepřijel. Všichni se na něho těšíme a když do Přeštic přijdu moc si o něm a o Vás všech povídáme. Těším se teď už, až Vás budu moct navštívit a s Vámi všemi se potěšit. Pozdravuji Tvojí Annu a že jí nechám prosit, aby byla pořád tak stejně hodná k otci a Vám všem, jako jsem to vždy u ní vidíval. Budeme jí mít za to všichni rádi. Buďte mezi sebou dobrými a hodnými bratry a sestrami, snášejte se dobře a Bůh Vám požehná. Zde stojí obilí také krásně, stromy jsou plny květu, myslím však, že ovoce mnoho nebude, protože jsme tu měli několik silných mrazů. Před prvním májem zde mají také dost strachu, já ne, co by se mně mohlo stát? Myslím, že zdejší dělníci, kteří jsou nejvíce domácí lidé, nedají se strhnouti k výtržnostem a že první máj jako vždy přečkáme v pokoji. Pak jest postaráno o to, aby se nic nemohlo státi. Naši kanonýři dostali flinty a již několik dní celé noci chodí patroly městem, střelci a hasiči drží též stráže. Dělníci v zdejších továrnách slíbili, že budou pracovat, kdo ví, co se však stane. Také i do všech uhelných dolů vůkolních přijde vojsko z Plzně a vůbec všude postaráno o jistotu. Zde se musejí všechny kořalny již o 7. hodině večer zavírat a na 1.máje nesmějí se ani otevříti a všechny hospody musejí se v šest hodin zavřít. To jsou komedie! Všechno chce mít zvýšené platy a na to hlupáci zapomínají, že když budou víc placení, budou muset zase vše dráže platit a tím, že nezískají nic! Všechny Vás do ochrany Boží poroučí a líbá Váš

Upřímný Jakub.

 A nyní jedna historka: František Heral jednou pytlačil a u soudu pak tvrdil, že v tom pytli měl kocoura a ne zajíce, že ho chtěl utopit. Sousedka ale dosvědčila, že to byl zajíc. Pak jeho žena Anna šla jednou v polích, sousedku potkala a uštědřila tak silné dvě facky, že stará Šťastná byla až do smrti skoro hluchá. Tak taková byla matka Josefa Herala, který byl vychováván na faře v Přešticích a od věku 15 let, kdy zemřel jeho otec, hospodařil samostatně s její oporou… Ale to už bude 20. století. 

František Heral zemřel roku 1900 ve věku 45 let a předlužený statek měla zachránit jeho vdova a jeho patnáctiletý syn. Těm se opravdu podařilo vyhrabat se z nejhoršího. Již v r. 1910 koupil tento můj dědeček do hospodářství benzínový motor. R. 1911 mu naopak shořela polovina budov.  

Josef se oženil s Marií Iškovou z Horních Svinců, věkový rozdíl mezi nimi byl 2 měsíce. Pak přišly děti:  

 Nejprve se narodila dvojčata Josef a Marie, pak Václav.

 Markvartický hospodář musel do velké války. Anna se snachou statek nějak zvládaly, Marii ovšem mučil strach o muže. Muž mužně posílal z pole jen lístky polní pošty, tedy otevřené vzkazy velikosti pohlednice – vyznačují se velmi pěkným rukopisem. Marie psala obšírně a děda musel mít z dopisů radost, důkazem je, že je uschoval.

 Následuje ukázka:

 Náš milovaný tatíčku!

 Mám plno starostí s těmi žádostmi jak to dopadne. Mladý Kamarýt dostal dovolenou z fronty na tři měsíce byl také na Italii. Mimo těch dvou žádostí co poslali jsme o nichž jsem Ti psala napsal nám také žádost náš p. strážmistr sám, a poslal ji do pole k regimentu. Důrazně mně připomenul abych Ti ihned napsala že jsi majitelem všech hospodářských strojů, sekačky, benzinového motoru 5H a pak že máš ve Velešíně ještě jedno hospodářství jehož jsi poručníkem budeš prý volán k raportu a tam vyslýchán, vše pravdivé je budeš mluvit pouhou pravdu. Pak hospodářství 100 jiter půdy a 40 kusů dobytka. Dotyčný myslí, že naše hejtmanství naši žádost neodešle. K prozkoumání prý by ji byl jistě z hejtmanství zpět dostal, a jelikož ho nic nedošlo má to za určité že oni to nepošlou, žádost byla adresována na ministerstvo orby. Tady kdo si podává žádosti obyčejně to pošle k doplňovacímu velitelství, a neb do pole. Naše hejtman. neodešle nic nikomu. Míním zajeti ještě k p.Smrt. a zeptati se ho o radu když by to nemělo žádoucího výsledku. Panu Smrt. jsem řekla že máme motor 8 H. nevim určitě jak velkou sílu má víš že tomu nerozumím, ale píši Ti o tom, že jsem se třeba zmýlila. Pozorně si to přečti, aby v pádu potřeby neměl tam nemilé opletačky, víš že já tomu rozumím jako koza petrželi. žádost u p uč. jsem nechala psáti já a druhou matka, já udala 8 matka 5. Nevíme to správně ta ani ta. Tak by Tě bylo třeba na ty žně co matka si s tím počne, mínila že kdyby jsi dostal dovolenou, že bys to tam požal vymlátil a obilí mohlo se dát hned aprovisaci. Sena již děláme takovou dobu nikterak nemůžem se s tím skoncovat. Na trávníce co jsme pohnojili se zbouraninou ze spadlých maštalí byla taková tráva k nevidění, sám trávník dal 10 velkých for sena. Na ostatních lukách byla tráva špatná prostřednice dala 5 a ostatní to víš nejlepší sám jaký jakosti ty luka jsou. Jezírka „švejďák“ usušíme celý, a pak jsme posekli tu Bastlovu „Lopatu“ je tam tolik trávy a prý taková dobrá máme to tam dnes v kopách budou tam velké tři fůry sena, těším se na to jaké to bude seno pro telata, na úžlebkách byla sice dobrá tráva ale jak to posekli přišel obrovský liják a celý to zakalil bylo to samý spláv. Jistě že jsi se v novinách dočetl, jak upraven je obchod s dobytkem, byla bych prodala aspoň 2 telata a tak to musím všechno odstavit, máme toho na pekly jsem s tím odstavováním celá mrzutá a teď by bylo třeba již taky hříbě starší odstavit a já nemám pro to zrníčko ovsa, polívky jim nemohu vařit nemám mouku, ale snad se to nejak přetluče do nových žní a pak zase nějak bude. Za takový telata dostala jsem 1300 zl a v loni jsem to dostala za voly veliký. Teď již to nebude prodej dobytka volný je zakázán, jen kdybys domů přijel aby jsme něco prodali nevím kam to postavíme, když kobyly s hříbátky zaujímají mnoho místa, nemůžeme dát telata do maštálky když je tam černá s „Polly“. Děti jim tak říkají jedna je Zorka druhá Polly. Ty děti jsou milé a tak chytré, teď povídám Mánince dojdi mě pro pivo: ona mě povídá to mi mušíte dát peníze, a radši tam nepudu, Kapr hubuje že nemá flašky. Vašík se pořád strojí na mě žalovat, a já to všechno řeknu tatínkovi mojímu a když mu řeknu že je to tatínek Vlastin řáká, a proč ty mámo lžeš to je tatínek muj Vlasta nemá žádnýho. Pepa natáhne ručky nahoru a řekne maminko až budu takhle veliká budu krmit koně a jezdit s nima a s krmením má takovou zálibu pořád nosí telátkům bude jak zemřelý můj tatíček. Dobře ví děti že dědoušek a babička již nežijí řáká Vašík umřeli a hrobářka je zakopala. A ty dva starší dost často z nenadání přijdou a řeknou maminko dědouška kop Hanzalík a babička zvedla kamen, a oba umřeli již ve Svinci nejsou. Můj zármutek po rodičích místo aby ho čas hojil jen více se prohlubuje, když v neděli do kostela jdu marně na všechny strany se rozhlížím kdy koho budu vidět nikdo na mě nečihá nikdo se o mě nestará nikdo se mnou necítí. Čím dále tím více uvědomuji si co jsem ztratila, a nikdy tak nespěchala jsem do kostela jako teď abych navštívila ten kousek půdy která je mě v životě nejposvátnější chová v lůně svém bytosti mně nejdražší. Co se nadřeli nastarali, a neodpočinuli si nic, zvláště v posledním čase války nastavovali všechny síly sami jen aby Jeník u nás neb u Janouchů pomáhal, – nedočkali se konce války  nedočkali zaslouženého odpočinku. Kdy ta trýzeň lidstva vezme již tak žádoucího konce, aby po přestálých utrpeních dočkali jsme se světlejších dnů v životě. V pátek jde k odvodu Jeník jsem horečně zvědava na výsledek. To by ještě scházelo. Piš často. Líbá a zdraví

Tě Tvá Marie.

2.července 1916.

A nyní odbočím k Elišce Jarošové z větve Přeštické, autorce výše otištěné básně Oráč. Ta sloužila nejprve u arcivévodkyně Marie Valerie Habsbursko – Lotrinské, jež byla od roku 1890 chotí Františka Salvátora Rakousko – Toskánského, s nímž měla 10 dětí. Ke konci života byla Eliška hospodyní jistého Františka S. Jaroše, tuším vysokého ministerského úředníka. Ti dva se nakonec vzali. Když jí muž v roce 1963 ve věku 86 let zemřel, zapsala Eliška do rodinné kroniky:

České písemnictví ztratilo skromného, ale pilného spisovatele, zvláště svou iniciativní činností na očistě mateřského jazyka jejž nesmírně miloval… Byl dlouhá léta jednatelem Jednoty Svatopluka Čecha, členem Svatoboru, Kruhu přátel českého jazyka od jeho založení a mnoha dobročinných spolků, které nejenom podporoval, ale i činnou prací se podílel na jejich rozvoji. Při založení Deylova ústavu pro slepé v Praze, pracoval nezištně při dalším jeho budování. Rovněž na Jedličkově ústavu pro zmrzačené jsou stopy jeho nezištné práce…

Zesnulý psal kroniku ”Rodu Heral“, s nesmírnou láskou. Věnoval se cele tomuto obdivuhodnému dílu, jak po stránce básnické i kreslířské k níž Ho obdařil Bůh v tak bohaté míře. Zůstaňte mu vděční za toto velké dílo, pokračujte v zápisech rodových, tím uctíte Jeho světlou památku nejlépe! – Jak zbožně žil,- tak umřel, a proto i Jeho duše bude spoluúčastna všeho, co Bůh soudce připravil spravedlivému. Za jeho horoucí lásku, věrnost a shovívavost děkuje a na věčnou paměť zapisuje Jeho – oddaná žena Eliška.

 Kronika je psána jazykem vznosným, ve skutečnosti byl Jaroš člověk praktický a navýsost rozumný, jak můžete sledovat třeba z této ukázky:

 Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 4, s. 121-124. – je na internetu

Jaroš přeložil z franštiny a z němčiny 35 divadelních her pro Švandovo divadlo na Smíchově a pro Vinohradské divadlo – hrály se pak i jinde. Sám napsal tři divadelní hry, verše, vyšlo mu i 11 knih beletrie. Tvořil také křížovky pro časopis Český křížovkář… podivuhodný člověk.

 Služba Elišky u rakouské arcivévodkyně probouzí zvědavost, bohužel v rukopisné kronice Jarošových, kterou mám před sebou, je právě v této věci teta Eliška přehnaně diskrétní. Zato kapitolu věnovanou Josefu Herálovi přepisuji bez jakékoli úpravy: 

Začal hospodařiti po smrti svého otce Františka v roce 1900 se svou matkou jako 15 letý chlapec. Jako 26 letý mladý muž se oženil dne 16.listopadu 1911 s Marií, rozenou Iškovou z  Přední Svince. Po svém sňatku převzal hospodářství samostatně, a poskytoval své matce výměnek. Hospodář Josef Heral byl skutečně vynikající osobnost, a svými schopnostmi, vzděláním, neúnavnou prací, svým světovým rozhledem, nadlidskou ochotou, pomoci chudému když bylo toho třeba, a svým čestným a přímým jednáním získal si důvěru a úctu širokého okolí. Ačkoliv začal hospodařiti na hospodářství značně zadluženém, jež bylo mimo to i ve špatném stavu, vytvořil z něho za dobu svého hospodaření podnik, známý po celých jižních Čechách. Zchátralé obytné a hospodářské budovy postupně nahradil novými, mnohem většími. Velkých úspěchů získal při chovu hovězího dobytka, a na různých výstavách, ať již to bylo na místních přehlídkách, anebo celostátních v Praze, jež svým chovným dobytkem obesílal. Dostalo se mu vždy čestného uznání a různých plaket. Tak tomu bylo na výstavách v roce 1937, a naposledy v roce 1940 v Praze. Všechny jeho krávy byly zapsány v Zemské plemenné knize. Stejných úspěchů dosáhl na aukčních nákupních trzích plemenných býků, kde jeho býčci bývali vždy jedni z nejlepších.

Politicky se nikterak neexponoval. Zato byl velice činný v různých hospodářských družstvech a dodavatelských spolcích, jež většinou spolu zakládal. také byl dlouhá léta členem obecního zastupitelstva a různých komisí. O rozloze jeho hospodářství svědčí tato data: v roce 1945 obhospodařoval 32 ha polí, 15 ha luk, 13 ha lesů, půl hektaru zastavěné plochy a sadů. Celková rozloha činila 61 hektarů 6 arů půdy. V té době choval 16 krav, 2 býky plemenné, a asi 22 kusů mladého hovězího dobytka [: jalovic, býčků a telat :], celkem 40 kusů dobytka, což byl v posledních dvou desítiletí průměrný stav. Kromě toho měl 5 tažných koní a 2 hříbátka. Ve vzorně zařízených prasečnících měl 25 prasat, z toho 4 prasnice, a pak 1 kozu. Vedle toho měl asi 100 slepic, nějaké husy a krůty. Věnoval se i včelám. Měl 2 včelstva, jež umřela (jaká to osudovost!) – současně se svým pečlivým hospodářem.  

Jak už ani býti nemůže, zažil i několik životních pohrom. Velká sucha byla v roce 1943 a v roce 1947, a pak po jeho smrti, v roce 1950. Tehdy byl velký nedostatek píce, obzvláště v roce 1947, ne však tak katastrofální jako v jiných krajích. Také několik krutých zim poškodilo hospodářskou práci. V roce 1929 byly mrazy až 44° pod nulou. rovněž v létech 1940 a 1941 silně mrzlo. Napadlo hodně sněhu, a byly třeskuté mrazy, tak že vyhynula skoro všechna sáď, vyhynuly ozimy a zhynuly ovocné stromy. Také několik letních bouří stojí za zmínku. Nejhorší byla počátkem září roku 1949, kdy velká průtrž mračen zničila hodně úrody, pokud ještě na polích stála, a asi na 10 místech v okolí uhodil blesk. I krupobití se několikrát dostavilo, ale v menším měřítku.

Chov domácích zvířat byl také několikrát zasažen hromadnými nemocemi. Tak v roce 1936 byla to zhoubná a nakažlivá chřípěcí, jíž padly za oběti 4 koně (3 tažné a jedno hříbě). V témže roce se vyskytla i epidemie slintavky a kulhavky. Včasným odborným ošetřením byl průběh její u Heralů mírný, tak že neuhynulo nic, a ani žádné následky nemoci se nevyskytly.- Aby zpestřil svůj chov, koupil hospodář [: nikoli z potřeby :] 2 jalovice, importované ze Švýcar. Jedna z nich však za krátko zmetala, nějaký čas poté i jiná, z vlastního domácího chovu, a pak i další. Než se zjistila správná diagnosa nemoci, bylo již pozdě. To už byla ve stáji zakořeněná choroba, zvaná ”nakažlivé zmetání skotu“ [: abortus :], který s sebou přinesla ta švýcarská jalovice. Touto nemocí byly stiženy všechny krávy, a následek toho byl, že po dva roky neměl hospodář žádná odchovaná telata, protože buď přišla na svět mrtvá anebo zhynula hned po narození. Než mohl hospodář dochovati dorost, uplynulo 5 let. Pak bylo už zase všechno v pořádku.

V roce 1949 podle zákona o druhé pozemkové reformě, bylo Josefu Heralovi odňato přes 11 hektarů pozemků, přesahujících nejvyšší dovolenou výměru 50 hektarů. Z toho bylo: 3 ha lesa, 1 1/4 ha pole a 7 ha luk. Tato událost působila na něj mocně, a podlomila jeho zdraví.

Pro výstižné označení postavy Josefa Herala hledáme slovo, do jehož zvuku bychom chtěli zachytiti nejsilnější důraz, a přičteme mu drahocené slovo ”genius“, neboť jeho práci vedla a vládla netoliko pilná ruka, nýbrž nespoutaný duch věčně tvůrčí, schopný zadlužené hospodářství osvoboditi, a rozšířiti do velkých rozměrů. Z dojmu, jaký v nás probouzí osobnost tohoto muže, nenalézáme sytějšího označení. – Jeho znalosti v oboru hospodářském byly veliké, a láska k půdě zděděná po předcích, byla jedinou oživující pákou jeho velikého díla. Vynikal skutečně neobyčejnými znalostmi ve svém oboru.

Politického života se neúčastnil. Pro něho měla význam toliko půda a její hmotná životní síla, jež dává život zasetému semeni, on sledoval jak země se rozrývá rádlem, a jak se z ní teple kouří… V duchu pak viděl podrůstající osení a bujný les vlnících se klasů za mírného větru… O své jehličnaté lesy se staral s láskou bezpříkladnou.

Jako jihočeský sedlák, hledal svou sílu a oporu ve vlastním rodu, pro něj žil a pracoval, aby ho nejen pozvedl a uplatnil na své hroudě, ale aby ho přivedl k rozkvětu. Takový účel měl jeho život, to bylo jeho vysněným a dosažným obzorem, ale nejen jeho, nýbrž i věrné jeho manželky, jež při něm stála pohotová v dobách dobrých i zlých, nezapřela nikdy selku a obětavou matku, ochránkyni gruntu a starých selských řádů.

Josef Heral zemřel dne 30. dubna roku 1949… Když vyjel naposledy mrtvý hospodář ze vrat svého statku touže cestou, kterou za živa vyjíždíval na své pole anebo vycházíval je shlédnouti, zdali neutrpěla rozbouřenými živly, aneb když sledoval, je-li klas zralý k odvežení do stodoly, byla to chvíle přebolestná… Jeho oblíbené koně odvážejí svého hospodáře a prokazují mu poslední službu. Hlava jeho se už nestočí do dvora… Spočívá klidně v rakvi na prsti ze všech jeho polí, kterou mu nejstarší syn Josef na jeho přání přinesl a pod hlavu položil, aby se mu dobře spalo. Všichni sousedé a lidé z celého okolí přišli se s ním rozloučiti, aby vzdali poslední poctu dobrému člověku a sousedu, který jim byl nezištně nápomocen radou a skutkem, kdykoliv o to požádali.

Velešínský děkanský chrám, kde byl křtěn i oddáván, tonul v záplavě světel, a po vykonaných smutečních obřadech loučí se s ním písní:

Rodné brázdy v šíř i dál,

co mi vás jen Pánbůh přál,

co se já vás naoséval, naoral!

Až té trávy naseté

na mém hrobě rozkvete,

čí pak vy, mé rodné brázdy, budete?

Kdo tu bude u vás stát,

kdo vás bude míti rád,

kdo k vám přijde, rodné brázdy, zaorat?

Rodné brázdy v šíř i v dál,

rád bych potom z hrobu vstal

říci mu, aby jako já, vás miloval…

 Ani jediné oko nezůstává dojetím suché… A tři synové odnášejí svého znamenitého otce ke hrobu…, na místo, kde odpočívá jeho věrná a moudrá manželka a členové rodu Heralů, kteří ho předešli.

 Hospodářství osiřelo, ale ne docela. Zůstal tady mladý hospodář Jan Heral, silný duch selský a nepoddajný, pravý syn svého otce.

 *****

 Tolik tedy kapitola z rukopisné kroniky Jarošových. Na doplnění několik historek. Především syn Jan, silný duch selský… Můj otec Václav, další ze synů, říkával, že Jeník byl jediný intelektuál z celé rodiny. Dle selské tradice měl hospodářství převzít Pepík, nejstarší syn. Jejich táta ale rozhodl, že právě nejmladší syn po něm převezme statek. Děda se cítil mlád, nechtěl na odpočinek, proto starší děti poslal na studia: Pepíka a Václava na gymnasium a pak na medicínu, Marii na učitelský ústav. Pepík na gymnasiu hned propadl, čímž se dostal se do třídy k mladšímu Václavovi, ten jej dovedl k maturitě a pak i k promoci na medicíně. Jistě, Pepík nebyl žádný lumen, ale za to měl nesmírně šikovné ruce a stal se vynikajícím očním operatérem, primářem očního oddělení v Teplicích. Ale stejně, on doktorem? Teta Marie jednou potkala v Markvarticích jednoho vrstevníka a ten jí říkal – vidíš, já jsem z chudé rodiny a vystudovat jsem nemohl, za to ty máš učitelský ústav a tví bratři jsou lékaři jenom proto, že jste děti svého otce. A teta odpověděla – jo, kdybys měl za tatínka našeho otce, taky bys vystudoval. Tím měla na mysli, že děda byl dost tvrdý člověk a muselo být tak, jak poručil. Na syny platil i bejkovec, čili karabáč upletený z býčích žil nebo řemínků.

 My jsme v předchozím poznali dědu jako písmáka; byl to ovšem i mazaný sedlák a opora rodiny. Třeba teta Róza. V rodinném archívu je složka vztahující se k půjčce 40000 Kč, kterou jí Josef poskytl dne 12. 4. 1929, což dle knihovního záznamu činilo s úroky 44290 Kč. Půjčka nebyla splacena a po nucené exekuci domu v Čes. Budějovicích a rozdělení výnosu mezi věřitele připadlo na Josefa Herala jen 15732,49 Kč, sestra ho tedy přišla na (ztráta) 28557,51 Kč…. Ve skutečnosti bylo všechno jinak: půjčka ”Josefa Herala, obchodníka z Markvartic“ (tak je titulován v soudním spise) byla fingovaná, cílem bylo zachránit pro tetu Rózu podíl jejího manžela při exekuci jejich domu. Ať už Josefa stála teta Róza v tomto případě 29 tis. korun, jak dokládá složka z rodinného archívu, nebo pro ni získal 16 tis. korun, jak tvrdí rodinná tradice, dokládá tato historie, jakou oporou byl markvartický hospodář pro celou rodinu. Děda převzal statek i s povinností vyplatit svým sourozencům jejich podíly, což postupně splnil; své děti zase vydržoval na studiích, čímž jim vyplatil jejich podíl na rodinném dědictví.

 Zachoval se dopis notáře Moravce ze dne 8. července 1948: „Dovoluji si vám zdvořile oznámiti, že dnešním dnem podal jsme k okresnímu soudu v Čes.Krumlově tabulární žádost za provedení výmazů pohledávek a služebností…“ atd. Rekapitulace: když děda převzal statek, přejal i všechny dluhy včetně závazku vůči svým sourozencům, všechno splatil a i vlastní děti vyplatil tím, že jim platil studia, takže předává tedy nejmladšímu synu Jeníkovi statek dokonale oddlužený. Jenže nastávají nové časy.

 Teď k druhému mému dědečkovi, Janu Chaloupkovi, nar.1894. Zatímco markvartický dědeček zemřel před mým narozením, dědu Chaloupku jsem si užíval skoro až do své dospělosti… a přesto o něm mohu napsat jen málo. Pocházel z velmi chudých poměrů, byl synem Vojtěcha Chaloupky, dělníka z Chotouně. Tam bych se měl někdy vypravit, co když tam ještě stojí škola, kde děda, jako malé klouče sedával s hlavou v dlaních a pan učitel říkával – „Chaloupko, Chaloupko, až ti ta hlava upadne, dáme ji do kabinetu, telecí tam ještě nemáme.“ Děda se pak stal zámečníkem. Do první války musel narukovat k jakémusi ženijnímu praporu, jednou pracoval na železničním mostě a utrpěl vážný úraz, pak jel v sanitním vagónu zrovna přes ten most a koukal z okna a kamarádi na něj volali – kam se vezeš? Do války pak už děda nemusel, patrně byl demobilizován do válečného průmyslu. Nyní babička: byla dcerou Rajmunda Nováka, truhláře v Praze. Byl to člověk uvědomělý, patřil k zakladatelské generaci sociální demokracie. Jeho otec byl „tkadlec v Pyšelí“, Pyšely na Sázavě získaly později charakter letoviska, máma tam jezdívala na prázdniny. Františka se dlouho nevdávala, živila se jako švadlena či krejčová, nakonec se vzala dědu. To už byla tuším těhotná. Dvojčata Libuše a Míša (Přemysl) se narodila v roce 1922, to bylo Františce 35 let, děda byl o 7 let mladší. Rodina pak šest let bydlila ve velmi stísněných poměrech u dědečka Rajmunda, na maličkém prostoru bydlel i strýček atd. – a máma vždycky říkala, že to byla nejkrásnější léta jejího života.

 Jan Chaloupka byl člověk prostý, ale snaživý. Chodil tedy do sokola, volil stranu národně socialistickou a byl odměněn: svěřili mu místo hlídače na sokolském stadionu, tam s rodinou i bydleli. Měli tenkrát také velkého psa vlčáka. Děda byl průvodčím pražské tramvaje, cvakal lístky. I k takovému místu bylo třeba protekce – konec konců, byla to definitiva. Do práce chodil děda ještě před rozedněním, odněkud z Kobylis dolů a pak přes řeku až do vozovny snad v Karlíně, musil být na místě před výjezdem prvních spojů. Babička doma šila, rodina se vzmáhala, nakonec bydleli v pěkném dvoupokojovém bytě na Rokosce, měli i piáno a v neděli husu. Moje máma studovala na Libeňském gymnasiu, na což vždy s láskou vzpomínala. Ona krásně zpívala a to i ve sboru v kostele, což bylo tak trochu ilegální, protože nebyla pokřtěná – její táta ostatně také ne. Máma zpívala opravdu krásně a ve sboru byla i o mnoho let později, to už ale měli jiný repertoár, totiž budovatelské písně. Dobře vychovaná, vždy dobře oblečená (máma švadlena) a skromná dívka byla v kolektivu oblíbená. Léto trávila ve vilce u malíře Špály v Pyšelích – s jeho dcerkou byly myslím spolužačky. Tohle skončilo, když se o děvčata začali zajímat hoši, ovšem o mámu víc než o domácí dcerku – to pak ji Špálovi přestali na prázdniny zvát. Celkově máma myslím maloučko ohrnovala nos nad tatínkem, maminku bezvýhradně zbožňovala. Přitom tatínek byl Sokol, loutkoherec, zpíval tenor ve sboru, byl výborný společník a pečlivý otec rodiny, byť v soukromí někdy prchlivý. Mámin bratr a dvojče Míša byl krásný kučeravý kluk, na tenisových kurtech jako doma – totiž, nejdřív si samozřejmě jen přivydělával jako sběrač míčků, to je pochopitelné. Míša studoval na německé obchodní škole. Pak už přišli Němci, byla válka. Jednou večer, když mu bylo devatenáct, nevrátil se domů. Úzkost, strach. Pražští tramvajáci vyvěsili letáčky, že se hledá… Nakonec se děda odhodlal jít na úřady, strašně se ale bál a tak do Petschova paláce na gestapo musela dcera s ním. Když viděla jak se tam táta chvěje a jak koktá, hluboce se za něj styděla. Míša se už nikdy nenašel. Máma nám dětem často říkala, jakého jsme mohli mít úžasného strejdu, po všech stránkách úžasného, krásného, společenského, s výborným prospěchem ve škole, který se nikdy nenapil alkoholu. Všechno to byla pravda, ale kratičká věta v následujícím dokumentu, který jsem jí ukázal až o mnoho desetiletí později, mámu šokovala: „…Byl opilý…“

 Jan Chaloupka, dozorce EP,

Praha VIII.-Libeň.

Ul. Na Kolínské 1225/6.

Praha, dne 26. září 1945.

Titl. Ředitelství S.N.B.,

oddělení nezvěstných,

P r a h a I.

Věc: Přemysl /Míťa/ Chaloupka, Praha-Libeň – pátrání.

Podepsaný Jan Chaloupka, dozorce EP, narozený dne 10.V.1894 v Praze VIII, příslušný do Prahy, ženatý, otec dvou dětí, uvádí o nezvěstnosti svého syna Přemysla následující:

Přemysl /Míťa/ Chaloupka narodil se 11.III.1922 v Praze, bytem u rodičů v Praze VIII.- Libni, Ul. Na Kolínské 1225/6. Navštěvoval 5 tříd základní školy, 4 třídy reálného gymnasia a dne 1. září 1937 byl přijat po příslušných zkouškách na německou obchodní akademii /Deutsche Handelsakademie/ v Praze II., Masná ul., kterou navštěvoval až do svého zmizení, tedy 3 1/2 roku. Mimo to složil zkoušku z jazyka německého na filosofické fakultě Karlovy university dne 13.IV.1940 s dobrým prospěchem. 

Odešel dne 8.ledna 1941 dopoledne z domova, aby se mohl připravovati společně s dvěma spolužáky v bytě Miloše Veselého na Žižkově, Roháčova ul. č.315/2. Byl tam také na obědě. Večer v 18 hodin přišel ke mně do pojízdné prodejny na náměstí Republiky a omlouval se, že nepřijde k večeři, že učení bude trvati déle, abychom neměli tudíž obav. Nařídil jsem mu, aby se do půlnoci vrátil, s čímž souhlasil. 

Ráno dne 9.ledna, když ani do 9 hodin domů nepřišel, šla moje manželka s dcerou Libuší, studentkou stejného stáří jako její bratr Přemysl, zeptati se osobně u Veselých a příbuzných, zda tam nepřišel. Poněvadž se nic nedozvěděly, šly to hlásit na policii a tím začalo pravidelné pátrání po zmizelém. 

Případ byl hlášen na Policejním komisařství v Praze VIII., Stejskalova ul. a sice odpoledne dne 9. ledna. Tam byli úřadujícím obesláni k výslechu až na příští den po uplynutí 24 hodin od zmizení. Pátrání zahájeno policejním ředitelstvím protektorátní policie v Praze dne 9.ledna pod čj. 13 840/41. 

Dle výpovědi zúčastněných bylo zjištěno:

 Celý den trávil pohřešovaný v bytě svého spolužáka s přestávkou mezi 18. a 19 hod., kdy byl u mně. Na večeři poslala paní Veselá chlapce do Dragičevičovi vinárny na Žižkov, Huttenova tř., kde se setkali ještě s dalším kamarádem, abiturientem obchodní akademie. V této vinárně pili všichni čtyři, zpívali a můj syn hrál na piáno. Byl opilý. Když se blížila doba, kdy měl býti doma, jak já mu nařídil, byl velmi netrpělivý a přesto, že jej přátelé zdržovali, vyběhl ve 23.25 hod z vinárny.

 Ihned na to si oba jeho spolužáci oblékli kabáty a asi dvě minuty po jeho odchodu vyběhli rovněž za ním, aby jej doprovodili k elektrice, ale před domem, ani poblíž stanice elektrické dráhy jej neviděli.

 Domníval jsem se, i celá rodina, že chlapec byl obětí automobilové nehody a proto jsem telefonoval do všech českých i německých nemocnic včetně dětských i pathologických ústavů. Když jsme všude dostali zápornou odpověď, myslili jsme na zatčení německou policií. Proto se pan Veselý, otec jednoho ze zúčastněných chlapců odebral k dotazu do Petschkova paláce a o dva dny později tam byla opět dcera Libuše. Šestý týden později byl jsem na Gestapu já s manželkou, znovu se dotazovati, zda nebyl zatčen. Dostali jsme zápornou odpověď.

 Policejní ředitelství pátralo za pomoci všech četnických stanic a rozhlasu bezpečnostního, ve kterém to bylo hlášeno s příslušným popisem zmizelého chlapce a sice dne 12. a 26. ledna 1941. Naše soukromé hlášení v rozhlase mimo policejní bylo dne 12. ledna po poledních zprávám České tiskové kanceláře. Mimo to jsem vyvěsil oběžník ve všech výpravnách a vozovných elektrických drah s popisem zmizelého a se žádostí o zprávy průvodčích, kteří měli možnost nezvěstného v noci tramvají dopravovati. Rovněž v deníku „České slovo“ byl případ uveřejněn s výzvou čtenářům a prosbou o informace.

 Nezvěstný byl lehce oblečen ve vycházkový oděv a měl s sebou 50.- K na hotovosti a 5 vstupenek do německého divadla na sobotu 12. 1. 1941 pro společnost svojí paní učitelky frančtiny, které vypomáhal ve vyučování jazyka německého. Měl také občanskou legitimaci a volný lístek síťový na elektriku.

 K vůli zmizení svého syna byl jsem hodinu vyslýchán v Petschkově paláci dne 3. března 1941, kde jsem podepsal protokol v německé řeči. Můj syn byl v podezření, že přeběhl za hranice a vstoupil do některé ze zahraničních armád. Proto jsem více po něm po celou dobu takřka pěti let nepátral, abych na sebe a na celou řadu jiných lidí neupozornil německou kriminální policii.

 Těšili jsme se, že se vrátí teď. Poněvadž se nevrátil, ani o sobě zprávu nedal, ač jsme jej prostřednictvím pražského vysílače třikráte hledali, prosím policii, aby zahájila úsilovné pátrání, hlavně výslechem těch, kteří s mým synem strávili poslední chvíle před zmizením.

V dokonalé úctě:

Jan Chaloupka, Praha.Libeň.

 Ještě za války máma absolvovala sociálně zdravotní školu, kde měla skvělé družky a trochu úlevy v té době úzkosti. Po válce studovala na lékařské fakultě Karlovy university, ale po absolvování 1. rigorosa studium přerušila pro opakované mateřství. Vdala se roku 1946, v r.1947 se jí narodil syn Jan.

 O pár let později táta s mámou navštívili tetu Elišku, rodinnou kronikářku, ta měla z návštěvy opravdovou radost a volala: „Venoušku, tobě to sluší! Libuško, ty jsi tak hodná! Venoušku – ale stejně jsi si měl vzít ženu ze selského rodu!“

 Pro mámu nic nového, už před svatbou nebyla pokládána za dosti vhodnou partii pro lékaře ze zámožného selského rodu, nicméně hospodář Josef Herál tehdy prohlásil: „To děvče má výbornou matku.“

Tátu jsme myslím opustili, když s bratrem Josefem odjeli do Prahy na studia medicíny, bydleli tam u příbuzného. Hoši nebyli žádní hromotlukové, ale byli dost vysocí a samozřejmě houževnatí – táta v Praze boxoval. O prázdninách museli samozřejmě zpátky na rodný statek pomáhat ve žních – táta celý život „laboroval“ s bolavými zády, za což možná mohlo to věčné tahání pytlů s obilím. Táta a Pepík už měli každý trochu jiné zájmy, táta tuším pracoval pro „Sdružení nemajetných studentů“ – i když táta přísně vzato z nuzných poměrů nebyl – zkrátka si našel partu kamarádů, která mu pak vydržela po celý život. Ale začněme raději znovu od počátku:

 Táta měl dva starší sourozence, dvojčata Marii a Josefa. Tátu babička kojila do dvou let, to už za ní klouček chodil s malou stoličkou. Jeho měla ze všech dětí nejraději. Pak se narodil Jeník, takové hodné dítě. Jeník měl jednou ve škole Dětský den a deklamoval:

 Já jsem synek jako hříbek

radost ze mě má tatínek

i má drahá matička,

rád jim čítám, rád počítám

čerstvý jsem jak rybička.

 Přednesl statečně – a utekl. Vašík měl pro hodného malého brášku slabost, tak na to pak vzpomínal.

 Chodili kluci po škole k Barušce na polívku, jednou skončila škola dřív, měli počkat tedy na polívku. Máňa přišla, Pepík ne – asi běžel domů. Teta za ním utíkala (a měla srdeční vadu) celá uřícená. Zatím Pepík přišel domů a hlásil: „Já jsem Barušce utek´.“

 Jednou děti lítaly po pokoji, vlezly do „skleníku“ na kterém stála porcelánová soška P. Marie. Dopadlo to, že soška spadla a rozbila se. Děti to svedly na Jeníka, ale rodiče jim to stejně nevěřili. Jeník byl totiž odmalička tak hodné a vzorné dítě, že se nedalo věřit, že by vylezl na skleník. To jeho bráškové vybírali vrány z vršku vysokých sosen.

 Děda rozhodl, že je ještě v plné síle a tak že jednou předá statek až tomu nejmladšímu a že tedy starší děti dostanou vzdělání. Pepík s Vaškem musili do Č. Budějovic na reálku. Rodiče byli přiměřeně šetrní, nepřipadalo do úvahy, aby si kluci mohli v Budějovicích koupit třeba buřt. Vašík chodil kolem Masných krámů a jenom polykal naprázdno. Až pak v důchodu mohl si dopřát tu radost, koupit si pár špekáčků jen tak pro potěšení a pověsit je na vzdušném místě, aby pěkně seschly… Na gymnasiu Pepík hned propadl, tak pak kluci chodili spolu do třídy. Vaškovi učení šlo, ovšem viděl jsem jeho maturitní vysvědčení a nebylo to zas tak oslnivé, asi byli tenkrát profesoři přísnější. Táta ostatně říkal, že z nich tří kluků byl jen Jeník studijní typ. Jeník chodil na hospodářskou školu, taky rok nebo dva na školu do Kašperských hor, aby se naučil německy. Máňa byla na učitelském ústavu, Pepík s Vaškem v Praze na medicíně – spolu bydleli u příbuzných. V létě o žních se ovšem omladina zase stávala čeledíny. Tahali pytle s obilím a tátu pak celý život trápila záda. Mladí sršeli energií, chodili po světnici a smáli se mámě, že už se zase dojímá nad Pierrem a Natášou – babička totiž milovala Vojnu a mír od Tolstého a tu knížku celý život znovu a znovu čítávala. Před statkem Herálovcem na návsi kluci pověsili síť a všichni mladí ze vsi hrávali volejbal a bavili se i jinak, táta uměl veršovat a tak deklamoval o kamarádovi:

 Hlásku, Hlásku, Hlásku,

máme k tobě lásku

to pivo do tebe teče

jako na provázku.

 Inu, vesnická idyla. V Praze už ale bratři měli každý jiné zájmy, kupříkladu táta boxoval, měl spousty kamarádů. Taky byl ve spolku, který se jmenoval tuším Spolek nemajetných studentů – syn tehdy již zámožného sedláka tam vlastně jaksi spadal, hospodář držel kluky co se týče „apanáže“ hodně zkrátka.

 Babička svým dětem strašně fandila, takhle psala synu Václavovi v dopise z prosince 1938: (Pepík a Marie byla dvojčata.)

„Pepa měl smůlu, nepovedlo se mu porodnictví, nevzal si kurs a ten proklatý dědek ho nechal propadnout byl doma tolik se učil, včera nám napsal takový zoufalý dopis, je mi ho tak strašně líto, kdybych mohla vše bych na to dala abych mu pomohla. Narodil se v pátek a 13. a ten proklatý nešťastný den je toho všeho vinen. Máňa taky říká já mám ve všem nezdar proti jiným, nevede se mi nic. Vašíčku Ty řekneš že jsem pověrčivá ale nediv se mi, mám takovou ubrečenou náladu nad Pepíkovým nezdarem.“

 Konec dobrý, strýc Pepík se stal vynikajícím očním operatérem, primářem v Teplicích.

 Táta začínal jako chirurg, měl pevnou ruku a dokonalé nervy, pak se ale přeškolil na internistu. Kariéru lékaře začal v Chrudimi, do Prahy se dostal až za války. V Chrudimi se stýkal mimo jiné s malířem Slavíčkem, krajinářem, ten jezdil s koníkem a bryčkou a maloval práce v polích – dodnes máme několik jeho litografií. Umělec to byl významný, taky o něm vyšla tlustá monografie. S rodinou v Markvarticích si táta psal a mně je líto, že jsem mnohé babiččiny dopisy nezachoval, třeba jak psala, že není možno do statku sehnat čeledína, nikdo už nechce pracovat ani za peníze. Pak za války zas kvitovala s povděkem, že Židé už nemohou chodit po venkově a vysávat lidi, že se hospodáři dostávali do dluhové pasti a úroda už před sklizní končila u lichvářů. Nyní když jsme o statek přišli já lépe chápu, co měla babička na mysli.

 Táta oné době:

 „Ve třicátých letech… jsem se i já dostal do styku a do vlivu komunistické studentské frakce a seznamoval se s marxistickou literaturou. Za světové hospodářské krize spojené s katastrofálními důsledky sociálními pro široké vrstvy obyvatel se hledalo východisko v radikálním řešení politickém… Sovětský svaz se jevil jako nová naděje lidstva většině pokrokové inteligence, spisovatelům, mistrům kultury v celé Evropě. Sovětské filmy (Eisenstejn, Dovženko a jiní), divadlo, literatura (Stanislavskij, Majerchold, Majakovskij, Gorkij, Šolochov a jiní) působily takovou opravdovostí, že jaksi vylučovaly nějakou faleš nebo podvod v líčení sovětské skutečnosti… My jsme i chtěli věřit, že socialismus je pro nás jediná alternativa. My komunisté buržoazního původu jsme „spálili mosty“ a s vášnivou pílí jsme bojovali za realizaci naší vidiny socialismu…“

 Za války byl táta účastníkem protiněmeckého odboje, byl v tom i kus romantiky. Třeba byl s partou na chatě v Lukách pod Medníkem, v noci ti páni doktoři přeplavali řeku na druhý břeh a napsali na skálu velký bílý nápis „Smrt německým okupantům!“ Obyvatelstvo z onoho břehu a onoho kraje totiž bylo vysídleno a byl tam zřízen výcvikový prostor vojsk SS „Sázavský trojúhelník“.

 „Soudruha Václava Herala jsem poznala na počátku okupace. Tehdy s.MUDr.Heral založil a vedl kroužek mladých lidí, ve kterém jsme se školili v základních marx-leninských dílech. Pokud vím, byl s. Heral napojen na s.MUDr. Z. Štycha a tak i naše skupina byla řízena stranou. S. Heral s nasazením své svobody po dobu okupace jako lékař v tehdejší pokladně v Klimentské ulici „ulejval“ lidi, aby nemuseli do Říše a ze svého příjmu podporoval soudruhy a soudružky, kteří žili v ilegalitě. Já sama jsme od něho dostávala peníze a jídlo pro soudruhy, které ukrývala s. Anka Mlejnková, která byla za svou činnost v roce 1944 okupanty popravena.“ (Anna Tauberová, 20. III. 1954).

 Táta vzpomíná:

 „… V nemocnici Pod Petřínem … Když jsem pracoval na laboratoři, měli jsme zařízenou spolupráci se sestrou Žeberovou tak, že ona „nadýchala“ s pacientem vysoké procento bazálního metabolismu, lékař dal pacientovi vysokou dávku Efedrinu, aby se mu zrychlil puls a přednosta oddělení, který sám nic nevěděl zkontroloval nález a podepsal, přestože byl velmi bázlivý, vědomě by se byl něčeho takového neodvážil. Tak měl „pacient“ nebo „pacientka“ potvrzení na Bessetovu nemoc a nemusel do Říše apod. Na rentgenu se tímto způsobem rovněž psaly nálezy. Lékařskou sabotáž nebylo možno provádět neomezeně. Jednak byla prováděna revise a protože část revisních lékařů byli kolaboranti, musel „pacient“ dobře spolupracovat. Mně se stalo, že jsem pacientovi (byl to mladík asi 20 letý), který měl furunkl na lýtku napsal neschopnost. Na neschopnost to jasně nebylo, ale on o ni moc stál, pracoval v Junkers-Werke, tedy ve válečném průmyslu. Nebyl uznán neschopným závodním lékařem továrny, což byl Němec (myslím, že se jmenoval dr. Sappa), který chodil v uniformě SS. Připsal jsem k diagnose furunkl „počínající flegmena“ a řekl pacientovi, aby se týž den do továrny k německému lékaři nevracel, aby to šel až druhý den oznámit, že je neschopen. Druhý den mi totiž nikdo nemohl dokázat, že tam začínající flegmena nebyla. Ten hlupák jel z pojišťovny rovnou zpět k Sappovi, aby mu ukázal, jak mu ublížil. Sappa ho vzal do auta a přivezl zpět do pojišťovny. Netrvalo to snad ani 2 hodiny a vrazili do SS-artzt, trauhänder pojišťovny – říšský Němec a český šéflékař s pacientem. Když sundali obvaz, bylo jasné, že furunkl nemůže být důvodem k neschopnosti. Zachránil mne z toho můj vzhled a český šéflékař – Dr. Augustin Turek. Vypadám stále tak o 10 let mladší a tehdy mi bylo 27 let. Šéflékař jim řekl, že jsem začátečník, nezkušený, atp. a nechali mne. Na prokázanou sabotáž byl tehdy často i trest smrti… Měli jsme tehdy heslo nechat každého neschopným 1 – 2 dni víc, než bylo třeba. Bylo to nenápadné a získaly se tím tisíce pracovních dnů neschopnosti, neboť touto ambulancí (chirurgie) prošlo denně 150 – 200 pacientů… „

 Při pražském povstání v květnu 1945 si táta v Klimentské ulici užil práce válečného chirurga :

 “ Jak povstání pokračovalo, stále přibývalo bojovníků, které bylo nutno ihned operovat a ošetřovat. A tak se u nás pracovalo ve dne v noci, a to i poté, kdy do sousedství dopadaly nepřátelské šrapnely. Nemocnice se doslova změnila v polní lazaret se vším všudy. Zejména však poté, kdy jsme museli po dalším ostřelování budovy přerušit operace a přesunout choré do rozsáhlých sklepních prostorů. Tam jsme v protileteckém krytu zřídili improvizovaný operační sál se dvěma stoly a pokračovali v práci. Včetně zajišťování dobrovolného odběru krve mezi zaměstnanci nemocnice a dalšími občany…“

 Po válce republika akutně potřebovala uhlí, tak táta šel na Kladno dělat horníka, už po měsíci se odtud vrátil – diagnostikovali mu začínající tuberkulózu. Byla to tehdy hladová léta. Někdy v roce 1948 kvůli tomu máma potratila.  

 Táta se tehdy angažoval v postátňování zdravotnických služeb. Zdravotní systém v těch dobách jak už tomu bývá, byl výhodný pro lékaře a nevýhodný pro pacienty. Třeba naší babičce, tátově mámě se zanítilo koleno a velešínský lékař ji nesprávným postupem uléčil k  smrti. Táta i jeho bratr Josef, sami lékaři, pokusili se toho doktora žalovat u soudu, ale proti kolegiálnímu spolčení venkovských felčarů neměli šanci. Táta se velice angažoval v budování nového systému zdravotní péče. On sám už měl ve 40. létech shromážděno část vybavení pro ordinaci privátního lékaře. Když to pak věnoval státu, máma plakala. Po r. 1948 byl táta předsedou odborového svazu pracovníků ve zdravotnictví. Pracoval tehdy dvanáct hodin denně a z uvědomělosti se nechával plat místo za osm jen za šest hodin, což se máma dozvěděla až po létech.

Kolem r. 1954 najednou komunistická strana tátu toho předsednictví zbavila – seděl na volební schůzi, strana ohlásila kandidátku a on zjistil, že na kandidátce není. Až po létech se dozvěděl, že  příčinou odvolání bylo, že sice přebíral sovětské zkušenosti, ale odmítl přebírat všechny sovětské zkušenosti. (Onu konkrétní sovětskou zkušenost si prosadili, ale velmi brzy byli nuceni ji zase zrušit.)

Táta se pak stal ředitelem fakultní nemocnice na Král. Vinohradech v Praze a na vlastní kůži zažíval problémy zdravotnictví. Byla to divná doba – táta nemohl dát sekundárnímu lékaři větší plat než údržbáři, ale kupodivu lékaře sehnal snadno, zatímco údržbáře, topiče atd. sháněl jen s největšími obtížemi. A když byla zima, soudruh ředitel shodil bílý plášť (to aby ho pacienti nepoznali) a šel do kotelny futrovat uhlí, aby mu jeho tisícovka zdravotníků a ležící pacienti nezmrzli – někdy si k tomu přibral i nejstaršího syna, ten druhorozený (já) nebyl dost šikovný, práce u bunkrů s uhlím byla totiž nebezpečná. – Pomocný personál tenkrát kradl ložní prádlo a tak táta chtěl prostěradla opatřit razítkem, aby odradil od krádeží, opatření by stálo zanedbatelné peníze, ale přes všechna jednání na okresním výboru strany atd. mu toto opatření nikdy nebylo povoleno. Tátovi se nicméně podařilo prosadit a realizovat v nemocnici mnoho velkých věcí, ale to by bylo na samostatné povídání. Snad jen z projevu prof. MUDr Zdeňka Macka DrSc., tátova dávného přítele, nad tátovou rakví:

„… Pracoval ve funkci předsedy Odborového svazu zaměstnanců ve zdravotnictví a za obtížných podmínek se zasloužil velmi významně o zdravotníky i zdravotnictví. Jeho velké úsilí nebylo plně oceněno.

Poněkud zklamán nastoupil neméně náročnou funkci ředitele Fakultní nemocnice na Vinohradech. Jeho tvůrčí intelekt, konstruktivní myšlení, organizační schopnosti a především neúnavná pracovitost vdechly nový život tomuto nemocnému medicínskému organismu. Jeho naprostá duševní rovnováha, psychologicky šťastný způsob a vlídnost v jednání se všemi kategoriemi zaměstnanců vytvořily postupně harmonické ovzduší a umožnily účelné soužití velkého pracovního kolektivu, vnitřně vyhraněně diferencovaného. – Byl jsem za Heralovy éry rovněž zaměstnancem této nemocnice. Jsem přesvědčen, že právě v této době byly položeny základy a vytvořeny první předpoklady k rozkvětu, který v posledních letech tu je nesporný. Ani zde nebyly Heralovy zásluhy – zvláště z nadřízených míst – plně ohodnoceny….“

Nesporné vůdčí schopnosti, selská zarputilost, s níž prosazoval to, co pokládal za správné, jakož i čestné jednání tátovi vyneslo vcelku dobrou pověst. Třeba hlavní sestra Anna Rypáčková tátovi věnovala z úcty jakýsi lorňon, co se nasazoval na brýle při čtení, věnoval jí to na památku jako osobní dar na smrtelném loži president Masaryk, ona ho léta ošetřovala. Jednou táta promluvil do rozhlasu ohledně uplácení zdravotníků a pronesl doslova: „I kytička fialek za jistých okolností může býti úplatek“. On to tak skutečně cítil, je ovšem přirozené, že mnozí docenti a profesoři z jeho fakultní nemocnice, když měli volnou chvíli, za ním pak chodívali: „Stala se mi, Václave, divná věc. Stála přede mnou čistá babička, v ruce třímala kytičku fialek a tak se na mne dívala, do očí mi hleděla…“ On si ale vzpomenul na svého ředitele a zatvrdil srdce své. „Ale bylo to těžké, moc těžké…“

Táta měl nervy ze železa, nicméně po jedenácti letech to vzdal a odešel na lékařskou fakultu. Předtím si zvyšoval kvalifikaci v Moskvě, což mu pak pomohlo po roce 1968, kdy ho za nepevné postoje vyhazovali ze strany. Táta byl bojovník a tak na klíčovém jednání nechal předčítat z dopisu sovětského akademika: „Dr. Herala jsem za studijního pobytu v Moskvě poznal jako přesvědčeného komunistu…“ atd. Proti sovětskému akademikovi si místní „normalizátoři“ jít netroufli, tak přestali už na první stránce dopisu z Moskvy a to bylo štěstí, protože na straně dvě sovětský akademik pokračoval: „Ale nikdy soudruhovi Heralovi nezapomenu, že v r. 1969 odmítl přijet přednášet do Moskvy…“ atd., což by samozřejmě znamenalo vyhození ze strany. Takhle ale mohl na fakultě zůstat.

Na fakultě všeobecného lékařství táta řídil katedru sociálního lékařství (tak nějak se to jmenovalo), šlo mu myslím hlavně o praktické lékaře. Vedlo ho k tomu patrně poznání, že s lékaři nic nenaděláš, ale když budou mít lékaři „obvoďáci“ znalosti, snad aspoň nebudou dělat tak hrozné chyby. Táta byl docent, ovšem k plné vážnosti katedra potřebovala profesora a táta z hlediska politického nepřicházel do úvahy. Tak si táta vždycky vyhlédl perspektivního straníka bez kádrové škraloupu, napsal mu habilitační práci a nechal ho jmenovat profesorem. Ale dotyčný si řekl – teď když jsem profesorem, nemusím zůstávat na tak bezvýznamné katedře – a tak táta psal habilitační spis zas pro někoho jiného, což se opakovalo asi tak třikrát. – Táta publikoval více než 40 prací v lékařských časopisech. Když pak šel do důchodu, ponechali mu jednu místnost v UDLu (Ústav pro doškolování lékařů – zkratka i název se postupně měnily) a táta najednou zjistil, že jako důchodce má více peněz, než kdykoli předtím.  

 Doma se nás táta snažil vychovávat, třeba když někdo z nás tří synáčků nechtěl dojídat, táta přinesl vařečku a hrozil, že nám s ní jídlo nacpe do krku. Peníze nebyly, jedlo se všelicos a třeba já si kližku ošklivil, toho žužlavého jsem se štítil. Vařečkou jsme občas dostali i přes zadek – tedy hlavně nejstarší Honza, byl to uličník. Já to děsně prožíval a náš děda Chaloupka vlastně taky:

 Oh, jak rád slýchávám hlasovou směsici tuto,

vždy kompletně a bruto,

toť tatík nezdárného syna kárá,

sem – tam padne i prudká rána.

A máteř, která dosud váhá,

Ach ráda a ráda přimlouvá se

za chlapce hodného

a chlácholí otce rozdurděného, Milého svého.

Nemohu se odtrhnout od zpěvohry té mámivé,

vejdu tedy do brlohu toho.

 (Úryvek z básně dosti zmatené, snad psané ještě v rozrušení.)

 Peníze nebyly, Máma na nás šila a ač dcera švadleny, tuhle práci nemilovala a ani jí nijak zvlášť nešla. Jeden můj spolužák jednou poznamenal, že mám bundu ze salonu DPV, máma to vzala statečně a doma se to ujalo (DPV – Děláno Po Večerech). Pak bylo bratru Honzovi asi sedmnáct, byl to opravdu hezký mládenec se zádumčivým pohledem, holky o něj měly zájem, kromě toho byl v partě ve sportovním oddíle a přitom byl oblékán DPV, tak vznikla situace, kdy táta po mnohém přemlouvání nakonec svolil, aby tedy poprvé v životě dostal kalhoty z dobré látky a od opravdového krejčího a šité na míru.

Táta byl nesmírně pracovitý (jeho táta nevychovával vařečkou, ale bejkovcem) a manuálně zručný. Někdy po r. 1956 koupil snad za šest tisíc na Sázavě barabiznu, máma mu vždycky vyčítala, jak za to mohl dát tolik peněz, táta odpovídal, že by si na trámovou kostru sám netroufl. Postupně to zevnitř obil prkny, chatrné stropní trámy posílil prkny nabitými ze stran a zespoda, na vnější prkenné stěny zvenčí nabil rákosové pletivo a nahodil omítku, střechu na asfaltový papír pokryl taškami z asbestového betonu (ethernitem), od místního zedníka -kouzelníka pana Michálka nechal postavit cihlová kamna. Voda byla u lesní studánky sto metrů daleko a najednou bylo kam jezdit na víkend. V sobotu dopoledne se ovšem ještě chodilo do práce či do školy. Odpolední vlak Posázavský pacifik býval přeplněný, mně rodiče koupili na nádraží veselý časopis Dikobraz a já se celou cestu smál jako blázen, ovšem v tunelech byla tma a to se číst nedalo, ale ten zážitek… Těžké batohy na zádech (často stavební materiál) a cesta od nádraží dolů pěšinou ve skalách k Váňovým převozníkům, převozní pramice a druhé straně zase nahoru a pěkný kus, to byla ta nejlepší rekreace.

 O pár let později si naši pořídili vyřazenou vojenskou motorku s vynikajícími jízdními vlastnostmi („péráka“), táta řídil, máma vzadu a na zádech obrovský těžký batoh. 

 V důchodu si pak rodiče pořídili automobil trabant, to bylo mimořádné vozítko, karosérie z laminátu a motor chlazený vzduchem, bez chladící kapaliny, jezdilo to nejvýše stovkou a bylo to takříkajíc nafukovací, všechno se do toho vešlo. Táta si poté každé tři roky kupoval trabanta nového, většinou když jsem mu ho naboural a auto bylo v opravě a tak si zatím koupil jiné, a tak měl nakonec na sebe napsány trabanty tři nebo čtyři. Moji bráchové, kteří auto nenabourali snad nikdy, jezdili těmi přebytečnými trabanty, zatímco já tvrdil, že si počkám až na „opravdové auto“. (A to jsem se načekal, než jsem si pořídil na dluh první škodovku a navíc ojetinu.) 

 Máma byla z chudé rodiny, ovšem na gymnasiu v Libni byla nesmírně populární, také chodila nejlépe oblékaná, vždyť její maminka byla švadlena. Ve škole hrála divadlo, v kostele zpívala (ač nebyla pokřtěná), je známo, že v matice plavala a stejně odmaturovala. Pak pokračovala ještě na sociálně-zdravotní škole. V létě bývala v rodném kraji matčině, v Pyšelích, často celé léto u své spolužačky v rodině malíře Špály. Bohužel jak děvčata dospívala, kluci v tom letovisku měli výrazně větší zájem o ni než o domácí dcerku, tak ji tam přestali zvát. S tátou se seznámila koncem války – pane, to byla partie, mladý lékař – ovšem také syn zámožného sedláka a tak z té strany to byla mesaliance. Táta mámu učil marxismus-leninismus a když se pak vzali, tak máma už byla členkou „strany“ a místo do kostela chodila zpívat s agitkou budovatelské písně. Měli opravdovou bídu, děda Chaloupka jim ale nepomohl, vzala si přece synka ze statku, děda si raději šetřil na stará kolena. Pak přišla měnová reforma, která Chaloupkovi (takto členu komunistické strany) všechno vzala a tak se přišel vyplakat ke své dceři. Byla to divná situace, ta udřená žena s rukama v neckách ho musela trpělivě vyslechnout. My tři děti jsme mámě dávali pořádně zabrat, přitom musela na šest hodin denně do zaměstnání, peníze nebyly.

 Deset let jsme se tísnili v maličkém bytě v Podolí, pak jsem se přestěhovali na Vinohrady do bytu, který byl zase hrozně velký a máma neslevila ze svých zásad, parkety musely být vzorně vydrhnuté a natřeny hydrovoskem, máma se skutečně nadřela. Ona byla vychována Wolkerovými básněmi a romantikou, teď měla kolem sebe tři kluky a tátu, který byl v milování velice věcný. Kromě toho tu byla jakási Vosátková, rozvedená paní se čtyřmi malými kluky, která dostala titul „tetička“, v Herálově rodokmenu ji nějak nedokáži dohledat. Když přišla řeč na tuto „tetičku“, táta to umlčel rázným „Je to charakterní ženská.“ Nejspíš šlo opravdu jen o kamarádský vztah. Máma byla ochotná pro rodinu udělat cokoliv, nicméně bylo toho na ni moc, tak brala psychofarmaka a vypěstovala si v tomto směru jistý rituál: každý večer čtvrt tabletky meprobamátu, nějaký ten hysteps… a když toho bylo přespříliš, vyběhla z domu a šla se projít, my se táty ptali, kam máma šla a odpověď vždy zněla „Šla se z vás utopit“. To jsme pak zděšeně zmlkli. Táta byl z venkova, s výchovou městských dětí si nevěděl rady. Přirozeně nás nemohl poslat poklízet do chlíva, tak nevěděl, co s námi. Mně říkal: „Ty jseš tak líný, že jednou shniješ zaživa“. (A já jsem ze tří kluků a pak zase já si nevěděl rady s výchovou, když jsem měl za děti jen holky.)

 Přirozeně se nedá říci, že jsme (my synové) v dospělosti dělali rodičům jenom radost, máma každopádně svou lásku přenesla na vnoučata a těmi většinou byla děvčata. Máma uměla kouzelné rodinné sešlosti, kdy se sešly všichni synové a snachy a vnoučata, a každý měl místo u stolu v tom maličkém bytě, kde ve stáří žila s dědou a pak jen sama. Tak ji teď aspoň jednou dvakrát za rok nosím na hrob kytičku s prosbou o odpuštění všech mých provinění.

K té fotce ještě jedna vzpomínka, i když na reprodukci máminy ruce nejsou dobře patrné: stalo se asi o 10 let později, máma přišla domů podivně dojatá, ona byla navštívit „UDL“ kde i ona léta pracovala, potkala tam jednoho profesora, ukázala mu ruce a povídá – nemám počínající artrózu? Profesor se díval, pak její ruce zvedl k ústům a políbil je a řekl – ne, to nejsou artrotické ruce, to jsou ruce udřené celoživotní těžkou prací.

*****

 Na závěr ještě jeden tátův dopis z doby, kdy byl na školení v Moskvě. Předem malé vysvětlení – brácha Honza neproved nic hrozného, chodil do sportovního oddílu košíkové a byli tam parta, která projevovala dost vynalézavosti v různých klukovinách. Kromě toho Honza chodil s holkou…

 Libunáčku, kvítečku,

 Sedím tu za stolem a fantazíruju: jaké by to bylo kdybys teď otevřela dveře, ale to je příliš nereálné. Tak si představuji kde bych chtěl s tebou být – „chtěl bych tě potkat v lukách…“ nebo v lesích u Křivoklátu, jako tehdy, když jsem Tě byl navštívit na brigádě, kdy jsme běhali tak radostně a nevázaně se těšili až z toho byla svatba. Ale to už je jen snění. Mně by stačilo několik dní na chatě, v létě, sluníčko by muselo pražit od rána do večera, kluci by byli někde dobře zaopatření a Ty by ses mohla ještěřit na sluníčku tak bezstarostně až by na Tebe přišly hříšné myšlenky a byli byli bychom sami! Stýská se mi Libunáčku, prorostla jsi mne celého kořínkama, už Tě zdá se, ze mne nevypudí ani vzdálenost ani ta padesátka.

 Jen kdybych neměl stále pocit, jestli jsem Ti tu naši společnou kaši nepřesolil, nepřepepřil. Zatím se v tom nevyznám, jestli je to jen moje vina. Mám obavu, že máš pravdu, že jsme oba stejní blázni. Někde jsem čet „Blázny živí bůh“. A my jsme ho zrušili! Tím hůř pro nás – musíme se živit sami. Moc si lámu hlavu s těma dětma. O malé nemám starost, Vašek bude blázen po nás, o Petříka ještě nejde. Myslím, že je dobře že je Vašek takový, mně nikdy nemrzelo jaký jsem byl a nikdy mně nebylo při tom (myslí, psychicky) doopravdy zle. Je tu ovšem to štěstí, které jeho nemusí potkat, že mám hodnou holku. Nevyznám se pořád v tom co je v Honzíkovi, je přece jen trochu z jiného těsta. Je takový sám ze sebe, nebo je to vliv prostředí – kluků ze školy? Přesto se mně zdá, že může být ještě „náš.“ Ono jsou to někdy hrozné zašmodrchaniny, co se zrodí v kotrbě takového adepta junácké slávy. Znám to z vlastní zkušenosti!

 Držím mu palce, ale napíšu mu dopis ve kterém mu vynadám. Podstata problému je v tom, že nemají kde se naučit pracovní kázni, soustředění, síle vůle. Možná, že jim totiž Honzíkovi specielně chybí bejkovec, kterým nás cepoval náš táta. Nemají vůbec žádný poměr k autoritě. Trochu odměřenosti, klidné, přirozené autority chybí zřejmě i třídní i s.Fuchsovi který se pro ně tolik angažuje. A já to zřejmě taky nevedu správně – kdybych to dělal dobře, tak by se to projevilo na výsledku. Myslím naprosto upřímně, když říkám, že na tom moc nezáleží jestli se H. podaří udělat zkoušku na vysokou školu. To je škola života. Buď se nepřeceňuje a dokáže ještě probrat a udělat to, nebo se přeceňuje a pak musí dostat od života lekci. Hlavně, bubáčku, abyste byli zdraví, abys dokázala trochu tlumit svojí (špatně čitelné – eretilitu ?) (ne kvůli těm druhým – pro ty jsi milionová, ale kvůli Tobě protože Ti to ničí zdraví). A já bych moc chtěl, abychom ty kluky nějak vyvedli z hnízda a trochu ještě užili klidnější pohody.

 Napsal jsem žádost na sovětské úřady, aby mně povolily návštěvu manželky. Také jsem se o tom zmínil v dopise na ministerstvo s. Cimickému. Bylo by to asi v červnu, patrně v polovině, protože na konci kursu tj. koncem června má být ta exkurse do Polska a ČSSR (ČSSR – Československá socialistická republika). Zatím se tím moc nevzrušuj. Je sice téměř jisté, že by šlo uskutečnit Moskva + Leningrad 10 – 14 dní, možná že se podaří i ten Krym. Já Ti ještě napíšu.

 Mám na Tebe prosbu: kup si aspoň 2 × týdně čoko nebo nějaký mlsek, schovej si ho večer do postele a vzpomínej na mne! Uděláš? Mně to moc mrzí, že nemáš založíno v dosičce na knihovně, že se o Tebe nikdo nestará. A spát choď brzo!

 Pusí Ti posílám pět, každou někam, sama si vyber kam která přijde!

Moskva 9. 2. 65 Vašek

******

Započali jsme toto vyprávění historií hospodářství v Markvarticích, opustili jsme je kolem roku 1948 ve chvíli, kdy děda Josef zemřel a statek převzal strejda Jeník. Slovo mají opět naši rodinní kronikáři, teta Eliška a Frant. S. Jaroš:

Jan Heral, jako třináctý hospodář. Narodil se v Markvarticích dne 24. října roku 1918.

Postava Jana opravňovala k nadějím opravdu slibným. Pod otcovým vedením osvojil si vědomosti zkušeného hospodáře, a při otcovu narušeném zdraví byl mu za jeho života nenahraditelným pomocníkem. Grunt stál pevně podepřen Janovou osobností jako silnou zdí, a Jan chtěl se o něj starati svými silami. Byl vychován v lásce k rodné půdě, jež ho držela silnými pouty, jako jeho předky. Grunt a selská půda hodně vyžadují, toho si byl plně vědom, a vědom si byl i toho, že ani jinak býti nemůže, a že i jeho matka obětovala hodně, ba i své zdraví.

V Janově dopise, datovaném 27. března 1952, který jsme na věčnou paměť uložili k dokumentům, z nichž jsme čerpali pro tuto kroniku, je kus bolestné zpovědi duše mladého hospodáře, jež se stala kořistí nečistých krutých vítězů, kteří ji chtějí na kusy rozsápat a do země zadupat, a vztažené ruce mladého hospodáře po milované ženě, jež by mohla býti jeho oporou a chrániti poslední koutek jeho duše, ty ruce klesnou, neboť cítí, že je člověk osudem pronásledovaný… Je vydán na pospas despotickým choutkám a výbojným plánům tak zvané lidovlády, postrádající jakéhokoliv mravního principu.

V září roku 1949 byly Janovi odebrány všechny pracovní síly, a od té doby pak celý podzim pracoval do úpadu se svojí sestrou Marií, provdanou Kleinovou, jež ochotně přijela z Prahy, aby mu pomohla. Také sousedé částečně pomáhali, a díky příznivému počasí, a hlavně výkonnosti traktoru, podařilo se mu vše včas vzorně skliditi, zasíti a zorati. – V polovině prosince téhož roku byly mu však odňaty všechny těžké stroje, a to: Traktor Lanz- Bullsterg 45 HP, 2 vlečné vozy, samovazač, pluhy na hlubokou a mělkou orbu, a 2 soupravy těžkých traktorových bran.

V lednu roku 1950 dopadla nová těžká rána, jež začla brzditi normální hospodaření. Byly rozepsány povinné dodávky, a Janovi předepsány takové, jakými by se jistě nemohl pochlubiti mnohý hospodář na 40 hektarech zemědělské půdy. Podobně postižených, leč v měřítku menším, bylo v okolí několik. – Vydali se tedy na okresní národní výbor do Čes. Krumlova se žádostí o snížení. Tam jim však zemědělský referent cynicky řekl, že nic nesleví, jelikož jim bylo vědomě a úmyslně předepsáno tolik, aby to nemohli splniti. Bylo zřejmé, že všechny akce, proti Janovi podnikané mají ten účel, donutiti ho, aby se poddal. On tak však neučinil, a na jaře bojoval za pomoci sousedních chalupníků proti režimu dále. Když úřady viděly, že jejich zásahy jsou marné, dala politická strana KSČ všem, kdož chodili na pole pomáhati, na srozuměnou, že bude proti nim použito známých opatření, budou-li dále podporovati ”kulaka“. Tak například vyhrožovali jednomu železničáři, který Janovi vypomáhal, že bude propuštěn ze služby. To mělo účinek. Zastrašení lidé mu odřekli, a tak zůstali se setrou Marií na všechno sami. Vida marnost dalšího odporu, vydal se Jan znovu do Čes. Krumlova, aby s těžkým srdcem dal svoje hospodářství, jež už plná čtyři století jest v majetku rodu Heralů, okresnímu národnímu výboru k dispozici. Před tím jednal také se státními statky, aby jeho statek převzaly. Objekt se jim velice líbil, ale pro zákaz dalšího přebírání půdy nemohlo se převzetí uskutečniti. Na okres. národ. výboru mu řekli, když jim svůj statek nabídl, že by to bylo jednoduché, kdyby byly k dispozici pracovní síly. Jelikož však nejsou, neví ONV, co by s hospodářstvím dělal. To bylo koncem dubna roku 1950. Dali mu na srozuměnou, aby vyčkal, až se v Markvarticích vytvoří nějaké životaschopné hospodářské družstvo, které by se mohlo Heralovce ujmouti. Takové JZD se však v Markvarticích asi sotva dobrovolně utvoří, a Jan je odsouzen k marnému čekání, a k vlastnoručnímu dření [: doslovně řečeno :] bez potřebných pracovníků. Ačkoliv jest lidová správa s tímto případem úplně bezradná, a ačkoliv se o tom jednalo několikrát v radě ONV i KNV v Čes. Budějovicích, jest Jan veden stále v seznamu „kulaků“, a jako s takovým se s ním také jedná. Je samozřejmé, že za těchto okolností začlo hospodářství rychle pustnouti, a to nejen proto, že je hospodář nemohl bez výrobních prostředků zvládnouti, ale hlavně pod rušivými zásahy lidové správy.- V květnu r.1950 byla provedena kontrola osevního plánu. Stačil pouhý 1 ar více nebo méně oseté plochy než předpisoval výrobní plán, a už tu byla pokuta. U Jana nenašli všechno v pořádku, i když byly rozdíly nepatrné, a hned mu nadiktovali pokutu 40.000 Kčs, v případě nedobytnosti náhradní trest vězení v trvání 4 měsíců. V témže měsíci mu byly odňaty 2 plemenné krávy, a v červnu osobní auto. Ve žních byl na statku proveden úřední výmlat. Co se vymlátilo, to se odvezlo, a hospodáři ponecháno jenom obilí k setí. Pro domácí spotřebu a pro krmení mu nenechali ani zrno, kromě zadiny. Na jeho námitky byla odpověď, že je venkovský boháč, a že může nakupovati na volném trhu. Strojní stanice, s níž měl sjednanou smlouvu na provedení polních prací posekala sice samovazačem obilí, ale na podzimní práce už vůbec nepřijela. A tak se stalo, že v roce 1950 se na vzorném statku Heralově zaselo až v prosinci…! Kterak mohl bratr se sestrou všechno obsáhnouti, když v chlévě byl stále plný stav dobytka, jehož obsluha zabrala hodně času, takže ho na polní práce zbylo málo, a čas, který zbyl, pohltila sklizeň bramborů, jež trvala od října také až do prosince, protože úroda byla abnormální, počasí bylo špatné, a na sbírání bramborů bylo málo rukou. V té době se musela sestra Marie vrátit do Prahy, protože vzhledem k její trvalé nepřítomnosti chtěly jí úřady zabrat byt, jako nadměrný.

V roce 1951 to nebylo o nic lepší. Zatím co v roce 1950 byla pole v dobrém stavu z dřívějška, kdy se vše řádně obdělalo, byla půda loňského roku připravena jen tak na polovic, a asi 3 hektary zůstaly neobdělány. V květnu bylo Janovi odebráno 7 nejlepších krav dojnic pro JZD v Přídolí. Namísto nich přivezli z Přídolí 7 krav jiných. Jak vypadaly, je nejlépe viděti z této fotografie:

 Je to obrázek dobytčete, jež pro úplnou vyhublost a pokročilou tuberkulosu nemohlo ani vstáti, a proto ji musel hospodář krátce po převozu z Přídolí, vytáhnouti koněm z chléva. –

Ani ostatních 6 krav nebylo na tom zpočátku lépe, jak bylo zřejmé z jejich živé váhy, odhadnuté jen zkušeným okem, a jež byla mezi 270 – 400 kg, zatímco Heralovy krávy, jež pro nedostatek krmiva nebyly také už nejlepší, vážily 6 metrických centů. Tyto náhradní krávy daly trochu mléka teprve tehdy, až se za nějaký čas nasytily zeleným krmením. Protože, až na jednu, byly všechny jalové, vyžádal si Jan souhlasu zvěrolékaře, a dal je odvézti na jatky. (Vtírá se maně otázka: Proč se tak nestalo už v Přídolí, a proč je musel Jan Heral vyměniti za krávy dobře krmené?) – Jak při tom všem pochodil hospodář po stránce finanční, lze si snadno vypočítati.

 Pro nedostatek pracovníků, sázely se – (po prvé u Heralů za 400 let) – brambory ještě v červnu. Při tom utrpěl Jan vážné zranění na noze. Lékař mu nařídil – ležeti. Uposlechl, ale v té době nebylo nikoho, kdo by krmil dobytek, kdo by sušil seno, ošetřoval brambory a řepu. lidovláda svolala sice několik schůzí, na nichž bylo usneseno, že je třeba něco podniknouti, avšak – nestalo se nic. Jediné, na co se vládci zmohli bylo, že vyzvali všechny lidi dobré vůle v obci, aby přišli k Heralům alespoň nakrmit dobytek, protože tam nastala kritická situace, ale nikoliv vinou hospodáře. Výzva byla vyvěšena ve sběrně mléka. Ačkoliv byla právě senoseč, našel se přece nějaký pomocník: Nedávno zakázali občanům, aby Heralovi vypomáhali, najednou je vyhláškou vybízeli k této zakázané práci. Je to ironie, ale – je to čistá pravda. – Trvalo to celé tři týdny, než mohl hospodář opustiti lůžko, a teprve potom se začaly za sousedské pomoci obdělávati brambory a sušilo se seno, už přestárlé.

 Když došlo k výmlatu obilí v roce 1950 a stejně tak v roce 1951, byla zmobilizována v obci celá strana KSČ, Svaz žen, Svaz mládeže, a milý Bůh ví, kdo ještě, a s velkou slávou se vykonával výmlat, ale – noční! Každý den, po dva týdny, přijíždíval asi v 7 hod. večer z Čes. Krumlova autobus s brigádníky, kteří za hodinovou mzdu 50 Kčs obilí vymlátili, hned také odvezli, aby ”kulak“ nemohl nic zašantročit. Jelikož se někdy stávalo, že brigáda- asi 15 lidí- za jednu noc vymlátila jen 13 metrických centů obilí, je zřejmé, že výdaje byly větší než hodnota vymláceného obilí. – Hospodář nedostal za obilí ani haléře, a od té doby je nedostal za nic, ať to byly brambory, dobytek nebo prasata na dodávku.

 V roce 1951 byla zavedena nová organizace ve výkupu sena. Až dosud dovezl sedlák seno na dodávku vždy na nádraží, kde se nakládalo do vagonů. Nyní se nařídilo hospodářskému družstvu, aby zajistilo dostatečný prostor, kam by se seno odváželo přímo z louky. Jelikož v celém okolí nebyla větší stodola než má Heral v Markvarticích, zabral úřad z moci úřední Heralovu stodolu pro ten účel. Stodola byla plná žitné slámy, ale s tím si na úřadě hlavu nelámali. Brigádníci ji prostě vynesli ven a naházeli ji bez urovnání na hromadu. Přišel déšť a sníh, a místo slámy má teď hospodář hromadu hnoje, a jinou stelivovou slámu nemá. Tomu se říká také ”hospodaření!“ Kdyby to udělal sedlák, dostal by řádnou pokutu, ale toto byla práce brigádnická! – Není pak divu, že vzorné hospodářství Heralovo pustlo; zvolna, ale jistě.

Na polích, dobytkem špatně hnojených a špatně obdělávaných bujel plevel. Janovi bylo odebráno 7 hektarů luk, a přitom musel udržovati stav dobytka v počtu dřívějším. A tak se stalo, že z dobytka, který byl dříve chloubou Heralova statku, jsou dnes pouhé trosky. S tímto dobytkem by se nemohlo jíti na výstavu, jak to činíval Janův otec… Není tomu dávno, kdy Janův statek býval cílem mnoha exkursí, protože měl pověst, jako jeden z nejlepších jihočeských zemědělských podniků. Měly by ty exkurse přijíti dnes, aby viděly, jak hospodaří na něm naše lidovláda, která nám slibuje denně několikráte ”šťastnou budoucnost“… Nyní je Jan Heral na všechnu práci docela sám! Jenom večer mu pomáhá při krmení stará žena, která u Heralů bydlí. Takové krmení trvá nyní v zimě do 8 hod. večer, v létě – když se krmí zeleným – někdy až do 10 hodin večer. Pak teprve má hospodář čas k večeři. Jeho sestra Marie přijíždívá nyní každých 14 dnů do Markvartic, uvaří bratrovi něco do zásoby, a on si to večer po práci ohřívá, někdy musí sám něco uvařiti. A to je pak – kulak! … Tak žije – kulak…! – A jak žijí naproti tomu mnozí ti, kdož dávají rozkazy? – Říká se, že ”třináctka“ je nešťasné číslo. Skoro by člověk chtěl uvěřiti této pověře, vždyť Jan Heral je třináctý hospodář na historickém statku číslo 8 v Markvarticích.

Pokuta, o níž byla v předu zmínka, nebyla vymáhána. Teprve po půldruhém roce dostal Jan vánoční pozdrav v podobě výzvy, aby 22. prosince nastoupil trest vězení, v trvání 4 měsíců. To byla vyhlídka, že štědrý večer bude tráviti za mřížemi. K tomu byla poznámka, že nedostaví-li se, bude předveden, zaplatí-li, bude od trestu upuštěno. Jan se vypravil do Krumlova na ONV v určený den, a začal vyjednávati. Po dlouhém jednání mu povolili, aby zaplatil 5.000 Kčs hned, a zbytek ve splátkách měsíčně 2.000 Kčs, jež si budou strhovati z dodávek, za něž peníze dosud ležely na úřadě, a jemu nebylo zhola nic vyplaceno. Jan k tomu svolil. – V lednu dal na dodávku 3 býčky, ale peníze zůstaly u místního národního výboru. V únoru nemohl nic dodati, a nyní očekával,co bude dále… Tyto řádky píšeme v březnu roku 1952, v době, kdy tato situace nastala, snad po ukončení naší kroniky budeme věděti už více.

*****

 Jan Heral, dosavadní držitel usedlosti čís. 8 v Markvarticích, se dne 10. ledna 1953 oženil se Zdenkou Holou, dcerou rolníka z Milíkovic (obec Krasejovka) u Českých Budějovic.

 Nám kronikářům se zdá, jako bychom otevírali novou knihu a budeme šťastni, pokud nám Bůh života popřeje, budeme-li moci zapsati, že není třeba báti se o osud staleté selské usedlosti číslo 8 u Heralů. – Jan bude moci zase svobodně zasívati zrno do zkypřené půdy, prací a potem svých předků posvěcené a ty odtržené šťavnaté a vonné louky, pryskyřicí dýšící lesy a úrodná pole, že se opět vrátí k luzným lánům dozrávajících žit, nad nimiž vzlétne rozjásaný skřivánek, a vyzpívá nejkrásnější píseň žatvy svému Stvořiteli, spolu s díkem osvobozeného hospodáře. A do požehnaného kraje, násilí a zloby zbaveného, rozezvučí se zvonek z markvartické kapličky svým jasným, jako křišťál čistým hlasem, který po staletí volal členy rodu Heral k modlitbě „Ave gratia plena“, protože věřili ve Všemohoucnost Boží, před níž se skloní v nadšení Jan i rod jeho, že ta pouta, jež po 400 let vázala všechny Heraly k rodnému gruntu, nebyla přetržena zlovolnou cizí rukou…

 Bůh dá, že se opět nad Herálovcem ve smíru stišeném sklene hluboké, třpytem poseté nebe, a v jeho zdech se rozhostí svatý klid a mír, v radosti z vykonané celodenní práce. – A až dohasne červánek, a v jeho průzračném lemu se zachvěje dennice, poslední pozdrav ustupující noci, začne se dvůr probouzeti k životu, a ptáci budou zpívat chválu dne, rušenou drkotáním vozů, vyjíždějících na pole do zaroseného rána. A krása proměněného jitra zastihne manžely Zdeňku a Jana posilněné k další práci.

 Dne jedenáctého ledna roku 1953 ujímá se hospodářství na selské usedlosti číslo 8 Zdeňka Heralová, rozená Holá. Je si vědoma že život, do něhož ji nikdo nenutil, může přinésti nečekané překvapení, ale jasně si uvědomuje, že je jí zde třeba.

 Janův otec, Josef Heral, když začal hospodařiti se svojí manželkou Marií, viděl před sebou líchu slibné ornice, jež dá úrodu teprve počtem let. Musí však býti zorána pilnou rukou, aby byla zárukou velkého blaha. Společnou a usilovnou prací rodičů Janových se to podařilo.

 Jaro se tu střídalo s létem, kdy žírná pole se usmívala blankytem chrp a meze hořely plamenem vlčích máků a otec hospodář pracoval a řídil práci. Jeho starosti probíhaly přesně jeho životem, jako tkalcovský člunek osnovou.

 Rodiče předurčili Janovi dráhu hospodáře a dědice gruntu. Moudrý otec vedl syna zkušenou rukou, a proto také Jan měl ze všech dětí z něho nejvíce: – jeho myšlení, jeho jádro i jeho podstatu. Věděl, že v Janovi bude pokračovat jeho rod i dílo, a že to bude on, který dobře ponese štít se jménem rodu Heralů…

 Nyní může Jan svou tichou, houževnatou píli položiti do Zdenčiných starostlivostí, neboť i ona, vidí před sebou žírné lány, a vůně ornice jí není neznámá. Jan už neurčuje sám, kam zasíti žito, ječmen nebo oves, jeho Zdeňka je teď s ním.

 Bohužel, že s Janem začíná na Heralovci hospodařiti za podmínek velmi svízelných. Jsou bez pracovních sil, a obhospodařování velkého objektu klade na ně velmi těžké požadavky, jež při nejlepší vůli a s napětím sil nelze zvládnouti. Mimo to, měnová reforma zasáhla v začátcích i mladý manželský pár. Avšak v Janovi i Zdeňce tkví široká víra, že se zase vše obrátí, že to bude takové jako dříve, že ani jinak býti nemůže, a jsou to oni, v jejichž hrudi, rozervané nejistotou a vnitřním napjetím, se rodí naděje lepších zítřků, jež budou vyzařováním nových činů.

 *****

 Nad Dehetníkem stanul z lože den 1. dubna 1954 s čelenkou jasu. Vlahé jitro se probouzí se šuměním stromů a stříbrnou páteří potoka, hrajícího na cimbál vln. Na vysokém nebi plují oblačná stáda, a celý kraj je provoněný jarní hlínou, z níž se rodí nový život.

 Mladé slunce trhá předivo mlh, aby milostně zazářilo nad střechami selského gruntu číslo 8 v Markvarticích, když manželé Zdeňka a Jan Heralovi kladli svého prvorozeného syna Jana do kolébky. Radostný paprsek jejich života…! Bude to on, kdo bude pokračovatelem na selském gruntě…? A jaký osud je tomuto dítěti určen? 

My kronikáři poroučíme syna Jana Herala do ochrany Boží s prosbou, aby pluhu a svaté řeči, kterou s matčiných úst slíbal, zůstal věrný, a pokolením příštím zachoval. –

*****

 Kroniko rodu Heralů…! Psal jsem do tvých prázdných listů s radostí a s láskou osudy rodu, sbíraje květ ke květu do velké kytice na věčnou paměť pro ty, kteří po nás přijdou.

Byla jsi od samého začátku svědkem radosti a utrpení rodu Heralů, a na tvých stránkách vyrůstala píseň lásky k rodné hroudě. Protože i já jsem vyšel ze selského rodu, zesmutněl jsem při zápisech o tragickém osudu selské usedlosti číslo 8 v Markvarticích, a zdá se mi, že tyto řádky píši svou vlastní krví…

 Onoho nešťastného večera, dne přišli do statku členové SNB, a po důkladné prohlídce bytu odvedli mladého hospodáře Jana do Čes. Budějovic, a jeho manželka Zdeňka marně čekala na jeho návrat. – S jakou přemírou bolesti odchází se svým synáčkem, necelý rok starým.

 Násilím opustiti svůj domov, vytržena od práce, k níž bylo třeba hodně síly jak duševní, tak i tělesné, a kterou se svým Janem vykonávala, a šťastně žila ve svém novém domově. Uchýlila se do Milíkovic ke svým rodičům, kde čeká na Janův rozsudek. Po šesti stech létech chodí po hospodářství a polích selského gruntu Heralova cizí lidé. Procházíme-li řadou Heralů, držitelů půdy na Heralovci, nemůžeme se ubrániti pohnutí. Co bouří přešlo přes střechy tohoto staletého statku, ale hospodáři na Heralovském gruntě stáli pevně přimknuti ke své půdě, kterou by nebyli opustili za nic na světě…!

 Byl to vždy dvojí hlas země, kterému naslouchali: melancholický, jímavý, s dechem polí a šumem lesů, se šploucháním potoka a zpěvem ptáků, ale také dravý, neboť v něm byla lopota… Ale ti všichni pracovali s láskou a dobrovolně vykonávali své těžké práce pro zájmy veřejného blaha. Měli cit pro povinnost vůči bližnímu a sociální cítění které, jak se zdá, chybí všem těm, kteří dělali jmění jen tím, že se starali sami o sebe, kdežto každý Heral byl jenom služebníkem svého kmene, opatrovatelem toho, co náleželo markvartickým Heralům. Byl důvěrníkem svého rodu, který ani nespekuloval, ani svou cestu k povznesení a udržování gruntu nedobýval násilím, nýbrž vzal si zcela jednoduše jen ty věci, které potřeboval v daném okamžiku, a pak na nich lpěl rok od roku. Pomohla-li zemědělská výroba zvětšiti jmění na Heralovci, bylo to jen spravedlivé a slušné.

 Jistě neujde zaslouženému trestu ten, kdo nesprávným chápáním socialismu zničil to, co po staletí poctivý rod Heralů vybudoval.

 Dne 22. dubna 1955 byl Jan Heral, poslední hospodář na selské usedlosti číslo 8 v Markvarticích odsouzen na 20 let do žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Po dobu 8 měsíců byl vyšetřován v Čes.Budějovicích a v Praze na Pankráci. Byl souzen vojenským soudem v Čes. Budějovicích. Přelíčení trvalo dva dny, bylo veřejné, a byl přítomen jeho bratr Josef. – Jan byl obviněn z velezrady, protože poskytl v různých intervalech úkryt a stravu po dobu 3 týdnů agentovi z francouzské rozvědky, a pak mu umožnil čtyřikráte vysílání tajnou vysílačkou a ústním podáním zprávy o poměrech na vesnici. Přelíčení bylo přítomno asi 200 osob. Po rozsudku byla dovolena jeho manželce Zdeňce, synáčkovi Jeníčkovi a bratrovi Josefovi rozmluva s odsouzeným, jež trvala 20 minut v přítomnosti dozorce.

Bylo to smutné rozloučení… Zapadla za nimi brána, svět jakoby se kolem nich ztratil a zbyl jen čas, který se tu měří od bolesti k bolesti… Jakoby z celého vědomí zbyla jedna vůle, žít pro dítě, jediné které si Zdeňka v náručí odnáší, a jehož tlukot srdce jest i jejím tepem -. A v té chvíli osamocenosti pociťuje, jak mocně musí chrániti své dítě sevřené ve své náruči, ode všeho zlého, aby vyrostlo ve zdraví, kráse, i k radosti všem lidem.

Zdeňka je statečná, je zbožná, s ní půjde po jejích cestách dobrý anděl. –

Na Tobě, Zdeňko, záleží, bude-li Tvé dítě volat po životě nebo po smrti, na Tobě záleží, dáš-li mu více, než jísti a píti. – Nauč je lásce k Bohu a k vlasti. Vyslovuj jméno jeho otce s láskou, a přičiň se, aby mu vrostlo do srdce. Bůh Tobě žehnej, a uděl Tobě hodně síly…..

Za odsouzeným Janem Heralem:

Po smrti Janova otce byly poměry na staleté usedlosti čís. 8 v Markvarticích neuvěřitelné. Jak ta spravedlnost vůči Janovi vypadala, kdo ji držel ve svých rukou, a mnoho-li měl Jan viny na zanedbání v obdělávání půdy a obhospodařování velkého objektu bez pracovních sil, vylíčili jsme již dříve v oddílu „Historie selské usedlosti čís. 8 v Markvarticích“.

Janovi by bylo možno velice prospěti, kdyby mohl nebo směl, zájem lidskosti stavěti nad zájmy politického stranictví. Děly se tam takové zásahy, že ani ty nejvyšší úřady by s nimi nesouhlasily, aniž k nim dali svého svolení. Stáli proti němu v ostrém boji. A Jan byl roztrpčen pronásledováním a štvaním, že nedovedl sebe sama ovládati. Sil mu ubývalo, a nemohl už snésti tuto hrůzu života. Temný stín ploužil se s ním, a byl vydán na pospas vykonavatelům zákona jen proto, že je kulak.

Po Janově zatčení vydala se deputace sousedů k soudu do Čes. Budějovic s žádostí o jeho propuštění, že je to člověk čestný, a jsme přesvědčeni, že budou o něm vždycky tak mluviti. Žádné moci není, která by dnes Jana očistila a zrušila vynesený rozsudek, ačkoliv většina je dnes přesvědčena, že trpí nevinně.

Otec jeho určil Jana za dědice statku, naučil ho lásce k práci, k drsnému boji s přírodou, ale jeho učení bylo též prosyceno láskou k rodné půdě a radostí ze slunce, které dává život lánům vlnícího se obilí, ověnčeného lučními květy. Učil ho, že poctivá práce je modlitba, jež je plna důvěry, a v důvěře je zbožnost, a že základem náboženské nauky není jenom duševní mravnost, ale i občanská, jež  nejkrásnějším svazkem víže a poutá ty, kteří ji vyznávají…

Jan bude žít jednotvárný život bez barvy a vzruchu. Znovu a znovu prolítne jeho nitrem stesk z odloučenosti, ale jeho ušlechtilá duše kypřená rádlem touhy a vzpomínek, bude k němu promlouvati vždy svéráznou řečí na šťastné chvíle, prožité s milující Zdeňkou a synáčkem. Avšak Jan vtělí také do těch okamžiků celou šíři své duše, vábnou sladkost šťastných okamžiků a nadějí lepších zítřků…

Zdeňka nahlédla beznadějnost svého toužení. Vzpomínky nechaly vystoupit starým obrazům, které v rozjitřené mysli se zaskvěly novými barvami, a byly krásnější, než kdysi ty skutečné, neboť čas na nich odstranil všechno to utrpení, jímž musela s Janem projíti, a způsobil jejich krásu. Lítost roztavila pláty srdce dožhava, a Zdeňka je chladila horkými proudy slz. Jejich milosrdná vláha odplavovala bolest….

Na Zdeňčino srdce padá prach všedního dne. Žije denními starostmi, a její život se vybíjí na výchově syna Jana, v němž budí a živí lásku k otci. Naučí ho pravdě, že člověk chce se na této zemi projevit svobodně, a svobodně ztvárnit svého ducha, a že těžko je žádat od něho, aby v sobě zničil vlastní já, potlačil všechno výlučné a nebyl více, než vykonavatelem cizí vůle.

Syn Jan jednou také pochopí, jak smutná to byla pro jeho otce cesta krajem, z něhož vyšel jeho rod. Proč k němu nepromluvila ta půda nesmrtelná a věčná a nevydala svědectví o jeho předcích, kteří po staletí na ní žili a pracovali? Proč mlčely kameny u rozježděných cest a přihlížely, jak odvážejí jeho otce do vazby do Budějovic? – Snad zdědí Jan po otci tu živnou dřeň člověka, tvořit, bojovat a uskutečňovat vyšší řád.

Jenom Tvůrce vdechne nový život člověku, a ve výhni lidských srdcí přetaví skutečnost ve vyšší hodnotu jeho. A všechna jeho sláva se zaskví na slunci dne….

Jan Heral – Vězeň číslo A-0268 19/A !!!

*****

  Zaznamenáváme do naší kroniky nejradostnější den ze všech, jež jsme prožili nad stránkami této knihy. Je to

19. září 1960.

 Tohoto dne vrátil se z vězení domů Jan Heral, nejmladší potomek markvartické větve Heralů, odsouzený roku 1955 na 20 let do vězení, jak jsme to dříve podrobně vylíčili.

 Žádný člen rodu Heralů nemá takový význam pro poznání jeho osobnosti, jako právě Jan Heral. Jedině jeho mohli bychom přirovnati k chodskému hrdinovi, Janu Sladkému-Kozinovi z Újezda.

 Jan byl duch silný. Převzal odpovědnost za celek, a v její tradici chtěl pokračovat a pracovat na zděděném gruntu až do úpadu. Síla jeho ducha vyrostla jen z mravních kořenů, a byla výzvou k činnosti a k práci, k obětavé službě, lásce k lidem, a vyznáním víry v kladný smysl lidského života, nesoucího se za dobrými věcmi, bránícího křivdě a bezpráví.

 Bohužel, na Jana se valily poměry velice nesnesitelné, jež ho chtěly záměrně zničit. Byl to nerovný zápas s neodpovědnými funkcionáři v zemědělství, kdy sám, bez pracovních sil, se svou manželkou Zdeňkou pracovali do úpadu… Práce, a zase práce, avšak neuznaná, neodměněná. A přece nikdy nebylo slyšet nářku na ni, protože práce sama – byla jim radostí….

 Tento nadaný a vnímavý člověk vroucího citu a otevřených očí, mnoho zkusil. A s tím můžeme odhadnouti jednu z příčin jeho přestupku.

 Nelze odtrhnout od něho jeho věrnou ženu Zdeňku, která až do jeho návratu domů stála při něm pevně a snášela odevzdaně všechny útrapy, které na ni a na jejího synáčka Jeníčka doléhaly v nepřítomnosti otce. A kdyby ty cesty, jež za ním do vězení konala, mohly promluvit, tu by každá byla cestou křížovou…. Zastavme se na této cestě se Zdeňkou, jež měla starostí nad hlavu, a oči vyplakané, a skloníme svá čela před tou statečnou a trpitelskou ženou – světicí….. Byla často v nenávisti a pohrdání u lidí, ale přece přitahovala k sobě ty, kteří lační a žízní po životě posvěceném v Bohu. – Tichá kráčí cestou namáhavou, ale prozářenou nadějí na šťastný Jeníkův návrat, jak nám o tom v každém svém dopise psala. Je srdce věřícího, a proto došla k nevyvážené studnici Boha živého, z níž čerpala posily pro svůj smutný život. – A tak konečně i Zdenčin odkaz přijmeme jako svoje dědictví. Je to odkaz opravdové a vzájemné úcty a lásky….

 Jan se navrací do svého domova, kde šťastně žil se svými rodiči a sourozenci, a se svou milovanou ženou Zdeňkou a se svým synkem. Za ně by byl ochoten položit svůj vlastní život.

 Zdeňka ho přivítala ve svém otcovském domě, který se jí stal, a jejímu šestiletému synáčkovi, dočasným domovem, a kde se snažili její rodiče a sestra ulehčit její osamocenost. A tom ho přivítala i jeho sestra Marie, provdaná Kleinová, a zase to byla ona, která všechna ta léta sledovala osud své švagrové, a pomáhala, kde toho bylo zapotřebí. Rovněž jeho bratr Josef nezapomněl, a zůstal mu dobrým bratrem. – Bůh jim žehnej za to, a žehnej všem, kteří se snažili v těžkých dobách podat opuštěným pomocnou ruku.

 Janovi zůstaly prázdné dlaně, ale oddaná láska jeho Zdeňky a synáčka Jeníčka bude ho sílit, a práce a starost o rodinu bude jeho spásou. Vždyť jeho synáček učinil krok do života, když se mu otevřely ponejprv dveře školy v Kamenném Újezdě. – Janova horoucí láska k rodině zasype zase květem jejich další život, a Boží požehnání a ochrana zůstane s nimi do posledních dnů jejich života.

 *****

 Tolik tedy úryvky z kroniky Jarošových. A jaké bylo tedy strejdovo provinění? I když v pozdější době mu z různých důvodů byl připisován aktivní odpor proti komunistickému režimu, zdá se, že jediným jeho proviněním bylo, že nechal u sebe přespat kamaráda z dětství, který ilegálně pendloval mezi Rakouskem a Československem s jakýmsi posláním… Hlavním důvodem pro Janovo uvěznění nejspíš bylo to, že byl velký pracant a republika potřebovala uran a do dolů dobrovolně nikdo nechtěl.

 Soud se konal v půli padesátých let, tedy dva roky po smrti Stalina a Gottwalda, kdy se už za zločinecký teror odpovídali v Praze někteří vyšetřovatelé StB. Nikoli tady, Rudé právo ve dnech procesu psalo, jak „úspěšně probíhají jarní práce zemědělců zejména v jižních Čechách“.

 Někteří spoluvězni se z lágru dostali už při první amnestii po nástupu prezidenta Novotného koncem roku 1957, jiní pak při další v roce 1960. Jeník nikoli, bylo to k zbláznění, až propadal beznaději a uvažoval o sebevraždě. Problém byl nejspíš v tom, že byl znamenitým technikem a opravářem; však také od něj chtěli, aby po případném propuštění zůstal na dole jako občanský zaměstnanec.

 Jak plyne z předchozího textu, tak poslední ze sourozenců Václav, lékař v Praze – jež byl a zůstal komunistou – byl v těch časech u kronikářky v nemilosti. Nicméně právě on měl nejlepší příležitost a také byl nejaktivnější v písemných i osobních intervencích. Jan nebyl zahrnut do květnové amnestie v roce 1960, ale nakonec se podařilo dosáhnout dodatečně Janova propuštění v září velikou protekcí na generální prokuratuře přes přítele Václavova, doktora Flanderku.

 Moje teta jistě viděla řízení Boží v této historii: bratr onoho agenta chodce, který byl příčinou Janova věznění, dostal se rovněž do lágru, skončil na stejné šachtě v Příbrami jako Jeník. Jednou spolu svačili v důlní chodbě, ze stropu se uvolnil kámen a ten člověk byl na místě mrtev.

(Taky jsem slyšel, že onen krajánek agent, který byl již cizím státním příslušníkem, dostal jen dva roky za nelegální překročení hranic. Pak už jezdil do Čech úplně legálně, zatím co strejda byl pořád v lágru…)

 Pro Jarošovy byl Jeník hrdina i mučedník, ale on sám si takové myšlenky nemohl dovolit. Bral to jak to šlo. Tento dopis adresoval Jarošovým nějaký čas po svém propuštění:

 Milíkovice 23. X. 1960

Drahá tetičko a strýčku!

 Konečně jsem se dostal k tomu, abych Vám napsal. Jsem již doma přes měsíc a teprve dnes mi to doopravdy vyšlo, když jsem mezitím už od Vás dostal dva dopisy. Jistě jste si o mne pomyslili něco nepěkného. Nemějte mi to však prosím Vás za zlé, že tak dlouho, ale hlavní příčinou byl nedostatek příležitosti i když snad někdy by se ta chvilka našla. Právě dnes mne Zdeňka přemlouvala abych s ní šel do Kam. Újezda do kostela, ale já jí řekl, že udělám stejně bohulibý skutek když Vám napíši. Tak abych začal pěkně od začátku. Bylo to v sobotu 17. září, když na táboře jsem byl místním rozhlasem volán na velitelství. Mne to zarazilo, nevěděl jsem proč a tam k mému ohromení mi bylo oznámeno, že v pondělí 19. září v pět ráno budu v důsledku amnestie pres. republiky ze dne 9.V. t.r. propuštěn. Ještě mi dal nějakou radu, já poděkoval a odešel. Napsal jsem Vám že mne to ohromilo a je to věrné přirovnání ke stavu v němž jsem se od toho okamžiku nějaký čas nacházel, neboť po květnovém sklamání jsem s něčím takovým již vůbec nepočítal. Musel jsem býti jistě velmi rozrušen, neboť mi později říkal jeden kamarád kolem něhož jsem šel a nevšiml si ho, co se mi asi stalo. Byly to dlouhé dva dny přes sobotu a neděli a musím se přiznat, že nečekaná změna k lepšímu na mne zapůsobila víc, než před šesti léty moje zatčení. Nic jsem nejedl, nic ty dvě noci nespal, zkrátka nervy dostaly náraz, třebas vítaný. Než jsem byl v pondělí se vším vybaven a já opět svobodně vykročil z brány tábora, bylo skoro poledne. Řekli mi kudy je cesta do Příbrami a já chvátal odtud pryč a ani jsem se neohlížel. Nevěděl jsem kdy mi jede nejbližší vlak na Budějovice a abych ho náhodou nezmeškal, nikde jsem se nezdržoval. Na kraji Příbrami mi na můj dotaz nějaká paní řekla, že na nádraží se nejlépe dostanu autobusem na který též čeká a má ihned přijeti. A skutečně, nebýt této příležitosti nebyl bych vlak stihl, čekal jsem jen pět minut. V Protivíně, kde jsem přesedal na vlak od Plzně a který měl zpoždění, jsem na dopisnicích podal zprávu do Prahy a Teplic, že jsem na cestě domů. V Budějovicích se dívám z okna vagonu na lidi, kteří přecházeli po peronu. Samé neznámé tváře. V tom jsem viděl švagra Václava. Zavolám na něj, on se podívá nahoru, pár okamžiků mu to trvalo než pochopil a to víte, to bylo radosti. Jeli jsme spolu domů a vzrušení z nastávajícího setkání se stupňovalo. Konečně po šesti létech doma. Sice ne doma, v Markvarticích, ale jako doma. Přijdu do kuchyně, tam byla jen babička. Přivítali jsme se a mezitím Václav zavolal na Zdeňku aby se přišla hned podívat, že jí něco přivezl. „Já teď nemám čas, stejně to bude nějaká hloupost“, povídá Zdeňka, která právě pomáhala ve stáji. Dala si říci teprve na opakované vyzvání. Já jsem se schoval za dvéře a když je otevřela, tak jsem na ní, nic netušící vybafl… Napsala mi kdysi před léty, že by nejraději, kdybych nečekaně se objevil ve dveřích a teď se její přání splnilo. Hned tady byla švagrová Marie, přiběhly děti, přišel děda to víte jak ten toužebně očekávaný okamžik na každého zapůsobil. Zpráva o mém návratu se rychle rozšířila a tak prvních čtrnáct dní se u nás střídaly samé návštěvy. A když na druhou neděli jsme byli ve Velešíně tak jsem se nemohl hnout z místa pro samé známé, kteří se hlásili a mnohé z nich jsem už já nemohl poznat. S tím mám potíže stále. Dokud jsem byl pryč, tak jsme si říkali, že vše bude hned lepší jak se vrátím. Ano, je to stále to nejdražší, ale jiné starosti kalí naši radost. Jsou to především potíže s hledáním zaměstnání. Vhodných míst bych měl několik, čekají tam na mne, ale úřad práce mne tam nemůže přidělit, když moje poslední zaměstnání před trestem bylo zemědělství. Tady na MNV mi potvrzení že mne uvolňují ze zemědělství nechtějí dát, státní statky lehkou práci, která mi ve čtvrtek byla komisí soc. zabezpečení přiznána také nemají, ale že mne nepotřebují také neřeknou. Ještě u nich nejsem a ani nechci. Rádi by mne vzali do Markvartic do JZD, ale k tomu také nemám chuť. Zítra jedu do Prahy se na to poradit. Tak ještě nevíme.

 A nakonec Vám drazí musím poděkovat za pozornost, kterou jste mi do Prahy poslali po paní Škábové s výčitkou proč si děláte takovou škodu. Brzy zase napíši. Srdečný pozdrav od nás všech Vám posílá

Váš Jeník

*****

 V kronice Jarošových dále pokračoval můj otec, Doc. MUDr. Václav Heral, CSc.:

 Jak už vpředu v kronice popsáno bylo, po uvěznění Jana Herala hospodářství předáno do správy ”Státním statkům“. Po třech letech převzalo pole a hospodářské budovy od Státních statků Jednotné zemědělské družstvo v Zubčicích. Lesy, které patřily Heralům převzaly ”Státní lesy“. Když se r.1960 vrátil Jan Heral z vězení, stal se členem tohoto JZD i se svojí manželkou. Pracoval v údržbářské dílně JZD v Zubčicích jako vedoucí dílny, neboť si získal uznání jako vynikající opravář zemědělských strojů. V JZD Zubčice byl před jeho sloučením s JZD Netřebice dokonce členem představenstva, což je podivuhodné vzhledem k tomu, že byl předtím vězněn 6 let jako nepřítel režimu. Svědčí to o jeho kvalitách odborných i osobní oblíbenosti. Jeho choť, Zdeňka pracovala v družstvu v Markvarticích v živočišné výrobě.

 Protože rozsudkem soudu nad Janem Heralem propadla státu i obytná budova statku, museli si manželé Heralovi obytnou budovu (svůj vlastní dům) koupit od obce za 10.000 Kčs. Byt byl zdemolován uvnitř pracovníky státních statků, což byli primitivní přistěhovalci z východu, takže si museli Heralovi za přispění družstva celý byt zrenovovat. Nicméně po počátečních obtížích se jim hospodářsky dařilo slušně, neboť oba pracovali v prosperujícím družstvu.

 Syn Jan (naroz. 1954) se vyučil opravářem zemědělských strojů a oženil se 6. 6. 1976 se Zdeňkou Pavlovou z rodiny stavitele a majitele malého hospodářství v Bujanově u Kaplice. Narodily se tři děti: Zdeňka, Gabriela a Jan. S vydatnou pomocí otce Jana Herala a s finanční pomocí obou rodin postavili si mladí ve Velešíně pěkný rodinný dům o dvou bytech.

 Jan Heral mladší pracoval v továrně ve Velešíně do r. 1991, když v rámci restituce majetku (po 19. listopadu 1989) převzal po otci hospodářství v Markvarticích. Jeho manželka Zdeňka pracuje dosud (r.1993) ve školce ve Velešíně jako kuchařka.

 Statek v Markvarticích byl do r.1992 součástí JZD Netřebice. Původní Heralova pole a louky byly zrušeny zcelováním do velkých lánů, hospodářské budovy byly užívány od JZD jenom málo a nebyly opravovány. Všechno původní strojní vybavení se spotřebovalo v JZD a dobytek vzaly Státní statky. Nová stodola postavená ještě dědem Josefem Heralem za velkou stodolou musela být zbourána, neboť se v ní rozpadalo zdivo, působením umělých hnojiv, které v ní JZD skladovalo.

 Neštěstím pro celou rodinu bylo předčasné, náhlé úmrtí Jana Herala staršího dne 6. 4. 1990. Zemřel při práci na srdeční infarkt. Byl to vynikající člen rodiny, vynikající osobnost v mnoha směrech. Všichni ho milovali pro jeho dobrotu, celé okolí si ho vážilo pro jeho rozsáhlé znalosti hospodářské, dovednost a vzdělanost. Překvapoval univerzálností svých znalostí, technickým talentem, zručností a neobyčejnou pracovitostí. Hodně četl, měl velkou knihovnu, velmi dobře fotografoval. Rád cestoval, když měl příležitost. (S bratrem Josefem se zúčastnil turistického zájezdu do Indie). Jeho odchod byl nenahraditelnou ztrátou pro jeho manželku Zdeňku. Žili spolu v idylickém manželství, měli se rádi a výborně si rozuměli, měli k stáří radost z pěkných vnoučat a mohli nyní užívat klidné stáří. Neštěstím bylo úmrtí otce také pro syna Jana. Převrat po r. 1989 přinesl možnost restituce ztraceného majetku a tím postavil mladého Jana Herala před neobyčejně těžké rozhodování, jestli má převzít svůj majetek z JZD a začít soukromě hospodařit. Kdyby žil otec, mohl by se toho odvážit bez rozmyšlení, neboť spolu s otcem by měli jistě šanci v soukromém hospodaření na rodném statku uspět. Mladý hospodář nemá žádné vlastní zkušenosti se soukromým selským hospodářstvím. Situace je nesmírně složitější, než kdyby přebíral zavedené jako jeho předkové, kteří v hospodářství vyrůstali od dětství.

 Zde vkládáme stránku z dopisu, který táta Jeníkovi v této věci psal, možná ale neodeslal:

 „… naprostý hazard. Tak jen doufám, že tu 80 % subvenci nedostaneš.

 Ta věc má ještě jednu stránku, co to bude znamenat pro Jeníka pro Tebe a pro maminku. Naši rodiče začali hospodařit na předluženém hospodářství a i když byl děda vynikající hospodář, zbavili se hypotekárního dluhu teprve za 2. světové války. Celý život žili ve velkých starostech a dřině, děda dostal v 50 letech mozkovou mrtvici a babička se doslova udřela a zemřela v 62 letech. Ty začneš v podobných podmínkách ale bez odborných znalostí, zkušeností a rozhledu, který měl děda, když začínal.

 Myslím si, že když už si tolik věříš,…“

 Přesto se ”Jeník“ rozhodl hospodářství převzít a hospodařit soukromě.

 Doplňujeme: a bylo to i přání zesnulého otce. Jeník ostatně neměl moc na vybranou – fabrika propouštěla a on byl bez práce.

 JZD mu vrátilo r.1993 půdu v rozměru jeho bývalých pozemků v jednom velkém celku. S obtížemi dostává od Státních statků dobytek a stroje. Matka, která je v důchodu je ochotna mu pomáhat, manželka váhá, jestli má kvůli nejistému risikovému podnikání opustit svoje zaměstnání i komfortní dům ve Velešíně. Tak restituce majetku přinesla zatím (jaro 1993) rodině velkou starost.

*****

 Tady tátův text končí, musím tedy pokračovat sám.

 Rekapitulace:

 Strejda Jeník po návratu z kriminálu tvrdě pracoval, jak byl od mládí vychován, podařilo se mu našetřit dost, aby mohl postavit ve Velešíně krásnou vícepodlažní vilu pro svého jediného syna s rodinou. Jezdil starou prorezlou škodovkou – jednou autogenem vařil podlahu a to auto mu začalo hořet, ale jezdilo se dál. Každou neděli teta v tom autě objížděla několik kostelů, kdy hrála při mši na varhany. Však také věnovala 25 tisíc na obnovu kaple v Markvarticích, což její snachu právem šokovalo. Teta s církví také jezdila na zájezdy, objela všechna poutní místa v Čechách, byla i v Římě a ani nevím kde. Vedli tedy docela hezký život.

 Snacha Zdeňka měla určitý zdravotní handicap, trochu kulhala, starala se o ten velký dům ve Velešíně, o tři krásné děti a ještě měla zaměstnání, byla školní kuchařkou. Právem tedy odmítla pracovat na statku. Zbyli tedy jen Jeník s tetou. Jeník byl ohromný silák, ovšem žádný lumen. Na obavy mého táty ale já vždy odpovídal, že nejhloupější sedlák má největší brambory.

 Jeník nejprve odjel do Rakouska, kde několik měsíců pracoval u sedláka na mléčné farmě, aby pochytil, co sedlačení obnáší. Pak si vzal půjčku a vybudoval moderní dojírnu s úpravnou mléka v nerezu, bylo to nutné a třeba na mne to udělalo velký dojem. Nakoupil také několik traktorů, byla to výhodná koupě a on pak nemusel přepřahat sekačku a dopravní valníky. Zkrátka vozil krmení, teta dojila. Jeník také hodně času trávil na úřadech, zvláště na ministerstvu zemědělství, tam toho rázovitého jihočeského sedláka vždycky rádi viděli. Musel přirozeně koordinovat s jinými hospodáři, kteří začínali ve stejné době, znamenalo to mimo jiné debatovat občas v hospodě a Jeník začal pivu holdovat trochu přespříliš – tedy aspoň ženské v rodině to tak viděly.

 Pak si jednoho dne koupil nové velké krásné auto, Peugeot 504. Jeho blízké to ovšem šokovalo, byly dluhy a bylo jasné, že tím velkým zahraničním vozem vzbudí prudkou závist; oni věděli velmi dobře, co závist dokáže.

 Vlastně se opakovala situace z počátku padesátých let, kdy jeho otec zůstal na statku sám. Teta při dojení myslila hlavně na Boha, její snacha když tam byla děsila se, jak špinavým hadříkem otírá teta kravská vemena – z mlékárny chodily kontroly a dodržování hygieny znamenalo pár halířů na litr mléka navíc. Teta nosila těžké bečky s mlékem a vbočila se jí kolena, pohled na její klopotnou chůzi byl hrozivý. Nakonec musela s koleny na operaci.

 To hospodářství prostě potřebovalo další pracovní sílu, ale nebylo koho najmout. Naštěstí na Ukrajině se lidem vedlo ještě daleko hůře a tak v Markvarticích měli pár let za čeledína jednoho ukrajinského inženýra, co doma zanechal ženu i děti. Děti mu ale dorůstaly a nakonec se musel vrátit domů. Dům ve Velešíně i děti pořád živila Zdeňka z platu kuchařky…

 Dál už to takhle nešlo. Ale Evropská unie tenkrát dotovala alternativní zdroje energie, vypadalo to velmi nadějně, místo kravám vozit píci do bioplynové stanice, hnilobné plyny ze zelené hmoty šly do motoru, ten byl napojen na generátor a vyráběla se elektřina, elektřinu pak odebírala elektrárenská společnost za subvencovanou cenu. Banka na to všechno půjčila peníze za vydřidušský 8% úrok…

 Brzy do dvora různí lidé vodili zájemce, ani se nedovolili, že prý tenhle statek bude brzy na prodej. Nu, trvalo to řadu let, než se Jeník utrápil k smrti. Ke konci lezl na traktor s berlemi, rakovinu prodělala i jeho žena. Jeho nejstarší syn byl již promovaným právníkem, pracoval v Českých Budějovicích, po práci jezdil do Markvartic pomáhat, ale bylo to beznadějné.

 Má ten mladý Jeník dva krásné synky, ovšem nežení se, trochu snad aby zlobil stařičkou babičku hlavně ovšem proto, aby do rodinných problémů nezatahoval svoji družku. Banka má statek, najala dva dělníky a udržuje bioplynovou stanici v chodu, jim to totiž vynáší. Moji starou tetu ale na statku nechali bydlet na dožití… Zemřela 12.1.2020.

 Takto tedy končí historie Heralů v Markvarticích.