Narodila jsem se v roce 1905, do školy jsem chodila za císaře pána, bída byla velká, dnes žádný tu dobu nepochopí. Pro pár chudáků byl Dvorek spása. Komu Dvorek patřil, nevím, říkalo se Pavlovský, pánům. Patřilo k tomu Kobylí, Bořetice, Pavlovice a velký statky byly v Zaječí. Třeba Terezov a Rovinky, to je Krumvíř, to už bylo jiných pánů. V našem Dvorku si nepamatuju žádnýho hospodáře, jenom Kocůrka. Dvorek hospodařil už v 18. století, ale Kocůrek byl první hospodář, který tam bydlel. Byly tam i páry volů a pár koní a taky 8 stálých děvčat na práce. Výkrm býků krmil celé roky strýc Boháček a taky tam zemřel. Každý rok se pěstovala velká niva hrachu, na to se už lidi těšili, měli hrachu na celou zimu. Sadila se řepa a ječmen a těch pár lidí to všechno muselo dělat a ještě chodit pomáhat rýt řepu do Zaječí. To se ještě i u dvorů dělalo ručně.
Když válka skončila, všichni se radovali, ale bídy neubylo. Byla velká nezaměstnanost. Muži došli z války, ale neměli co dělat. Draho nebylo, ale peníze nebyly. Na vesnici se žít dalo, obec má hodně pozemků, které dávala lidem do nájmu za pár korun. Komu se chtělo dělat, tak se dalo žít, jenom peníze nebyly. Myslím, že v roce 1926 se začal dvorek rozdělovat. Stálí zaměstnanci dostali každý 5 mír pole, něco dostali invalidi z války a legionáři. Dvorek dostal Herben a něco vdovy po mužích, kteří padli ve válce. Herben byl legionář a strýc byl vzácná osobnost a tak dostal zbytek statku.
Tak se začalo žít lepší a došel Hitler, zase se muselo zvykat na jiný režim. Obec spravoval Otýpka, byl tajemník, nebyl od nás, ženu měl z Boleradic a býval na katolické škole. Taky s ním byl na obci Laďa Harcuba. Lidi zabíjeli na černo velké prase a dalo se malé aby bylo do počtu. Otýpka s Harcubou chodili po zabijačkách a kde byla svatba na každé byli. Žádný nenadávat, tak se keťasilo. Po převratu oba ihned odešli do zabranýho odkud museli utíct, že dělali zlatokopů. Laďa měl chalupu, tak zůstal v Morkůvkách a chodil do Pavlovic do drůbežárny, Otýpka šel do Valtic na NV, ale hned utekl do Ameriky. Nechal tady 3 malé děti, holky. Žena se odstěhovala do Boleradic, říkalo se, že žije v bídě. Jak se ti dva měli za Hitlera v Morkůvkách jistě na to vzpomínali, ale nikomu za války neublížili. Laďu už na obec nevzali, tak chodil dál do Pavlovic, pěšky ráno tam a večer domů. Odešel i s ženou k Mirkovi a tam zemřel.
Sokolovna se stavěla v 25 roku, bylo po válce, a tak to bylo velké nadšení. Bylo to tak jako teď, jedni se tam nadřeli zadarmo a byli i takoví, že z toho těžili. Na Sokolovni se nejvíc nadřel Laďa Harcuba, každý den tam dělal zadarmo, to ještě nebyl ženatý. Sokolovna se stavěla za starosty Malinky. Pamatuji si 5 starostů, první byl Bula, ten byl 20 roků, já si ho pamatuji málo. Když jsem začala chodit do školy, už byl starosta Petráš, ten byl taky dlouho, všechno pozbyl a šel na Slovensko. Po něm byl Škrla, ten byl myslím jen 3 roky, ale pozbyl celý čtvrtlán, nezbylo mu nic všecko se prodalo veřejnou dražbou. Kdo měl peníze koupil zem a Vlasáci koupili barák. Kdo měl hodně dětí a k ničemu je nevedl, i když měl hodně tak to pozbyl a to bylo u Škrlů. Potom byl Malinka, to byl velice hodný člověk, nedělal rozdíl mezi bohatými nebo chudáky, když mohl, pomohl každýmu. Po něm byl Skřivánek a byl až do Hitlera.
Z Dobešovýho statku taky už moc nezbylo, Frantik si vzal tatínka a zachránil ty mlaty a postavil barák, je to velká škoda, že tak brzy zemřel. Byl to kamarád, uměl poradit, s každým vycházel dobře. Ludva, toho moc neznám, odešel z Morkůvek jak vyšel školu, myslím že se šel učit malířem, a pak maloval obrazy. Chlapci Dobešoví byli 4, Joška, byl myslím v 11 roku, Ludva ve 14, když začala válka, Dobeš byl na vojně. Frantík se narodil v 19 roku a potom ještě měla Vojtu, ten měl Němku, toho jsem moc neznala. Franta byl velký sokol, hrával divadlo a moc pomáhal, aby z toho Sokol něco měl.
Za okupace byli oba Peřinovi zavříti a měli štěstí, že je propustili než bylo stanné právo. Byl popravený Škrha a Pavel Krupička, ten byl načisto nevinně. Dostál dopis od učitelů z Klobouk se kerýma se znal, bydlel v Ždánicích. Dopis spálil a že to nenahlásil, tak ho popravili. Po válce všichni vědí jak to bylo, ti co jsou živí vzpomínají.
My staří jsme se jenom v družstvu nadřeli a žádný důchod. První kroniku psal Hnilica. Božena Babáčková mu říkala a on psal. Byla to kronika obecní, kde se co stavělo a kdy a kdo byl prvníma stárkama v Sokolovni a tak jaké se u nás nosily kroje. Knížka to byla pěkná, ale ztratila se, mnohým se nelíbilo, že to píšou komunisti. Kroniku Frantika Hutáka jsem nečetla, ale tu první co psal, na okrese řekli, že to není kronika obce. On tam psal, že děvčata chudobná se strojí jako bohaté a z chudobných rodin chodí děti do škol, stát na ně platí a že mají všechno zdarma. Kyncl chodil za mnou abych mu řekla od koho kdo koupil chalupu, kdo tam před tím bydlel, co jsem věděla tak jsem mu řekla, co napsal to už nevím, mělo by to být všechno na obci. Každá kronika má být na obci a druhý kronikář v ní má pokračovat.
Františka Peřinu jsem ani moc neznala. Když vyšel školu, už jsem byla vdaná. Pamatuji si ho jako hubenýho chlapce. Šel se učit a dal se dobrovolně na vojnu, byl ještě moc mladý. Nejvíc si na něj vzpomínám když přiletěl s letadlem nad Morkůvky a dělal nad rolkama velké přemety, co Morkůvky nikdy neviděly. To bylo tak myslím v roce 1936. Jistě to nevím. Pro Morkůvky je to čest, že takový chlapec z chudé rodiny, něco takového dokázal svou pílí a odvahou. Je škoda, že se té radosti rodiče už nedožili a ani bratr. Jošku komunisti trochu odškodnili za to, že byl zavřený. Dostal 20 tisíc a 200 Kč měsíčně k důchodu. Peřinovi už nedostali, byli mrtví. Kamarádi co chodili s Frantou do školy už žádný nežije, byl to Dobeš, Gála a Jurás, ti jsou v roce 1911, možná taky Karel Jelínek, ten ještě žije.
Novotný učitel byl moc chytrý kluk hned v obecní škole. Za první republiky musel být nadaný kdo šel studovat, všechno rodiče platili, moc jich na studie nešlo, raděj do učení. Novotný taky moc štěstí neměl. První žena mu zemřela při porodu, oženil se podruhé a zase bylo něco co se nelíbilo komunistům, byl poslaný učit moc daleko, ale jemu se tam líbilo, odejít nechtěl a učit tam zůstal myslím až do důchodu. Měl 4 děti, tak se měl co ohánět aby je mohl dát na studie. Je moc pobožný evangelík, mohl být i farářem.
Naše škola i byt pro učitele stojí víc jak 150 roků a postavila to všechno obec a nikdo neříkal, že je to na evangelíckém pozemku a naráz je to všecko církve. Náboženský přenice nebyly, ale pár lidí bylo nesnášenlivých. Nějaký Fanta, pocházel z Brumovic. Ten kdyby celý týden nic nedělal, tak na Velký Pátek vozil hnůj, aby všeckých evangelíků dozlobil. Myslel, že ho za to Pánbůh chválí. Moje sestra se dala na katolíckou víru, nějaká stará babka když ju potkala, vždycky před ní naplivla a potom za pár roků si vnuk a vnučka dali na katolickou víru a 3 vnuci si vzali katolíčky. To už všechno zemřelo, už to není pravda.
S rodiči Franty Peřiny jsem se moc dobře znala. Chodila jsem dělat ke Skřivánkům a oni taky. Pamatuji si jak Peřina říkal o Frantovi když nad Morkůvkama dělal ty přemety s letadlem, že se ožebračí nebo zabije. To ještě válka nebyla, tenkrát si nikdo nepředstavoval jak on bude slavný. Jeho maminka by měla radost, tak hodně se pro něj naplakala. Když bylo po válce radost měli všichni že se vrátil, každý to štěstí neměl. Peřina brzy onemocněl a myslím že ho ani nestihl když se prvně vrátil podívat do Československa. Teď když se vrátil, nežije ani bratr. Snad si Franta vzpomene v jaké bídě se dřív žilo.
Teď se žije všem dobře, mladí to nechápou, ale Franta si to pamatuje, já jsem Peřinů znala dobře. Můj manžel byl vyučený betonářem, měl i výuční list. Cementárna byla na Putnovej chalupě co je teď. Bylo to manželovýho bratra, Blaže Vančíkové tatínka. Manžel tam dělal a Jošku Peřiny a Jasinka tam zaměstnal. Klukům bylo takových 17 let, ti měli radost, že si něco vydělají. Vyučení nebyli a práce žádná nebyla. Peřina to prodal a odejel do Argentíny. Jindra by to koupil kdyby byly peníze. Práce tam měli dost, dělala se břidlice a beton, uživilo by to. Prodal to Putnům a on tam měl kolárnu. Vedle kovárně se to moc hodilo. Manžel chodil do Brumovic ke Kovaříkovi do cementárny a nějaký čas i do Bořetic k Jedličkovi, to byl Morkovčák. Ráno lesem do Bořetic a večer domu, to by už žádný nedělal. Na tu dobu vydělal dost, 8 až 9 set měsíčně.
Když začalo družstvo, prvním předsedou byl Putna. Chtěl být, ale neuvědomil si, že tomu nerozumí. Dal naset na Široký jetelinu s trávou, že to zhoustne a bude hodně krmiva. To mu radili ti co družstvu nepřáli a mohli se mu smát, jak družstvo začíná hospodařit. To se može dat na doliny, ale ani to není dobře, tráva jetelinu zahluší. Byl tam samej drn, ani zorat to nešlo. Potom dál olámat tabák, který nebyl zralý, že se musí zapařit aby zežloutl, jenže on zhnil a musel se vyhodit. Pak ho odvolali a zvolili Kafku. Ten tomu rozuměl, ale hlavně pro sebe, měl nás za otroky, s ním jsme byli i u soudu. Blaža byla vyfocena měla na okrese na chodbě fotku jako nejlepší dojička v okrese. Když byly jalovice a krávy, tak se krávy přepsaly na jalovičky a hned kráva dojila 10 až 12 litrů. Když jsme to řekli na okrese předsedovi, nemohl to napřed pochopit, ale potom se tomu smál jaké cikánstvo se dělá. Byl to hodný člověk předseda okresu, ale pomoct nemohl, družstvo muselo být.
Ještě vám něco řeknu, jak se žilo za mého mládí. Do školy jsem chodila za císaře pána. Nepamatuji se, že by nějaké děcko chodilo do školy obutý. Od jara do podzimku se chodilo bosky. Až byla válka, kdo neměl nějaký starý škrápy, tak chodil v zimě ve dřevákách. Učili mě jenom 2 učitelé. Harcuba, to byl řídící, byl evangelík a učitel Smetana, ten byl katolík. Harcuba býval na škole a Smetana na katolícké škole. Na oba ráda vzpomínám. Naučit jsme se moc nemohly, v obou třídách bylo moc žáků. Kdo nebyl alespoň trochu chápavý, neuměl číst ani psát. Učitelé dávali známky takové, aby žák nepropadl. Psát a číst jsem se naučila hned v první třídě, ale počty ty mně nešly, hlavně násobilka, tu jsem neuměla ani když jsem vycházela školu a známku jsem měla dobrou. Věděla jsem, že ju nemám zaslouženě. Měla jsem ráda básničky. Vždycky když byla nějaká slavnost, říkávala jsem s Miladou Páleníkovou, obyčejně když měl Císař pán svátek. Poslední velká slavnost byla v 17. roku, u školy byla tribuna, já s Miladou jsme byly v kroji a říkaly jsme dlouhý básničky. Děkovali jsme Císaři, že nás ochraňuje, myslím že to bylo na jeho narozeniny. Sešla se celá obec, děti co něco uměly, říkaly také. Měl přijet i inspektor, ale nedošel. Řídící Harcuba plakal, jak je to pěkné, on vždycky když se něco dělo, tak měl pláč na kraji. Na konec jsme všichni volali, říše rakouská nepomine, sláva vlasti, Císaři. Říše rakouská pominula, to už jsem vycházela školu.
Tam kde jsem se narodila, tam to bylo přelidněný. Na našem řádku bylo 8 chaloupek, žádná neměla víc jako dvě světničky a chodbu. Kdo měl mlátek, tak komoru měl na mlatě. Všechny chaloupky měly hliněnou podlahu, jenom dvě měly dlažby, to bylo u nás a u Kramářů. Tu chalupu má teď Šedivý J. Ta jeho a naše a tam kde bývá Partiková ještě stojí, ostatní jsou zbouraný. Když jsem byla děcko, tak v těch chaloupkách bývalo 46 lidí a všichni byli šťastní, že mají kde bydlet.
První válka byla moc zlá, kolik vojáků padlo třeba jen z malých Morkůvek a kolik z celé republiky, která potom nastala. Dělníci se lepší neměli a tak se začali bouřit. Nejhorší bylo, že nebyla práce. V městech to bylo ještě horší, kdo práci dostal, tak si ji držel. Můj tatínek nastoupil na silnici za 30 zlatých měsíčně. Byla to silnice štěrkovaná, moc se na ní nadělal, když se štěrkovalo, prsty měl rozedrané do krve jak to musel skládat. 2× týdně jezdila kontrola, v kočáře, a když tam někdo nebyl, dostal napomenutí a po druhý už mu strhli z platu. Na silnici musel být od 7 do půl dvanácté a od půl druhé do pěti. Poledne měl na oběd. Na Čejči silnice byla státní a tak cestář byl státní zaměstnanec a 60 zlatých, takový to byl rozdíl kdo byl ve státní službě. Dělníci se bouřili, nic nechtěli, jenom práci. Teď málo placenou práci nevezmou, dostanou podporu v nezaměstnanosti, tak proč dělat. Pamatuju si, to bylo myslím v 30. roku kdy nezaměstnaní dostali 10 korunové stravenky na Vánoce. Říkalo se jim žebračenky. Na obci to rozhodovali radní, to byly hádky, komu to patří a komu ne. Byl tam radní a ten by si je chtěl nechat raději sám. Když dostal 2 nebo 3 poukázky, tak se na ně bál jít nakoupit, že se budou ptát, kdo mu je dal. Víc si nepamatuju, že by něco dělníci dostali.
Po roku 1930 se na vesnici žilo lepší pro toho kdo dělal. Kdo myslel, že je někde lepší, tak na to doplatil. Když nastoupil Hitler, lidi se báli těch poněmčených Čechů víc než pravýho Němce. U gestapa byli Češi, Němci nám ve frontu nedělali nic, až jednou došli ti poturčenci, byli to Češi. Chtěli jídlo a pití. Když jsem řekla, že sami nic nemáme, z ramene sundál kvér a mířil ho na mě, že jestli jsme Češi a tlačil mě chodbou na dvůr. Ale já jsem věděla, že u studny se umývá německý důstojník, měl i pucáka, věděla jsem, že je velká šarže. Jeho pucák byl k nám hodný. Jak ho uviděli, vyletěli ven, že než vyšel, už je nebylo. Na Čejči dva bratři dali vlastní sestru gestapu proto, že sloužila u Žida. Znala jsem je, jmenovali se Tetůři. Za první republiky jezdili po dědinách a sbírali starý hadry, dávali za to kamennej hrnec, nebo talířky. Jejich sestra byla od 18 roků v Bohumělicích u Frajšera jako hospodyně, byla velice hezká. Když došla z koncentráku, nemohla na nohy a vypadala na 70 roků, ale přežila. Už žádný nikdo nežije, říkám to jen proto, co bída z lidí udělá. Když se jim slibuje, že se budou mět dobře, tak zavraždí i vlastní rodiče. Bída byla i proto, že bylo moc dětí. V každé rodině bylo 6 nebo 7 dětí, tak jak to uživit ještě když nebyla práce. Za Rakouska bylo dobře, děcka vyšla školu a mohly jít do světa. Nejvíc se chodilo do Rakouska do Vídně, hodně do učení na stolaře, nebo ševcem. Učil se tam i Zvonař a Matula, vrátili se a tady dělali řemeslo. Po válce všichni Češi z Rakouska byli vyhnáni ven. Na hranicích zjistili odkud kdo pochází a vrátit se musel tam kde se narodil. Obec se musela postarat o ubytování a měla je živit, ten kdo nemohl dělat měl povoleno, že může chodit po ptaní. Do naší obce dovedli babku, měla z Morkůvek muže a stařečka Helíska, toho lidé znali, byl to velkej chudák, od lidí dostával polívku, v Morkůvkách i zemřel. Pak přišel manželský pár, jmenoval se Petráš a dovedl si ženu. Lidé říkali, že je z Morkůvek a odešel když vyšel školu a od té doby ho nikdo neviděl. Ženu měl z Vrbice, dělat se jim nechtělo, bylo jim přes 70 roků, hodně bývali opilí, těm občané nic nedali, v létě kradli a v zimě chodili po ptaní. Na ubytování jim obec musela dát a když zemřeli, musela je pochovat. To bylo hned po převratu, potom se staral okres, obce na to neměly, do některé obce přišlo několik lidí. Za první republiky každý den přišlo několik žebráků ke dveřím, povolení měli, někteří hráli, ale obyčejně se modlili.
Když jsem byla děcko, ještě za Císaře pána, tak chodili po ptaní nějací Zábranští a stařeček Zachař, ale oni měli svoji světničku a stařeček Zachař býval u Spáčilů, živili se sami. Zábranští byli třeba týden pryč, donesli si živobytí na 14 dní, odpočali si a zase šli. Sedávali u kostelů, každý na jiném místě, tak dostali i nějaké peníze, chodili daleko. Donesli ranec chleba a dali i druhým. Někdo jim dal psa, tak si ho upekli, odpočali a šli zase. Nevzpomenu si jestli v Morkůvkách umřeli. Když začali štěkat psi, tak se vědělo že se vrací Zábranských. Jejich dům už je zbouraný. Vrchní chaloupky koupili Brňáci a spodní se zbouraly. Ze starých usedlíků tam bývá jen Kubíčková. Z vrchního konce nezbylo nic, jenom sklepy, to se jednou proboří, je to všecko podkopaný.
Co se v obci stalo, to by měl napsat kronikář. Je tam schopných lidí dost. Ludva Šefčík v Morkůvkách žije už dost dlouho, nebo Laďa Kyncl, to je přece chytrej, vzdělanej, može psat paměti pro další pokolení.
Ještě něco jsem si vzpomněla, za Hitlera došlo na obec, že se má dát nějaká drůbež pro raněné vojáky do nemocnic. Kdo má husy, kačeny nebo slepice. Já jsem měla husy hlášený, bála jsem se nadat. Měla jsem od mala chromé house, akorát jsem ho krmila, mělo tak tři kg, byla to malá husa. Husu jsem očistila a nesu ju na obec. Šla jsem s Krhenkovou, ona nesla slípku. Ale věděla jaků já nesu husu a už jsme se cestou smály. Dojdem na obec, je tam na stole položená husa, měla přes 8 kg, byla to od Šebesty. Harcuba říká, tak co nesete, Krhánková dala slípku a já vytahuju husu, Laďa čůhá a povídá, to je kačena né. Já mu říkám, je to husa, Laďa, to na husu nevypadá. Mně už se tomu moc chtělo smát, byl tam starej Gála, tak já mu povídám, já za to nemožu, že nenarostla, ty taky nejsi velikej jako tady Gála a žádnej neřekne, že nejsi chlap. Šebestovu husu vykuchali, že si nechají játra a odřezali sádlo, ale mezi tím už došlo, že je to podfuk, to žádnej nenařizoval, to si vymyslelo pár chlapů na okrese. Ale auto přijelo, naházeli do auta co bylo, žádný nic nepočítal a oni jim jistě všechno nedali.
Jsou Vánoce a mně je 90 roků 4. prosince. Řeknu vám jaké Vánoce jsme mívali za Císaře pána. Bývala jsem na vrchním konci, kde bylo nejvíce dětí a taky nejvíc bídy. Nikdy, nepamatuju si, že bychom na Vánoce dostaly nějakou koupenou hračku, ale žádný děcko co jsem znala. Štědrý večer byl pokaždý skoro stejný. Navařilo se hrnec sušených švestek, střešní, krůžalek, z cukrovej řepy se vaříval sirup, dalo se tam lžice sirupu místo cukru a kdo neměl, řepu na kostky nakrájel a dal to do toho. A víte, že to bylo moc dobrý, řepa byla od trnek kyselkavá a trnky zase sladký. Pamatuju si, že maminka vždycky koupila jeden nebo i dva věnečky fíků, dala to uvařit a potom nás dělila po 2 nebo 3, jak měla tak to dostali všichni. Já a sestra jsme byly nejmladší, tak tatínek nám je vždycky dal. Byli jsme 4 sourozenci, sestra byla ode mě o 11 roků starší, bratr o 7, ještě o 5 roků mladší sestra. Já s mladší sestrou už jsme takovou bídu nezažily, rodiče už měkli krávu, žilo se lepší. Na našem řádku měli krávu ještě Kramářovi, ti měli 2 krávy, měli malé hospodářství a měli jen jednu dceru. Tam kde má dnes Miloš Vlasák chalupu, tam byl Kramářův plot, byl to živý plot, rostlo v něm všechno možné ovoce, blumy modrý a žlutý, všelijaké ryngle, sladký jablka a všecko padalo na cestu, to byl dětský ráj. Říkalo se U jezírka. Už tam z toho nic nezbylo, všecko je zastavěné, zbyla jen cesta k lesu. Tak kde teď bývá Kozel, před ním nějací Ráčkoví, měli jen dvůr a malou zahrádku, na druhé straně jsou Strakoví, to je jejich dodnes, před chaloupkou byla malá zahrádka, potom Loziášoví, ti měli jenom zahrádku. To bývalo všechno volný pro děcka, byla to velká travnatá plocha, dnes je všechno zahrazděný až po cestu. Kdyby bylo dětí tolik co dříve, tak se nemají kde hrát.
Jedny děcka odrostly a zase byly druhý. Kluci pouštěli káču a hráli semelo, to si ze dřeva vyřezali a měli hračku. Hráli kuličky, kamínky. Bída byla velká, ale děcka to ani nevnímaly, když měly hrnec polívky a k tomu kus chleba, najedly se a už zase byly u jezírka, koupávaly se tam, ale voda byla moc špinavá, jezírko pro husy a kačeny, těch tam bylo pořád plno a také hodně žab, velkých šedých skokanů. Pamatuju si, jak jsem se jich strašně bála. Na Sieglovým mlýně býval nějaký Sirný, měl kluka, ale syn to jeho nebyl. Ten kluk chodil na ty žáby, chytal je, uřezal jim zadní nohy a hodil je zpátky do rybníka. Skokana jsem se bála, ale vidět jsem to nemohla, musela jsem odejít, pro kluky to byla velká zábava. Oni prý ty stehna smažili, že to byli skokani co se jedí jako ryby, ale skokan s uřezanýma nohama nepřežil, kluk je vychytal všeckých. Bída byla velká, ale já na své dětství vzpomínám ráda a na celé svoje mládí do 18 let než jsem se vdala. Potom byla velká starost na kterou jsem nebyla připravena a neměla rozum. Přežilo se všecko. Když jsem se vdala, bývat jsme neměli kde, začalo se stavět. Naši nám dali stavební místo, ale peníze nebyly. Začal se vysazovat v Haraských vinohrad. Tam bylo hodně kamene, lidi to snášeli k cestě a byli rádi, že to odvezem a tak z toho byly základy. V roce 1924 jsem se vdala, hned jsme se pustili do základů, koupili cement, ten tolik nestál, a ostatek udělat bylo na nás. Na stavebním pozemku bylo hodně hlíny, aby se nemusela vyvážet, nakopali ji a nechali udělat 20 tisíc cihel kotovic, postavili šopu a v r. 1925 se stavělo. Měli jsme tam 10 tisíc pálených a 10 tisíc jsme ještě koupili.
Peníze jsme si vypůjčili na ručitele, ručili nám rodiče. Peníze se vyčerpaly, vypůjčovat už jsme nechtěli, tak jsme si spravili jen kuchyň, na dvůr dali dveře a ostatní se zazdilo. V březnu se narodila Jarka a v říjnu už jsme tam bydleli. Přes zimu jsme měli hliněnou zem a z jara dal manžel dlážbu. Byla to cementka, ta byla tak studená, že jsem nemohla chvílku sedět, jak mně to záblo. Ty domky co se stavěly za republiky, všechny jsou z kotovic a ta co se stavěly za Rakouska ty jsou z pěchovic. Ty už jsou hodně zbouraný, to byl vrchní konec. Mysleli jsme, že tak budem bydlet 2 roky a že si to dáme dohromady. Teď by se tomu každý zasmál, stálo to něco přes 6 set, ale prý by za to byly venkovní dveře a okna. Tak jsme bývali v té jedné kuchyni 4 roky. Z ulice jsme dali dveře a do jedné místnosti okna. Postavili prasečí chlívek a zas nám nic nezbylo pro nás. Jenom pořád šetřit, šetřit. Jak jsem záviděla děvčatům která byla svobodná do 24 nebo 25 roků a ony zase naříkaly, že jich nikdo nechce.
Když jsem byla ještě děcko, pšenice se nesela, ani sedláci. Nejvíc se selo žito aby bylo na chleba a taky ječmen a taky proto, že se to dobře mlátí. Pšenice špatně pouští. Sedláci měli za mlatě žentoury a kůň to tahal, musel se ale přepřahat. Když ho nechali půl dne točit dokola, tak by z toho pošel. Malí zemědělci mlátili všecko rukama, cepem. Žito se mlátilo cepem dlouho proto, že ta sláma byla na obřísla a hodně se jí spotřebovalo do vinohradu na vázání. Do obřísel se vázalo ještě v prvním roce v družstvě. Za první republiky byly v obci 2 mašiny, které tahali čtyři chlapi, muselo byt 12 lidí u mašiny, 4 tahali, 2 vázali slámu, jedna to nahrabovala a jedna byla u ohrabků a u zrna, ta se nadřela nejvíc. Byl to samý ohrabek a zrno se muselo zhrnovat ke stěně. Někdo dával do mašiny a někdo musel podávat. Hodně se mlátilo cepem, mlátilo se dlouho a muselo se chodit zase oplácet. Potom se čistilo přes fukar a kdo ten fukar neměl, musel si vypůjčit a majiteli fukara za to chodil jeden den pracovat. Fukar byl důležitá věc, rodiče kteří fukar měli a dělali pořádek, tak ho poručili dvěma i třem. Kdo bude fukarovat poslední u toho fukar zůstane, musí ho opatrovat až do příštích žní.
Děvčata z Morkůvek za Rakouska chodily roky na Rovinky jako akordnice. Chodila tam i moje sestra. Ráno vyšly před 6 aby tam do 7 došly. Každý den, ráno tam a večer zpět. Když byly žně, rodiče je vzbudily ve 4 hod. aby pomohly přemlátit sátku a když se fukarovalo, bylo to zase tak. Starší sourozenci se opravdu nadřeli, museli dělat i na ty malé aby se všichni uživili. Děvčatům se u dvora líbilo, některé vydržely až do vdávání.
Já se Zvonařkou jsme chodily ke Slaným vykrajovat jablka. Slanej měl koupený aleje a k Vánocům je prodával. Ty nahnilý vykrájel a dával je za polovičku, ale nám jich dal vždycky mísu zadarmo. Zvonařce dal měch ořechů na loupání. To zvážil, potom zvážil jádra a slupky aby to souhlasilo. Já jsem ke Zvonařům chodila moc ráda, ty ořechy jsem jim pomáhala loupat. Zvonařka, to byla nejhodnější ženská jakou jsem kdy poznala. Nikdy žádnýho nepomluvila a nikdy se s nikým nezlobila. Zvonař hrával každé divadlo i když už byl starý, vždycky nějakou veselou hru musel zahrát, třeba to byla blbost, ale bylo to k smíchu. Zvonařka se nesmála jenom vždycky řekla, on bude tak hloupej až do smrti, ale nezlobila se na něj, byla ráda, že něco umí. Když jsme loupali ořechy, donesl kapsu skořápek, hodil je do koše a měl velikou radost jak Slanýho napálil, nedělal to jako krádež, jenom aby byla sranda. Když se postavilo koupaliště, chodíval se koupat ve vestě, a to bývalo řechotu, jak vylezl z vody, vestu si připnul na zadek a kráčel a měl z toho radost, jak se lidi smějí.
Ještě vám řeknu, jaké bylo za Císaře pána léčení. Doktor byl tenkrát nejblíž na Čejči. Byl to doktor moc chytrý i hodný. Kdo k němu došel ode někoho ani nic nevzal, když viděl, že je to chudák. On nikdy nešel za pacientem, snad k někomu na Čejči. Kdo ho potřebovat musel k němu a ten kdo opravdu byl nemocný, tak musel najat koňáka a nechat se k němu zavézt. S malou nemocí se nechodilo k lékaři. Nejvíc se umíralo na tuberkulózu a těm on pomoct nemohl. Pamatuju si rodinu Krauzovu, tam umřel každý na tuberu. Zůstal Joška, Tomáš a Franta. Těch si ještě všichni pamatují. Bývali naproti Slaných, už je všechno zbourané. Z jaké bídy Joška vyšel, takovou měl až se oženil. Proč to bylo nevím, byl velký sokol, tak jak on uměl cvičit na bradlech, tak neuměl žádný. Když bylo v Morkůvkách první sokolský veřejný, on cvičil, lidi mu tleskali. To ještě pořád býval u Jezírka. Rodiče jim zemřeli také na tuberu. Krauzová ležela v kuchyni na posteli, už nemohla chodit. Bylo to v neděli dopoledne. Joška dal na kamna sušit nějakou výbušninu, že půjdou do lesa trhat pařeze. Moc se topilo, jeho sestra pekla buchty, v kuchyni náhodou děti nebyly, jen matka. Kamna se roztrhla, komín taky a začalo hořet. Hned bylo všecko uhašený, lidi pomáhali, jen křičeli, že Krauzová uhořela. Vynesli ji ven, ona žila, byla jen celá černá od sazí jak se kamna i komín roztrhl. Potom ale brzy zemřela. Trochu to opravili, Katuša a Ludva zemřeli poslední co si pamatuju. Fanuša se vdala do Kašnic, ale taky brzy zemřela na tuberu. Zůstali jen ti 3 chlapci a těch si pamatují všichni. Tak to byla jedna rodina, kterou jsem znala z vrchního konce. To byla rodina na kterou se ta bída převalila i na potomky. Až komunisti jim dali všecko zadarmo, z Morkůvek odešli, jak si toho vážili nevím. Dělat neuměli, nikdo jich k tomu nevedl. Hloupí nebyli, Tomáš uměl půl bible zpaměti. Slyšela jsem, že Tomáš si v Zaječí zabral velký hospodářství, jak dopadl nevím, dělat moc neuměl a ani se mu nechtělo. Tomáše jsem znala nejvíc, když byl v Morkůvkách, byl pořád u Zvonařů, tam se chodil zhřívat. On dělal agenta, prodával šicí stroje a odstředívky, to už bylo za republiky. Moc toho neprodal, takových agentů bylo, Joška prodával taky.
Už psát nebudu, vzpomínám stále, denně žiju s Morkůvkama a řeknu vám jen jedno a pravdivé „Starý strom nepřesahujte, ten se už neujme, už nezakoření.“
Vzpomínky Barbary Peřinové zaznamenala její dcera,
Ludmila Sošková