KAPITOLA PRVNÍ

Muslinská modlitba

Na obzoru se objevil růžový paprsek, hvězdy blednou, a do ticha svítání se ozve rytmizovaný hlas:

„Bůh je největší! Není Boha kromě Boha, et Mohamed je Prorok od Boha! Přistupte k modlitbě! Přistupte ke spáse!… »

A poslední modulace tohoto volání muezzina, které se vznášejí z výšky štíhlého minaretu přes ploché střechy domů a palmy oázy, se ztratí v nekonečných dálavách pouště…

Muslimové, kteří dosud spali, zahaleni do bílých hábitů připomínajících rubáš, mžikem vyskočí, jako by byli vzkříšeni; pospíší ke kašnám, kde vykonají jejich očišťování a poté, očištěni na těle i v mysli, seskupí se do dlouhých řad, loket vedle lokte, otočeni ve stejném směru, ke svaté Kábě v Mekce (Mekka).

Tělo vzpřímeno, hlava lehce sehnutá, oči sklopeny, nepohnutě ve dlouhých záhybech jejich oděvů, zdají se přeměněni ve společenství soch. Po příkladu imána, jež se nachází před nimi, otočen stejným směrem a ohlašujíc každou věru modlitby takbírem: „ Aláh je největší!“ zvednou všichni ruce zeširoka otevřené na úroveň skrání, vyjadřujíc své zanícení před Pánem Světů. Poté všichni, stejným pohybem, skloní hřbety a hluboce se ukloní před Svrchovanou Vznešeností.

Leč toto gesto jim nepostačuje, aby vyjádřilo veškerou pokoru jejich duše; a proto padnou k zemi, a na zem otisknou zbožně jejich čela, nos, a zůstanou po nějaký čas v tomto stavu prosebníků, jako by byli drceni celou tíží nebes, jež s nimi spočívají na zemi… Konečně zvednou hruď a setrvají v sedu, s oběma koleny na zemi, hlavu obtíženu břemenem jejich zanícení. Pak ještě pozdrav, doprovázený pohybem tváře napravo, poté nalevo, určený dvěma andělům, kteří všude doprovázejí každého Věřicího, a tím je modlitba u konce.

Nicméně zpravidla věřící, kteří pro sebe od Boha nežádají ničeho, ani chléb vezdejší, zůstávají ještě v tomto postoji; nyní ale mají dlaně ve výši prsou, otevřené před očima jak listy v knize, a prosí o milosrdenství Boží pro islám, pro své příbuzné a pro spásu jejich duše.

Jen některé části modlitby imám předříkává jasným hlasem, a sice „Takbír,“ „Fátiha“ a závěrečné pozdravení. Ostatní modlitbu odříkávají jen v hloubi jejich srdcí, a jejich rty neopakují než Takbír, tak potichu, že to ucho sotva zachytí.

A toto poloviční ticho se pojí k velkoleposti gest, výrazných a přece prostých, která spojují tak dokonale důstojnost a pokoru a to vše, zbaveno jakékoli strojenosti, poskytuje obraz zbožňování, že dojemnější si ani nelze představit.

Každý den, vždy v okamžiku kdy slunce mění barvu svých paprsků: za purpurového svítání, v poledním jasu, při zlatavém klesání na obloze, při samotném západu jehož žluť je smutkem zmizení, při jeho pohřbení v modravých závojích noci – a to nejenom v mešitách, ale i v příbytcích, v ulicích, kavárnách a tržištích, na venkově i v pouštích, osamoceně nebo ve skupinách – a ať se nacházejí na jakémkoli místě, aniž by potřebovali volání muezina ani řízení imánem; všichni Muslimové musejí přerušit svá konání a dokonce i své myšlenky, na několik minut, aby takto velebili Dobrodince.

Píše se rok 1918; jako již více než třináct století, od afrických břehů Atlantiku až po čínské břehy Pacifiku, více než dvě stě miliónů Věrných se obrací pětkrát denně ke svaté Kábě v Mekce, a tam se jejich milióny modliteb spojují, aby pak vystoupily až k Nejvyššímu a dosvědčili mu neochvějnou vděčnost islámské duše.

Popis Mekky

Jaké je tedy ono tajemné město, ve starověku ještě skoro neznámé, k němuž směřují tužby tolika lidských bytostí?

Je to jedno z těch měst, skvěle položených, kde okázalí panovníci vybudovali nádherné paláce a shromáždili veškeré poklady lidského génia? Je to jedno z těch obrovských středisek obchodu, jež vévodí cestám na zemi a na moři, a k nimž proudí výrobky a bohatství celého světa? Či je to hlavní město mocného impéria, jehož neohrožení válečníci ujařmili veškeré okolní národy?

Nikoli, Mekka nemá nic společného s něčím takovým; Mekka se nachází v jednom z nejnehostinnějších míst na Zemi, a její obchod se v minulosti omezoval pouze na putování karavan pouští; nebyla ani bohatá, ani mocná. Leč kolik zámožných měst by jí nezávidělo tu slávu, že v ní je svatý chrám Kába, a že v ní spatřil světlo světa náš pán Mohamed, princ mezi Proroky!

Ještě ani dnes přes zisk, který přináší ze všech koutů zeměkoule sto tisíc poutníků, přicházejících rok co rok padnout na tvář v jejím Chrámu, Mekka, „Matka měst,“ nemůže soupeřit s velkými sídelními městy luxusem svých paláců, nebo mešit. V očích Věřících pak její poklady září jasem jakému není rovno, poklady ty ale vůbec nejsou z tohoto světa.

Ve skutečnosti vzhled Mekky „bohem milované“ se nijak výrazně neliší od vzhledu jiných arabských pouštních měst; jistě je v ní více domů, domů vyšších a lépe zdobených než ve většině z nich, ale její celkový charakter se tím nijak nemění.

Z výšin hory Abi Kubaís, která se nad ní vypíná na východě, můžete vidět její panorama, tak jak se rozkládá, od severu k jihu, v úzkém údolí. První pohled ji sotva rozliší od krajiny v níž je postavena, neboť holé, kamenité hory které ji obklopují nejsou odděleny žádnou oázou, žádným pásem zeleně, a terasy na střechách jejích domů zanikají mezi skalními sutinami, které se sesuly po jejich svazích. Poté oko, tak jak si postupně zvyká, objeví architektonické linie, tajemné přístupy k obydlím, rozeklané krajkoví minaretů, a pak, překvapeno tím náhlým objevením velikého města o němž nemělo tušení, je ohromeno jeho nesmírnou rozlohou, zase ovšem působením jakéhosi přeludu. Teď zase bere skály za domy, a pahorky za nekonečná předměstí, jejichž konce nedohlédneš.

Ale i když v této zněti forem a samotných horských hřbetů činí oku obtíž odlišit lidská obydlí od srázných skal, je zrak záhy přiváben podivným vzhledem velké zděné krychle postavené uprostřed velkého čtvercového dvora, a pokryté plachtou z černého hedvábí, jehož lesk prudce kontrastuje se zasmušilou barevností celé této krajiny, vypražené ohněm slunce.

Tato černá krychle je svatá Kába (Ka’ba), která je skutečným srdcem islámu; tak jako tolikeré žíly přivádějí do srdce krev jež oživuje tělo, všechny modlitby islámu se sbíhají k tomuto Chrámu, aby tam oživily duše. A je to jediné místo na Zemi kde se Muslimové mohou nacházet tváří v tvář, když se klaní Věčnému…

Chrám Káby a Černý kámen

Kába není ani hrobem Proroka, ani předmětem uctívání, i když si to mnozí Evropané myslí. Je to chrám nesoucí jméno „al-Masdžid al-harám“ (Posvátný dům Boha), a jeho původ spadá do dávného starověku.

Podle arabské tradice byl postaven Adamem, otcem všeho lidského pokolení. Poté co vzal za své při potopě, chrám byl znovu postaven, a to na stejných základech, prorokem Abrahamem, jemuž pomáhal jeho syn Ismael, prapředek Arabů. A od těch časů, ovšemže mnohokrát obnovená ve stejné podobě a velikosti, stala se Kába poutním cílem Arabů, kteří sem přicházeli uctívat Boha Jediného a vykonat kolem ní sedm rituálních okruhů jak zavedl jejich předek, okruhů nazývaných „at-tawáf.“ Postupně se ale ve vzpomínkách poutníků kult Boha Jediného překroutil, a ti k němu přidružili kult idolů, a těch tam pak bylo tři sta šedesát, když byl Mohamed povolán, aby je vyvrátil.

Do severo východního rohu je zapuštěn „al-Hagar al-aswad,“ slavný Černý kámen, zasazený v obruči ze stříbra.

Tento kámen, spadlý z ráje, byl přinesen andělem Gabrielem Abrahamovi a jeho synovi ve chvíli znovuvybudování chrámu a jejich rukama byl vsazen na místo, kde se nachází dodnes, aby tak označil poutníkovi výchozí bod jeho rituálních okruhů. Ač byl původně bílý jako mléko, nabyl černé barvy, která ho nyní charakterizuje, špínou hříchů učiněných poutníky, kteří přicházejí se jej dotknout a políbit jej, v úpěnlivé prosbě o odpuštění Milosrdným.

Hned v sousedstí Káby je vyhloubena studna Zemzemu, jejíž zázračné vody vytryskly ze země, aby zachránily od muk žízně Ismaela, který se ztratil v poušti se svou matkou Hagar. Arabové v dobách nevědomosti ji zanedbali, a tak byla zanesena pískem; nově ji vykopal Abdalmuttalib, jen několik let před narozením Mohameda a od toho dne je její voda přemětem uctívání poutníků, kteří ji používají k pití a pro jejich očišťování, aby se posvětili ve vzpomínce na svého Předchůdce.

Obě funkce „Sikaía“ (správa vod, a především té z Zemzem), a „Hadžaba“ (správa Káby) byly velmi žádoucí pro výsady, které k nim přináležely, a v čase kdy začíná naše vyprávění, byly obě dvě v rukách Abdalmuttaliba syna Hášímova, z kmene Kurajšovců, a to byl dědeček budoucího proroka.

Svatba Abdulláha, Prorokova otce

Abdalmuttalib, správce Káby, vyšel jednoho dne ze svatyně a vedl za ruku Abdulláha, svého nejmilejšího syna.

Na prostranstvím před chrámem seděla žena z kmene Asádovců, jménem Kotila, a ta jak mladého muže uviděla se rychle zvedla, zřejmě pod vlivem náhlého překvapení. Upřeně, s podivnou naléhavostí na něj hleděla a pak fascinována nadpřirozeným světlem, které vyzařoval jeho obličej, jej oslovila: „Kam tudy kráčíš?“ – „Tam, kam mne vede můj otec.“ – „Zastav se tedy a poslouchej: nabízím ti sto velbloudů, tolik kolik jich tvůj otec musel obětovat, aby vykoupil tvé bytí, pokud budeš svolný si ke mně přilehnout, a to hned.“

Překvapen takovým nedostatkem studu, zvláště v přítomnosti tak vážené osobnosti jakou byl Abdalmuttalib, odpověděl Abdulláh:

„Jsem s mým otcem, nemohu mu být neposlušný ani ho opustit.“

Otočil se, naplněn zmatkem, a připojil se k Abdalmuttalibovi, který ho zavedl do obydlí Wahba syna Abd Manáfa, s jehož dcerou ho zamýšlel oženit.

Wahb byl jedním z pánů z kmene Zuhrovců; Abdalmuttalib zase byl jedním z princů z kmene Kurajšovců, který je jedním z nejvznešenějších mezi arabskými kmeny; mezi dvěma rodinami, jejichž urozenost byla takto očividná, byla svatební dohoda snadná, a sňatek Abdulláha, syna Abd al-Mutttaliba, s Áminou, dcerou Wahba, byl na místě zpečetěn.

Abdulláh odvedl svou ženu do jednoho hradu, který patřil jeho strýci Abú Tálibovi; tam naplnil manželství a tam i zůstal po tři dny a tři noci. Když hrad opustil, potkal znovu Kotilu, tedy tu ženu která ho předtím tak bez zábran oslovila, a byl překvapen naprostou lhostejností, s kterou pozorovala jeho příchod. Abdulláh byl pokládán za nejhezčího z mladých Mekkánců; jeho mužná důstojnost vyvolávala zájem u většiny žen ve městě do té míry že, když vešla ve známost jeho svatba, tyto onemocněly ze zklamání a žárlivosti. Ale Kotila nebyla obyčejnou zamilovanou; byla sestrou Waraky syna Nawfala, učence slavného po celé Arábii, a to pro jeho znalost Svatých Knih; od něj se dozvěděla, že se má narodit v této zemi Prorok, jehož otce bude možno rozeznat podle světla zářícího mu z obličeje, s odleskem perel či hvězd… A ona toto znamení rozeznala na tváři Abdulláha, a byla zachvácena ctižádostivou tužbou stát se matkou ohlášeného apoštola. Nyní, když její naděje byla zklamána, již nevěnovala žádnou pozornost Abdulláhovi, byť byl tak krásný.

Posledně jmenovaný o tomhle všem neměl ani tušení a cítil se dotčen naprostým nezájmem, jež tak rychle vystřídal nesmírné zanícení, a řekl Kotile: „Dobrá! tak ty už mi nezopakuješ pozvání, kterého se mi od tebe dostalo jen před pár dny?“ – „Co ty jsi zač ?“ – „Abdulláh syn Abdalmuttaliba.“ – „A tak! Tys asi ten, jehož obličej se mi jevil ozářen aureolou světla, a tu už nemáš… Cos dělal od našeho setkání?“

Řekl jí o svém sňatku; a Kotila pochopila že světlo, které provázelo budoucího Proroka, již přešla z obličeje Abdulláha do lůna Áminy, jeho manželky, a řekla tedy: „U Boha! nezmýlila jsem se; na tvé tváři jsem našla ryzí světlo, které jsem chtěla mít ve svém lůně. Nyní ale přináleží jiné ženě, která porodí „Nejlepšího ze stvořených bytostí,“ a tak na tobě už není nic, co by mne mohlo zajímat.“

Tak takhle se tedy Abdulláh dozvěděl, od této učené ženy, o těhotenství své manželky, a o budoucnosti jež je předurčena jeho synovi; toho ale neměl štěstí poznat, neboť zemřel v Jathribu (pozdější Město Prorokovo, neboli Medína) dva měsíce před narozením Mohameda.

Ámina, matka Vyvolence Božího, vyprávěla: „Ode dne, kdy jsem začala nosit svého syna ve svém lůně, až do dne kdy jsem ho porodila, jsem nikdy necítila ani tu nejmenší bolest.

Dokonce jsem ani necítila jeho tíži a vůbec bych nevěděla o svém stavu, kdyby po početí ve chvíli, kdy jsem usínala, nezjevil se mi anděl a nebyl mi řekl: „Zdali jsi zpozorovala, že jsi těhotná Pánem tvého národa, jeho Prorokem? Tak teď to víš.“ A ve stejné chvíli z mého lůna vyšlehl paprsek světla a zazářil k severu, až do země Sýrie.“

Když se přiblížil termín mého slehnutí, zjevil se mi anděl znovu a dal mi toto doporučení: „Až přivedeš na svět své dítě, pronášej tuto formuli: „Svěřuji jej ochraně Boha Jediného proti zlovolnosti závistníků,“ a nazveš ho Mohamed, to jest Blahořečený, jméno pod nímž byl zvěstován v Zákonu a v evangeliích, neboť bude blahořečený všemi obyvateli Nebes i Země.“

Ve chvíli, kdy procházela planeta al-Mušteri, vyšlehl podruhé pruh světla z lůna Áminy, směrem ke vzdálené Sýrii, a ozářil paláce ve městě Bostra; současně pak další zázraky udivily všechen lid: jezero Sawá najednou vyschlo; silné zemětřesení otřáslo palácem Kisry Anúširvána a zbořilo čtrnáct z jeho věží; svatý Oheň, jež hořel již po více než tisíc let zhasl, přes veškeré snaly jeho perských uctívačů, a všechny modly na světě byly nalezeny s hlavami zahanbeně sklopenými na prsa.

Ovšemže všechna tato znamení vyděsila ty, kteří jich byli svědky; nicméně, přes všechna proroctví al-Múdženaba, věštce Farsů, neboť ten byl zpraven ve snu, že dojde k velkému zvratu v osudu Všehomíru pro událost k níž došlo v Arábii, došlo k té události nepozorovaně: jednalo se o narození dítěte v kmeni Kurajšovců v Mekce, malém městě ztraceném uprostřed pouští, událost o níž hrdí vládci Východu i Západu nevěděli, či jí opovrhli.

KAPITOLA DRUHÁ

Narození Mohameda

Náš pán Mohamed (nechť mu Bůh žehná a přinese mu spasení!) se narodil několik okamžiků před východem Jitřenky, bylo to pondělí, dvanáctý den měsíce Rabi al-Awal, v roce slona (29. srpna 570 podle křesťanského kalendáře.) Když přišel na svět byl zcela bez poskvrny, obřezaný od přírody, a jeho pupeční šňůra byla odříznuta péčí anděla Gabriela.

Ovzduší ve městě bylo zhoubné pro děti v nízkém věku, a tak významní občané měli ve zvyku je svěřovat bedujínským kojným, které je pak vychovávaly v Badía (v zemi obývané beduíny, čili nomády.) Brzy po narození Mohameda přišla do Mekky desítka žen z kmene Saadů, plných zdraví, opálených od ozdravného vzduchu jejich kraje, přišly si sehnat kojence; a pro jednu z nich, Halímu, to jméno znamená „Libá,“ byla vyhrazena čest být kojnou božímu Prorokovi.

Jeho dětství v Badíji, kraji Saadů

Halíma dcera Džúba vyprávěla: „Byl to neúrodný rok, a byli jsme oba, můj manžel Harith, syn Abd al-Uzzáje, i já, v hrozné tísni; rozhodli jsme se odebrat do Mekky, kde bych našla kojence, jehož uznalí rodiče by nám pomohli překonat naši mizérii, a připojili jsme se ke karavaně žen z našeho kmene, které tam směřovaly se stejným záměrem.

Jela jsem na oslici a ta byla natolik vychrtlá, tak vyčerpaná strádáním, že se cestou málem skácela, a v noci nám byl odepřen spánek pro pláč našeho nebohého dítěte, mučeného hladem; ani v mých prsou, ani ve vemeni velbloudice na níž jel můj manžel, nezůstala ani kapka mléka, aby ho utišila.

A tak nemohouce usnout jsem si zoufala; jak bych mohla, v takovém stavu, nárokovat si péči o nějakého kojence?

Až dlouho po naší karavaně jsme nakonec dospěli do Mekky; ale všichni novorozenci již byly osvojeni mými družkami, s jedinou výjimkou, a to byl Mohamed.

Jelikož byl jeho otec mrtev, a rodina nebyla příliš zámožná, přestože v Mekce zaujímali vysoké postavení, žádná z kojných nesvolila se ho ujmout.

Ze stejného důvodu i my jsme se od něj zpočátku odvrátili; ale bylo mi hanba vracet se s prázdnýma rukama a dovedla jsem si představit posměšky, kterými mne budou častovat mé šťastnější družky; a konečně pak jsem byla divně dojata při pohledu na to tak krásné dítě, které mělo chřadnout v nezdravém vzduchu města.

Mé srdce naplnila útrpnost; cítila jsem, že se mi mléko vrací zázračně do prsou, připravené prýštit vstříc Mohamedovi, a řekla jsem svému muži: „U Boha! Mám šílenou chuť osvojit si tohodle sirotečka, i když z toho pro nás zrovna nekouká naděje dostat šťavnatou odměnu.“ – „Máš pravdu,“ odpověděl mi, „a snad s ním přijde požehnání do našeho stanu.“

Poté již jsem se nedokázala udržet; chvátala jsem k hezkému dítěti, které spalo, a položila jsem ruku na jeho hezounkou hruď; smál se a otevřel oči jiskřící světlem, mezi která jsem ho políbila. Poté, svíraje ho v rukou, jsem se vrátila do tábora naší karavany. A pak jsem ho přiložila ke svému pravému prsu aby přijal to, co mu Bůh poskytl za potravu a a velkým údivem jsem zjistila, že tam našel čím se nasytit; poté jsem mu nabídla své levé prso ale on je nepřijal, a nechal ho svému soukojenci; a stejně pak jednal pokaždé.

A ještě mimořádnější věc! Pro utišení hladu co sužoval mé vnitřnosti, můj manžel nadojil dosti mléka z vemene naší velbloudice, jak bylo předtím vyschlé, a poprvé po dlouhé době, přinesla nám noc osvěžující spánek. „U Boha! Ó Halímo,“ vykřikl můj muž, tedy nazítří, po probuzení, „ty sis osvojila bytost skutečně požehnanou!“

Nasedla jsem s dítětem na moji oslici, která nabrala velkou rychlost a brzy dostihla a dokonce předběhla mé překvapené družky, které na mne křičely: „Halímo, přidrž trochu to tvé zvíře, ať tu cestu dokončíme společně. No tedy! To je ta oslice kterou jsi sedlala při odjezdu?“ – „Jasně že je to ona.“ – „Nu pak se s ní stal zázrak, to se nedá pochopit!“

Přijeli jsme do tábora Saadů; nepoznala jsem zemi více vyprahlou než je ta naše a naše stáda byla decimována hlady; ale k našemu nadšení jsme je shledali v lepším stavu než bývala v těch nejlepších létech, a nafouklá vemena našich ovcí nás zásobila mlékem a jeho produkty v množství daleko vyšším, než byly naše potřeby.

Stáda našich sousedů se nacházela naopak v tom nejžalostnějším stavu, a jejich páni se pro to utrhovali na své pastýře: „Běda vám, vy služebníci hloupí,“ křičeli, „voďte přece pást naše stáda tam, kde se pasou stáda Halímy!“

Pastýři poslechli, ale nadarmo; jemná tráva jež se zdála růst ze země jen aby se nabídla našim ovečkám povadla okamžitě poté, co tyto přešly.

V našem stanu stále pobýval blahobyt a požehnání; Mohamed dospěl do svého druhého roku a v té chvíli jsem ho odstavila; byl povahy skutečně výjimečné: již v devíti měsících mluvil s takovým šarmem a se zabarvením, které pronikalo k srdcím; nikdy se neušpinil; nikdy neplakal ani nekřičel, pokud nebyla jeho nahota vystavena pohledům. Pokud byla noc a on nechtěl usnout, brala jsem ho ze stanu ven; zakrátko se jeho pohled soustředil s obdivem na hvězdy a jeho radost byla patrná, a teprve když se jeho oči nasytily tohoto divadla, pak byly ochotny se zavřít a nechat se pohltit spánkem…“

Nicméně po odstavení musela Halíma přivést Mohameda zpět jeho matce, která ho chtěla mít zase u sebe. Jaký smutek pro ubohou ženu! Nedokázala se smířit s tak krutým odloučením. Jakmile dorazila do Mekky, vrhla se k nohám Áminy a objala je, a zahrnula ji poníženými prosbami: „Pohleď,“ řekla jí, „kterak ozdravný vzduch v Badíji prospěl tvému dítěti; mysli na to, že proň bude ještě prospěšnější, nyní když začíná chodit, uchránit jej před otráveným vzduchem města; jinak jej uvidíš chřadnout před očima, a pak bude pozdě, a ty si vzpomeneš na má slova.“

Dojata těmito tklivými prosbami a nemaje na mysli než zdraví svého syna, Ámina přemohla své mateřské city a nakonec souhlasila, aby se Mohamed vrátil se svou kojnou do Badíji. A ta skvělá žena, naloživše si jej na bedra vydala se, plna radosti, na cestu k nim do tábora.

Po návratu do Badíji, země Saadů, otiskl Mohamed své první krohy do koberce měnivého lesku nepokvrněných písků, a dýchal otevřeným chřípím vůně aromatických bylin duny. Spal tam pod tmavomodrým stanem nebes plných hvězd, a jeho hruď se nadýmala, dýchaje průzračný vzduch pouštní noci. Sílil tam díky zdravé a prosté stravě nomádů: mléčné produkty, placka pečená v popeli, a občas maso z velblouda nebo ovce, jež nemělo ten hnusný zápach, který pochází ze zatuchliny stájí (ponížený překladatel toto může jen dosvědčit). Toto zdraví morální i fyzické, za něž vděčil Badíji, mu velmi pomohlo během budoucích strázní; rád na to vzpomínal a často opakoval: „Bůh mi dopřál dvě neocenitelné přízně: tu, že jsem se narodil v kmeni Kurajšovců, nejvznešenějším mezi arabskými kmeny, a tu že jsem byl vychováván v kraji Saadů, nejzdravějších v zemi Hidžázu.“ A v jeho mysli zůstaly navždy vryty obrazy pouště jež zaměstnávaly jeho první pohledy když, spolu s mladými nomády, šplhal na skály, aby dohlédl na pasoucí se stáda.

Ovšem jeho povaha, snivá a hloubavá, málo ladila s rámusivou bujností malých beduínů jeho věku, a tak se spíše stranil jejich her, a raději se toulal sám po okolí tábora.

Mohamed a dva andělé

Jednoho rána vyšel se svým soukojencem, aby odvedli na pastvu stáda rodičů-pěstounů.

Náhle k polednímu se malý druh Mohameda navrátil sám, a hlasem který se zalykal škytáním od hrůzy, volal na svého otce a matku: „Poběžte rychle, můj bratr Kurajšovec, on od nás jako obvykle šel pryč, dva muži v bílém oblečení ho chytli, hodili ho na zem a roztrhli mu prsa!“ Ubohá Halíma velmi rozrušená, následována svým manželem běžela, co jí nohy stačily, ve směru který udal mladý pastevec.

Nalezli Mohameda sedícího nahoře na jednom vršku; byl naprosto klidný, ale jeho obličej nabyl chmurné barvy prachu, ve který se jednou všichni obrátíme. Něžně ho objali a zahrnuli otázkami: „Co je ti, ó naše dítě; co se ti přihodilo ?“ – „Zatímco jsem dohlížel na pasoucí se ovce,“ odpověděl, „objevily se mi dva bílé tvary, které jsem nejprve měl za veliké ptáky; poté ale jak se tyto tvary rychle přibližily, zjistil jsem svůj omyl; byli to dva muži, oblečení do tunik oslepující bělosti. Jeden z nich na mne ukázal a řekl druhému: „To je on?“ – „Ano, to je on“. Já byl ztuhlý hrůzou, oni mne popadli, uložili na zem, a otevřeli mou hruď; poté vyjmuli z mého srdce jakousi černou sraženinu kterou daleko odhodili, poté znuvu uzavřeli mou hruď a zmizeli jako přeludy.“

Slovo Boží v Koránu: „Což jsme ti nerozepnuli hruď? – A neodhodili stranou tvé břímě. – To břemeno pod nímž poklesávala tvá ramena? » (Korán, XCIV, 1, 2, 3) se vztahují k této události.

Toto vyprávění, jako všechna podobná jež se nacházejí v této knize, je nutno brát jako podobenství; znamená to, že Bůh otevřel prsa Mohameda radosti z víry v jediného Boha, a to již v nejútlejším věku, tím, že ho zbavil těžkého břímě modloslužebnictví.

Nicméně pěstouni Mohameda z toho byli nesmírně zaraženi, a Hariš řekl své ženě: „Bojím se, aby na toho dítě nedolehl těžký neduh, a je to určitě kvůli zahlížení našich sousedů, kteří žárlí na blahobyt a Požehnání, které s ním vstoupili do našeho stanu. Nicméně ať už byl posednut zlým duchem, který na něj seslal tuto halucinaci, či jeho vidění bylo pravdivé a věští mu slavnou budoucnost, je naše zodpovědnost stejně veliká; odveď ho ihned k jeho rodičům, dříve než neduh propukne v těžkých záchvatech.“

Ač velmi nerada, byla Halíma nucena řídit se podle této moudré úvahy, a tak se zase s Mohamedem vydala na cestu do Mekky.

Dítě, kterému byly čtyři roky, kráčelo vedle ní, a na přístupech k městu se oba vmísili do hojných zástupů které sem směřovaly dílem na trh, dílem poutí k Chrámu. Přišla noc; v jednom chumlu tohoto davu byla Halíma oddělena od svého kojného syna a hustá tma jí znemožnila ho znovu nalézt, přes veškeré snažení a marné volání. Proto bez otálení běžela sdělit to Abdalmuttalibovi, a tomu jeho vysoké postavení umožnilo rozeslat obratné lidi po stopách vnuka, ovšem i on se vyhoupl na koně, aby řídil pátrání.

Brzy jeden z pátračů objevil, ve Wádí Tihama (Wádí – říční koryto, v těch krajích jsou ovšem po většinu roku vyschlá) děcko sedící pod nízkým keříkem a bavící se taháním za větve: „Čí jsi, ó dítě?,“ zeptal se jej. – „Jsem Mohamed, syn Abdulláha syna Abdalmuttaliba.“

Šťasten že našel, co hledal, muž děcko vzal a předal ho do rukou jeho dědečka, který se zrovna blížil. Abdalmuttalib něžně objal Mohameda, posadil jej před sebe, do sedla, a přivedl ho znovu do Mekky. Aby oslavil tu radost, porazil ovce a jejich maso rozděli městským chudým, a posadiv si svého vnuka obkročmo za krk, vykonal kolem Káby rituelní okruhy jako výraz vděčnosti.

Poté doprovázen dobrou Halímou, jež se vzpamatovala ze své úzkosti, dovedl Mohameda jeho matce Ámině. „Cože,“ řekla Halímě posledně jmenované, ovšemže až poté, co se oddala výlevům mateřské něžnosti, „ó kojná jak jsi byla žádostivá podržet mého syna u sebe, a teď mi ho přivádíš, to věru nečekaně!“ – „Myslila jsem, že se již dostal do věku, kdy vše co jsem pro něj mohla udělat, jsem již vykonala,“ odpověděla tato, „a tak, z obavy aby se mu nepřihodilo něco zlého vedu ti ho zpět, vždyť vím, jak jsi toužila ho zase spatřit.“

Ale rozpaky a smutek byly příliš patrné v rysech dobré kojné; Ámina se nenechala zmýlit tímto vysvětlením a řekla: „Ty mi skutečný důvod tvého návratu tajíš; tak si to nenechávej pro sebe, čekám od tebe celou pravdu.“

Halíma se tedy rozhodla opakovat slova svého manžela, a Ámina, zasažena ve své mateřské hrdosti, na to reagovala prudce „Cože! Tys měla strach, že by se můj syn mohl stát kořistí zlého ducha?“ – „To přiznávám.“ – „Nuže pak věz že na něj uhranutí zlým duchem neplatí, neboť je mu vyhrazen slavný osud.“ A zpravila ji o tom, jaké čarovné události provázely její těhotenství a porod.

Poté, co poděkovala a odměnila oddanou Halímu, si již ponechala u sebe to dítě, jehož zdraví, posílené pobytem pod širým nebem, se již nemuselo ničeho obávat od nezdravosti města.

Smrt Áminy

(rok 576 podle křesťanského kalendáře)

Pod pozorným dohledem té nejvíce milující matky, Mohamed rostl do krásy i k moudrosti; leč nemohl se hřát dlouho v této mateřské přízni, kterou žádná jiná něha nemůže nahradit. Při návratu z jedné cesty do Jathribu, kam jej odvedla, Ámina náhle zemřela, v půli cesty, v městysi al-Abwa, kde byla pohřbena.

Ubohý sirotek, ve věku sotva sedmi let, byl odveden zpět do Mekky jistou černošskou otrokyní, Umm al-Aíman, která mu projevovala tu nejúplnější oddanost a která, spolu s pěti velbloudy, představovala celé jeho dědictví.

Ujal se ho jeho dědeček Abdalmuttalib, který ho vždycky velice miloval; vlastně ho miloval každým dnem více s tím, jak se prohlubovala podobnost hocha s Abdulláhem, jeho tak želeným otcem.

Následující anekdota ukáže bezmeznou náklonnost, kterou k němu měl Abdalmuttalib.

V Mekce s křivolatými a úzkými uličkami, takové jsou ve všech pouštních městech, je jen jediné skutečné prostranství – to, uprostřed kterého se nachází Kába. A právě tam se každé ráno a večer shromažďovali obyvatelé města, aby si odpočali a probírali různé záležitosti, a také kvůli vykonání náboženských úkonů. Každý den služebníci Abdalmuttaliba rozprostírali pro svého pána ve stínu Chrámu koberec, okolo kterého se usazovali jeho synové, jeho vnuci a hodnostáři města, a čekali na jeho příchod. Úcta, které se těšil správce „Domu Božího“ byla tak hluboká, že se nikdo nikdy neodvážil ani na samý kraj jeho koberce.

Nuže jednoho dne mladý Mohamed se uvelebil přímo uprostřed tohoto tolik respektovaného koberce, k velkému pobouření jeho strýců, kteří ho odtud hned hnali. Ale přicházel Abdalmuttalib, ten vše z dálky viděl a zakřičel: „Hned vraťte mého vnuka tak, kde si sedl; on je potěchou mého stáří, a jeho smělost pochází z předtuchy kterou má o svém osudu, neboť bude pozdvižen k výšinám, kterých žádný Arab nedosáhl.“ A usadil Mohameda vedle sebe, pohladil ho po tváři, po zádech, a i nejmenší gesta a slova toho chlapce ho naplňovala potěšením.

Osud nakonec připravil Mohameda i o tuto něžnou náklonost: Abdalmuttalib umřel, stár devadesát pět roků, a do hrobu ho doprovázel smutek všech spoluobčanů bez rozdílu.

Ubohý sirotek byl přijat do domu svého strýce Abú Táliby, tak jak to výslovně určil zesnulý, a to z toho důvodu, že jako jediný z jeho strýců byl bratrem jak po otci, tak po matce Abdulláha, Mohameda otce.

První cesta do Sýrie

(Rok 582 podle křesťanského kalendáře)

Maje na bedrech početnou rodinu a nepříliš dobře zaopatřený, byť zdědil úřad správce Káby, byl Abú Tálib nucen věnovat se obchodu s kraji Jemenu a Sýrie.

Nějaký čas po příchodu synovce do jeho domu přišlo mu zorganizovat karavanu Kurajšovců, jež mířila právě do Sýrie.

Přípravy byly dokončeny; náklad byl rozdělen, připevněn a vyvážen na soumarská sedla na hřbetech klečících velbloudů, kteří vydávali obvyklý rámus, a které již jejich vůdci nutili vstát, křikem a ranami, aby je navedli na cestu k severu. Tento obraz vyvolal u Mohameda vzpomínku na drahou Badíju, protkávanou všemi směry karavanami podobnými té, která se vydávala na cestu; nové odloučení, odloučení od milovaného strýce, jej zase ponoří do smutku opuštěnosti; a tak tam stál zachmuřený a zamlklý… Nakonec když cítil, že se mu srdce snad rozskočí, rozběhl se do náručí Abú Táliby, objal ho svýma mladýma rukama, a zabořil svou tvář do záhybů oděvu svého strýce, schovat slzy v nichž se touha pojila s beznadějí.

Hluboce dojat tímto spontáním projevem lásky a uhodnuvše ohromnou touhu svého synovce jej doprovázet, zvolal Abú Tálib „U Boha! Vezmeme ho s sebou; on nebude beze mne a já nebudu bez něj!“

Mohamed osušil své slzy; překypuje radostí, rychle vykonal poslední přípravy na cestu a na pokyn svého strýce vyskočil na velbloudici, totiž dozadu za svého strýce.

Jakmile se karavana dostala na území, které křižovaly beduínské kmeny, hruď Mohameda, dosud ochablá dýcháním nevalného vzduchu ulic a domů, se s rozkoší nadmula, jak dýchala z plných plic průzračný vzduch Badíji, na který byla zvyklá. A tento návyk životu nomádů, který vstřebal již v dětství, umožnil mladému cestovateli statečně snášet kruté strázně a nesmírnou únavnost této nekonečné cesty uprostřed pouští Hidžázu.

Déle než celý měsíc byly kraje, kterými se ubírali, natolik si podobné, samé písky a skály, pak zase písky a skály, až se karavana zdála přešlapovat na místě. A v této nemilostrdné poušti neuvidíš žádnou známku života, ovšem i zde je Ten který je všude, věčně živý, ale k němuž žádný pohled nedosáhne…

Setkání Mohameda s mnichem Bahírou

Na terase kláštera, který korunoval vršek jednoho strmého kopce, posledního výběžku pohoří Hawrán, vysoce učený mnich Bahíra obzíral zrakem po syrské pláni, která se táhla bez konce ve směru do Arábie… Náhle byla jeho pozornost upoutána neobvyklým vzhledem jednoho osamělého oblaku, barvy bílé a tvaru protáhlého, který narušoval neposkvrněný azur nebe. Tento oblak plul jako velký pták nad malou karavanou, která směřovala k severu; zakrýval ji svým modravým stínem a postupoval spolu s ní.

Karavana se zastavila na úpatí kláštera, u velikého stromu, jež vyrašil na kraji vyschlého wádí, a rozbila tam svůj tábor. Ve stejné chvíli se zastavil oblak, a pak se rozplynul do nebeských hlubin, a ve stejný čas se větve stromu ohnuly, jak pod náporem větru, působícího ovšem jen na ně, a sklonily se ke komusi z karavany, aby jej chránily od paprsků slunce. Tak jak byl svědkem těchto zázraků Bahíra pochopil, že mezi pocestnými přicházejícími z Hidžázu se nachází ten, kterého čekal již drahný čas: Prorok, který byl ohlášen ve Svatých Knihách.

Ve velikém spěchu Bahíra sestoupil z terasy, nařídil připravit hojná jídla a poslal k lidem z karavany posla, pověřeného aby je všechny pozval, mladé i staré, pány i otroky. Posel se vrátil obklopen Mekkánci, které Bahíra očekával na prahu svých dveří. „U Láty a Uzzy! Já tvé chování nechápu ó Bahíro,“ vykřikl jeden z pozvaných; „kolikrát už jsme šli kolem toho tvého monastýru a dodneška jsme ti nestáli za pozornost, nikdy tě nenapadlo osvědčit nám tu nejmenší pohostinnost; co se to s tebou dneska stalo?“ – „Nemýlíš se,“ odpověděl Bagira, „mám své důvody abych jednal tak, jak jednám. Ale dnes jste mými hosty a prosím vás, abyste mne poctili u mé tabule u jídel, která jsem pro vás dal připravit.“

Zatímco se hodovníci věnovali dobrým jídlům, s apetitem lidí kteří právě prošli velkým strádáním, Bahíra měl jiný zájem: všechny si je bedlivě prohlížel a snažil se najít toho, který odpovídal popisu v jeho Knihách. Ke svému hlubokému zklamání se mu to nepodařilo: na žádného z nich se ten popis nehodil. Protože ale byl svědkem zázraků, které se nadaly vysvětlit jinak nežli přítomností Božího Vyvolence, nijak se nevzdával a položil jim otázku: „Ó shromáždění Kurajšovců, nezůstal snad některý z vás na tábořišti?“ – „Jen jediný,“ řekli mu, „a nechali jsme ho tam, protože je ještě hrozně malý.“ – „Aha! Ale proč ho tam nechávat? Hned ho zavolejte, ať také okusí jídel spolu s vámi.“ – „U Láty a Uzzy,“ zaláteřil jeden ze stolovníků, „máš pravdu a opravdu bysme zasloužili, že jsme tam dole nechali jednoho z nás a zrovna syna Abdulláha, syna Abdalmuttaliba, a my si tu zatím hodujeme díky tvému pozvání.“

A zvedl se a šel pro Mohameda, kterého přivedl do hloučku stolovníků. A Bahíra se jal pozorovat nově příchozího z velikou pozorností a když se pak jeho hosté zvedali, přišel k němu a odvedl ho do ústraní. „Ó mladý muži,,“ řekl mu, „mám na tebe jednu otázku; ale u Láty a Uzzy, budeš mi chtít odpovědět?“

Bahíra ho chtěl vyzkoušet tím, že zmínil modly Látu a Uzzá, ve jménu kterých slyšel se zaklínat jeho druhy, ale Mohamed mu odpověděl: „Neptej se mne ve jménu Láty a Uzzy, protože nic na světě se mi neprotiví jako ty dvě.“ – „Tak dobrá, u Boha, řekneš mi to?“ – „Ptej se mne u Boha, já ti odpovím.“

A tak ho Bahíra vyslýchal po všech stránkách které ho zajímaly, na jeho rodinu, postavení, jaké sny se mu občas v noci zdávají, a na spoustu dalších věcí. A všechny odpovědi byly takové, jaké očekával. Konečně ve chvíli když se mladý muž po rozloučení otočil a byl k němu zády, a límec jeho tuniky maličko popojel, Bahíra rozpoznal mezi jeho lopatkami „Znamení Proroků“ umístěné pod jeho šíjí, přesně na místě jež bylo označeno ve Svatých Textech. Tím padla poslední pochyba; ten, koho měl před očima, byl skutečně ohlášený Prorok. Proto Bahíra přistoupil k Abú Tálibovi a řekl mu: „Čím je pro tebe tento mládenec?“ – „Je to můj syn.“ – „Ne, to není tvůj syn.“ – „Vlastně to není můj syn, je to syn mého bratra.“ – „Co je s tvým bratrem?“ – „Umřel už v době, kdy byla jeho žena obtěžkána mým synovcem.“ – „Přesně tak. Nuže poslyš a zapamatuj si dobře moje slova: vrať se co nejrychleji do své země se synem tvého bratra, a bdi nad ním s neustálou horlivostí. Hlavně se měj na pozoru před Židy! Ah! Kdyby ho viděli a rozpoznali na něm to, co jsem rozpoznal já, u Boha! Zle by s ním naložili protože tento syn tvého bratra je povolán, aby sehrál na této zemi nesmírnou roli!“

Abú Tálib, na kterého udělalo naléhání muže, jehož učenost byla všeobecně známa, veliký dojem, pospíšil si uzavřít své záležitosti v Bostře v Sýrii, a vydal se se svým synovcem zpátky do Mekky, kam se vrátili bez překážek.

Pod ochranou Boha a pod poručnictvím svého strýce, který nad ním bděl s péčí vskutku otcovskou, Mohamed rostl, až se stal hotovým mladým mužem. Jeho cudnost byla extrémní: když se Abú Tálib dal do opravy studní Zemzem, několik Kurajšovských mladíků, a mezi nimi Mohamed, dopravovalo kameny nutné k tomu dílu. Pro větší pohodlí si vepředu vykasali jejich izáry (druh tuniky) a vyvázali je okolo hlavy a obtočili kolem šíje, kterou tak chránili proti ostrým výčnělkům kamenů, jež přepravovali na svých ramenou; jim přitom nijak nevadil stav nahoty, v němž se nacházeli. Mohamedovi nezbylo než je napodobit; ale jakmile cítil svou nahotu vystavenu pohledům, byl zachvácen velikou tísní; na jeho obličeji se perlily velké kapky potu; pak jeho tělo zachvátil třes z hanby, a on upadl do mdloby…

Tato cudnost a ochrana, kterou Bůh poskytuje svým vyvoleným, jej uchránila od výstřelků mládí, do nichž občas upadají mladíci v době puberty. Mezi svými vrstevníky byl nejkrásnější, nejušlechtilejší, nejpříjemnějšího vystupování, nejhodnověrnější ve slovech, nejvzdálenější od všech prostopášností, nejoddanější v přátelství a to do té míry, že od svých druhů dostal přízvisko „Al-Amin,“ tj. „Spolehlivý chlap“.

Druhá cesta do Sýrie

(Rok 594 podle křesťanského kalendáře)

Tak jako Abú Tálib, byla většina Mekkánců nucena věnovat se obchodu se Sýrií a Jemenem.

Jejich město, nacházející se v jednom z nejbezútěšnějších vyprahlých koutů země, jim samo neposkytovalo žádné zdroje, a mohlo přežívat jen díky svému obchodování s těmi dvěmi zeměmi, mezi kterými zajišťovali spojení. Jejich karavany odcházely do Jemenu za zbožím pocházejícím z onoho kraje, přezdívaného Šťastná Arábie, a za zbožím jež přicházelo přes moře dovážené z Etiopie, Indie a dokonce z Číny; dováželo se odtud koření, vonné látky, kadidlo, slonovina, zlatý prach, hedvábné zboží; poté, po návratu do Hidžázu, přidávali k jejich nákladu datle z Jathribu nebo z Táifu. Načež se odebírali do Sýrie, aby tam toto zboží vyměnili za zemědělské výrobky o nichž věděli, že je tam najdou, jako je zrní, pšenice, ječmen, rýže, fíky a rozinky, a rovněž za importy z řecké a římské oblasti.

Dokonce i ženy se věnovaly tomuto způsobu obchodování, a svěřovaly svůj majetek organizátorům karavan, kteří jej zhodnocovali a kterým pak připadal podíl na docílených ziscích.

Jedna bohatá a vznešená vdova, Chadídža dcera Chuwajleda – ona obchodovala ve velkém měřítku – poté co slyšela chvalozpěvy na rozumnost a počestnost již Mohamedovi všichni přiznávali, usmyslila si svěřit mu vedení svých obchodních zájmů. Poslala pro něj a pro začátek mu nabídla, aby vedl karavanu kterou posílá do Sýrie, a nabídla mu dvojnásobek mzdy, kterou zpravidla odměňovala podobné mise.

Mohamed přijal; leč Abú Tálib, který si vzpomněl na slova mnicha Bahíry, cítil ve chvíli odjezdu, jak roste jeho znepokojení. Vzal si stranou každého z účastníků karavany aby jim doporučil svého synovce, a že jsou mu zodpovědni za vše, co by se mu mohlo přihodit. Hlavně naléhal na Majsaru, to byl otrok, co měl plnou důvěru Chadídžy a odjížděl s ním. Majsaru, znamenitého služebníka s duší prostou a oddanou, na něhož udělala dojem doporučení osobnosti tak významné jakou byl Abú Tálib, si plně podmanil šarm a vliv, který měl jeho mladý velitel na všechny kdo se s ním setkali, a tak jemu věnoval svou bezbřehou oddanost a obdiv.

V každé události během té cesty viděl zázračné znamení, prokazující nadlidský původ toho, jemuž sloužil; ostatně události se mu zdály dávat za pravdu: tato cesta již vykonal kolikrát a dobře znal její námahy a nebezpečí; tato cesta bez konce, kde nemilostrdné slunce vysušuje měchy a dává lidem, jež se tu vydávají v sázku, předzvěst plamenů pekelných; tato cesta vroubená kostrami lidí a zvířat jež srazila k zemi nemilosrdná žízeň – tentokrát probíhala jako ve snu.

Každého dne když slunce stoupalo nad pocestnými a ohrožovalo je svými plymennými paprsky, objevily se na nebeském azuru lehounké obláčky, podobné ptačímu peří. Jejich počet vzrůstal, pak se spojovaly; nakonec se složily, jako letky obrovských ptačích křídel tak, že byl Mohamed chráněn v jejich stínu. Poté zas jak se slunce sklánělo k horizontu a ztrácelo svou obávanou sílu, pera těchto oblaků se oddělovala jedno po druhém, aby se nakonec rozpustily v posledních zlatých paprscích, které žhnoucí hvězda do těch míst ještě vrhala předtím, než zmizela. Tehdy se ochranná křídla, již nepotřebná, složila, a přenechala své místo hvězdám, co nikde na světě nezáří tak jako září nad pouštěmi. A velbloudi, ti se také zdáli být plni bujarosti; natáhli své hromské nohy, pod nimiž samotná cesta zdála se klesat, a tělo žádného z nich se nepřipojilo k pochmurným kostrám, jež za sebou zanechaly předchozí karavany.

Jen jedenkrát za celou cestu se stalo, že dva z velbloudů náležejících Chadídže jevili známky vyčerpanosti a zaostali za průvodem; přes nadávky a rány kterými je zahrnul, nepodařilo se Majsarovi zavést je zpět mezi ostatní velbloudy. A na celém těle ubohých zvířat vyrašil pot – neklamné znamení že brzy klesnou, aby již více nevstali. Majsara, oddaný zájmům své paní, upadl do naprostého zmatku: nechtěl opustit své vyčerpané velbloudy; ale na druhé straně si připomněl naléhavá doporučení Abú Táliby ohledně jeho mladého pána; ten se nacházel v čele průvodu, a tak si pospíšil ho uvědomit.

Mohamed se zastavil a vrátil se s ním k velbloudům kteří už leželi, a vydávali naříkavé a žalostné řvaní když byli pobízeni, aby vstali. Naklonil se k nim, dotkl se svýma požehnanýma rukama jejich nohou, rozřezaných ostrými kameny hammady, a ubohá zvířata, která se už nepohnula ani pod ranami, se náhle zvedla, a poté dlouhým krokem dostihla prvních řad karavany, a vydávala drobný radostný řev.

Po příchodu karavany do Bostry v Sýrii jim štěstěna zůstala stále nakloněna: Mohamed prodal s nečekaným ziskem ono zboží které přinášel, nalezl vše pro co přijel a to za ceny mimořádně příznivé a dokonce beze všeho toho nekonečného smlouvání, jaké je zvykem v Orientu.

Jeho ochota, otevřenost, jeho počestnost a zvláště to tajemné vyzařování co se šíří okolo osob, jež jsou Předurčenými Bytostmi, ono vyzařování které staří malíři vyjadřovali zlatou svatozáří a kterou učenci dnešní doby označují za magnetismus neboť si nevědí rady jak vysvětlit jaké je vlastně povahy, vzbuzovala zájem a sympatie u všech. V této zemi, zaujaté pro náboženské otázky, kde každému vršku vévodí klášter, kde každý kámen připomíná některého Proroka, tento mladý cestovatel, jemuž se zdála poddávat i samotná příroda, vyvolal na nejvyšší stupeň zájem všech těch mnichů, znalců Svatých Textů, kteří žili v očekávání nového apoštola od Boha. Ti všichni se přicházeli vyptávat Majsary, s nímž se mnozí z nich seznámili při jeho předchozích cestách, a o němž se dohadovali že je to otrok, před kterým Mohamed nemá tajemství; a jeden nestoriánský mnich, jménem Džordžis, dal oddanému služebníkovi předpovědi a doporučení stejné, jako dal Bahíra Abú Tálibovi.

Jakmile byly transakce ukončeny, vydala se karavana na zpáteční cestu a hned se objevil tajemný oblak, který jak se zdá čekal na naše cestovatele, zaujal zase své místo nad Mohamedem, a nepřestal ho doprovázet až do konce cesty. Když se blížili k Mekce, na místě zvaném Bathen Morr, přesvědčil Majsara Mohameda ať jede napřed, aby co nejrychleji ohlásil Chadídže dobrou zprávu o jejich návratu.

Tato si osvojila zvyk vystupovat spolu se svými služebnými na nejvyšší podlaží domu odkud viděla na sestu do Sýrie, vinoucí se krajinou na severo-západ, onou úžlabinou jíž vévodila hora Kaíkán. Ale rozhodně se neznepokojovala kvůli svému majetku; aniž by si to zatím přiznala měla obavy o toho, komu majetek svěřila: Mohameda, který vznešeností své tváře a přímostí svého charakteru na ni učinil tak silný dojem, že jeho nepřítomnost ji tížila a připadala jí nekonečnou.

Pak za jednoho z oněch dnů čekání, zatímco slunce v zenitu spalovalo město a zabraňovalo obyvatelům vyjít do ulic a na terasy, byla zas na své obvyklé pozorovatelně; její oči spálené pátráním v hlubinách obzoru se právě zavřely, neboť již nedoufaly, že se objeví karavana tak netrpělivě očekávaná… A náhle dům naplnila líbezná svěžest, a také oslepující vyzařování vybílených teras a vypálených skal bylo utlumeno závojem nafialového stínu… Ve stejném okamžilu se otevřely dveře a Mohamed vstoupil do obydlí Chadídžy.

Jako svědomitý správce jí vydal počet ze své výpravy, a vypočítal všechny ty vynikající výsledky; ona mu poděkovala a živě mu blahopřála, aniž se příliš divila jeho úspěchu, neboť již začínala věřit, že byl předurčen.

Souhra událostí, že on přišel on a současně i ten oblak přinesl blahodárný stín ji ohromila a protože souvislost mezi nimi byla nepochybná, zeptala se: „A kde je vůbec Majsara?“ – „Je u karavany, na kterou dohlíží.“ – „Tak se pro něj rychle vrať, a popožeň karavanu, já se už prostě nemohu dočkat jak budu obdivovat všechny ty věci, které přinášíš.“

Mohamed se vracel zpět, a oblak, opustivše dům, jej následoval a spolu s ním se dal cestou k Sýrii. A tak propříště už Chadídža měla jasno, a věrný Majsara, který si pospíšil s příchodem, jí v tom plně utvrdil: „Ten oblak kterého sis povšimla,“ řekl jí, „nás doprovázel ode dne, kdy jsme opustili Mekku až po den, kdy se do ní vracíme, a od chvíle kdy jsme opustili Bostru, já osvícen učenými mnichy Hauránu jsem rozpoznal, že jej tvoří křídla dvou andělů, kteří měli na starosti chránit mého Pána před žárem slunce.“

Poté vyprávěl všechny příhody z cesty, v nichž poznal zázračná znamení, a Chadídža se ho dál vyptávala a nedokázala přestat…

Svatba Mohameda a Chadídži

(Rok 595 podle křesťanského kalendáře)

Šlechetná žena odměnila Mohameda dvojnásobnou mzdou, než mu slíbila, a jejím usilovným přáním bylo nyní ustavit ho správcem svého jmění. Nejlepší cestou bylo se za něj provdat a city v jejím srdci byly daleko od toho, aby ji odvracely od toho plánu. Jedna věc se dala namítat: rozdíl věku. Mohamed právě vstoupil do svého pětadvacátého roku věku, zatímco jí se již blížila padesátka. Přes svůj věk ale byla Chadídža jednou z nejžádanějších partií ve městě a to nikoli, jak by si někdo mohl myslet, pro své bohatství (podle arabských zvyklostí přináší věno manžel a nemá žádné právo k majetku své ženy), ale kvůli jejím osobním kvalitám, jejímu šarmu, uhlazeným způsobům, pro její ctnosti a vysokou urozenost její rodiny: Chadídža byla dcerou Chuwajleda syna Ásada, syna Abd al-Uzzy, syna Kuasaíla, syna Kilábova, syna Morrova, syna Kábova, syna Lawiho, syna Ghálibova…

A byla tedy obklopena dvorem nápadníků co se vystavovali na odiv, jedni svou urozeností, druzí jejich bohatstvím – ale marně; zdálo se, že od smrti Abú Haláje, jejího druhého manžela, je rozhodnuta dožít do konce svých dnů, aniž by uzavřela třetí svazek. Pohled na Mohameda a zkušenost, kterou učinila ohledně jeho morálních kvalit změnila všechna její rozhodnutí; každý den stoupala náklonost co ji k němu přitahovala, a rozhodla se prozkoumat jeho srdce. Majsara vyprávěl: „Dva měsíce a dvacet dní po našem návratu ze Sýrie, poslala mne moje paní k mému Pánu, kterého jsem se ptal: „Ó Mohamede, z jakého důvodu se neženíš?“ – „Nemám nic ve svých rukou, čím bych zaplatil věno nevěstě.“ – „A pokud by si řekla, že jí stačí to málo co máš nějaká žena zámožná, důstojná a urozená?“ – „Která to je?“ – „Je to Chadídža.“ – „Žertuješ! Jak bych se s tím co jí mohu přinést jako věno, mohl odvážit k ní přijít a nabídnout jí manželství?“ – „Neměj starost a nech to na mně.“ Výraz tváře mého pána mi postačil k zjištění, jaké jsou jeho city vůči mé paní, k níž jsem se kvapně vrátil, abych jí zpravil a která, záříce radostí, podnikla všechny kroky potřebné pro uzavření manželství.

Tak především musela Chadídža získat souhlas Chuwajleda, svého otce, který zatracoval nemilosrdně všechny její nápadníky, nikdy nebyli dost bohatí anebo dost vznešení pro jeho dceru; a tak aby dospěla svého cíle, použila lsti.

Mohamed, kterému předem dala vědět, uspořádal velkou hostinu, na kterou byl Chuwajled pozván, jakož i jeho strýci a hlouček vznešených Kurajšovců. Chuwajled měl slabost pro kvašené nápoje a podle svého zvyku toho vypil trochu víc, než bylo rozumné, načež jeho dcera se chytila příležitosti, a řekla mu: Ó můj otče, Mohamed syn Abdulláha mne žádá o ruku a já tě prosím, abys mi dopřál ten svazek.“

Chuwajled, omámený výpary vína, v tu chvíli viděl všechny věci z té příjemnější strany, tak se nerozmýšlel a svůj souhlas dal, a tak Chadídža hned podle zvyků té doby navoněla svého snoubence a oblékla mu bohatý plášť.

Chuwajled se probudil ze své opilosti a ptal se své dcery: „Co je tohle?“ – „Přece dobře víš, otče, právě jsi mne zasnoubil s Mohamedem, synem Abdulláha.“ – „Já? Tebe provdat za sirotka, kterého se ujal Abú Tálib! Ó to ne! K tomu nesvolím nikdy v životě!“ – „Tak se chceš zneuctít v očích všech přítomných Kurajšovců tím že řekneš, žes byl zrovna před chvílí – opilý?“

A stejným tónem pokračovala, tolik a tak zdatně že Chuwajled, který už nevěděl co jí odpovědět, musel nakonec souhlasit. A tehdy Abú Tálib pronesl tuto řeč: „Chvála Bohu který nás stvořil, nás co jsme synové Hášimovi; potomci Abrahama a ze símě Ismaela, jež nás ustanovil strážci Jeho Domu, svaté Káby, správci Jeho Svatých Míst, a který nás učinil pány Arabů. Máte zde před sebou syna mého bratra, Mohameda syna Abdulláha: žádný muž se s ním nemůže porovnávat, když je dáme na misky vah, protože on nad všechny jasně vyniká vznešeností, zásluhami, velkorysostí i rozumem. A jestliže se mu nedostává bohatství, vězte že bohatství je jen stín který přepluje, nepřetrvá, je jako věc svěřená do opatrování, kterou bude třeba navrátit. A jelikož Mohamed syn Abdulláha chová ve své duši náklonnost ke vznešené Chadídži a její srdce má zase náklonost k němu, pak v této chvíli žádá od vaší velkomyslnosti, abyste mu ji přiřknuli za manželku; jako věno přináší dvacet mladých velbloudic a vás já beru za svědky, ó moji druzi Kurajšovci!“

Manželství bylo uzavřeno a na oslavu nechala Chadídža tančit své mladé a půvabné otrokyně za zvuku bubínků před shromážděním, které bylo bez výjimky nadšeno tímto svazkem mezi dvěma tak vznešenými rodinami. Chadídža byla první ženou Mohameda; a nikdy neměla soupeřku v srdci svého chotě který až do její smrti z ní učinil svou jedinou a milovanou ženu. Dala mu sedm dětí; tři syny: Kásima, Tahara, Tayeba, a čtyři dcery: Rukaju, Zajnab, Um Kulsum a Fátimu. Po narození Kásima, prvorozeného ze svých synů, rodinné přízvisko „Abú al-Kásima,“ Otec Kásima, přešlo na Mohameda, velice šťastného z narození mužského potomka; bohužel ubohé dítě, tak hýčkané jeho otcem, muselo zemřít v dětském věku, a stejné neštěstí čekalo jeho bratry Taharu a Tayeba, kteří zemřeli jako on ještě za „Časů nevědomosti.“ Pouze dcery Mohameda byly při zjevení islámu, a patřily mezi jeho první a nejzanícenější vyznavače.

Rekonstrukce chrámu Káby

(Rok 605 podle křesťanského kalendáře)

Poté, co byla částečně poničena požárem, byla Kába opravena špatně; její zastřešení se prolomilo a zloději využili průlomu, a pronikli do Svatyně a uloupili tam část pokladu, který sestával z obětních darů poutníků.

Věru už bylo třeba ji znovu opravit; bohužel její zdi byly natolik poškozeny, že nemohly nést žádné další zatížení; bylo nutno je strhnout. Ale jestliže oprava památky tak uctívané nevyvolala žádné námitky, její demolice se jevila být tou nejhorší bezbožností.

Nakonec po velikém váhání, kterého je zbavila až série zjevných zázraků, rozhodli se Kurajšovci ke stržení starých zdí, a tak zem pokryly zbytky těch zdí. Poté na staré základy, které tvořily bloky kamene obdivuhodně zasazené jedny do druhých, každá část kmene Kurajšovců uskutečnila tu část práce na rekonstrukci, která na ni připadla.

S horlivostí kterou vyvolává každá rivalita, pracovníci rychle vyhnali zdi do výše, kam měl být zasazen pověstný Černý kámen, „al-Hagar al-aswad.“ Ale komu přísluší čest uložit na místo tuto vzácnou relikvii? V téhle věci nebylo možno dospět ke shodě, a každá strana se dovolávala své větší vznešenosti nebo svých větších zásluh, a dohadování dosáhlo takového stupně, že to věštilo ty nejsmutnější konce. Ovládáni řevnivostí, stály si skupiny tváří v tvář; synové Abd ad-Dáry, kteří se spojili se syny Ádi syna Kábova, přinesli misku plnou krve, do níž ponořili ruce a přísahali, že raději zemřou, než aby přenechali někomu jinému tu čest, neboť to pokládali za své plnoprávné právo. Po dobu čtyř dní a čtyř nocí setrvávaly znepřátelené strany na místě s jedinou starostí, jen ohlídat ty druhé. Konečně Abú Ammeja, který z nich byl věkem nejstarší, se rozhodl promluvit: „Už je třeba s tím přestat,“ řekl jim, „a tak poslyšte co vám navrhuji: vezměte za rozhodčího první osobu jež vstoupí do tohoto prostoru, ať ona rozhodne při, která vás rozděluje.“

Tenhle názor se neoblomným soupeřům docela zamlouval, a tak nakonec na toto přistoupili. A právě v tu chvíli před sebou spatřili mladého muže, třicátníka, v němž rozpoznali „al-Amina“ „spolehlivého chlapa,“ tedy Mohameda. Náhoda nemohla rozhodnout lépe a proto všichni, společnou dohodou, jej přijali za rozhodčího, a předložili mu podstatu jejich rozepře. Jakmile skončili se svými vysvětlováními, Mohamed namísto toho, aby probíral nároky každé strany, jim jednoduše řekl: „Přineste nějaký plášť; a rozprostřete jej na zemi.“

Oni ho poslechli a on vzal Černý kámen svýma rukama, a postavil ho doprostřed rozprostřeného pláště, a poté dále promluvil: „Nechť nejvýznamnější z každé strany uchopí ten cíp pláště, který je k němu nejblíž.“ Stalo se tak. Nyní se obrátil k těm, kteří drželi cípy pláště: „Nyní,“ pokračoval, „zvedněte tento plášť, všichni najednou, až do výše postavené zdi.“

Poslechli a ve chvíli, kdy se zdvižený plášť nacházel naproti místu kam měl být zasazen Černý kámen, Mohamed relikvii vzal a zasadil ji tam svýma vlastníma rukama.

Díky jeho duchapřítomnosti veškerá příčina rozepře zmizela: každá z protivných stran dostala zadostiučinění, aniž by pozvedl jednu na úkor druhé; docílil dohody mezi hrdými Araby, aniž by byla prolita krev, poprvé v celé jejich historii; a konečně si ponechal část pocty, a nikdo nepomyslil mu ji upírat.

Nad Černým kamenem pak byly zdi rychle dokončeny a pracovníci usmířeni; trámy lodi, která uvázla na pobřeží Džeddah, posloužily k vytvoření terasovité střechy; a dokončený monument byl celý pokryt závojem z nesmírně jemného lněného plátna, jaké tkali Koptové.

Později tento závoj tvořila proužkovaná látka z Jemenu; a ještě později byla Kába pokryta, Hadždžádžem synem Júsufovým „keswou,“ neboli rouchem z černého hedvábí, které nese dodnes a které je vyměňováno každý rok.

KAPITOLA TŘETÍ

Odchod do pouště

Tomu, kterého přezdívali „Al-Amin“ (Spolehlivý chlap) byli jeho spoluobčané ochotni nabídnout ty nejlákavější pocty, takové rozpoložení vládlo ve městě.

Leč jeho charakter, prost veškeré ješitnosti i veškeré ctižádosti, rozhodně odmítal jejich lichotivé návrhy, a jeho náhodilý zásah do sporu vyvolaném rekonstrukcí Káby byl jedinou událostí veřejného života, do níž se připletl během těch patnácti let, jež následovaly po jeho sňatku.

Čím se tedy zabýval? Bůh vložil do jeho srdce náklonost k samotě a tak více než cokoli jiného miloval Mohamed volné osamělé prostory, v nichž se potuloval úplně sám.

Kde byla příčina takových sklonů? Bezpochyby v ponurých odlehlých místech, jež obklopovala Mekku si oživoval kouzelné vzpomínky z jeho dětství, jak jej prožil v Badíji; ale jeho výjimečná duše zde nacházela vyšší uspokojení: na prvním místě, prchala sem před obrazem morálních a náboženských prohřešků Arabů za těch dob.

Hrdí a vznešení, nezávislí a nebojácní, byli pro něj Arabové zajisté na prvním místě. Jejich pohostinnost vůči hostům byla taková, že ji nikdy nikdo nepřekonal, a jeden z nich, Hátim Táí, mohl být pokládán za prince mezi štědrými hostiteli.

Svou výmluvností a vlohami pro poezii snesli srovnání s nejskvělejšími řečníky a největšími básníky Všehomíra. Hlavně poezie, jež jim umožňovala slavit činy hrdinů a ohromná gesta velkodušnosti, vyzpívat slasti a strasti lásky, byla pro tyto ohnivé muže předmětem náruživého uctívání, a jí pak skvěle sloužila ta nejkouzelnější ze všech řečí.

Trhy, a zvláště ten v Ukázu (Okadh), byly příležitostí pro opravdové turnaje v poezii, a vítěz pak viděl svou báseň, zdravenou nadšeným jásotem davu, napsánu písmem ze zlata a vyvěšenu v Chrámě Káby. Sedm z těchto vítězných básní, nazývaných „Muál-lakát,“ tj. „Visatky,“ se dochovalo až po naši dobu a jsou nám dokladem, do jakých výšin se povznesl génius beduínských pěvců.

Ale naproti těmto skvělým vlastnostem, jež jsou Arabům vrozeny, kolika chyb bylo třeba litovat! Víra v Boha jediného jejich předka Abrahama u nich upadla do úplného zapomnění, přes uctívání kterým nepřestali zahrnovat Chrám vybudovaný jeho rukama; stali se z nich „Mušrikín,“ tedy „Modloslužebníci“. K Bohu jedinému přidružili modly, a těm pak všeobecně dávali přednost. Každý kmen, každá rodina měla svou oblíbenou modlu, a v době o níž hovoříme tři sta šedesát nepravých bohů, ať ze dřeva či z kamene, zneuctívalo svatou Kábu.

Ke kultu model se vázala všeobecná pověrčivost. Hazardní hry, hádání budoucnosti šipkami, pijáctví, čarodějnictví, i toto vše sráželo myšlení těchto lidí, tak znamenitě nadaných. Zbaveni veškerých zábran, veškeré zdrženlivosti, brali si tolik žen kolik jen stačili uživit, a jelikož vdovy byly součástí dědictví po manželích, byla z toho nechutná spojení mezi zeti a tchyněmi!

Ještě ohavnější byl zvyk „Wad al-Banát“ čili „pohřbívání dívek zaživa“! Přepínaje pocit hrdosti a ve strachu z potupy, kterou by mohlo jednoho dne přinést jejich rodinám špatné chování jejich dcer, nebo jejich únos nepřáteli, někteří zvrhlí otcové je raději zabíjeli, a to pohřbením zaživa, hned po narození.

Konečně sklon Arabů k okázalosti, jejich předsudky o urozenosti, jejich nezměrná pýcha, z nich dělala vzbouřence proti jakékoli disciplině, proti jakékoli autoritě a následně tedy, k jakékoli jednotě; veškerý pokrok, veškerá sociální organizace se stala nemožnou; neustálé války, nelítostné pomsty, od jednoho kmene ke druhému, potřísnily krví celou Arábii.

To tedy byly chyby kterým Mohamed, pln smutku, nedokázal přihlížet, a jelikož neviděl léku na zlo tak hluboké, tak rozšířené, jež muselo, tak myslil, dozajista na jeho lid přivolat hrozný trest Nebe, jako už obrátil v prach Thamúdovce a Ádovce, proto tedy se odebíral do ústraní co nejodlehlejšho kde, uchráněn styku s lidmi, mohl zaplašit ze své mysli odporné vzpomínky na jejich bezpráví.

Takto se úplně podal potřebě rozjímání a zbožňování, jež ovládala jeho duši. Bloudil ve stržích plných písku, sledoval vrtošivé zákruty různých wádí, či vystupoval na kamenitá návrší, a tam se usadil na jejich vrcholu, a nechal svému pohledu a své obrazotvornosti volnost, aby se ztráceli v hloubkách vyprahlých rozloh co se táhly od jeho nohou až k nezachytitelným obzorům.

Po dlouhé hodiny, nehybný uprostřed těchto působivých prázdnot, toho mrtvolného ticha, toho oceánu světla, oddával se mučivým, tichým, vzníceným přemítáním před tímto divadlem, jemuž nelze najít rovné co do proměnlivosti a velkoleposti, které nabízely elementy Nebe a Země jež podléhají mocnosti jež je záhadná, jíž se nelze bránit, již nelze poznat, pochopit, té všezahrnující, jediné…

Byly to písečné duny a skály, jež se odívaly nejprve růžovými závoji červánků, celé posety drahokamy, ze kterých se pak stanou ty nejobyčejnější oblázky pod prvními paprsky slunce; poté rubáš, prýštící jasem, kterou hvězda v nadhlavníku rozprostřela na zem zkrušenou a nehybnou jak mrtvé tělo. Poté zlaté přívaly, které hvězda při svém západu hojně vrhala na tento svět, jak kdyby tu chtěla vyvolat více lítosti nad jejím odchodem. Poté šerpa, duhová jak hrdlo holubí měsíce jež znečistí jiskření nebe, pelichající nesmírným množstvím hvězd…

Byly zde za klidného počasí hrdé vlny, jejichž navršení proti azurovému nebi bylo písku zábavou, či zuřivé smršti které jej zas za bouřlivého počasí vyvrhovaly ze dna strží proti temným mračnům, obtíženým blesky; byly to karavany mraků, podobné bílým beránkům, hnané větrem daleko od vrcholků z nichž se narodily a které musely opustit, aniž by na ně vylily jejich slzy deště; a byly to, jindy, bouřlivé průtrže mračen jež svými kaskádami zaplavovaly holé skály a vyvrhovaly dravé potoky, ty burácely v údolích…

Uprostřed těchto ohromných elementů, jež si nikdy nedovolily ani ten nejmenší odpor proti zákonům, jež jim vnutila ona Nejvyšší Mocnost, jak arogantní a tupé se mu zdálo společenství lidí! To se opírá se o trvalost věcí pozemských, a hleďme jak je přelud rozpouští před jeho očima, v blyštivých vlnách vroucího etheru, aby mu ukázalo obraz jejich dokonalé nicotnosti…

„Khalwa“ neboli „Odchod do pouště“ byl pro Mohameda velkou vzdělavatelkou; ta odfiltrovala z jeho srdce všechny pozemské zájmy, a z tohoto důvodu ji tradice nazve „Safá as-Safá,“ „Nejčistší čistota.“

Postupně nekonečná duše pouště pronikla jeho duší, a přinesla mu předtuchu neomezené moci Pána Světů. Ta nejnepostižitelnější tajemství Přírody zde vešla ve spojení s těmi nejvnitřnějšími strunami jeho bytí, a nasytily jeho mysl takovou silou, že byly připraveny vyprýštit z jeho úst ony věčné Pravdy co vyrvaly z Carlyleho, slavného anglického myslitele, tento výkřik obdivu: „Slova takového muže jsou hlasem, který vychází přímo ze samého srdce Přírody. Lidé tomu naslouchají a musejí naslouchat tak, jako nenaslouchají ničemu na světě; proti tomu vše ostatní je jen vítr, co převane.“ (Thomas Carlyle: Mohamed, hrdina a Prorok – přednášku z 8.května 1840 najdete na internetu v angličtině.)

Jak jen pár západních orientalistů mohlo hlásat teorii, že Mohamed využil tohoto odchodu do pouště, aby sestavil a vytvořil, až do posledního detailu, své budoucí dílo? Ba někteří došli tak daleko že mu podsouvají, že tam dal dohromady celý Korán! Cožpak si nepovšimli, že tato Boží kniha nemá žádný systém předem promyšlený podle lidských metod; že každá ze Súr, odloučená od té sousední, se vztahuje k událostem jež pak následovaly v budoucnu v běhu více než dvaceti let, a které Mohamed nemohl předvídat?

Ale oni si nedovedou jinak vysvětlit toto dlouhé rozjímání, v jejich nevědomosti ohledně mentality Arabů. Ó jé! Kdyby tak žili uprostřed beduínů pouště aspoň tak dlouho, aby porozuměli rozjímání, do něhož tyto často nalézáme pohroužené, dřepějící na vrchu nějaké výšiny. Pohled upřený do prázdna, což toto není onen stav otupělosti, jak jej popsali jistí cestovatelé co byli lepší humoristé než pozorovatelé; zajisté pokud by měli příležitost vychutnat sami nesdělitelný půvab tohoto vytržení, jaké dokáže vyvolat pouze podívaná na nesmírnost pouště, a konstatovat překvapivý prospěch, který to přináší intuitivním schopnostem vědomí, nikdy by se dopustili tak obludné chyby.

Toto rozjímání, to je kotlík v němž se taví emoce a myšlenky co se rodí, aby z něj vyšly mimořádně vyčištěny; je to zásobník kam se ukládá nadpřirozená síla, byť je skryta a neuvědomělá. Tak jako latentní schopnost hoření, jež se ukrývá v dřevu v lese, tyto síly nashromážděné přemítáním zůstávají v nepovědomosti všech, a to i těch, v nichž přebývají; ale když zašlehne jedna jediná jiskra, pak náhle ohromující oheň vyšlehne až do Nebes, a oslní Všehomír.

Zajisté že v té době Mohamed neměl žádný ze záměrů, který mu připisují orientalisté; dokonce neměl ani žádné plány; během „Khalwy“ uvažoval, ale nic nerozvažoval. Až když konečně nadešla chvíle, kterou si Prozřetelnost určila k projevu své milosti skrze činy toho, jehož si vyvolila za Proroka, Mohamed měl světelná vidění a slyšel tajemná volání.

Prorok řekl: „Celých deset měsíců co předcházely ono první zjevení, mým spánkem procházely oslepující záblesky, podobné paprskům ranního svítání, a kdykoli jsem se vzdálil z dohledu lidských obydlí, slyšel jsem hlasy jež mne volaly: Ó Mohamede ! Ó Mohamede! Já se obracel, hleděl za sebe, napravo, pak nalevo, ale neviděl jsem nic než křoviny a kamení. A tedy mne zachvátila hrozná úzkost; hnusí se mi čarodějníci a věštci a teď to vypadalo, že jsem se stal jedním z nich, bez mého vědomí a proti mé vůli. Což snad tyto hlasy, které se zdály vycházet z věcí neživých, nepocházely od džinů kteří se tam skrývali, od těch džinů kteří radí čarodějníkům a věštcům ve věcech Nebes, a pomáhají jim vykonávat jejich hříšné řemeslo?“

Zjevení

(Rok 611 podle křesťanského kalendáře)

V jedné stěně z červené žuly v horách Nur, neboli Světelných horách, jež se nachází asi tři míle Mekky, vlevo od cesty k Arafátu, je vyhloubena jeskyně Hírská. Tam si Mohamed zvykl se uchylovat každý rok na dobu jednoho měsíce, aby tam zachovával ve dne i v noci to nejpřísnější odloučení.

S sebou si vždy bral nějaké zásoby, ty se skládaly hlavně z „kák“ (druh olejnatého koláče – má tu výhodu, že se dá uchovávat prakticky donekonečna), to aby se vůbec nemusel vracet do města. A pokud mu jeho zásoby náhodou došly a on si musel jít opatřit nové, pak se hned zase vracel, protože každé přerušení běhu jeho vznícených meditací pro něj bylo utrpením.

Byl nyní ve čtyřicátém roce svého života a již patnáct let, ve svém úzkostném zbožňování, snažil se vyprostit náboženství hanifie – tedy monotheistické náboženství svého předka Abrahama – z nesmírného překroucení, jemuž se mu dostalo od jeho spoluobčanů, když tu jedné noci, a byla to noc dvacátá pátá, dvacátá sedmá či dvacátá devátá měsíce ramadánu (15-17 či 19. ledna 611 dle křesťanského kalendáře), došlo k nezapomenutelné události, kterou Milosrdný osvědčil svou velkodušnost vůči svým Stvořením, tím že nechal Zjevení sestoupit na zem prvními verši Koránu, z úst svého Posla.

Prorok řekl: „Usnul jsem v jeskyni Hírské, když se mi zjevil anděl Gabriel a rozprostřel před mýma očima dlouhou látku z vyšívaného hedvábí se znaky písma a řekl: „Čti“. – „Já nepatřím k těm, co čtou,“ to jsem mu odpověděl. Hned se mne chopil, zmáčkl moje údy, má ústa a mé chřípí mezi záhyby oné látky a to s takovou silou, že jsem již nemohl dýchat a myslel jsem, že nadešel okamžik mé smrti.

Poté mne uvolnil a opakoval: „Čti!“ – „Já nepatřím k těm, co čtou,“ odpověděl jsem zas. Opět mne zmáčknul, a já cítil že mou hruď se chystá opustit poslední vzdech. Poté uvolnil své sevření a potřetí mi opakoval: „Čti!“ – „A co mám číst?“ Tak jsem se zeptal, neboť jsem se děsil třetího objetí, jemuž by můj dech určitě neodolal.

Načež mi řekl: „Čti „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Bůh tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal!“ (Korán, XCVI, 1 až 5).

Recitoval jsem tyto verše po něm: zmizel a já se vmžiku probudil a měl jsem pocit, že se do mého srdce právě vryla celá Kniha.“

Vyšel jsem z jeskyně, abych zase nabyl své mysli – ale zrovna když jsem se nacházel v půlce úbočí hory jsem uslyšel hlas sestupující z Nebes, který mne zapřísahal: „Ó Mohamede, tys Poslem Božím a já jsem Gabriel!“ Zvedl jsem hlavu k nebesům: Gabriel je naplňoval; ať jsem odvracel své oslepené pohledy k jakýmkoli částem obzoru, jeho oslnivé zjevení bylo všude. Což jsem tam nestál a nemohl dál ani vpřed, ani vzad, docela zkamenělý? A Gabriel mi podruhé opakoval: „Ó Mohamede, tys Poslem Božím a já jsem Gabriel!“ a poté zmizel, jak nějaký obraz ve snu. Nuže ve velikém spěchu, srdce sevřené tou nejhroznější úzkostí, běžel jsem se k svému domovu…“

Jakmile se Prorok dostal za práh svého domu, spěchal k Chadídže, do jejíž náruče schoval hlavu, a zachvácen třesem podobným jako při studené zimnici, vykřikl: „Zabalte mne. Zabalte mne!“ Služebníci se nakupili okolo něho a drželi ho zabaleného, dokud se jeho emoce neuklidnily, a Chadídža, znepokojená, se jej zeptala: „Ó otče Kásima, při Bohu! Kde jsi byl a co se ti přihodilo? Poslala jsem své lidi aby tě hledali a oni se vrátili aniž tě potkali, ani v Híře, ani v okolí města.“

Prorok jí vyprávěl co se mu přihodilo, a dodal: „Oj! Já opravdu myslel že z toho umřu!“ – „To se nemohlo stát,“ odpověděla Chadídža, která zas nabyla rozvahy; „zajisté Bůh nechtěl aby se ti stalo něco zlého, protože se skvěle chováš ke své rodině, jsi shovívavý ke slabým, štědrý k chudým, nápomocný všem obětem bezpráví. To co mi přinášíš je dobrá zpráva, ó synu mého strýce, to si buď jist: při Onom který drží ve svých rukou duši Chadídžy, přísahám ti že v toto jsem doufala. Není o čem pochybovat, budeš Prorokem našeho národa.“

Již od výtečných zpráv jejího otroka Majsary, jež utvrzovaly její vlastní pozorování byla Chadídža přesvědčená, že pro jejího chotě je vyhrazen ten nejvýznamnější osud, a tak ji takové Zjevení naprosto nepřekvapilo. Rychle zahalila tělo suknem a běžela ke svému bratranci Warakovi synu Nawfalovu aby ho informovala o tom, co právě vyslechla.

Waraka, který přestoupil ke křesťanství, byl v Mekce mužem jež byl nejlépe znalý svatých textů, a on stejně jako mniši v Syrii žil v očekávání Proroka, který se měl narodit v arabské zemi. Proto tedy, jakmile si vyslechl vyprávění své sestřenice vykřikl, zatímco slzy radosti naplnily jeho oči: „Bože nejsvětější! Bože nejsvětější! Pokud je tvé vyprávění přesné, ó Chadídžo, ten kdo přišel navštívit tvého chotě, je Namús z nejvyšších, je to důvěrník Boha, je to anděl který navštěvoval našeho pána Mojžíše! Tak vůbec nepochybuj, Mohamed bude Prorokem našeho národa, a zopakuj mu moje slova, aby i on sám nabyl toho přesvědčení.“

Zatímco Prorok, jak měl ve zvyku po každém ze svých odchodů, vykonával rituální okruhy okolo Káby, Waraka, přes slabost jež provází vysoký věk, a přes svou slepotu vyvolanou přílišným čtením, se nechal ihned odvést k Mohamedovi, aby vyslechl z jeho úst vyprávění o celém dobrodružství. Poté co se přesvědčil o jeho pravdivosti a zopakoval mu stejné předpovědi, zvolal: „Ah! Kdybych tak mohl být ještě na světě, v době až tě tvoji krajané pošlou do vyhnanství!“ – „Jakže? Mne pošlou do vyhnanství?,“ vykřikl Prorok. „Ovšem, vyženou tě,“ opakoval Waraka, „protože nikdy člověk nepřinese to co ty přinášíš, aniž by byl zahrnut nejhorším pronásledováním. Ah ! pokud Bůh prodlouží mé bytí až do oné chvíle, pomohu ti vší mou energií zvítězit!“ Leč smrt zabrání Warakovi spatřit uskutečnění svého přání.

Všechny pochyby, které Mohamed měl, se rozplynuly; ohromující Zjevení osvítilo jeho nevědomé tužby, a nabudilo všechny skryté síly nahromaděné v jeho duši během patnácti let rozjímání. Otevřelo mu oči a dalo mu poznat úžasnou, nadlidskou roli, která mu byla přidělena, a kterou, to je pravda, tak málo očekával, přes předpovědi mnichů na které už dávno zapomněl, pokud jim vůbec kdy věnoval nějakou pozornost. Jeho úzkost a jeho strach, že se stal obětí ďábelských přeludů, nám o tom podává nevývratný důkaz.

A on, který se lidem vyhýbal, který se nikdy neucházel ani o tu nejmenší veřejnou funkci, a tu by mu jeho spoluobčané horlivě svěřili, byl nyní připraven, s neochvějnou vírou a odhodlaností, naplnit to nejtíživější Poslání jež může být svěřeno lidské bytosti, aniž by měl nejmenší obavy ze strašných zkoušek o nichž věděl, že nutně přijdou.

Během této noci již navždy pamětihodné, známé pod jménem „Lajlat al-kadar“ neboli „Noc osudu,“ sestoupil celistvý Korán, z Horních Nebes kde byl opatrován, až do Dolních Nebes, jež se nacházejí hned nad naší zemí, a byl uložen v „Beít al-Azza“ neboli v „Domě slávy“ pod níž byla zbudována „Beít Alláh“ neboli „Dům Boží,“ tj., svatá Kába.

„Vskutku jsme jej seslali (Korán) v noci Úradku. Víš ty vůbec, co je to noc Úradku? Noc Úradku než tisíc měsíců je lepší, v níž podle Pána svého dovolení andělé a duch sestupují kvůli každému zjevení. A až do východu jitřních červánků je mír v ní.“ (Korán, XCVII, 1 až 5).

A z těchto Nízkých Nebes, po prvních verších zjevených Mohamedovi současně s úplným pochopením jeho Poslání, slovo Boží jež tvoří Korán vystupovalo z jeho úst, súra po súře, po dobu dvaceti tří let, aby ho vedly ve všem jeho konání, aby pak vymezil zákony náboženství a organizoval vítězství islámu.

Při tomto vyprávění o Zjevení, tak jak je podali arabští historikové, pokládáme za užitečné dodat pro naše evropské čtenáře následující poznámky: Anděl Gabriel, který vyhledal Proroka v Híře, není nikdo jiný než anděl Gabriel, který se zjevil Danielovi a Marii, matce Ježíše; nemá nicméně, pro pravého muslima, nic společného s tím adolescentem s červenými tvářemi, blonďatými vlasy, mnohobarevnými perutěmi, jež jsou obrazem svatosti pro Europana. Anděl Gabriel je „Er-Rúha“ tj. „Čistý Duch“ (Korán, XCVII, 4); je to rovněž „En-Namús“ neboli „Neviditelný rádce.“ Mohamedovi se někdy projevoval podivnými zvuky, připomínajícími zvonění zvonů či bzučení včel; na tento způsob to pro Proroka bylo to nejhorší utrpení; jeho tvář se pokrývala potem, a to i za zimního chladu, a až když hluk ustal pak pochytil, co mu Anděl zjevil. Jindy, pokud měl Gabriel naučit Mohameda, kupříkladu, rituální gesta, pak se mu zjevoval v lidských formách, podoben Dijovi synu Chalífy, jednomu z druhů Proroka.

Pokud se týká Zjevení, jehož je tento anděl zprostředkujícím symbolem, jedná se o božské vyzařování a musí být pokládáno za nejvyšší stupeň této tajemné Moci, jež je evidentně mimo jedince protože je úplně nezávislá na jeho vůli, a již nazýváme inspirací.

První Muslimové

Modlitba, jež předchází očišťování byla první povinností, kterou Proroka naučil nebeský posel.

Když se Mohamed vrátil na místo Zjevení, zjevil se mu Gabriel znovu, a to v lidské podobě: „Ó Proroku,“ řekl mu, musíš lidi vyzvat aby vyslovili, že není Boha kromě Boha.“

Poté jej postrčil k Uadi, kde udeřil do země svou nohou; hned vytryskl živý pramen, a pak svým příkladem, učil Anděl rity očisty prostřednictvím očišťování, jež musejí předcházet jakoukoli modlitbu. Poté pak vykonal modlitbu, s ukláněním, padnutím na tvář a všemi fázemi z nichž se má skládat, a Prorok se modlil současně, řídě se gesty a slovy Anděla.

Cítíc jak touto očistou z jeho těla spadlo opravdové břemeno, a s duší rozveselenou blahodárným účinkem této modlitby, navrátil se Mohamed, překypujíc vírou, ke své družce a Gabriel, jež se mu znovu zjevil, mu řekl: „Nauč Chadídže spásu přes islám“ (tj. úplnému podrobení se vůli Stvořitele.) Poslechl tím, že řekl: „Ó Chadídžo, to Gabriel mi poroučí zasvětit tě do spásy islámu“. A Chadídža odpověděla: „Bůh je Spása, od něho přichází Spása, nechť je pozdraven Gabriel.“

A tak to byla ona, kdo první ze všech lidských bytostí přistoupila k islámu. Prorok ji hned odvedl k zázračnému prameni a tam ji učil tomu, čemu byl předtím sám naučen. Opakovala vše po něm a tak se očistila očišťováními a vykonala modlitby. A od toho dne, Bůh skrze tu obdivuhodnou ženu mírnil bolesti svého Proroka ve všech zkouškách, kterým pak byl vystaven, a oddanost Chadídžy vyvolávala u Mohameda hluboké pohrdání pro lidskou zlovolnost, a její neochvějná víra ho jistě posilovala, zatímco jej brali za samozvance.

Prvním druhem Proroka, který uvěřil v jeho poslání byl Alí, syn Abú Táliby, tomu bylo tenkrát nějakých deset let, toho on adoptoval v jednom období hladomoru, aby ulehčil svému strýci, jež se staral o velkou rodinu.

Alímu jak tak viděl Mohameda a Chadídžu v ústraní pohroužené do modlitby to bylo velice podivné, neboť před nimi neviděl žádný předmět zbožňování, a zeptal se Proroka: „Co to bylo za obřad, co jste zrovna prováděli?“ – „Modlíme se dle čistého náboženství, které si Bůh vyvolil, a pro které mne určil za Proroka,“ odpověděl tento, „Ó Alí, zvu tě ke zbožňování Boha Jediného a žádných jiných, a k zapření idolů Láty a Uzzy, které nejsou schopny ani škodit ani prospět těm, co je zbožňují.“

„Řekni: Oh Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven. – On je Bůh – a není Božstva kromě Něho – jenž zná nepoznatelné i všeobecně známé. On milosrdný je i slitovný. – A když rozhodne věc nějakou, pak řekne toliko: „Staniž se! A stane se. – Bůh – není božstva kromě Něho, živého, trvalého! Nepadá naň ani dřímota, ani spánek. – Zraky lidí Ho nedosáhnou, leč On jich dosahuje; On bystrý je i dobře zpravený. – On rozesmává i rozplakává, on smrt i život dává. – On dává vzejít živému z mrtvého a mrtvému z živého a oživuje zemi po smrti její. A podobně i vy budete z hrobů vyvedeni. – Bohu náleží východ i západ, a ať se obrátíte kamkoliv, všude je tvář boží (neboli: je přítomen všude). A Bůh věru je všezahrnující, vševědoucí! – Takový je Bůh, pán váš, jemuž patří moc královská, zeatímco ti, které vzýváte vedle Něho, nemají moc ani nad slupkou pecky datlové.“ (Korán, CXII, 1-4, LIX, 22, II, 111, 256, VI, 103, LIII, 44, 45, XXX, 18, II, 109, XXXV, 14.)

Alí odpověděl: „Nikdy až dodneška moje uši nic takového neslyšely, tak bych se chtěl poradit s Abú Tálibou, mým otcem.“ – „To nedělej!“ řekl mu hned Prorok, který se bál, aby se novinka o jeho poslání nerozhlásila dříve, než nastane správná chvíle pro odhalení na veřejnosti; „a pokud přistoupíš na islám, Ó Alí, budeš to muset držet v tajnosti.“

Alí prožil noc neklidnou pro to co právě slyšel, ale Bůh (nechť je pochválen!) jej uvedl na cestu Spásy; hned ráno pospíšil k Mohamedovi, a z celého srdce prohlásil islám. A od té doby když se blížila hodina modlitby tak ho následoval do strží pomodlit se s ním, tak aby o tom jeho otec a strýcové nevěděli.

Ale jednoho dne, když se spolu modlili v ústraní na místě znavém „Nachlat al-Mohál,“ překvapil je nenadále Abú Tálib, a otázal se Proroka: „Ó synu mého bratra, co tohle je za náboženství jehož obřady konáš, při svých modlitbách?“ – „To je náboženství Boha, jeho andělů a jeho proroků; je to náboženství našeho předka Abrahama; Bůh mne poslal abych je kázal lidem, a ty jež jsi ten nejdůstojnější, nejbližší z mých příbuzných, tebe zvu nastoupit cestu Spásy.“ – „Já náboženství a tradice mých předků opustit nemohu,“ prohlásil Abú Tálib, „a přece vím, že jsi natolik upřímný, že věřím v pravdivost toho co děláš. Tak jen pokračuj ve svém Poslání bez obav, protože dokud budu na světě, nestane se ti nic zlého.“ A, obraceje se ke svému synovi: „Můžeš poslouchat co říká Mohamed,“ řekl mu, „a následuj ho bez odmlouvání, protože tě nepovede jinam než po cestě dobra.“

Jeden zajatec, Zajd syn Harisův, kterého Mohamed propustil z otroctví a adoptoval k němu cítil takovou náklonost, že odmítl následovat svého vlastního otce, co za něj přinášel výkupné, tak ten následoval rychle příkladu Alího a přestoupil k islámu. Pok přišla řada na jednu z nejvýznamnějších osobností Mekky, Abd al-Kaba, syn Abú Kaháfy, kterého již zde budeme nazývat Abú Bakr, jménem které přijal později a učinil tak slavným.

Abú Bakr – Na tomto místě malá vsuvka od překladatele: Podobně jako třeba v ruštině i arabská jména zpravidla odkazují na otce, Vasilův syn Ivan – „Ivan Vasilevič“ by arabsky byl „Ivan ben Vasil,“ nebo v jiné formě „Ivan Ibn Vasil,“ Ivanova dcera Ljuba – „Ljuba Ivanovna“ by arabsky byla „Ljuba bení Ivan“. Překládáme „syn,“ „dcera“. Podobně „beni“ lze přeložit „synové“, ve smyslu „kmen“. Přídomek „Abú“ zato už raději do češtiny nepředkládáme, znamená „otec syna“; otec se totiž takto může přejmenovat na oslavu narození prvorozeného syna (nebo dcery); podobně „Umm“ matka syna (nebo dcery). Přijaté jméno pozdějšího prvního chalífy (kalif) tedy znamená „Otec Bakrův“. Tak tedy: Abú Bakr,

byl jednoho dne u Hákima, syna Hazámova, když jedna otrokyně z domu přišla říci svému pánovi: „Tvoje teta Chadídža tvrdí, že její manžel je Prorokem poslaným od Nejvyššího, něco jako Mojžíš!“ Na tato slova Abú Bakr, který věřil naprosto v upřímnost Mohameda, a který slyšel některé z předpovědí Waraky, se prudce zvedl; ono to na něj velice zapůsobilo, a tak vydal se k Prorokovi, aby ho vyzpovídal. Hned jak uslyšel z jeho úst podrobnosti o Zjevení, byl zachvácen nadšením a vykřikl: „U mého otce a mé matky a všech kdo straní pravdě, věřím tomu co jsi mi vyprávěl, a dosvědčuji že není božstva kromě Boha a ty jsi jeho Prorokem!“ Když to slyšela, Chadídža v červeném závoji vyšla ze sousedního pokoje a řekla Abú Bakrovi: „pochválen Bůh který tě vedl, Ó synu Abú Kaháfy!“

Toto obrácení bylo pro Proroka velikou radostí. Abú Bakr měl ve městě mimořádné postavení; velice bohatý, výjimečně krásný v obličeji a vybraný v chování, obeznalý v genealogickém bádání a ve vykládání snů, hodnověrný ve slovech, přívětivý v jednání, byl zvolen svými spoluobčany pro tak delikátní funkci, jako je soudce pověřený rozhodováním ve věcech vražd a stanovením částky za „Días,“ neboli ceny krve.

Ve své horoucí víře Abú Bakr napříště věnuje veškeré své úsilí, aby přiváděl své přátele a členy svého „gúmu,“ tedy své strany, k Prorokovi, který je vybízel k islámu. Úsilí Abú Bakra bylo odměněno úspěchem; důvěra které se těšil naklonila jeho příznivce k tomu, aby příznivě přijali to co vyslechli, a předpisy tohoto náboženství tak jednoduchého a přitom tak velikého, tak ve shodě s vnitřními vnuknutími lidské duše, je přivedlo k hrůze ze strašné modloslužby, v níž dosud žili. Ostatně to bylo náboženství jejich předka Abrahama, jehož stopy, nevědomky, ještě nesli ve svých srdcích, a tak jim bylo snadné je znovu poznat. Konečně, nadlidské zanícení Toho kdo je hlásal a zářivý výraz jeho pohledů otřásaly celým jejich bytím, a oni si pospíšili konvertovat pod jeho rukama.

Nějakých patnáct osobností, které patřily mezi ty nejvznešenější Kurajšovce, přišla takto k Prorokovi a zušlechtila se islámem. Jmenujme: Osmán syn Affána, Abdarrahmán syn Aufy, Saad syn Abi Wakkáse, Zubajr syn Awwáma, Talha syn Obidallaha, Ubajda syn Harethy, Džafar syn Abú Tálibův a několik dalších.

Vedle těchto obrácení, tak důležitých kvůli kvalitám nových stoupenců, nezapomeňme na ono, jistě skromné ale jak dojemné, Mohamedovy kojné. Jakmile uslyšela hovořit o Poslání toho jehož odkojila jako syna, dobrá Halíma, která vždy věřila v jeho velký osud, rychle spěchala, se svým manželem Harithou, aby se zařadila do řad Věrných. Dále veškeré osoby které patřily k domácnosti Mohameda se obrátily k islámu od první hodiny, a, mezi nimi jeho dcery, ty byly dosud v nízkém věku, a černoška Umm al-Aíman. Tato malá skupina věřících vedla od té doby život naplněný hlubokými pocity. Jaké zanícení, na jejich tajných schůzkách, ve společné modlitbě a uctívání Boha! Ale jaká opatrnost, aby na sebe neuvrhli nepřátelskou pozornost modloslužebníků! I ve svém vlastním domě byl Prorok nucen mít se na pozoru před svými sousedy, a, když prohlašoval „takbír,“ přikládal svá ústa nad vázu zapuštěnou do země, aby se jeho hlas méně rozléhal. Za těchto podmínek se propaganda dala provádět jen potajnu, mezi důvěrnými přáteli; a tak pokroky islámu během prvních tří let byly opravdu skrovné.

Navíc Zjevení z ničeho nic přestala a Mohamed, který se nadále necítil podporován vnuknutími od Všemohoucího, začal pochybovat a upadat do beznaděje.

Bloudil, v úzkosti a osamělý, v jednom divokém údolí, když uslyšel nebeský hlas, který ho přiměl zvednout oči, a v nádherném jasu rozpoznal anděla, který se mu objevil v Híře. On ale nemohl vydržet jas tohoto úžasného zjevení a oslepen, spěchal do svého domova kde se nechal úplně zabalit do svého pláště, aby utišil třas svého těla a oslepení svých očí. A tehdy nechal Bůh sestoupit následující verše: „Ty rouchem, přikrytý! – Vstaň a varuj. – A varuj nejbližší své z příbuzných a rozprostři křídla svá nad těmi, kdož následují tě z věřících. A jestliže tě neuposlechnou, tedy rci: „Já nejsem za to, co činíte, odpovědný.“ – A na mocného a slitovného se spolehni.“ (Korán, LXXIV, 1, 2, XXVI 2l4 až 217.)

I povstal Prorok a z očí mu vyzařovala ušlechtilá energie. Až do toho dne se nikdy neodvážil veřejně prohlásit své Poslání, protože věděl dobře, jakou nenávist to vyvolá u jeho spoluobčanů modloslužebníků. Ale dostal od svého Nejvyššího Pána příkaz kázat, což bylo i jeho nejhoroucnějším přáním; takto, když přestal dbát na onu nesnáz která na něho tak doléhala, rozhodl se pokusit se o rozhodný čin. Poručil Alímu, aby připravil jídlo sestávající ze skopové kýty, vařeného obilí a misky mléka, a pak pozvat všechno příbuzenstvo.

Tito přišli, a bylo jich čtyřicet; byli mezi nimi čtyři jeho strýcové z otcovy strany, Abú Tálib, Hamza, Abbás a Abú Lahab. Když byli hodovníci nasyceni – a v hlubokém úžasu, protože toto prosté jídlo by dokázal sám spořádat každý z nich – chtěl se Mohamed ujmout slova; leč Abú Lahab, který měl jakési tušení o ideích svého synovce a který je neschvaloval, ho předešel: „Jaké čáry to na nás náš hostitel chce zkoušet?,“ vykřikl. A v pověrečné obavě z očarování – a důkaz viděli už v tom, že tak hubená hostina utišila jejich hlad – hodovníci se rychle vytratili.

Prorok, dotčený takovým nedostatkem zdvořilosti, řekl Alímu: „Povšiml sis nezdvořilosti, s jakou můj strýc nijak neváhal skočit mi do řeči? Ale nevadí, připrav nové jídlo na zítra, a sezvi znovu stejné osoby.“

Druhého dne, před hodovníky jež se znovu shromáždili, si Mohamed pospíšil nechat se slyšet: „Není nikdo,“ prohlásil, „kdo kdy Arabům přinesl to co já jim přináším, to jest slavný osud na této zemi a nejvyšší blaženost ve druhém životě; Bůh Nejmocnější mi poručil zvát lidi k Němu; kdo z vás chce se mnou ten úkol sdílet a pomoci mi ve vykonání mého Poslání? On se stane mým zmocněncem a mým důstojníkem; bude mi bratrem!“

Po tomto neočekávaném vyjádření přítomní hledí jeden na druhého, jsou překvapeni a nevědí co říci; leč zarputilé nepřátelství zračící se v rysech jejich tváří je také odpověď. Věrný Alí, který očekával výbuch radosti nad tak velikou novinou, a mohutné soupeření o takovou poctu, nedokáže udržet své rozhořčení; zapomíná na zdrženlivost, jakou mu předepisuje jeho nízký věk uprostřed tak vznešeného shromáždění, zvedá se a unesen nadšením, volá: „Ó Proroku od Boha, to já budu tvým důstojníkem!“

Místo aby se pousmál nad nároky toho dítěte, Prorok dává Alímu láskyplně ruku kolem krku a vyhlašuje: „Toto zde je můj zmocněnec a můj důstojník! Toto je můj bratr! Poslouchejte ho a buďte mu poslušni!“

Nyní již překvapení hodovníků je bezbřehé, ale jejich pobouření to neutlumí; prohlášení však vítají mohutným výbuchem smíchu a Abú Lahab, obraceje se k Abú Tálibovi, na něj ironicky volá: „Slyšíš co povídá tvůj synovec? Poroučí ti poslouchat tvého syna a ve všem mu být poslušen!“ A všichni s výjimkou Abú Táliby odcházejí, jízliví a pobouření a neradi, že u takové scény vůbec museli být.

Takový naprostý neúspěch Proroka pochopitelně zarmoutil, ale nijak ho nezbavil odvahy, protože napříště ho Zjevení již nepřestala podporovati, poučovati a vésti.

Ohlášení hodiny

A Mohamed započal svá kázání. Navíc zjevení, která se stala překotnými a hrůznými na něj doléhala, ohlašujíc „Hrozné roztříštění“ (konce světa a posledního soudu).

„Roztříštění! Co je to roztříštění? Víš ty vůbec, co je to roztříštění? V ten den budou lidé jak můry rozptýlené a hory podobat se budou rozcupované vlně.“ (Korán,CI, 1-4).

Pokud jde o tuto hodinu roztříštění, předurčenou k potrestání lidí za jejich zvrhlost, tedy Mohamed se domíval, že nadejde již záhy. A znásobil své výtky u svých spoluobčanů, aby je ještě předtím vyrval jejich vášním a přivedl je na Cestu ke spáse. Ale ani odpovídali: „Nepřijde na nás hodina.“ (Korán, XXXIV, 3).

Na příkaz Boha, zdvojnásobil své naléhání: „Hodina se vskutku dostaví, o tom pochyby není.“ – „Lidé, bojte se Pána svého, neboť otřesy Hodiny budou věcí nesmírnou. – Až se země bude otřásat svým zemětřesením, až země svá břemena vyvrhne, člověk se zeptá: „Co se s ní děje?“ V ten den bude země vyprávět své děje podle toho, jak jí to Pán tvůj vnukne. V ten den se lidé vynoří v houfech, aby jim byly ukázány jejich činy. A kdo učinil dobra jen na váhu prášku, uzří je, a kdo učinil zla jen na váhu prášku, uzří je.“ (Korán, XL, 61. XXII, 1. XCIX (tj. 99), 1 až 8).

Při těchto strašných předpovědích, pronášených tónem toho nejhlubšího přesvědčení pociťovali nevěřící, jak jim prsa svírá mrazivá úzkost; ale protože se hned na místě z toho nic nedělo, dokonce se ani neobjevila nějaká znepokojivá znamení, tak se rychle zase upokojili, a zase zabředli do svých chyb.

Prorok nevěděl na kdy je určena hodina, „Vědomost o tom je pouze u Pána mého a jedině On odkryje ji v čas její.“ (Korán, VII, 186). Znal ale nevyhnutelný trest, na tomto světě či na onom, a zoufal si když pomyslel, že jeho nevěřící spoluobčany může čekat osud ještě smutnější než Thamúdovce a Ádovce.

Prvá nepřátelství

Od prvních Prorokových kázání již Věrní netajili svá přesvědčení; ale aby se vyhnuli zbytečným konfliktům, odebírali se do ústraní do osamělé strže, a tam vykonávali své modlitby.

Jedna skupina modloslužebníků je stopovala a objevila tak jejich ústraní, a začala je zasypávat nadávkami. Věřící nemohli strpět záplavu urážek jejich náboženství; naštvali se a následovala pranice, během které Saad syn Abi Wakkáse popadl velbloudí čelist jež se válela v písku, aby jí pak pořádně praštil do obličeje jednoho z modloslužebníků, až ho zakrvavil. Byla to první krev prolitá v boji, který začínal mezi islámem a modloslužbou.

Aby napříště zabránil příhodám toho druhu, rozhodl se Prorok stáhnout se svými modlitbami do ústraní, spolu se svými stoupenci, do domu Arkamova, ten se nacházel na výšině Satá. Nicméně v táboře modloslužebníků pobouření rostlo; dokud se Mohamed omezil na to, aby je zval ke Spáse, byť je přitom káral a hrozil jim tresty nebeskými, jeho protivníci to přešli pokrčením ramen nebo posměšky; ale jakmile zas on se začal posmívat jejich bůžkům ze dřeva a z kamene, němým, hluchým, slepým a nemohoucím, pak jejich vztek už neznal mezí. On je nejenom zraňoval v jejich přesvědčení, ale on hluboce zraňoval i jejich hmotné zájmy, protože tyhle modly byly, v rukou městských hodnostářů, značným zdrojem příjmů a účinným prostředkem nadvlády nad pověrčivými davy.

Jediný z těch v gumu, kdo se odmítli islamizovat, Abú Tálib mu zachoval přízeň, k velkému pobouření ostatních Kurajšovců, kteří k němu vyslali deputaci složenou z nejvlivnějších příslušníků toho kmene; byli tam Uthba syn Rabiův, Abú Sufján syn Harbův, Abú Džahl a několik dalších pánů stejně významných: „Ó Abú Tálibe,“ říkala deputace, „syn tvého bratra uráží naše bohy a naši víru; posmívá se náboženství a tradicím našich otců; nemůžeš nás ho zbavit? Nebo alespoň, zůstat stranou a ponechat nám volnost, abychom s ním naložili tak, jak zasluhuje? Protože my víme, že ty nesdílíš jeho ideje, tak jako my.“ Abú Tálib je vyprovodil slovy zdvořilými a smířlivými.

Mohamed, jak si můžete domyslet, pokračoval ve svých kázáních, aniž v nejmenším polevil ze své horlivosti. Nepřátelství Kurajšovců pak nabralo vážnější podobu; delegáti se vrátili k Abú Tálibovi a řekli toto: „Máme tu nejhlubší úctu k tvému věku, k tvé vznešenosti a tvému postavení; ale požádali jsme tě, abys nás zbavil syna tvého bratra, a tys neudělal vůbec nic. My ale nemůžeme déle snášet pohanu, kterou vrší na naši víru a naše tradice; odeber mu svou ochranu a dej nám volnost, abychom s ním naložili podle svého. Pokud odmítneš, pak tě zahrneme do boje který mu vyhlásíme, a který bude trvat až do úplného vyhlazení jedné ze dvou stran!“ Poté se vzdálili, zanechavše Abú Tálibu v zoufalství nad tím, že je odloučen od svého goum, a na druhé straně, pevně rozhodnutého nikdy neopustit svého synovce.

Za tohoto stavu mysli, poslal pro Mohameda. „Ó synu mého bratra,“ řekl mu, „naši spoluobčané Kurajšovci přišli znovu a mluvili vážně… Přemýšlej, mysli trochu na mne, na sebe samotného, a neuváděj mne do situace, která může být nad mé síly!“ Prorok odpověděl: „Ó můj strýci, U Boha! Pokud oni postaví Slunce po mé pravici a Měsíc po mé levici aby mne přiměli vzdát se mého Poslání, pak přísahám, že se ho nevzdám, dokud ho nepřivedu k slavnému vítězství, či dokud docela nepodlehnu!“

A domnívaje se, že Abú Taleb tím co mu říkal ho chtěl připravit na to, že v dané situaci bude muset ho opustit, neboť nebude schopen ho chránit, propukl v pláč a šel pryč… Ale Abú Tálib, dojat, jej hned povolal zpět a řekl mu srdečně: „Jen si jdi, synu mého bratra, a kaž si co chceš; U Boha! Já tě nikdy neopusím!“

Když viděli, že žádné výhrůžky nedokáží oddělit Abú Tálibu od jeho synovce, delegáti přišli potřetí, přivedli spolu Omara syna Walídova a učinili tento návrh: „Ó Abú Tálibo, zde je Omar syn Walídy, jeden z nejkrásnějších a nejdokonalejších z mladých Mekkánců; přivádíme ti ho, adoptuj ho za svého syna, je tvůj. Ale nám zas vydej syna tvého bratra kterého ty jsi adoptoval, a který zasel nesvár do našeho kmene, a my ho pošleme na smrt.“ – „Při Bohu!,“ odpověděl Abú Tálib, „jak pěkný obchod mi tu přinášíte! Tak vy mi dáte vašeho syna abych ho živil, a já vám mám dát toho svého, abyste ho poslali na smrt! Tohle, u Boha! se nesmí stát; nikdy!“

A delegáti se vzdálili, se vztekem v duši. Protože měl zanedlouho začít Mowsem, tj. poutní období, modloslužební Kurajšovci se shromáždili u Walída syna Mughírova aby se poradili o postoji, který zaujmou k Prorokovi. Walíd se takto ujal slova: „Ó shromáždění Kurajšovců, Mowsem zanedlouho přivede do Mekky spousty poutníků, kteří už určitě slyšeli mluvit o Mohamedovi a kteří se vás na něj budou ptát. Co jim odpovíte? Dohodněte se na jednotném názoru, abychom si neprotiřečili jedni druhým, to by všechna slova byla na nic.“ – „To ty nám musíš poradit, ó Walíde!“ – „Jen promluvte vy první; vyslechnu vás a pak se vyjádřím k vašemu mínění.“ – „Tak dobrá! Řekneme, že Mohamed je jakýsi věštec.“ – „Ne! Věštce přece známe, a on na rozdíl od nich nemumlá ani u vytržení nedeklamuje.“ – „Řekneme, že je posedlý“. – „Ne! Posedlé už jsme viděli, ale on nemá ty dusivé záchvaty a záškuby jako oni.“ – „Řekneme, že je to takový básník“. – „Ne on básník není; známe všechny způsoby veršování které básníci používají, ale jeho jazyk neodpovídá žádnému z nich.“ – „Řekneme, že je čaroděj.“ – Ne, protože s čaroději už jsme měli co do činění, on ale neprovádí žádné z jejich magických úkonů; ve skutečnosti je jeho úspěch dán jeho osobním kouzlem a tím, co říká.“

V hloubi duše museli přítomní uznat úplnou správnost této poznámky: všem se stalo, že byli více nebo méně zasaženi do srdce slovy, která vycházela ze zaníceného srdce božího apoštola. Všichni již vícekrát málem podlehli okouzlení, které v nich vyvolávaly jeho procítěné projevy, prodchnuté nadlidskou vírou. A drželi se horko těžko jen díky naléhavosti jejich materiálních zájmů a pozemských choutek, tak těžce zraňovaných čistým učením.

Nicméně bylo třeba učinit naléhavé rozhodnutí jak zabránit, za každou cenu, aby byli cizí Arabové podrobeni podobné zkoušce; dohodli se tedy že budou říkat, že Mohamed zná mocná kouzla, pomocí kterých zasévá neshodu do rodin, kdy vzdaluje bratra od bratra, syna od otce, manžela od ženy… Poté, když poutníci začali proudit, Walíd a jeho komplicové je očekávali – měli svá stanoviště na jednotlivých cestách, které vedly do Mekky. A tak neprošel po těchto cestách žádný Arab, aniž by ho oni nevarovali proti Mohamedovi. Jestli ale někteří poutníky jejich varování vystrašila a báli se kouzel co jim hrozila, většina z nich pocítila dvojnásobnou zvědavost na onoho mimořádného muže, jehož řeči působily takové obavy u velkých pánů z města. A pak když se navrátili ke svým kmenům ovšem vyprávěli o tom, čeho byli svědky; a to tak dobře, že jasným výsledkem kampaně rozpoutané proti Mohamedovi jeho nepřáteli bylo, že ho učinila známým po celé Arábii.

Aby přiživili svůj hněv, podrážděni rostoucí reputací Proroka k níž – proti své vůli – sami přispěli, hledali modloslužebníci všechny příležitosti, aby mu škodili.

Jednou, shromážděni v prostorách Chrámu, se navzájem podněcovali: „Ne! Nikdy, od žádné osoby jsme nevytrpěli to, jak nám dává zabrat tenhle člověk!,“ vykřikovali. Nuže v tu chvíli přišel Mohamed, který se jal vykonávat rituální okruhy kolem Káby. Společně se k němu vrhli: „Jseš to ty,“ křičeli, „kdo se opovažuje urážet bohy našich otců?“ – „Ano, to jsem já,“ odpověděl neoblomně.

Jeden z těch zuřivců se na něj vrhl, popadl ho za límec jeho pláště a snažil se ho uškrtit. Abú Bakr, který byl za ním se postavil mezi oba a řekl se smutkem: „Jakže? Vy byste zabili člověka za to, že prohlašuje, že jeho božstvem je Bůh?“ a vyvedl ven Proroka, přičemž byl on sám tísněn nevěřícím, který mu utrhl část vousů.

Nebezpečí, které podstoupil při této příležitosti nijak nezabránilo Prorokovi, aby se nevrátil k modlitbám u Káby, aniž by si všímal zuřivých pohledů shromážděných odpůrců. Na příkaz Abú Džahla došel jeden člověk na jatka pro ovčí vnitřnosti. Ten si vybral ty od zvířete poraženého již před několika dny, a poté, když Prorok padl na tvář ve své modlitbě, pokryl mu tím šíji a ramena. Všichni přihlížející byli zachváceni takovým smíchem až padali na zem, přitom jeden do druhého vráželi… Pokud se týká Vyvolence Božího, nezdálo se, že by si byť jen povšiml potupy jejíž byl obětí, a pokračoval ve svých modlitbách… A byla to jeho dcera Fátima, když tam dorazila o nějakou chvíli později, kde odhodil daleko ten odpad a přitom nadávala na mizery, kteří necouvli před tak nechutnou urážkou.

S Abú Džahlem, jedním z těch, kteří zůstanou navždy zneuctěni před historií za to, jak se chovali vůči Prorokovi, byl i jeden z Mohamedových strýců nazývaný Abú Lahab, tj. „muž zaslíbený plamenům pekelným“. Když se jednoho dne Mohamed modlil uprostřed kroužku obyvatel, na vrchu Safá, Abú Lahab do toho drsně vpadl: „Kdy už to s tebou skončí,“ křikl na něho, „ty cos nás shromáždil, abys nás krmil takovými nejapnostmi!“ A právě na tuto urážku odpovídá tato súra Koránu (CXI) : „Zhyňte obě ruce (to jest moc a majetek) Abú Lahaba, a zhynul již i on! A nebylo mu k ničemu jmění jeho ani to, co si vysloužil, však hořet bude v ohni plném plamenů on i žena jeho, jež dříví palivové nosí a jíž kol hrdla provaz z vláken palmových visí.“

Tato súra, která se rychle stala slavnou, zvýšila zatrpklost u Abú Lahaba, ale snad ještě více u jeho ženy, Umm al-Dzamíly, která to tu dostala způsobem tak zraňujícím, jak jen zasluhovala. Nosička otýpek! Věru ta paní tohle přízvisko nedokázala překousnout; ale což nekladla trnité větve na cestu Prorokovi, a což její jazyk nepodněcoval plameny nenávisti otýpkami pomluv, které roznášela na všechny strany? Ten nechutný pár necouvl ani před těmi nejpodlejšími metodami; oni i házeli každý den kusy odpadků na terasu nebo před vrata Mohameda, který byl jejich sousedem.

Podnícena či zastrašena těmito fanatiky, většina Mekkánců Proroka odmítala, nebo se mu vyhýbala. Děti a lidé bez přesvědčení ho pronásledovali v ulicích svými špatnými žerty. Ale s jakou dokonalou netečností přijímal všechny ty provokace! Vždyť co pro něho znamenaly? Jen vítr, který vane… Dokonce se nezdál vnímat, od koho pocházejí; měl oči jen pro ty, u nichž doufal v obrácení.

Příhoda se slepcem

Bylo to toho dne, kdy se rozhodl přesvědčit několik hodnostářů města – ti již začínali být nalomeni jeho argumenty – a tehdy k němu přišel Ibn Umm Maktóm, ubožák slepec, který ho poníženě požádal o trochu vědění, které mu Bůh svěřil. Mohamed byl pohlcen do své diskuse s osobnostmi jejichž obrácení si vroucně přál, a ve strachu že mu unikne příležitost která se dost možná nemusí znovu naskytnout, měl chvilku rozmrzelosti a slepému sotva odpověděl, a tento se smutně vzdálil, aniž dosáhl osvícení.

Ale záhy měl Proroka výčitky. Tento slepec, osvícený vírou, což by nebyl schopen otevřít oči jiným lidem ponořeným do temnost nevědomosti? A Zjevení jeho výčitky jen zvýšila, když mu potvrdila jeho chybu: „Zakabonil se a odvrátil, že slepec se na něho obrátil. Co můžeš vědět? Snad on chtěl se očistit či připomenutí vyslechnout, a prospěšné mu to mohlo být. Však pokud o boháče jde, o něho ty se zajímáš, a že neočišťuje se, nic nedbáš! O toho však, kdo spěchá k tobě pln snahy a jat z Boha obavami, o toho ty zájem nemáš! Tak ne! Však toto je připomernutí…“ (Korán, LXXX, 1 až 11).

Od této příhody si Prorok dával dobrý pozor, aby zachovával stejné ohledy k chudým i k bohatým, k otrokům i ke vznešeným pánům. A pohled na jejich vlastní otroky, které k němu přivedla jeho rovnostářská doktrína, stejně jako zjevení súr hrozivých pro bohaté a vykořisťovatele lidu, přiváděly modloslužebníky na nejvyšší stupeň podráždění. „Vy rádi v rozmnožování jmění soupeříte, pokud hroby nenavštívíte. Však pozor! Brzy poznáte! A znovu pozor! Brzy poznáte! Však pozor! Kéž zřetelným poznáním poznáte, a věru oheň planoucí uzříte a potom vskutku okem jistým jej spatříte a posléze v ten den na blahobyt tázáni budete!” (Korán, CII, I až 8).

Abú Džahl, když potkal Proroka v Satá, nedokázal se udržet a úplně zapomínaje na zdrženlivost, kterou je povinován človějk v jeho postavení, mu vmetl urážku tak obhroublou, že kalám si nedovolil ji zapsat. Podle svého zvyku, Prorok neřekl nic ale jedna osvobozená otrokyně Abdulláha syna Džedžána viděla tuto scénu z hloubi svého obydlí jež bylo v těch místech, a když o chvíli později tudy šel Hamza – strýc Mohameda – zopakovala mu, co zaslechla.

Obrácení Hamzy

Hamza byl povahy hrdé a vznětlivé; když se dozvěděl o urážce učiněné jeho synovci, pocítil, jak se mu krev vaří hněvem. Aniž by se zastavil, jak míval ve zvyku když se vracíval z lovu – tím on si ukracoval dlouhou chvíli, že poklábosil s lidmi které cestou potkal -, vydal se k Chrámu, a věru rychlým krokem. Když uviděl Abú Džahla, usazeného uprostřed jeho gumu, šel k přímo němu, a jak tak mával svým lukem nad jeho hlavou, tak ho břitkou ranou zjizvil. „Tak! Tys urazil mého synovce,“ křičel na něj. „Tak heleď! Vem na vědomí, že já vyznávám stejné náboženství, jako on; to co on říká, tvrdím i já; dej si na mne pozor; totiž pokud se ti to vůbec podaří!“

Všichni přítomní, kteří náleželi ke kmeni Machzúmovců kde byl Abú Džahl jedním z urozených se zvedli, aby ho pomstili. Ale Abú Džahl, který se hambil za své jednání nedůstojné člověka z dobré rodiny, k němuž ho dovedla nenávist, je zastavil: „Nechte ho jít, Hamzu“, řekl jim, „protože jen co je pravda, těžce jsem urazil syna jeho bratra.“

Pokud se týká Hamzy, dotklo se ho požehnání Boží, v jeho záchvatu hněvu, a zušlechtilo ho islámem, jehož se stal jedním z nejoddanějších a nejobávanějších obránců.

Uthba syn Rabiův, jeden z hodnostářů modloslužebníků byl prudce zklamán, když viděl že jeho synek, Hudhajfa, si zvolil islám a vzdálit se mu. V naději že učiní konec rozdělení, které zaneslo Mohamedovo učení – a to nejenom do kmene Kurajšovců ale přímo do lůna rodin – měl plán posloužit za prostředníka. Když viděl apoštola Božího sedícího osamoceně u Chrámu, zeptal se lidí ze svého gumu: „Dovolíte mi, abych za ním šel a učinil mu, vaším jménem, několik návrhů? Snad by je přijal a nechal nás už na pokoji.“

Tak jak byli v šoku z obrácení osobnosti tak významné jako byl Hamza – a to obrácení hned vedlo k několika dalším – a chápaje, že by bylo lepší se dohodnout na kompromisu, odpověděli: „Ano, jen za ním jdi, a promluv s ním naším jménem.“ S tím je tedy Uthba opustil, aby se pak posadil poblíž Proroka, a začal ním nejvroucnějším tónem: „Ó synu mého přítele,“ řekl mu, „tys jedním z nás, ale přitom, tím jak urážíš naše náboženství a tradice našich otců, zasel jsi mezi nás rozkol; jdu za tebou, abychom skoncovali s tou velkou bědou, poslyš mé návrhy, snad pro tebe budou přijatelné.“ – „Mluv, já tě poslouchám.“ – „Ó synu mého přítele! Pokud ze svého podniku chceš nadělat jmění, každý z nás obětuje část ze svého, abychom z tebe učinili toho nejbohatšího z nás všech. Pokud toužíš po poctách, zvolíme tě naším pánem, a bez tebe nebude žádného rozhodnutí. Pokud chceš moc královskou, zvolíme tě naším králem, a zase naopak, pokud inspirace které podléháš pochází od zlé moci které nemůžeš odolat, pak ti ze všech krajů, za cenu zlata, přivedeme nejslavnější lékaře, aby tě vyléčili. Tak si vyber!“

Prorok klidně naslouchal; poté řekl Uthbovi: „Už jsi skončil? Tak teď zas vyslechni ty mne.“ A zarecitoval sůru „Odpouštějící,“ ve které se nevěřícím hrozí věčnými mukami v pekle, a věřící jsou povzbuzeni příslibem nekonečné blaženosti Ráje (Korán, XL). Uthba, ruce zkřížené za zády, poslouchal těmto větám hned rozkazovačným, hned soucitným, které doléhaly k jeho uším v tempu a rytmu zcela neznámých. Úžasem zůstal s tělem zkoprnělým bez hnutí, zatímco Prorok již zmlkl. Ale ten poté co poklekl, obličej na zemi, se zase zvedl a obrátil se k Uthbovi se slovy: „Slyšel jsi, ó Uthbo? Nyní je na tobě, aby sis vybral.“ A tento, omráčen, vrátil se ke svým druhům kteří, vidíc zmatek v jeho tváři, tak odlišné při návratu než při odchodu, se ho ptali: „Vida, co je s tebou, ó Uthbo?“ – „Právě jsem vyslechl neobyčejný způsob mluvy,“ odpověděl. „U našich bohů! Nikdy jsem neslyšel nic podobného; není to ani poezie, ani kouzla, ani čáry! Ó shromáždění Kurajšovců, dejte na mne, nechte toho člověka vykonávat jeho poslání mezi Araby, neboť jeho slova obsahují podivuhodná proroctví. Pokud se mu stane neštěstí naším přičiněním, budete zbaveni svých obav; ale naopak pokud uspěje a získá si Araby, jeho impérium bude vaším impériem protože on je jedním z vás a díky jemu, dosáhnete nejvyššího stupně moci.“

Ale co zmohly tyto tak moudré závěry proti žárlivosti a nenávisti? „Tak jako ostatní, nechal ses obloudit jeho řečmi,“ odpověděli mu jeho posluchači; a Uthba, pokrčiv rameny, je opustil se slovy: „Mé mínění znáte, nyní jednejte podle svého.“

Mínění Uthby na modloslužebníky nicméně udělalo dojem. Nazítří po západu slunce se shromáždili jako obvykle uvnitř Chrámu a rozhodli se obrátit na Mohameda přímo. Poslali pro něho a on si pospíšil v naději, že jejich oči se otevřely světlu. Ale oni mu jen chtěli zopakovat návrhy ze včerejška. Odmítl je stejně pohrdlivě. A tak změnili systém: „Protože se prohlašuješ za Proroka,“ řekli mu, „měj slitování s tvojí zemí; není jiné země tak stísněné mezi horami, tak chudé na vodu, tvrdší pokud jde o věci k životu… Požádej tedy tvého Pána aby rozhrnul hory které ji tísní, učinit ji snazší k našemu žití, nechat v ní téci říční toky podobné těm v Sýrii nebo v Iráku. Nebo jinak, požádej aby vzkřísil jednoho z našich předků, Kuasaila syna Kilába kupříkladu, ten byl moudrý a věrohodný, abychom se s ním mohli poradit ve věci tvých nároků a přesvědčit se o jejich pravdivosti či nepravdivosti. Pokud ti dá za pravdu a ty vyhovíš našim žádostem, pak ti uvěříme a budeme mít víru ve tvé poslání apoštola od Boha.“

Prorok se spokojil tím, že odpověděl: „Nebyl jsem k vám seslán, abych tohle dělal. Jaké mi bylo svěřeno poslání, o tom jsem vám říkal; pokud to přijmete, bude to pro vás dobrodiní v tomto životě i v onom; pokud odmítnete… vydávám se rozhodnutí Boha, který bude soudit mezi mnou a vámi.“ – „Nuže,“ pokračovali oni, „pokud tedy nechceš nic žádat pro nás, pak požádej o nějakou přízeň pro sebe. Požádej svého Pána aby ti poslal jednoho ze svých andělů aby nás přesvědčil, požádej jej, aby tě zahrnul veškerými poklady tohoto světa které si jen můžeš přát: rozkošné zahrady, úžasné paláce poklady zlata a stříbra… Ale namísto toho, když tě vidíme „pokrmy pojídat a po trzích chodit“ (Korán, XXV, 8) stejně jako toho nejubožejšího z nás… Pokud jsi opravdu Prorok, tak ať tvůj Pán nám podá důkazy moci kterou tě vybavil, stavu ke kterému tě vyzdvihl.“ – „Nejsem z těch, kteří se obracejí na svého Pána s podobnými žádostmi, zapřísáhám vás znovu.“ – „Požádej tvého pána, aby nechal “spadnout na nás nebe po kusech“ (Korán XVII, 94), pokud má takovou moc jak pravíš; pokud ne, nebudeme přikládat žádnou váhu tvým řečem.“ – „Toto je věc velmi snadná pro Všemohoucího a pokud tak rozhodne, pak tak udělá. Žádáte od něj zázraků? Nuže zázraky, ty jsou v tom co stvořil, a vy nechápete vůbec nic. Pohleďte, jak smrt se rodí ze života a život ze smrti! Zajisté může konat zázraky proti zázrakům přírozeného pořádku, který stvořil. Dělal to pro mé předchůdce, ale k ničemu to nevedlo. Tedy obdivujte Jeho zázraky kolem sebe, a nežádejte další.“

Jak nemohli přistihnout Proroka při žádné chybě, postavili proti němu modloslužebníci Nádira syna Harithova, ten hodně cestoval a shromáždil mnoho historek. Od chvíle kdy se Mohamed modlil, posadil se Nádir vedle něho, a snažil se ho připravit o posluchače vyprávěním bájných hrdinských činů Rostama či Esfendiara, a měl tu drzost připojit: „Vidíte, sesílám na své posluchače historky přinejmenším srovnatelné s těmi, které může seslat Bůh svému Prorokovi.“

Kurajšovci poslali rovněž deputaci k židovským učencům z Jathribu a k princi Habíbovi synovi Málikovu, jež mezi nimi všemi proslul svou moudrostí, svým věděním a mocí, aby od nich získali návod jak prokázat, že Mohamed je samozvanec. Všechno to bylo docela na nic, i když nebereme legendu o zázraku založeném na těchto slovech Koránu: „Blíží se hodina a měsíc se rozpoltí.“ (LIV. 1).

Jak tvrdí někteří autoři, když Habíb požádal Proroka o zázrak, aby uznal za správné jeho poslání tak měsíc se rozpoltil na jeho příkaz na dvě stejné polovice, z jichž jedna směřovala k východu a druhá k západu. Ale podle mínění nejserióznějších učenců islámu jako je Al-Beídawi a Zamachšarí, smysl tohoto verše je následující:

„Hodina (zmrtvýchstání) se blíží, a (aby to ohlásil) měsíc se rozpůlil“; a co svědčí o správnosti jejich výkladu, je verš který bezprostředně následuje: “Odvrať se od nich tedy; v den, kdy svolatel zavolá k věci strašné, se sklopenými zraky vystoupí z hrobů svých jak kobylky rozptýlené.“ (Korán, LIV, 6 a 9.)

Navíc, tento údajný zýzrak by byl v příliš silném protikladu k mnohými verši Koránu, než aby bylo možno jej přijmout: „Co zabránilo by nám, (ó Mohamede) když jsme tě poslali, sesílat k tvé prosbě znamení, leda to, že národy dávné za lež je prohlašovali.“ (Korán, XVII, 61).

Zázraky byly tak málo účinné! Děti Izraele zbožňovaly Zlaté tele hned po zázraku který Mojžíš vykonal, aby je zachránil od přívalu mořských vod a armády faraonovy. Na modloslužebné Mekkánce by neudělal o nic větší dojem pohled na ten nejpřekvapivější zázrak: „A přísahali při Bohu svou přísahou nejslavnostnější, že dostane-li se jim znamení, skutečně v ně uvěří. Rci: „Jedině Bůh může znamení učinit, Ale i kdyby k nim přišla, jak poznáte, že oni uvěří?“ – A i kdybychom k nim seslali anděly a i kdyby s nimi mrtví mluvili a i kdybychom byli shromáždili věci všechny před nimi, věru by neuvěřili, leda by tomu chtěl Bůh.“ (Korán, VI, 109, 111).

Zázrak koránu

K zázraku ale přece došlo – jedinému zázraku, který bývá připisován Mohamedovi a který vyvolával znepokojení modloslužebných Kurajšovců; byl to zázrak „Aíá,“ to slovo se zpravidla překládá jako „verše,“ ve skutečnosti ale znamená „Zázračná znamení“ Koránu.

Zázraky jež vykonali předchozí prorokové byly tak říkajíc přechodné, a už z toho důvodu, rychle zapomenuty. Zatímco Verše mohou být označeny „trvalý zázrak.“ A působící neustále; na všech místech, po všechny časy každý věřící je recitující, se o tom může přesvědčit. Právě v tomto zázraku se nachází vysvětlení těch bleskových obrácení, nepochopitelných pro Evropana který nezná Korán, a který ho soudí podle ledových a nepřesných překladů.

Zázračný půvab této Knihy, jíž není podobné v žádném skvostu lidské literatury, nemusí být dlouze vykládán žádnému z nás, Muslimů, protože pro nás z ní vyzařuje slovo Boha samotného, sestoupivší do úst jeho Proroka. Ale pokládáme za užitečné citovat v této věci názor dvou orientalistů, slavných ne bez příčiny.

Tedy mínění Savaryho, prvního překladatele Koránu do francouzštiny: „Znalý dokonale tajů svého jazyka, toho nejbohatšího, nejharmoničtějšího na zemi který, kompozicí svých veršů, nechává provázet myšlenku ve volném rozletu a vykreslovat ji přesně, který, harmonií zvuků, podobá se křiku zvířat, mumlání pomíjivé vlny, hluku hromobití, svištění větru; znalý, to tvrdím, studia jazyka, kterému tolik básníků přidalo na kráse a který existuje od počátků Světa, Mahomet usiloval dodat své morálce veškeré kouzlo vyjadřování… V Arábii se básníci těší té největší úctě; Labíd syn Rabiův, slavný básník, připevnil na dveře Chrámu v Mekce báseň kterou složil; jeho reputace a jeho zásluhy vyřadila jeho konkurenty; žádný se nepřihlásil, aby s ním soutěžil o cenu… A dali vedle jeho básně druhou kapitolu koránu (podle jiných autorů, číslo LV.) Labíd, ač byl modloslužebníkem byl pojat obdivem hned při přečtení prvních veršů, a přiznal porážku.“

Neotálel konečně a konvertoval a jednoho dne jeho obdivovatelé, kteří si přáli shromáždit veškeré verše a vytvořit jeho diván, se ho ptali a on jim odpověděl: „Z mých veršů už si nevzpomenínám na nic, protože celá moje paměť byla zahlcena verši Zjevené Knihy.“

A nyní názor Stanley Lane Pole: „Styl (súr) je všude vroucí a plný vášně; slova jsou slovy muže, který vložil celé srdce do toho aby přesvědčil, a nesou, a to ještě dnes, znamení naléhavosti, ohně se kterým byly původně vrženy na ty, jež ho obklopovali… Jsou to výroky protchnuté lidským srdcem zcela neschopným přetvářky, a bylo to srdce jež bušilo v hrudi muže, který dosáhl nesmírného vlivu na lidstvo.“

A pokud magie stylu a myšlenek z koránu takto zapůsobila na takové učence, kteří nebyli ani Araby, ani muslimy, jaké muselo být nadšení které tyto vyvolaly mezi Araby v Hidžázu, jejichž poetický jazyk použily? Můžete si o tom učinit pouze přibližnou představu, byť značně oslabenou, ó cestovatelé kteří jste měli příležitost pozorovat emoce, které se zmocní posluchačů imáma recitujícího Svaté Verše. Mohli byste vidět prosté lidi z karavan, ještě celé pokryté pískem pouště na níž právě zakusili ta nejtvrdší strádání, jak pospíchají k mešitě, přitahováni a jakoby hypnotizováni hlasem imáma, namísto aby hledali odpočinek u jídla. Někdy dokonce, během Ramadánu, stráví celou noc u vytržení při poslouchání slova Božího, poté co se během celého dne postili.

Zajisté, tito negramotní Beduíni naší doby moc nepochytí z vlastního smyslu slov recitovaných imámem, ale rytmus, tempo, harmonie asonancí které oživují zázračné verše, rezonují v jejich hrudích spolu s tlukotem jejich srdcí, a podávají jim jejich výklad možná nepřesný, ale plně ve shodě s jejich duchem, a hlavně neporovnatelně sugestivní… Jak plytká, vedle toho, by se jim zdála vysvětlení, více literátská ale méně naplněná pocity, školometského táliba nebo chladného gramatika!

Pokud se týká Araba v Hidžázu, kterému neunikly ty nejjemnější odstíny koranického vyjadřování, jeho vlastního jazyka, a který odečítal súry z vlastních úst svého krajana, génia inspirovaného od Boha, byl rozrušen tak náhlým překvapením, že zůstal jako zkamenělý. Což tento nadpřirozený jazyk mohl pocházet od Mohameda který, jak věděli, byl úplně negramotný a neměl jiné vědomosti než ty, jež pocházely od přírody a z intuice? Ne; to se mu zdálo zcela nemožné; a tak musel připustit, že jemu byly diktovány Všemocným. A navíc z jeho strany nešlo o důmyslnou fikci, pokud Prorok připisoval Bohu verše Koránu. Byl vnitřně přesvědčen o jejich původu od Boha. Strašlivé krize které doprovázely Zjevení, jež mu přinášela vyřešení toho, co neznal, a jazyk jemu tak nový, tak odlišný od jeho vlastního, který ho dokonce káral když se spletl, a nutil ho ty verše přednášet, aniž by mu bylo možno se tomu vzepřít, v něm nemohly ponechat žádnou pochybu v této věci.

A bylo až druhotné že – a to naprosto v dobré víře – měl bezmezný obdiv ke Koránu, to jest, ke slovům svého Pána. Což mu Bůh nezjevil tyto verše: « „Nebo říkají: „On si to vymyslil!“ Odpověz: „Přineste tedy deset súr podobných tomuto, vámi vymyšlených, a pozvěte si na pomoc, koho jen můžete, kromě Boha, jste-li pravdomluvní“ (Korán, XI, 16.) A tak, přesvědčený o jejich bezmocnosti, „Prorok neučený“ (Korán, VII, 156) vyzýval ty nejslavnější básníky, a dával jim právo naložit s ním jako se samozvancem, pokud složí deset podobných súr.

Bylo třeba být oslepen předpojatostí, hodné časů inkvizice ke zpochybňování, jako se o to pokusilo několik moderních histroriků, této Mohamedovy upřímnosti, absolutní a podivuhodně dojímavé, a představovat ho jako prostého, ale vychytralého ctižádostivce. Carlyle, ve své knize „Hrdina“ správně oceňuje takový fanatismus či takovou hloupost: „Falešný muž aby stvořil nějaké náboženství?,“ volá, když mluví o Mohamedovi; „ale nepravý muž nemůže z cihel postavit dům! Pokud by neznal a nerespektoval skutečné vlastnosti malty, pálené hlíny a s čím se to ještě pracuje, pak to co dělá určitě není dům, ale hromada ssutin. To nebude držet po dvanáct století pohromadě, a poskytovat přístřešek sto osmdesáti miliónům lidí; to by se hned sesulo.“

Zákaz naslouchat Koránu

Ve své neschopnosti čelit neodolatelnému účinku vyvolaného recitováním Koránu modloslužební Kurajšovci se rozhodli přijmout opatření, a to zákaz mu naslouchat.

Svými výhrůžkami zastašili ty, kteří se chtěli přiblížit Prorokovi, když tento podle svého obyčeje přednášel na prahu Káby několik úryvků ze Zjevené Knihy. Aby ho neslyšeli, zakrývali si uši, či aby přehlušili jeho hlas, hvízdali, tleskali rukama, vyřvávali z plna hrdla verše básníků modloslužebníků… Ale důsledek byl neočekávaný: právě u těc, kteří zakázali poslech slavných veršů, hlodala ve věci oněch veršů nepotlačitelná zvědovost, která lidí pudí k věcem zapovězeným.

Jedné noci Abú Sufján, Abú Džahl a Al-Achnás vyšli ze svých domovů aby se odebrali, aniž jeden věděl o druhém, k domu Prorokovu; a tam, ucho přitisknuté na zeď, snažili se postihnout recitaci několika Božských Súr. Temnota noci je zatajila jednoho druhému, ale když přišlo svítání, potkali se tváří tvář na cestě k domovu, a zahrnuli se vzájemnými výčitkami: „Co by si pomyslili lidé z našeho gumu, kdyby nás tak načapali v podobném postavení?“ a slavnostní přísahou se zavázali, že už se takové neopatrnosti nedopustí.

Leč, následující noci, a rovněž noci třetí, stejná událost se opakovala, i stejné výčitky.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Pronásledování

Prorok řekl: „Bůh vytvoři Ráj pro toho kdo je Jemu poslušen, byť by to byl černý Habešan, a Peklo pro toho kdo je mu neposlušen, byť by byl ze vznešených mezi Kurajšovci.“

Islám, který se takto snaží o dokonalou rovnost mezi kastami a rasami, přitahoval přirozeně do svého lůna veškerou chudinu města. A pánové modloslužebníci viděli s rostoucí nevolí jejich vlastní otroky horlivě a masově se k němu obracet. Ježto ale tito byli v jejich moci, oni na nich ukájeli svou pomstu, kterou se neodvažovali vykonat na stoupencích Proroka ve vyšším postavení.

Umajja syn Chalafa, když se dozvěděl o obrácení svého černého otroka, Bilála syna Hamámova tak už nemyslel na nic, než jak ho týrat s tou nejpodlejší vynalézavostí. Omotal mu kolem krku hrubý provaz z palmových vláken, a vydal ho do rukou uličníků bez soucitu, kteří ho tahali za sebou, jako soumara, a tím se bavili; a provaz, tažený všemi směry malými mučiteli, vyhloubil v mase Bilála krvavou rýhu. Ale ten se zdál lhostejný k bolesti. Tak jej jeho pán zbavil jídla a pití, a odvlekl ho z města ven, v poledne, uprostřed léta, aby ho pohodil na „ramdha“, písečnou pláň rozpálenou tak, že kousek masa, položený na povrch, se tam hned upekl. A nechal ho ležet na zádech, s velkým kamenem na prsou a oznámil mu „Tady zůstaneš, dokud nezapřeš učení Mohameda, a nebudeš zase uctívat Látu a Uzzu.“

Ale stoický muslim se spokojil zvednutím ukazováku pravé ruky, přitom opakoval: „Ahad! Ahad!“ Bůh jediný! Bůh jediný! A takto vyjádřil celé své opovržení vůči svému pánovi, který neváhal přidružit společníky ze dřeva či z kamene k Pánu světů. A toto přihlášení se jej učinilo necitelným ke strádání, neboť trpkosti mučení mísilo s nesmazatelnou sladkostí obětování se pro Víru.

Když šel jednou kolem ramdhy, byl Abú Bakr svědkem tohoto krutého divadla: „Nebojíš se spravedlnosti Boha Nejvyššího, ó Umajjo, když s tím chudákem takhle zacházíš?,“ vykřikl, rozhořčen. – „To tys ho zkazil; tak si ho taky zachraň,“ odpověděla mu ta cynická osoba. – „Proč ne; mám mladého černého otroka, je silnější a pracovitější než ten tvůj a navíc plně oddaný tvým bůžkům; tak ti ho nabízím na výměnu.“ Umajja přijal a vydal Bilála do rukou Abú Bakra, a ten ho na místě propustil na svobodu. Navíc tento šlechetný člověk (nechť v něm Bůh najde zalíbení), koupil, aby je tak dostal z rukou jejich pánů modloslužebníků a aby jim dal svobodu, šest dalších otroků, mužů i žen, obrácených na islám.

Nicméně pronásledování pokračovala, a čím dál tím barbarštější. Machzúmovci odvedli Ammára s jeho otcem Jásirem a jeho matkou Sámíjou na ramdhu, aby je tam podrobili všem mukám, jež jim vnukla jejich ďábelská krutost. Navlékli Ammáru do železného brnění, nechali ho ležet na zemi, vystaveného palčivým paprskům slunce v nadhlavníku, i pukalo jeho maso jako při doteku roztaveného kovu. Ale o nic víc než z Bilála nemohli modloslužebníci dostat z Ammára či z jeho rodičů – ti byli mučeni rovněž – ani slova rouhání. Konečně, oslepen zuřivostí, Abú Džahl probodl svým kopím srdce Sámíje, a přitom po ní hodil poslední posměšek: „A že věříš v Mohameda, to protože jsi zamilovaná do jeho krásy!“

Sámíja byla prvním mučedníkem islámu; ale ne všichni osvědčili stejnou vytrvalost; několik věrných, oslabených strádáním a mučením do té míry, že už nedokázali stát, skončili tak že jim ze rtů uniklo proti jejich vůli rouhání, které je mělo osvobodit. Pro tyto, sklíčené hanbou a v slzách lítosti, sestoupila tato súra utěšitelka: „Na toho, kdo zapře Boha poté, co již uvěřil – kromě toho, kdo byl donucen, zatímco srdce jeho klidné bylo ve víře… (tomu bude odpuštěno) – a zejména na toho, kdo hruď svou nevíře otevřel, dopadne hněv Boží a pro něj je připraven trst nesmírný!“ (Korán, XVI, 108).

Nicméně když viděl Prorok trýzně, které zakoušeli jeho stoupenci, a neměl možnost je nijak ochránit, byl zachvácen nesmírnou lítostí. Odvaha hrdinů mu dokazovala, jak hluboko kořeny Víry se zahnízdily v jejich srdcích, leč soudil, že takovým obětem je třeba se vyhnout. A proto poradil všem slabým, a vůbec těm koho v Mekce nedržela naprostá nutnost, emigrovat do Etiopie, země obývané křesťany, jejichž vůdce negus – Nedjaši -, byl znám svou tolerantností a spravedlivostí.

Emigrace do Etiopie

(Rok 615 podle křesťanského kalendáře)

Šestnáct Muslimovů odešlo jako první; mezi nimi Osmán syn Affána a jeho žena Rukaja, jedna z Prorokových dcer. Tajně, pěšky, opustili Mekku; když se dostali na břeh Červeného moře pronajali felúku (malou plachetní loď). A ta je dopravila na protější břeh; odtud se odebrali na dvůr neguse, který je přijal blahovolně. Zanedlouho se k nim připojila jiná karavana a malá muslimská kolonie, která našla útočiště v habešské zemi, se pak skládala z osmdesáti tří mužů a osmnácti žen.

Pobouřeni tím, že viděli jejich oběti jim unikat a ještě zuřivější proto, že ve skupině emigrantů byli i příslušníci jejich vlastních rodin, kromě jiných to byla Umm Habíba, dcera Abú Sufjána, vyslali modloslužebníci k negusovi dva vyslance, Ámira syna al-Ásova, a syna Abú Rabiova – nesli bohaté dary – aby si vyžádali uprchlíky, které vykreslili jako nebezpečné agitátory, schopné zradikalizovat jeho království.

Negus konstatoval opak; svými ctnostmi si utečenci vydobili úctu a sympatie jeho poddaných; byl tedy málo nakloněn tomu, aby přijal příznivě žádost vyslanců, přes hodnotu jejich darů. Tito tedy doufali probudit náboženskou nedůtklivost křesťanského panovníka, a varovali jej před islámským nebezpečím. „Slyš,“ řekli mu, „jaký je cíl těchto samozvanců; věz že přišli do tvé říše, aby odvrátili tvé poddané od náboženství Ježíše, tak jako se pokoušeli odvrátit Kurajšovce od náboženství jejich předků. A pokud chceš důkaz naší pravdivosti, zeptej se jich na jejich názory na Ježíše, vašeho pána.“

Nedjaši dal na jejich mínění; zeptal se toho nejučenějšího mezi emigranty, a od Džafara, bratrance Mohameda a syna Abú Táliby, dostal tuto odpověď: „Toto jsou verše zjevené Prorokovi: „Vskutku Prorok Ježíš, syn Mariin, je poslem Božím a duchem z Něho vycházejícím, jehož nechal sestoupit do lůna Marie.““ (Korán, IV, 169).

Tohle nebyla odpověď, která by se negusovi mohla nelíbit: i když neobsahovala božství Ježíše, ukázala mu především hlubokou úctu, kterou k němu Muslimové mají, a plně ho posílila v jeho záměrech. A poslal zpět vyslance, aniž by přijal kterýkoli z jejich darů a aniž by jim poskytl jakékoli zadostiučinění.

Obrácení Omara, syna Al-Chattába

Nevěřící začali dotírat na zarputiléno Omara, aby zachránil svou zemi a zbavil ji Mohameda. A Omar, opásán svým mečem, s pohledy vysílajícími blesky, se vydal do čtvrti Safá kde jak myslil, zastihne Proroka. Na své cestě se potkal s Naímem, islamizovaným aniž by to jeho gum věděl, a ten se ho zeptal: „Kam takto kráčíš, ó Omare?“ – „Ale hledám toho Mohameda který zavedl rozbroje mezi nás, Kurajšovce. Oh! Při našich bozích! Je třeba, abych ho zabil!“ – „U Boha! Tvá duše tě vede ke skutku šílenosti, ó Omare! Ty si myslíš že všichni Abdalmanáfci tě nechají klidně na tváři země, pokud usmrtíš jejich příbuzného Mohameda?“ Poté, aby ho odvrátil od jeho hnusného plánu, dodal: „Proč si nejprve nevyžádáš jistá vysvětlení od určitých osob v tvém vlastním domě?“

„U kterých osob v mém domě?“ – „Ale od tvé sestry Fátimy, a tvého švagra Saída syna Zajdova : ti jsou totiž také Muslimy.“

Při těchto slovech se Omar rázem zastavil, jeho zuřivost změnila směr a velice chvatně běžel k příbytku své sestry Fátimy. Ve chvíli jeho příchodu jeden zanícený stoupenec, Chabíb, četl súru „Tá – Há,“ zapsanou na listu pergamenu. Při hluku divokých ran jimiž Omar bušil na dveře, Chabíb se utekl do sousední místnosti, a Fátima schovala list pod svým závěsem.

Jenže Omar předtím zaslechl hlas Chabíba a tak rozkazovačným tónem žádal: „Co to tu bylo za recitaci tichým hlasem, co jsem slyšel a kterou jste přerušili při mém příchodu?“ – „Nic jsi neslyšel,“ protestovali společně jeho švagr a jeho sestra. „Ale ovšemže ano, a dokonce jsem se dozvěděl, že následujete náboženství Mohameda!“ Poté aniž by vyčkal vysvětlení, vrhnul se na svého švagra, povalil ho, posadil se mu na prsa a chytil ho za vous.

Fátima se vrhla před svého bratra, s beznadějným úsilím uvolnit svého muže, a křičela: „Je pravda co říkáš, my jsme muslimové!“ Při tomto doznání, Omar ztratil rozum a surovou ranou do obličeje povalil odvážnou Fátimu která, celá zalitá krví, mu opakovala znovu, a dívala se mu přitom přímo do obličeje: „Ano, my jsme muslimové, ty nepříteli Boha! Ano, my věříme v Boha a v jeho Proroka! A teď si s námi dělej, co chceš.“

Když viděl Omar téci krev své sestry, a také naň zapůsobila nezkrotná odvaha této slabé ženy, požádal ji mírnějším tónem: „Dej mi ten list co jsem vás slyšel číst; chci vědět, co že to bylo zjeveno Modamedovi.“ – „Máme strach, že to zničíš.“ – „Bez obav; vzátím ti to, hned jak si to přečtu.“

Fátima, přes své přání pokusit se o obrácení svého bratra, namítla: „Ó můj bratře, nemohu ti do předat, protože jsi ve stavu nečistoty, a pouze očištěné ruce mají právo dotýkat se Knihy v níž je zapsáno slovo Boží.“

Omar se poslušně zvedl a provedl očišťování, a Fátima mu předala lístek na kterém byla napsána súra „Tá – Há,“, která začíná těmito slovy: « Neseslali jsme ti Korán, abys byl zoufalý. – nýbrž pouze jako připomenutí těm, kdož Boha se bojí.“ (XX, 1 et 2).

Hned po přečtení prvních veršů Omar, který byl velice sečtělý, nemohl udržet výkřik obdivu: „Ale to je krásné! Jak ušlechtilý jazyk to má!“ – „Ó Omare, vykřikl Chabíb, který opustil svou skrýš, „měl jsem pevnou naději že sám Všemocný na tobě vykoná přání, které jsem slyšel vyslovit včera od jeho proroka: „Ó Bože,“ řekl, „posilni islám obrácením jednoho z těchto dvou: Abú Džahla nebo Omara.““ – „Zaveď mne hned k Mohamedovi,“ odpověděl mu Omar, „abych před ním, vyslovil islám. Kde je?“ A Chabíb pln radosti označil mu dům Arkamův, ve čtvrti Safá.

V tomto domě stoupenci shromáždění kolem Proroka pili jeho slova, když se na dveře ozvaly pádné rány. Jeden z druhů se zvedl, a přes štěrbinu uviděl obávaného válečníka, s mečem po boku. Vystrašen touhle podívanou, vrátil se varovat Proroka, ale ten mu řekl, aniž byl vyveden z klidu: „Uveď ho; pokud přichází s chválihodnými úmysly, pak ho přijmeme velkodušně, pokud jsou jeho záměry špatné, zabijeme ho jeho vlastním mečem.“

Když tak muslim učinil, Omar vešel. Mohamed mu došel vstříc do dvorany, a, popadnuv ho za límec jeho obleku, vtáhl ho, mocným škubnutím, doprostřed shromáždění: „S jakými úmysly jsi přišel, ó synu Al-Chattáby,“ zeptal se ho, „budeš pokračovat ve své bezbožnosti, dokud tě Všemocný nesrazí svým trestem?“ – „Ó Proroku,“ odpověděl mu Omar s pokorou – ta jinak nepatřila k jeho zvykům – „přišel jsem prohlásit svou víru v Boha, v jeho Posla a v jeho Zjevení.“ – „Bůh buď pochválen, jemu patří sláva,“ vykřikl Mohamed; a když se tímto prohlášením dozvěděli o náhlém obrácení Omara, druhové se rozešli plni vděčnosti k Tomu, který tak poručil.

Omar nebyl z lidí, kteří umějí vyčkávat a skrývat své přesvědčení; na ulici zastavil prvního chodce, jistého Džamíla syna Muammara z kmene Džumah, aby mu řekl: „Zdalipak víš, ó Džamíle, že jsem se stal muslimem?“ Ještě ani nedokončil a Džamíl, nanapravitelný tlachal, papadl cípy svého pláště a utíkal k Chrámu a křičel na modloslužebníky, co se tam sešli: „Ó shromáždění Kurajšovců, jaká ohromující novina! Syn Al-Chattáby právě zešílel!“ –„Nelži,“ přerušil ho Omar, který šel za ním; „naopak, nastoupil jsem cestu ke spáse; dosvědčuji, že není božstva kromě Boha a že Mohamed je jeho Prorok!“

Na tato slova, jako na urážlivou provokaci, vyskočili Kurajšovci všichni naráz a pelášili k Omarovi, který je očekával a ani nepohnul brvou, a došlo k hrozné pranici. Slunce, vysílající své paprsky na bojující, je donutilo ke krátké pauze; Omar se posadilo na zem a obklopen svými nepřáteli kteří natahovali své hrozivé ruce nad jeho hlavu: „Dělejte si se mnou co chcete,“ řekl jim tónem té nejpohrdavější bezstarostnosti; „ale, u Boha! Kdyby nás muslimů byly jen tři stovky, tak bychom vyrvali tento chrám z vašich rukou, a nikdy už byste ho nedostali!“

V tuhle chvíli jeden ctihodný stařec, oblečen do pláště s pruhováním a nádherně vyšívané tuniky se přiblížil, přilákán vřavou, a ptal se na příčinu: „Omar byl zasažen na rozumu,“ bylo mu odpovězeno. „No a co?,“ řekl modloslužebníkům, „pokud si tenhle člověk pro sebe vybral náboženství jiné než je to vaše, tak na to snad měl právo, a co vám na tom vadí? A konečně: myslíte že synové Ádiho syna Káby, jeho příbuzní, budou nakloněni vám ho jen tak vydat?“ Strach z odvety na ně udělal větší dojem než moudrost slov, útočníci co svírali Omara ho uvolnili a rozptýlili se, bylo to skoro jako by mu s ramen sklouzl plášť. Nikdo, kromě Mohameda, se neodvažoval modlit veřejně. Omar, nedbaje hněvu který to může vyvolat, rozhodl se napodobit Proroka a každý den, otočen jako on ve směru „Beït al-Mokkadas“ (Svatý chrám v Jeruzalému) a jako on nacházeje se mezi oním rohem Káby, do něhož je zasazen Černý kámen a oním rohem, který je obrácen k Jemenu, konal veřejně své modlitby. Osměleni jeho příkladem, mnozí muslimové přicházeli modlit se veřejně po jeho boku, před pobouřenými pohledy nevěřících, ty ale držela na uzdě reputace Omara, který věru právem nesl přízvisko „al-Farók“ (Bijec), vždyť rozťal ve dví jednoho Araba, když ten odmítl podřídit se rozsudku Prorokově.

Exil Hášimovců

(Rok 616 podle křesťanského kalendáře)

Přes početní výhodu byli modloslužební Kurajšovci nuceni uznat katastrofální stav jejich věci; pokud neučiní rázný konec nezadržitelnému hnutí, které vyvolávalo každý den nová obrácení, bude konec jejich nadvládě nad Araby.

Sešli se a poté, co se navzájem poradili, rozhodli se přerušit veškeré styky se syny Hášimovými a syny Muttalibovými, a ti budou vyhnáni z Mekky, dokud nebudou souhlasit s vydáním Mohameda, jejich příbuzného. A, aby zabránili jakémukoli zpochybnění tohoto odsudku, napsali podmínky této úmluvy na kus pergamenu, a ten zavěsili uvnitř Káby.

Jejich plán byl z těch nejobratnějších; ve skutečnosti, mezi dětmi Hášimovými a dětzmi Muttalibovými byl jistý počet modloslužebníků kteří, tak mysleli, odmítnou se učinit solidárními s Mohamedem a trpět pro jeho věc. Šlo tedy o to, zavést nesvár do vlastní rodiny Prorokovy. Ale přesně opačně než očekávali modloslužebníci, příklad strýce Mohameda, Abú Táliby, strhl všechny členy rodiny (s výjimkou nenapravitelného Abú Lahaba), v cítění jednotné solidarity.

A snad je možno věřit že toto byl jeden z důvodů, které zabraňovaly Abú Tálibovi přidat se na stranu islámského náboženství, k jehož konečnému vítězství tak usilovně přispěl. Jistěže si pamatoval, s jakou ironií mu Abú Lahab říkal: „Teď už ti nezbývá než poslouchat tvého syna Alího, protože si ho Mohamed vybral za důstojníka.“ Jeho hrdost mu možná přivodila obavy z jistých posměšků: „Přešel bych rád k islámu,“ pronesl jednoho dne, „kdybych se nebál, že se vystavím posměchu Mekkánců, když mne uvidí se modlit.“ Ale tyto postoje by ho nijak nezdržovaly, kdyby nepomyslil, že ochrana kterou drží nad svým tolik ohroženým synovcem by ztratila veškerý účinek dnem, kdy by i on popřel náboženství svých otců.

Jakmile byl vyhlášen dekret který je vyhošťoval, členové rodiny Prorokovy, jak muslimové tak modloslužebníci, opustili svoje domy roztroušené v různých čtvrtích města, a shromáždili se v jedné blízké strži, kde měl Abú Tálib hrad.

Po dobu dvou let museli vyhnanci snášet ta nejhorší strádání; jejich zásoby se rychle vyčerpaly, a neměli možnost si je obnovit. Trhy jim byly uzavřeny; pokud některý z nich, jemuž se podařilo proklouznout s nějakou karavanou pokusil se zaopatřit si nějaké jídlo, obchodnící – ať už že si je Abú Džahl ohlídal, či ze strachu z udání – zvyšovali ceny do té míry že ubohý muž byl nucen od všeho upustit a vrátit se ke své vyhladovělé rodině s prázdnýma rukama.

Několikrát byli vyhoštěnci tajně nasyceni lidmi soucitnými; jeden z nich, Hišám syn Ámira, se uchýlil k následující lsti: v noci odvedl velblouda naloženého proviantem ke vstupu do strže, pak jej mohutně švihl bičem tak, že se velbloud spasil směrem k vyhladovělým a byl jimi chycen. Ale takové terno měli zřídka, a Mohamed a jeho rodina byli přinuceni živit se zelení z jehličnatých keříků, které v údolí rostly.

Zničení, jistým červem, výnosu o vyhoštění

Za těchto okolností jednou vidění ohlásilo Prorokovi, že Bůh nechal skrze žravého červa zničit bezbožný list, sepsaný Kurajšovci, a že pouze jeho Svaté Jméno z něj zůstalo zachováno.

Abú Tálib, informovaný o té skutečnosti a spoléhaje na vidění svého synovce, se odebral se svými bratry před nevěřící. Tito, když jej viděli přicházet, obličej strhaný hladověním, jásali: což zdrcen strádáním, nepřichází Abú Tálib konečně opustit svého synovce? Byli o tom přesvědčeni do té míry, že přijali bez váhání jeko návrhy: „Pojďme se podívat na ten list,“ řekl jim; pokud řekl Mohamed pravdu, výnos již není. Zavažte se, v tom případě, zrušit vaši proskripci a naše vypovězení; a já z mé strany se zavazuji vydat Mohameda do vašich rukou, pokud lhal.“

Tři pečeti pečetily výnos který, od jeho umístění do Káby, žádný člověk neviděl ani se ho nedotkl; proto se zdálo nepřátelům Boha nemožným, aby bylo vidění Prorokovo podložené; a předem triumfujíce, odebrali se s Abú Tálibou do Chrámu, aby ověřili stav listu pergamenu. Slova Prorokova se naplnila: v tom výnosu to vše, co bylo bezprávím a bezbožností, bylo zničeno žravým červem, a nezůstal než úzký proužek pergamenu, který nesl tato slova: „Ve tvém jménu, ó Bože!“ Tohle zjištění uvedlo modloslužebníky do nevýslovného úžasu. Abú Džahl se z něj dostal první a pokusil se odvolat závazek učiněný Kurajšovci; ale nyní někteří z nich, Hišám syn Ámira, Zoaír syn Abi Umajjův, Mutím syn Ádiho, atd…, kteří, poškozeni v jejich zájmech a jejich vztazích oním hanebným dekretem, ti co jej nepodepsali než v tísni a pod nátlakem, protestovali jeden přes druhého: „Tento unikátní výnos, k němuž jsme přistoupili proti našemu přesvědčení, již neexistuje; bezbožné ujednání které obsahoval tedy musí být zrušeno.“

Před tímto zázrakem a těmito prudkými protesty, Abú Džahl se musel podřídit. Ujednání bylo tedy zrušeno, a Hášímovci a synové Muttalibovi se bez zábran vrátili do svých domovů.

Smrt Abú Táliby a Chadídži

Rozmach islámu se zdál napříště zajištěn, a dvě události ho náhle zastavily. První byla smrt Abú Táliby, jeho neúnavného ochránce, ve věku více než osmdesáti let.

Už jsme viděli, že přes všechny sympatie k islámu Abú Tálib nikdy nepřistoupil k jeho vyznání. Když nadešly jeho poslední okamžiky, učinil Prorok poslední pokus, to když již Abú Tálib poradil všech přítomným, aby ve všem poslouchali Mohameda, protože ten je nemůže vést jinam než po cestách Dobra: „Ó můj strýci,“ řekl mu, „rada kterou dáváš jejich duším je dobrá rada, ale nechceš něco učinit pro tu tvou?“ – „Co by to mělo být?“ – „Prostě dosvědči, že není božstva kromě Boha!“ – „Ó synu mého bratra, vím, že máš pravdu, ale bál bych se, aby se neříkalo, že jsem tak učinil jen ze strachu, ve chvíli smrti; kdyby nebylo téhle obavy, pak mi věř, zachoval bych se podle tvé rady abych rozzářil tvé oči, v nichž čtu hloubku tvé oddanosti.“

Někteří autoři tvrdí že Abbás, když viděl pohybovat se jeho rty a k nim přiložil ucho, ohlásil Prorokovi: „Uklidni se, ó synu mého bratra; tvůj strýc právě pronesl slova, která jsi od něj chtěl.“ Ale ty nejvěrohodnější tradice zavrhují tuto verzi. Jaká je tedy pravda? To je u Boha!

Tři dny po této ztrátě s tak neblahými následky zažil Prorok další, a ještě bolestnější.

Chadídža, jeho obdivuhodná družka, která se mu oddala když byl chudý a která v něj věřila tehdy, když byl brán za samozvance. Chadídža, důvěrnice všech jeho nadějí, a něžná utěšovatelka všech jeho beznadějí, Chadídža, první muslimka a ona „Matka věřících,“ mu byla vyrvána Osudem ve věku šedesát pět let. (Nechť v ní Bůh najde zalíbení!)

Chadídža nad ním měla moc tak silnou a tak sladkou, že za jejího života jí nikdy nebyl nevěrný; nikdy, ačkoli byl tenkrát v plné síle mužného věku, nepomyslil na to, aby pojmul další manželky nebo souložnice, ačkoli mravy země mu to povolovaly a on byl žádaný ze všech stran. A nikdy po její smrti ji nezapomněl. Aiša která se později stala nejmilejší manželkou Mohameda zažívala, pro každodenní vzpomínání na zesnulou, tu nesžíravější žárlivost. Aiša vypráví: „Na žádnou ženu Prorokovu jsem nikdy nežárlila tak jako na Chadídžu, ač jsem ji nikdy neviděla, a ona zemřela dlouho před mým sňatkem. Ale Prorok o ní mluvil bez přestání, a když porazil berana, vždy z něj vyhradil velkou část pro přítelkyně Chadídžy.

Když jsem mu říkala: „Vypadá to, jak kdyby na světě nebyly jiné ženy než Chadídža“ tak se hned dal do vyjmenování jejích nesrovnatelných předností a řekl mi, že v Ráji bude mít dům z perel, kde nebude vyrušována žádným hlukem, ani žádnými domácími starostmi.“

Halá dcera Chuwajledova – sestra Chadídžy – jednou navštívila Posla Božího a tento, rozpoznávaje způsoby vyjadřování zesnulé byl tím natolik rozrušen, že zachvácena žárlivostí nedokázala jsem skrývat své špatné rozpoložení: „K čemu si pořád vyvoláváš vzpomínky na ty staré ženy Kurajšovny, s červenými dásněmi, bezzubé, s obličejem rozežraným věkem? Což ti Bůh výměnou za ně nedal lepší, než byly ony?“

Ale přes všechny scény, přes krásu a inteligenci Aiši a ostatních manželek, Prorok nepřestal před ně stavět Chadídžu kterou počítal mezi čtyři nejdokonalejší ženy, jaké kdy země nosila. Ty tři ostatní jsou: Ásia, žena faraóna, která zachránila Mojžíše; Marie, matka Ježíše; et Fátima-Zohra, jedna z dcer Mohameda a Chadídžy.

Cesta do Táifu

Schvácen svým dvojím smutkem a ohrožován nevěřícími – ti od smrti jeho vznešeného ochránce již dále netajili své úmysly – rozhodl se Prorok přenést svá kázání mimo Mekku. Pokud by se mu podařilo k sobě zlákat něco z arabského obyvatelstva z okolí, jejich příspěvek by značně zvýšil již úctyhodný počet přestoupivších Mekkánců, a vytvořil by stranu dostatečnou, aby se prosadila vůči jeho pomlouvačům.

Jeho první pokus směřoval k Táifu, malému městu nacházejícímu se ve vzdálenosti nějakých sedmdesáti dvou mílí na východ od Mekky, městu proslavenému vinnými hrozny, fíky, granátovými jablky, datlemi a růžemi v čarovných zahradách. Doprovázen Zajdem synem Harisovým přišel Prorok na hlavní prostranství, kde se konalo důležité shromáždění hodnostářů Thakífů. Posadil se k nim a předestřel jim důvody své cesty: své Božské poslání a nepřátelství jeho gumu.

Jeho slova již začala působit při jeho obvyklém půvabu na většinu přítomných, když tři bratři, kteří se počítali mezi nejvznešenější a mezi ty, jejichž slovo mělo u Thakífů největší váhu, jej prudce přerušili: „Ten člověk nejspíš roztrhl či ukradl závoj z Káby,“ vykřikl první, „a nyní, když musel zmiznout, vám povídá, že je Posel Boží!“ – „A to si Bůh nenašel nikolo jiného než tebe, koho by k nám poslal?,“ poškleboval se druhý. – „Při Bohu,“ řekl mu třetí, „tedy s tebou si nikdy nic nezačnu. Pokud jse opravdu Posel Boží, jak tvrdíš, pak jsi příliš vysoko, abych se mohl vyjadřovat k tvým slovům; a pokud jsi jenom samozvanec, pak se nehodí, abych se snižoval k tomu ti odpovědět.“

Tyto úvahy zlomily kouzlo a dav obrátil a vyjadřoval své nepřátelství potupným pokřikováním; tehdy Prorok pochopil, že nemůže ničeho očekávat od toho města, alespoň v tu chvíli, a zvedl se k odchodu.

Aby mu zabránili jakoukoli možnost opakovat svůj pokus, jeho odpůrci proti němu popudili nejhorší živly z obyvatelstva; seřazeni do dvou řad na obou stranách cesty po které musel projít, otroci a lidé bez přesvědčení už ho čekali a bavili se kamenováním jeho holých nohou. Když – vyčerpaný strádáním – se posadil doprostřed cesty, snaže se uchránit svá zkrvavená chodidla, kati ho vzali v podpaždí, zvedli ho a pokračovali v jejich barbarské zábavě. Marně se oddaný Zajd snažil jej chránit tím, že mu vytvořil štít svým tělem; sám Zajd byl také povalen kamenem, který ho zasáhl do obličeje. Klopýtaje, zvedaje se, vlekouce se uprostřed výsměchu, Mohamed a jeho druh se konečně dostali ke zdem jedné zahrady, za kterou nalezli útočiště, a padli vysíleni do stínu jednoho stromu, pokrytého popínavými výhonky révy.

„Ó Bože,“ vykřikl Prorok, „stěžuji si u Tebe na chabost mých sil a na neúspěch mého snažení v těchto lidí. Ó Ty! Nejslitovnější a Nejmilosrdnější, ty jsi Pánem slabých a ty jsi mým Pánem! Nemám naprosto nikoho jiného než Tebe, o koho se mohu opřít! Ale pokud jsi na mne nezanevřel kvůli mé neschopnosti nechat milovat a respektovat tvé slovo, veškeré zkoušky, kterým jsem podroben, jsou mi lhostejné.“

Bídníci se neodvážili vniknout při pronásledování svých obětí do zahrady; majitelé, lidé milosrdní, pohoršeni scénami jichž byly svědky, poručili Adásovi, svému zahradníkovi, natrhat vinných hroznů a přinést je, v košíku těm, kteří pro tu chvíli byli jejich hosty.

Když zanícení jejich údů, pokrytých pohmožděninami, byla utišena odpočinkem v tomto blahodárném stínu, a žízeň jejich hrdel utišena medovou šťávou ze slavného hroznového vína z Táifu, Prorok a jeho druh se zase vydali cestou do Mekky. Protože věděl, jaké přijetí může očekávat, rozhodl se Mohamed svěřit se ochraně nějaké mocné osobnosti a zastaviv se v jeskyni v Híra, poslal Zajda najít takového ochránce. Po dvou neúspěšných pokusech u Al-Achnáse a u Suhajla, kteří odmítli, Zajd vyhledal Mutíma syna Ádiho který poté, co souhlasil vzít na sebe tuto zodpovědnost, ozbrojil lidi ze svého domu a shromáždil je v prostoře Káby.

Přiveden Zajdem mohl tedy Mohamed, pod ochranou této malé armády, vykonat sedm rituálních okruhů dříve, než se navrátil do svého domova.

Noční cesta a nanebevstoupení

„Al-Isrá,“ čili Noční cesta, a „Al-Mirádž,“ neboli nanebevstoupení Proroka zadala příležitost k mnoha kontroverzím mezi doktory islámu. Jedni míní, že k této zázračné cestě reálně došlo, tedy tělesně, zatímco jiní kteří se opírají o tradice nejvýše autorizované (mezi nimi ty podle Aiši, oblíbené choti Proroka a dcery Abú Bakra) tvrdí, že pouze duše Mohameda vykonala tuto cestu, v níž pak třeba vidět jen pravdivé vidění jaká míval Prorok často, když spal.

Jedné noci, dvacáté sedmé v měsíci Rabi al-Awal anděl Gabriel, pověřený správou hvězd a Světla, přijal od Všemohoucího rozkaz zvýšit třpyt Měsíce o část třpytu slunce, a ten hvězdný o část třpytu měsíce, to aby noční obloha zářila jasem; poté sestoupit k spícímu Mohamedovi, pozvednout ho až k Němu přes sedm nebeských zón. Prorok vyprávěl: „Byl jsem ponořen do spánku, když se mi zjevil Gabriel, a přivedl mi Buráka, obvyklé jízdní zvíře Proroků. To zvíře se nepodobalo žádnému z pozemských zvířat; tělo měl o něco větší než osel, menší než mezek. Jeho róba byla bílá bělostí oslnivější než sníh; měl lidský obličej, ale neuměl mluvit; velká ptačí křídla mu sloužila, aby se zvedl do vzduchu a rozletěl se do prostoru; jeho hříva, jeho ocas, jeho perutě, jeho hruď byla protkána drahokamy z nejvzácnějších, které zářily jako tisíce hvězd.

Nasedl jsem jsem a mžiknutím oka, přenesl mne od Chrámu Al-Haram do chrámu Al-Aksa (tj. ze Svatého Chrámu v Mekce do vzdáleného Chrámu v Jeruzalému). Sestoupil jsem na zem a uvázal ho ke kruhu, k němuž ho uvazují Proroci. Přede mne předstoupil muž a nabídll mi pohár mléka a pohár vína; pil jsem mléko, odmítl víno; a Gabriel, který mne doprovázel – aniž by mne předešel a aniž by se nechal mnou předejít – mi to schválil: „Pokud bys dal přednost vínu před mlékem,“ řekl mi, „pak by tvůj lid dal přednost Klamu před Pravdou.“

Načež poté co navštívil chrám, Prorok vystoupil na „Sachrá,“ Chrámovou horu, (krytou nádhernou kopulí Omarovy mešity), která se sklonila k jeho poctě a umožnila mu znovu nasednout na Buraka. Pořád pod vedením svého nebeského Vůdce, pokračoval v cestě stoupaje napříč nebesy.

Nebudeme sledovat do všech detailů popisy tohoto Nanebevstoupení, neboli Márádž. Někteří autoři, zvláště perští v tom popustili otěže jejich představivosti, zatímco jiní – serióznější -, jako byl Ibn Hišám, Ibn Saad a Abú al-Fidá, se omezili na vyprávění krajně jednoduché. Zmiňme jenom setkání Mohameda s proroky jež mu předcházeli, Abrahamem, Mojžíšem a Ježíšem; poté jeho návštěvu v Ráji vyhrazeném věřícím, jehož zahrady zavoněly vůní na jeho počest, a Pekla vyhrazeného nevěřícím, jehož plameny se utlumily když procházel.

Poté co prošel sedmi zónami nebes, brzy zaslechl skřípání kalámů (per) zapisujících do „Knihy osudu,“ a díkůvzdání andělů velebících Nejvyššího. Konečně došel k (nebeskému stromu) „Sidrat al-muntaha“ neboli „Lotosu na konci“. V tomto místě ho Gabriel opustil se slovy: „Zde končí hranice poznání; zde se já musím zastavit. Ale ty, Princi mezi Posly, ó příteli pána světů, pokračuj ve svém slavném nanebevstoupení a postupuj ke světlu tvého osvícení.“

A Vyvolený dál procházel závoji jež pokrývají to, co je skryto, dokud nedospěl k závoji Jedinosti a neuviděl co je očím skryto, a rozumu nepřístupno. Jeho oči a jeho tělo nemohly vydržet třpyt tohoto představení, které jen oslepilo. Bůh proto otevřel oči jeho srdce, aby mu umožnil ponořit se do nekonečné nádhery.

Poté jej Bůh přiblížil ke svému trůnu „až na dostřel dvou šípů či ještě blíže byl“ (Korán, LIII, 9), a, poté co potvrdil že jeho vyvolil, aby donesl Dobrou zprávu Jeho služebníkům, stanovil na padesátku počet modliteb, které každý Věřící musí denně vyslat ke Stvořiteli, jako díky za Jeho dobrodiní.

Když Vyvolený klesal zpět, zase ho potkal Mojžíš a zeptal se ho: „Ó Proroku Boží, co ti poručil Náš Pán ohledně počtu modliteb, které mu mají adresovat tvoji stoupenci?“ – „Padesát modliteb během jednoho dne a noci.“ – „Ó ty nejlepší ze všech stvořených bytostí,“ řekl na to Mojžíš, „vrať se k našemu Pánu a popros ho, aby ulehčil to břímě příliš těžké při slabosti a lenivosti lidí.“ A Mohamed se navracel, a to poněkolikrát, před Pána Světů dokud u Něho nedocílil, že byl počet modliteb snížen na pouhých pět.

Toto podobenství, které posloužilo k definitivnímu stanovení počtu modliteb, mělo navíc tu výhodu že ukazovalo, že přepjatou zbožnost je nutno v Islámu pokládat za chybu. „Bůh přeje si vám ulehčit, vždyť člověk byl věru stvořen slabým.“ (Korán, IV, 32). K čemu je Všemohoucímu potřeba lidské modlitby? „My nežádáme od tebe žádnou obživu, vždyť my sami ti ji uštědřujeme.“ (Korán, XX, 132).

Ale Bůh seslal modlitbu Svým služebníkům jako to nejblahodárnější ze svých dobrodiní. Pětkrát denně, přináší jim ten nejúplnější oddech, totiž dokonalé přerušení myšlének které jimi zmítají ať už v přemíře radosti – ta by je mohla zavést k výstřelkům prostopášnosti – nebo přemíry smutku – ten by je mohl zavést do šílenství beznaděje. Konečně je nutí – očišťováními – myslet pětkrát denně na čistotu těla, současně s čistotou duší.

Poznámka překladatele: kdyby žil autor o pár desítek let později, snad by připomenul vedle uvolnění ducha i protáhnutí těla, určitě by ale nesouhlasil s formulací, kterou jsme četli v interní informaci českého ministerstva: „Muslimská modlitba: jedná se v podstatě o dynamické cvičení.“

Nazítří po vidění, Proroka zářícího radostí uviděl jeho smrtelný nepřítel, Abú Džahl, a ironicky vyslýchal: „Ó Mohamede, zdaliž pro nás zase nemáš jednu z těch tvých ohromujících historek kterými nás stále krmíš, kterou bys nám mohl dneska ráno povědět?“ – „Tos uhodl,“ odpověděl Prorok; „ mezi včerejším večerem a dnešním ránem vykonal jsem cestu do Jeruzaléma a vrátil se zpět.“ – „Pospěšte rychle sem, ó Kurajšovci! Pospěšte vyslechnout báječná dobrodružství Noční cesty vykonané Mohamedem!,“ volal Abú Džahl.

Dav se nakupil a Prorok podal vyprávění, které již známe. Většina posluchačů – přináležících ke klice modloslužebníků – napodobila svého šéfa a přijala to s tím nejobhroublejším veselím; jedni tleskali rukama, druzí se dlaněmi chytali za hlavu jako by se báli, že puknou; pokud jde o věřící, část váhala dodat víry vyprávění a jiní, zviklaní chováním obecenstva, se neodvážili veřejně projevit svou důvěru.

Využívaje toho zmatku Abú Džahl pospíšil k Abú Bakrovi, aby mu řekl: „Možná jsi ještě neslyšel o novém a výjimečném dobrodružství tvého Proroka? Jen si představ: on tvrdí, že této noci vykonal cestu ze „Svaté modlitebny“ v Mekce do „Vzdálené modlitebny“ v Jéruzalému, a vrátil se odtamtud zpět!“ A předem se těšil z rozpaků, které uvidí v tváři osoby před ním.

Ale v rozporu s tím co očekával, tento odpověděl zcela prostě: „Protože Mohamed dosvědčuje onu věc, je pravdivá a já tomu věřím. Kdyby tvrdil, že vystoupil až do sedmého nebe během hodiny a za stejnou dobu se zase vrátil, pořád bych jeho slovům věřil.“ Tato odpověď mu dala navrch vůči posměváčkovi – ten věru nevěděl co odpovědět – a přinesla Abú Bakrovi přízvisko „As-Siddík,“ to jest „Pravdivý svědek.“

Toto svědectví tak uznávané vrátilo odvahu Věrným a Abú Džahlovi, který se pokusil odvrátit mysli od důvěřivosti ve víře, se podařilo je ve víře posilnit. Toužíce přistihnout Prorok při jasném podvodu, vyptával se ho na modlitebnu v Jeruzalémě a žádal od něj, aby ji popsal. Ale k jeho největším rozpakům, Mohamed – a bylo známo, že nikdy neviděl Jeruzalém kromě svého nočního vidění – popsal všechna jeho zvláštnosti přesně, což potvrdili ti z přihlížejících, kteří tu cestu vykonali.

Rovněž věřící posílení ve své víře pospíšili odít se do pěti „obleků čistoty“ to jest vykonat oněch pět modliteb, které jim Prorok přinesl z Nebes.

Obrácení šesti obyvatel Jathribu

(Rok 620 podle křesťanského kalendáře)

Ke konci onoho roku, Osmán syn Affána a jeho žena Rukaja se navrátili z Etiopie s dalšími emigranty z nichž jeden, Sokrán, zemřel při příjezdu. Prorok se oženil s vdovou, Sawdou dcerou Zamovou, a tak odměnil horlivost této muslimky od první hodiny, která tak odhodlaně snášela zkoušky perzekuce a exilu.

Podobně ve snaze projevit uznání za neochvějnou oddanost Abú Bakra Pravdivého, a připoutat si ho ještě úžeji svazkem, oženil se ve stejné době s jeho dcerou Aišou, ač ta měla sotva deset let; ovšemže s touto poslední mohlo být manželství naplněno než za několik let, dokonce až po Hidžre, v Medíně.

Přes energické dosvědčení Abú Bakra a přes posilující účinek, jež mělo na horlivost Věřících pět předepsaných modliteb, vyprávění o Nočním nanebevzetí nepřineslo Islámu než malý prospěch; spíše poskytlo jeho nepřátelům příležitost k polovičnímu vítězství, neboť jim umožnilo zdvojnásobit posměšky a pronásledování.

Pro každého jiného než pro Mohameda by se situace zdála beznadějná; on ale neznal malomyslnost; věděl, že Všemocný neopustí nikdy svého apoštola, kterému zjevil tyto verše: „Rci: Utíkám se v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého, jenž našeptává do hrudi lidí, ať již je z džinů, či z lidí!“ (Korán, CXIV, 1, 6).

nicméně odloživ na později obrácení obyvatel Mekky, obrátil Prorok své úsilí k obrácení Arabů jež z města nepocházeli, a byli houfně přitahováni obřady poutě okolo Káby. Během trhů jež se konaly při té příležitosti, obíhal – neúnavný – od skupiny ke skupině. Ale neméně neúnavně se mu pověsil na paty jeho strýc Abú Lahab, a jakmile kolem něho viděl tvořit se hlouček: „Neposlouchejte toho muže,“ křičel na posluchače, „ten nechce nic jiného než obrat vaše duše o uctívání Láty a Uzzy, aby vás podvedl svým nesmyslným učením co tvrdí, že prý má poslání hlásat.“

A tahle slova vyvolala nedůvěru Arabů a ti se vzdalovali Mohameda s poznámkami tohoto ražení: „Tví spoluobčané tě znají lépe než my; tak přesvědči nejprve je!“ Či zase: „Pokud ti Bůh dopřeje zvítězit, pak ten úspěch nebude pro nás, ale pro tvůj gum; tak ze spolčení s tebou pro nás nekouká žádný prospěch.“

Tohle špatné přijetí Prorok nijak nezbrzdilo, a nepřišla do Mekky žádná významná osoba, aby k ní hned nepospíšil. Jednoho dne na výšině Akaba (Akabah) narazil na skupinu šesti nových příchozích, a se svou obvyklou ochotou se jich zeptal: „Vy jste kdo, ó páni?“ – „My jsme Chazradžové.“ – „Nejste vy páni Židů, kteří sídlí v Jathribu ?“ – „Jsme skutečně jejich pány.“ – „Neposadili byste se na chvíli v tomhle místě, zatímco s vámi budu chvilku hovořit?“ – „S radostí.“

Tak se posadili vedle něho, a on je vyzval k islámu tím, že jim recitoval verše Koránu. Okouzleni jeho výmluvností a novostí jeho slov, poslouchali ho ti Chazradžové pozorně a jali se přemýšlet.

Židé, kteří obývali jejich zemi a které podrobili pod své jařmo, byli lidé oddaní znalosti Svatých Knih. A tak pokaždé, když došlo mezi nimi a jejich pány ke sporu, mumlali: „Příchod proroka je očekáván, jeho hodina nastala; budeme ho následovat a díky jeho podpoře dobudeme nad vámi vítězství a my se staneme vašimi pány a zas my budeme na řadě.“ Proto tedy zatímco Mohamed mluvil domlouvali se navzájem pohledy a dospěli k závěru: „Tak tohle je jasně ten Prorok, kterým nám Židé vyhrožují; tak se od nich u něj nenechme předběhnout.“

Proto tedy odpověděli na jeho výzvu, a řekli mu: „Naše zem je zpustošená ustavičnými válkami mezi námi a našimi arabskými bratry, Ausy (Awsy); půjdeme za nimi a přizveme je k tvému Dílu a k tvému Náboženství. A pokud nás Bůh smíří a spojí tvojím prostřednictvím, nebude v celé Arábii člověka tak mocného, jakým se ty staneš.“

Dvojí slib v Akabě

(Rok 621 podle křesťanského kalendáře)

Tak jak slíbili, noví konvertité kolem sebe šířili učení Mohameda a následujícího roku dvanáct Muslimů z Jathribu, z toho deset z kmene Chazradžů a dva z kmene Ausů, přišli do Mekky kvůli svátku Mawsam. Potkali se s Prorokem na Akabě a slíbili mu poslušnost. Aby dokončil jejich náboženské vzdělání a získával nové stoupence, Mohamed pověřil Musaba syna Umajrova – jednoho ze svých nejzasvěcenějších stoupenců – aby odjel s nimi.

V Jathribu se islám nesetkával s potížemi, které bránily jeho rozmachu v Mekce, kde poškozoval zájmy podnikání s modlami. Musab tak shledal své poslání podivuhodně snadné, a „trvalý zázrak“ súr Koránu jež přednášel, vykonal svůj účinek s ohromující rychlostí. Podoben blahodárné vlně, jež v několika okamžicích zalila všechna místa v krajině zpustošené suchem a přinesla do ní život a zeleň, islám rozšířil svopu blahodárnou rosu do všech čtvrtí města, uklidnil různice a nechal v srdcích obyvatel vyklíčit ctnosti, nezbytné k jeho vítězství.

Brzy nebyla jediná rodina Ausů nebo Chazradžů, ve které by nebylo několik Věřících. Musab – mohl být věru pyšný na výsledek svého poslání – vrátil se do Mekky, aby podal počet Mohamedovi. A když přišel čas pouti, třiasedmdesát muslimů a dvě muslimky se připojilo ke karavaně jejich spoluobčanů, kteří ještě byli modloslužebníky. Plni horlivosti dohodli si s Prorokem schůzku na Akabě na noc předcházející druhý den tašríku, aby mu nabídli bezpečné útočiště v jejich městě, jemu i jeho stoupencům.

Jeden z poutníků, Kába syn Málika, vyprávěl: „Rozhodli jsme se zachovávat to nejhlubší tajemství vůči našim spoluobčanům modloslužebníkům s nimiž jsme spali, dokud neuplynula první třetina noci.

Poté jsme odcházeli, jeden po druhém – tajně – a směřovali jsme opatrnými kroky a nehlučně k jedné úžlabině mezi svahy Akaby a tam jsme se shromáždili, abychom vyčkali Proroka – ten brzy přišel, doprovázen svým strýcem Abbásem synem Abdalmuttaliba.

Abbás ještě neopustil uctívání podle svých předků, ale měl pro svého synovce vřelou náklonost, a, řídě se příkladem svého bratra Abú Táliby, snažil se ho uchránit od jakéhokoli neštěstí. Když byl zasvěcen do plánů lidí v Jathribu trval na tom, že se osobně přesvědčí, nakolik může Mohamed spoléhat na jejich návrhy, a promluvil jako první těmito slovy: „Ó shromáždění Chazradžů a Ausů, syn mého bratra jak víte má mezi námi vysoké postavení a i když nesdílíme jeho ideje, chránili jsme ho proti jeho spoluobčanům; je tedy v našem gumu ctěn a v bezpečí. Nicméně se v tuto hodinu přiklání na vaši stranu a chce se usadit mezi vámi. Rozmýšlejte: pokud jste rozhodnuti dostát vašim slibům a chránit ho proti všemu co by se mu mohlo přihodit, pak to bude moc dobře. Ale pokud máte obavy, že budete jednoho dne nuceni jej opustit a vydat ho, pak by bylo lépe to přiznat hned teď, a stáhnout vaše návrhy a ponechat ho v jeho gumu.“

Aniž bychom zaváhali, odpověděli jsme Abbásovi: „Tys slyšel co nabízíme; v nás můžeš mít naprostou důvěru.“ Poté jsme se obrátili k Mohamedovi: „Promluv, ó Proroku, čeho si od nás žádáš, pro tvého Pána a pro tebe samotného?“

Poté, co přednesl několik súr a připomenul základní principy islámu, Prorok dodal: „Přísahejte mi, že se budete bít na ochranu mou i mých stoupenců, jako byste se bili na ochranu vašich žen a vašich dětí.“

Ve společném nadšení jsme to odpřísáhli: „U Boha! Jsme děti války, a pokud jde o výrobu zbraní, té nás naši otcové naučili!“ – Ó Proroku,“ upozornil Abú al-Haíthám, „mezi námi a Židy z Jathribu je uzavřena dohoda, a abychom podpořili tvou věc budeme možná nuceni ji zrušit. Jaká pak bude naše situace v naší zemi pokud až zvítězíš naším přičiněním, navrátíš se ke svému gumu?“

Prorok se usmál a protestoval: „Jen nemějte žádné obavy; vaše krev se stala mou krví, vaše čest, mou ctí! Ten který vám způsobí křivdu, způsobí křivdu mně; budu bojovat proti tomu, s kým vy budete bojovat a budu hájit toho, koho vy budete hájit: vy jste moji a já jsem jedním z vás! A nyní mezi sebou vyberte dvanáct Neguibů, kteří vás povedou.“

Poté co jsme se poradili, vybrali jsme devět Chazradžů a tři Ausy, a jakmile jsme mu je představili, on jim řekl: „Budete mými zmocněnci u vašich gumů, jako byli apoštolové Ježíše, syna Mariina, u jejich.“

Neguibové se k tomu zavázali; ale ve chvíli, kdy měl být prosloven slavnostní slib, Ibn Obajd se zvedl a řekl: „Ó Shromáždění Chazradžů a Ausů, dobře jste uvážili následky ujednání, které chcete uzavřít s tímto mužem? Přísahejte, že proň povedete válku s muži bílými, muži hnědými, muži černými. Ale pokud později, při pohledu na vydrancovaný majetek, zmasakrované vznešené mezi vámi, ho opustíte, bude to pro vás hanba, na tomto světě i na onom!“ – „Jsme předem smířeni se ztrátou našich věcí a smrtí předních mezi námi, pokud toto je užitečné pro věc islámů,“ odpověděli jsme bez nejmenšího zaváhání, ale, zeptali jsme se proroka, co za to dostaneme? Odpověděl:: „Ráj.“

„Ti kdož vytrvalí jsou ve své touze spatřit tvář Pána svého (až k němu budou povoláni), modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, tajně i veřejně rozdávají a zlé dobrým odhánějí – pro ty uchystán je příbytek konečný! – zahrady Edenu. A vejdou do nich oni i ti z otců, manželek a potomků jejich, kdož zbožní byli. A andělé budou přicházet jimv ústrety u všech dveří – zdravíce: „Mír s Vámi za to, že trpěliví jste byli!“ A jak překrásný bude příbytek konečný!

„Pro ně jsou připraveny zahrady, pod nimiž řeky tekou. A kdykoliv se jim za odměnu dostane z nich ovoce, tu řeknou: „Toto je jako to, co nám již dříve bylo uštědřeno,“ avšak dostalo se jim jen něco podobného.“

Tam budou i dívky velkých očí černých, jež srovnat lze s perlami střeženými… – A neuslyší tam plané tlachání ani k hříchu svádění.

A vyjmeme z hrudí jejich nenávist veškerou… a budou říkat: „Chvála Bohu, jenž nás sem uvedl… !

a dá vám i jiné, jež budete milovat: vítěznou pomoc od Boha a blízké vítězství… – Vy kjeří věříte! Buďte pomocníky Božími! (to jest jeho pomocníky, jeho vojáky)“ (Korán, XIII, 22, 24, II. 23, LVI, 22, 24. VII, 41. LXI, 13, 14.)

Když slyšeli one slib neporovnatelné blaženosti Ráje, vykreslený ovšem symboly, jež jsou v dosahu vnímání chabého lidského mozku, věřící ucítili jak jejich srdce prostupuje naděje a řekli Prorokovi: „Natáhni ruku.“ Mohamed naháhl ruku široce otevřenou, dlaní k nebi, a Asad syn Zoráry přišel do ní udeřit svou pravicí; poté, po něm, Abú Al-Haíthám, Al-Bara a tak postupně všichni poutníci z Jathribu, kteří od onoho dne přijali jméno „Ansárové.“

Pak jsme se hotovili vrátit se potajmu do našeho tábora, srdce naplněná radostí a nadějí, když, v tichu noci, na vrchu Akaby, zazněl hlas tak pronikavý, že jsem podobný nikdy neslyšel: „Ó shromáždění Kurajšovců, mějte se dobře na pozoru,“ řval, „synové Chazradžů a Ausů přísahali, že vás přemohou!“

Chvěli jsme se, ale Prorok nás upokojil, protože nám řekl: „Tak tenhle hlas je hlasem zlého ducha Akaby, je to hlas Satana, nepřítele Boha, a nebyl slyšen žádným z vašich protivníků.“ Navrátili jsme se do našich táborů, kde jsme nalezli naše spoluobčany pohroužené do hlubokého spánku, a nemající žádné tušení o tom, co se stalo.

Nicméně nazítří, po našem probuzení, uviděli jsme přicházet deputaci vznešených Kurajšovců, kteří byli upozornění – ať už hlasem Satana, nebo hlášením zvědů kteří se pověsili na kroky Proroka – a ti nám řekli: „Ó shromáždění Chazradžů a Ausů, doneslo se nám, že jste k sobě zlákali jednoho z našich, Mohameda syna Abdulláhova, a že jste si s ním slibovali, že nás porazíte.“

Ale modloslužebníci z našeho gumu, kteří nic nevěděli o událostech té noci přísahali v očividné dobré víře že to je mýlka: „Taková věc je nepředstavitelná,“ vykřikl jeden z jejich vůdců, Abú Slul, „můj gum by věc přede mnou neutajil, a já o tom nevím.“

Kurajšovci odešli poněkud uspokojeni, ale když potkali, o kus dál beduíny, kteří byli svědky neobvyklého shromáždění v úžlabině Akaba, a ti se s nimi podělili o svá podezření, vrátili se v plném spěchu do tábora Chazradžů a Ausů přesvědčeni o jejich zradě. Ale ti už zrušili tábor a nacházeli se už mimo jejich dosah.

Spiknutí proti Prorokovi

Prorok měl napříště zajištěné útočiště ve městě Jathrib a všem svým přívržencům vydal rozkaz se tam uchýlit.

Modloslužebníci, kteří nemohli hledět bez obav na svazek jejich obětí s městem, které bylo soupeřem toho jejich, používali ty nejnásilnější prostředky aby svazek narušovali, a tak jen po jednom či po malých skupinkách a postupně mohli Věřící dosáhnout toho útočiště. A přijali od té doby jméno „Muhádžirové“, neboli vyhnanci.

Pokud se týká Proroka, na kterého doléhaly všechny obavy o jejich osud, ten zůstal v Mekce ve společnosti pouze Alího a Abú Bakra. Ti si byli vědomi nebezpečí kterému se všichni vystavují, ale přes zapřísáhání Abú Bakra on chtěl ještě vyvinout poslední úsilí před tím, než opustí rodné město a obrátí se k síle. Doufal vyrvat modloslužbě ještě několik ze svých krajanů, nyní když jim mohl nabídnout útočiště; a konečně nechtěl opustit své místo, dokud mu to nepovolí jeho Pán.

Emigrace věřících dovedla k vrcholu jak hněv, tak znepokojení modloslužebných Kurajšovců, a ti se rozhodli pokusit se o rozhodující úder.

Shromáždili se v „Dár an-Nadwa“ čili „Poradním domě,“ který byl vybudován jejich předkem Kuasaílem synem Kilábovým. V tomto „Dár an-Nadwa“ se konala všechna významná jednání a zúčastnit se jich mohli pouze potomci Kuasaíla staří čtyřicet a více let.

Ve chvíli, kdy se představitelé jednotlivých částí Kurajšovců chystali tam vejíti stařec pyšného vzezření, ve vlně oblečený, objevil se u vstupu; ptali se ho kdo je a co chce: „Jsem jedním ze šejchů z Nadžránu,“ odpověděl jim; „přilákán vašemi vybranými způsoby a líbezností vašich oblíbených parfémů, jsem žádostiv naslouchat vašim projevům. Pokud mi prokážete tu čest a připustíte mne do vašeho vznešeného shromáždění, snad by vám mohl být k něčemu dobrý i můj názor.“

Obyvatelé Nadžránu byli příliš daleko, než aby mohli být podezíráni, že se spolčili s Mohamedem, a tak Rada starších neviděla žádnou překážku, proč bránit přítomnosti toho vznešeného cizince, který za nimi vklouzl do poradního sálu. Hned začala rozprava ve Vysokém shromáždění: „Víme všichni,“ říkali jedni druhým, „co za intriky provádí ten člověk (Mohamed), a jaké nebezpečí představují pro naši vlast. Poraďme se jak tomu čelit, ať každý z nás svobodně pronese svůj názor.“

Jako první, učinil návrh Abú al-Bochtári: „Vsaďme našeho nepřítele do kobky, a pak ho spoutejme a zavřeme dveře, dokud nezemře.“ – „Tohle mínění by pro vás mělo ty nejsmutnější následky,“ namítl šejch z Nadžránu, „pokud se mu podřídíte; zpráva o vašem činění se dostane přes dveře vězení, a dostane se až k druhům Mohameda kteří, o tom nemusíte pochybovat, se na vás vrhnou aby ho osvodili; a díky podpoře muslimů z Jathribu, stanou se vítězi… Zkusme jiný názor.“

Aswad syn Rabiův se zvedl a řekl: „Dobrá! Vylučme Mohameda z našich řad a vypovězme ho z naší země. Jak bude pryč může nám být jedno, kam se uchýlí a co se s ním stane. My od něj budeme mít pokoj.“ – „To je krásná rada!“ vykřikl šejch z Nadžránu; „cožpak zapomínáte na krásu jazyka vašeho protivníka, půvab jeho dikce a sílu jeho argumentů? Jen co se usadí mezi okolními arabskými kmeny, svede je svou výřečností, zavede je do svých kolejí, vrátí se s nimi, aby vás podřídil své vůli! Hledejte proti němu nějaký rozumný plán.“

Tehdy se zvedl Abú Džahl, byla řada na něm: „U našich bohů,“ řekl, „mám pro vás návrh který, o tom jsem přesvědčen, vám poskytne plné uspokojení.“ – „Mluv! O co jde?,“ volali přítomní. – „Tady je ten plán: vybereme si z každého klanu našeho kmene jednoho válečníka, mladého, zdatného, z příslušníků rodin velice vznešených a vysoce vážených, a předejme mu meč dobře nabroušený. Tito mladí válečníci se vrhnou na Mohameda všichni najednou, aby udeřili ve stejnou chvíli. Když to uděláme takhle, pak zodpovědnost za jeho prolitou krev bude rozdělena mezi všechny klany kmene k nimž přináleží vrahové, a Abdalmanáfci, jeho příbuzní, kteří nemohou vyhlásit válku všem rodinám našeho kmene, budou nuceni spokojit se s „días“ (cenou krve) a tu jim jistě přiznáme.“ – „Tomu říkám inteligentní řeč!“ vykřikl šejch z Nadžránu, což ovšem nebyl nikdo jiný než Satan maskovaný do lidské podoby; „mimo rady tohoto člověka, pro vás není jiné spásy.“

Proradná rada sklidila jednomyslný souhlas shromáždění a nevěřící se již cítili zbaveni jejich nepřítele; ale nepočítali s vůlí Všemohoucího. Anděl Gabriel – jím seslaný – varoval Proroka před spiknutím namířeném proti jeho žití, a přinesl mu příkaz že nyní je řada na něm, aby emigroval, a dal mu následující doporučení: „Neusínej této noci na svém obvyklém loži.“

Mohamed měl ve svém domě několik věcí svěřených mu do úschovy nevěřícími, a nezdálo se mu odejet a navrátit je majitelům. Pověřil touto péčí věrného Alího, poté co mu sdělil, co se právě dozvěděl, a řekl mu: „Spi na mém místě, na mém obvyklém loži, a zahal se do mého zeleného pláště z Hadramáwtu, který je zde; a ničeho se neboj; od našich nepřátel ti nebude nijak ublíženo.“

Když uběhla první třetina noci spiklenci, a byl mezi nimi i Abú Džahl – ten přišel, aby povzbudil jejich horlivost – zaujali léčku za dveřmi domu, aby zabránili Mohamedovi uniknout. Nechtěli ten zločin vykonat v temnotě, protože pak by někteří mohli zapřít svou účast; raději tedy čekali na svítání, aby bylo vidět a aby na tom každý z nich měl stejnou účast. Ale ten kdo nikdy nespí, bděl nad svým Prorokem obklopeným nepřáteli.

„A vložili jsme na šíje jejich řetězy až k bradám sahající, takže hlavy zvednuty mají; a před ně i za ně jsme přehradu umístili a přikryli jsme je, takže nevidí.“ (Korán, XXXVI, 7.)

Věříc v ochranu svého Pána, Mohamed klidně vyšel ze svého příbytku, sebral hlínu z níž špetku hodil na hlavu každého ze spříseženců, a vzdálil se. Oči nevěřících, pod jejich očními víčky ztěžklými čekánám a pod rouškou spánku kterou je Bůh přikryl, neviděly ničeho.

Najednou se tam objevil jakýsi chodec a ptal se jich: „Co že tu takhle číháte?“ – „Na Mohameda číháme.“ – „Jeho Bůh ho zachránil a s vámi si zahrál, zrovna právě před vámi vyšel a když pokryl hlavy vaše prachem, pryč odešel.“

Rázem vyskočili, každý rychle sáhl rukou na hlavu a když ji stáhl ušpiněnou prachem, byl dost překvapený. Ale ježto viděli, přes škvíry ve dveřích, Alího jak spí na místě a v plášti Prorokově, nevěřící se upokojili a zase obnovili střežení až do příchodu dne.

Pak, společným náporem, vyrazili dveře a s nahými šavlemi se hrnuli na Alího. Ten se před nimi vztyčil; oni ho poznali a vykřikli: „Cože? Tos ty, ó Alí? Kde je tvůj kumpán?“ – „To nevím.“

V prvním pobouření že byli takto podvedeni, chopili se Alího a uvěznili ho v Chrámu; ale brzy si uvědomili, že by bylo chybou mstít se na synovi Abú Táliby, a navrátili mu svobodu.

KAPITOLA PÁTÁ

Hirdža, neboli emigrace Proroka do Medíny

Ve chvíli, kdy Muslimové emigrovali do Jathribu, Abú Bakr žádal od Proroka souhlas připojit se k nim, ale dostal tuto odpověď: „Jen nespěchej; snad ti Bůh dá na cestu druha, který ti bude milejší.“

S nadějí, že tím společníkem na cestě bude Prorok sám, koupil dvě rychlé velbloudice a ty zavřel na dvoře svého domu, hojně je krmil a udržoval je připraveny pro cesta. Aiša vyprávěla: „Prorok nevynechal dne, aby nepřišel k mému otci, ať už ráno nebo večer, najednou však přišel v neobvyklou hodinu; Abú Bakr pochopil, že to muselo být z příčiny velice vážné, a odsunul se, aby mu udělal místo na své lavici. Prorok, poté co usedl, mu řekl: „Bůh mi dovoluje opustit Mekku, opustit můj gum, a rovněž emigrovat.“ Abú Bakr se ho zeptal prosebným tónem: „V mé společnosti, ó Proroku, v mé společnosti?“ – „Ano, v tvé společnosti.“ Po této odpovědi z očí mého otce vytryskly slzy radosti, jaké jsem nikdy neviděla téci, a on ho seznámil se svými přípravami a opatřeními ohledně cesty.“

Velbloudice – v dokonalém stavu – byly předány Ibn Arkatovi, v něhož měl Abú Bakr plnou důvěru, ač to byl nevěřící. Ibn Arkat je měl odvést na pastvu a poté je zavést, o tři dny později, na místo srazu, to bylo domluveno před jednou jeskyní v hoře Thawr, při cestě co vede k moři. Sloužil jim pak za průvodce až do Jathribu. Malou brankou, jež se otevírala za domem oba uprchlíci tajne vyšli, šlapaje po špičkách, a namířili k jeskyni ve Thawr. Bosé nohy Proroka se brzy zakrvavěly, rozřezány ostrými kameny zbrázněných svahů; Abú Bakr, zoufalý vida prýštit krev Vyvolence Božího vzal jej nakonec na záda, a poté jej složil před jeskyni, do níž vstoupil jako první. Prozkoumal všechny kouty a přesvědčil se, že neslouží za útulek ani šelmám, ani hadům; vybral z ní kameny, které přepravil ve svém plášti, aby je pak vrhl ze stráně; cáry ze svého oděvu ucpal všechny díry, v nichž by se mohli skývat škorpióni a ostatní jednovatý hmyz. Poté dovolil vejít Mohamedovi a ten usnul, hlavu opřenou o stehno svého druha.

Ale v písku pokrývajícím zem v jeskyni se skryla zmije, která takto unikla ostražitým pohledům Abú Bakra. Bezděčným pohybem položil oddaný stoupenec nohu na hada a ten se rozzuřen se sykotem obrátil, a zabořil své jedové zuby do jeho paty. Bolest to byla nesmírná; ale v obavě, aby neprobudil Proroka který na něm spočíval, Abú Bakr neučinil žádný pohyb a raději ani nenaříkal.

Nicméně jed se zlovolně šířil jeho žilami, a intenzita utrpení způsobila, že mu vytryskly slzy, z nichž několik horkých kapek spadlo na tvář Mohameda. Náhle probuzen, zeptal se ho Prorok: „Co ti je, můj upřímný příteli?“ – „Nějaká zmije mne uštkla.“

Radost z obětování, které Abú Bakr učinil svou osobou, hřála v jeho srdci a zvítězila nad záludností jedu, který začala zmrazovat jeho údy, ovšem také Prorok potřel otrávenou ránu trochu svých slin a bolest a otok brzy zmizely.

Kurajšovci, pobláznění emigrací Mohameda a Abú Bakra, rozeslali veřejné vyvolávače, jednoho tam a druhého jinam po celé Mekce a uložili jim vyhlásit odměnu jednoho sta velbloudic tomu, kdo dostihne uprchlíky; a ti nejobratnější stopaři se vrhli všemi směry.

Abú Džahl běžel k domovu Abú Bakra a prudce zabušil na dveře; vyšla z nich Asmá, sestra Aiši. „Kde je tvůj otec?,“ řekl jí. Ona odpověděla: „Při Bohu, to nevím.“ Zvedl na ní ruku a fouknul ji takovou, že jí utrhl jednu z jejích náušnic; poté se připojil ke skupině mladých mužů, kteří sledovali stopu k hoře Thawr.

Sotva se Apoštol uschoval v jeskyni na rozkaz Boha keř o velikosti muže, který nese jméno „Umm al-Ghiláne,“ a rostl nedaleko se přemístil tak, aby skryl její vchod. Poté poslal pavouka, aby utkal svou síť mezi větvemi keře a prohlubeninami sluje, a rovněž párek divokých holubů, kteří vytvořili své hnízdo a snesli doň vejce v úzkém vstupním průchodu.

V tu chvíli se vyrojili ze všech stran pronásledovatelé, nabuzení lákadlem odměny; ale zastavila je křehká hradba, kterou vytvořil ten neskrovnější mezi hmyzem, a kterou by pobořil nejmenší závan větříku.

„Tak v téhle sluji nemáme co dělat,“ prohlásil jeden z nevěřících, Umajja syn Chalafy, ve chvíli kdy se chtěli proniknout dovnitř; „koukejte na tu pavoučí síť; ta tu byla bezpochyby už pře narozením toho koho pronásledujeme; jak by se mohl Mohamed, aniž by ji poškodil, dostat do téhle jeskyně? A co tahle holubí vejce, ta by nerozšlápl?“

Všichni se připojili k tomu mínění a vzdali se hledání, které se jim zdálo zbytečné. Jediný Abú Džahl měl pocit, že je na správné stopě, a řekl: „Já ale stejně cítím, že náš nepřítel není daleko a že se na nás dívá; ale uhranutí poblouznilo naše vidění!“ A všichni se vzdálili aniž by pomysleli hledat na zemi zjevné stopy, které nohy uprchlíků zanechaly na tom místě.

Během této scény se Abú Bakr třásl, ne snad že jeho dny jsou sečteny, ale kvůli svému druhovi, kterému řekl: „Má smrt by nebyla než smrtí jednoho muže, zatímco tvá by byla smrtí všech tvých stoupenců!“

V tom úkrytu zůstali po dobu tří dní a tří nocí; Abdulláh, syn Abú Bakra, trávil dny mezi nevěřícími Mekkánci a večer přicházel sdělit zprávy, které shromáždil. Jeden z pastevců Abú Bakra, Ibn Fohira, vodíval pást svá stáda se stády Kurajšovců. Když pak nadešla noc, vodil je před jeskyni, a takto uprchlíkům přinášel ovčí mléko a maso; nazítří stáda odháněl a nechal je přejít přes stopy Abdulláha tak, aby je smazal.

Třetí den ostražitost Kurajšovců už poněkud polevila, Ibn Arkat přišel na schůzku přesně, a přivedl obě velbloudice Abú Bakra a třetí, která patřila jemu. Asmá zase přinesla vaky se zásobami. Všechny přípravy byly tedy dokončeny, Abú Bakr strčil do nejlepší velbloudice a nechal ji pokleknout před Prorokem, kterému řekl, aby nasedl: „Nemohu nasednout na velbloudici, která mi nepatří,“ odpověděl Mohamed. – „Ale, při mém otci a u mé matce, ona je tvoje, já ti ji dávám.“ – „To nemohu přijmout; řekni mi, kolik jsi za ni zaplatil; koupím ji od tebe za stejnou cenu.“

Když byl obchod uzavřen, Prorok na velbloudici nasedl; Abú Bakr sedl obkročmo na tu druhou a na zadek posadil Ibn Fohiru, svého věrného služebníka. Konečně Ibn Arkat nasedl na tu svou a vedl malou karavanu po západní cestě do Jathribu, cestou jež místy vede po břehu mořském.

Mrzutá příhoda Suraky

Suraka syn Málika vyprávěl: „Vmísil jsem se do skupiny Mekkánců, kteří se bavili o posledních událostech a o odměně, vypsané na dopadení Mohameda, a jeden nomád, který přicházel z Badíje, vyprávěl: „Na cestě co vede k moři jsem potkal malou karavanu, složenou ze tří velbloudic, a mezi těmi co na nich jeli se mi zdálo, že poznávám Mohameda a jeho společníky.“

Hned jsem mu dával očima znamení, aby mlčel, a řekl jsem velice hlasitě a lhostejně: „Ale to se mýlíš; lidi co jsi potkal byli beduíni co jsem poslal hledat velbloudy, kteří jsou mí a kteří se mi zatoulali.“

Zůstal jsem ještě chvíli v tom shluku, pak jsem se vrátil do domu; poručil jsem své služebné, aby odvedla mého koně do odlehlého kouta údolí, a jednomu z mých otroků, černochovi, ale zázračně silnému a nezkrotně odvážnému, aby zavedl na stejné místo jednoho z mých velbloudů, a počkal tam na mne. Vyšel jsem dvířky skrytými za mým domem, pěkně přikrčený, v ruce jsem měl moje kopí, pěkně nízko, železným hrotem k zemi země, aby od slunečních paprsků nevrhal odlesky. Všechna tato opatření jsem udělal proto, abych nevzbudil pozornost takových co by sesvedeni nabízenou odměnou, mohli vydat za mnou a donutit mne pak abych se s nimi rozdělil, pokud budu mít úspěch.

Když jsem se dostal na místo schůzky, vyskočil jsem na velblouda, poté, následován otrokem který běžel a držel mého koně za uzdu, jsem se vydal co nejrychleji po stopě uprchlíků. Když jsem měl pocit, že už jsem se dost přiblížil nasedl jsem na svého koně, velblouda jsem zanechal rukou mého otroka, s příkazem aby si pospíšil mne dohonit.

Můj kůň byl úplně čerstvý, protože na něm nikdo nejel; byl znám pro svou rychlost, a já ho pobídl do cvalu. Jenže za několik chvil se zarazil, skácel se, nozdry na zemi, funěl a chvěl se; tož jsem byl v rozpacích a, pod vlivem tohoto mrzutého znamení vytáhl jsem z mého toulce „azlám“ (věštecké šipky), abych věštil osud. Osud se ukázal nepříznivým; leč prémie vybudila mou chtivost, tak jsem od svého záměru neupustil a pokračoval jsem v pronásledování.

Brzy jsem uviděl uprchlíky; popohnal jsem své jízdní zvíře a přiblížil jsem se k nim natolik, že jsem slyšel hlas Proroka přednášet Korán; ale – k mému velkému úžasu – hluk cvalu mého koně ho ani v nejmenším neznepokojil; ani se neráčil obrátit. Naproti tomu, Abú Bakr se stále díval dozadu, zachvácen tou nejživější úzkostí.

Ještě trochu úsilí, a už budu u nich; ale najednou můj kůň zapadl nohama do země až po kolena, ač terén se v těch místech jevil tvrdý, a vymrštil mne do daleka přes koňskou šíji. Zvedl jsem se, podrážděný, nadával jsem mu a bil ho, abych ho zas dostal na nohy, ale marně; jeho úsilí, jak se zmítal, nemělo jiného účinku, než že se zabořil ještě hlouběji, až po břicho, zatímco smršť písku, podobná sloupu kouře, se zvedla z místa kde uvízl; byl jsem jat náhlou hrůzou.

Chtěl jsem znovu věštit osud šipkami; byl ještě zřetelněji nepříznivý. A tak, nemaje pochyb, že mě čeká velké neštěstí jako trest za mé záměry, vykřikl jsem: „Ó Mohamede, já tě prosím o milost; výměnou ti povím o novinkách, které ti mohou pomoci, a odvrátím od tebe ty kdož jsou za mnou; ale modli se k tvému Bohu, ať uvolní mé jízdní zvíře.“

Mohamed zvedl ruce, a řekl: „Ó Bože! Pokud je Suraka upřímný, uvolni jeho jízdní zvíře.“ Země hned uvolnila své sevření a když jsem zas nasedl na mého koně, který uvolnil své údy, dostihl jsem uprchlíky, kterým jsem nabídl sdílet mé zbraně a zásoby. Oni ale odmítli, neboť nechtěli nic přijmout z rukou nevěřícího, a poručili mi zbavit je mojí přítomnosti.

Jenže já byl přesvědčený po tom; co jsem právě viděl, o konečném vítězství Mohameda a tak jsem trval na tom, že chci průvodní list dosvědčující, že mezi jím a mnou již není nepřátelství a že mi odpustil. Na jeho příkaz, Abú Bakr mi takový dal, napsal to na kousek kůže a ten mi pak zachránil život během expedice do Táif. Pak jsem se vracel stejnou cestou zpátky. Mému černému otrokovi a všem obyvatelům Mekky, kteří při mém návratu uhodli jaký byl účel mé cesty, jsem řekl že jsem nic neviděl, a všude jsem proklínal zvěsti, které mne strhly k té neužitečné a únavné výpravě.“

Příchod Proroka do Kuby

(28. června 622 podle křesťanského kalendáře)

Díky té nepochopitelné rychlosti, s jakou se v arabských zemích šíří zprávy, Muslimové z Jathribu již byli informováni o odjezdu Proroka a o jeho záměru se k nim přidat.

Jeden z nich vyprávěl: „Každého rána – po modlitbě – jsme odcházeli do harry, žhoucí pláně pokryté černými oblázky, která se rozprostírá na jiho-západ od města, a tam, ruce před a nad očima, abychom se chránili proti oslnění sluncem, jsme zrakem pátrali do dáli v naději, že spatříme apoštola Boha. Nevrátili jsme se do svých příbytků než v hodině polední, poraženi dvojnásobným žhnutím slunečních paprsků, které nás zasahovaly jak přímo zeshora, tak odrazem od bílého písku a spáleného kamení.

Jednoho dne – pořád trvala ta úmorná vedra – jsme se právě vrátili když jeden žid, známý pro svůj mimořádně ostrá zrak, objevil z výše jedné hradební věže karavanu několika velbloudů, na nichž jejli jezdci oblečení do bílého, a ta stoupala a klesala, kymácejíc se v zrcadlení faty morgány.

Když pochopil, že má před očima Proroka a jeho druhy, vrátil se do centra města a vykřikl zvučným hlasem: „Ó shromáždění Arabů, štěstěna kterou očekáváte vám přichází!“

Probuzeni z naší siesty, pospíšili jsem ve směru ohlášené karavany. Utábořila se u paty osamělého palmovníku, několik kroků od oázy Kuba; Prorok odpočíval spolu s Abú Bakrem ve stínu té palmy a jelikož oba vypadali zhruba stejného věku a většina z nás nikdy nepotkala apoštola Božího, váhali jsme nevědíc, na kterého z nich směřovat naše projevy úcty.

Nicméně tenounký stín palmy se přemístil, a paprsky světla dopadly na obličej jednoho z cestujících; viděli jsme, že ten druhý se hned zvedl a rozprostřel svůj plášť nad hlavou svého druha, aby ho od nich chránil – naše váhání bylo u konce.“

Pokud se týká Ámirovců vzešlým ze syna Aúfova, kterým náležel městys Kuba, přišli s radostným zanícením, aby pozvali slavného hosta, jehož Bůh seslal mezi ně. Prorok zavítal k Kolthumovi, synovi Hidmiho, a Abú Bakr ke Khobíbovi, synovi Isáfa, zatímco ostatní Muhádžirové se ubytovali u Saada syna Chithmova, jednoho z néguibů.

Letopočet od hirdžy

K tomuto šťastnému vyústění cesty Mohameda došlo jednoho pondělka, v poledne, dvanáctý den měsíce Rabi al-Awal. Rok, ve kterém se odehrála tato emigrace, slavná pod jménem „Hidžra,“ byl přijat muslimy jako počáteční bod jejich letopočtu. Odpovídá roku 622 podle křesťanského letopočtu.

Tahle volba může udivit, alespoň na první pohled; a přece žádná událost během života Prorokova neznamenala tak mnoho pro světový úspěch jeho díla. Kdyby zůstal v Mekce, byť i připustíme jeho konečné vítězství, byl by tam islám zůstal s ním. Arabové z celé Arábie by měli strach z moci, kterou islám přinesl samotným Kurajšovcům, a spojili by se, aby mu zabránili opustit Svaté město. Zato takto, když nejprve – přes všechnu nevraživost – solidně zasadil kořeny svého náboženství ve svém rodném městě, bylo mu pak snadným vrátit se tam poté, co přetáhl ostatní Araby na svou stranu.

A to nám dokazuje jak neproniknutelné jsou záměry Prozřetelnosti a jak často neštěstí která nám přináší – a pod nimiž trpíme – se stanou rozhodující příčinou našeho úspěchu. Kdyby nebyl od svých pronásledován a vyhnán, nemohl by Prorok vykonat své všesvětové poslání, a tvář světa by nabyla osvícena islámem.

Prorok pobyl v Kubě v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Dostihl ho tam Alí, který poté, co předal do rukou jejich majitelů všechny uložené předměty jež mu byly svěřeny, přišel – pochodoval ve dne v noci, paty měl zbrázděné širokými prasklinami. Mohamed ho objal s pohnutím, ovázal svýma požehnanýma rukama a posadil ho po svém boku v domě Kolthumově.

Zabýval se také položením základů k mešitě – první islámské – a ponechal péči o její dokončení Ámirovi, synovi Jásira. Tato mešita dostala jméno „At-Takwa,“ to jest, mešita „Strachu z Boha“; to o ní se hovoří v těchto verších: „Mešita založená od prvního dne na bohabojnosti je k tomu, aby ses v ní modlil, věru vhodnější, a jsou v ní muži, kteří milují očišťování – a také Bůh miluje ty, kdož se očišťují.“ (Korán, IX, 109).

Příchod Proroka do Jathribu

Přes naléhání Ámirovců, kteří ho chtěli zdržet ve svém městysi, Prorok vyšel v pátek při východu slunce, nasedl na svou velbloudici – tu co koupil od Abú Bakra, a která se stala slavnou pod jménem „Kaswa“ to jest „Ta co má rozpukané uši a nozdry.“ Velký dav pěších a jezdců ho následoval, a jeho druhové se hádali o čest držet uzdu jeho jízdního zvířete. Hodina modlitby ho překvapila ve chvíli, kdy přejížděl úzení Salímovců synů Aúfových; sestoupil na zem a poprvé přednesl Páteční modlitbu, řídě početné shromáždění věřících nábožně seřazených za ním. Když byla modlitba dokončena obrátil se k Věrným, aby jim kázal. Poté zas vystoupil na svou velbloudici a doprovázen davy podnícenými tím nejhorlivějším nadšením, triumfálně vjel do Jathribu.

Na všech terasách, „Dhowát al-Chadór,“ „ty jež jsou normálně skryté vevnitř“ (tedy ženy a mladé dívky) se seskupily, podobny – ve svých skvoucích závojích – báječným mnohabarevným ptákům posazeným na kraj skal. A svými melodickými hlasy, podnícenými emocemi, zpívaly sborem:

„Ten úplněk nadešel nad našimi hlavami, – vzešlý z Thániat al-Widá (z Průsmyku loučení)! – Kolik jen díkuvzdání musíme vyslat k Bohu, – s nejhlubším zanícením těch kdo se k němu uchylují! – Ó ty, jeho Posle mezi námi, – příkazy které nám přinášíš budou zbožně dodrženy!“

V každé čtvrti kterou Prorok procházel – u Bijáhovců, Saídů, Harithovců, Ádiovců, atd. – deputace hodnostářů, poté co vzala velbloudici za otěže, mu říkala: „Bydli zde s námi, ó Proroku; zde najdeš bohatství, moc a bezpečí.“ Ale on odpovídal: „Jen nechte jít mou velbloudici, protože ta dostala své příkazy Shora.“ A, usmívaje se laskavě, dodával: „Nechť vás provází Boží požehnání.“

Uvolnil uzdu svému jízdnímu zvířeti, a tato, čníce nad doprovodem Věřících svým nesmírným krkem obracela hlavu hned napravo, hned nalevo, a zdála se hledat, svýma velikýma černýma očima stíněnýma dlouhými řasami místo, které jí bylo označeno Prozřetelností. Po tisíci oklikách, zastavila se na jednom pozemku a tam si klekla; ale když Prorok nesestoupil, zase se zvedla a udělala ještě pár kroků, váhaje; konečně, rozhodnuta, vrátila se na místo kde se zastavila, aby si tam znovu klekla; poté natáhnuvši v celé jeho délce svůj krk na zem, vyrážela mírné řvaní.

Mohamed tedy sestoupil a pravil: „Bůh mne přivedl na požehnané místo; to bude nejlepší útočiště.“ Tím pozemkem byl jeden „marbad“ tj. místo, kde se vystavovaly datle, aby mohly seschnout, a nacházel se ve čtvrti Nadžárů, nedaleko domu Abú Ajjúba al-Ansarího, který nabídl pohostinství Prorokovi, a přemístil k sobě jeho sedlo a jeho vaky… A, když, zabydlený v tomto příbytku byl apoštol pro tu chvíli mimo dosah jejich uctívání, mladí lidé a otroci se rozptýlili do všech čtvrtí a zpívali: „Mohamed je zde! Mohamed je zde! Posel Boží se usadil v našem městě!“

Od toho dne navždy památného, město Jathriba přijalo jméno „Madínat an-Nabí“ (Město Prorokovo) neboli zkráceně, „Al-Madína“ (a pro nás, Medína).

Stavba mešity v Medíně

První starostí Mohameda – v Medíně – bylo tam vybudovat mešitu.

Vyptal se na vlastníky pozemku, kde poklekla jeho velbloudice; byli to dva sirotci – jmenovali se Sahl a Suhejl, a jejichž poručníkem byl Muád syn Aframův. Ptal se jich na cenu, kterou za něj chtějí: „Nechceme za to jinou cenu než odměnu od Boha,“ odpověděli mu. Ale on rozhodně nechtěl přijmout tento dar a na cenu, stanovenou na deset dinárů, dal zálohu Abú Bakr, který nechal přepravit všechno své bohatství z Mekky do Medíny.

Brzy se věrní pod Prorokovým vedením dali do díla; vyklidili marbad, kde bylo zdivo a ruiny, jedna palma a několik opuštěných hrobů; poté terén vyrovnali. Jakmile byly vykopány základy, vzal Mohamed velký kámen aby ho tam založil, a jeho vznešená hruď se pokryla prachem; když to viděli, chtěli mu v tom jeho druhové zabránit, ale on řekl Abú Bakrovi: „Raději následuj mého příkladu a polož jeden kámen vedle mého.“ Poté poručil Omarovi aby zase on položil další vedle toho od Abú Bakra, a, postupně, každý z významných muslimů přišel přiložit svůj kámen k budově.

Když se kamenné základy zvedly do třetiny výše, které měly dosáhnout stěny, dali se Věrní do hnětení zeminy s vodou, aby z nich vytvarovaly surové cihly, kterými měli dokončit konstrukci. Tak jako předtím pokračoval Prorok v jejich povzbuzování svým příkladem a přepravoval cihly ve svém plášti. Když viděl jednoho pracovníka nést na svých ramenech dvojnásobnou zátěž, osušil mu vlasy na zátylku, pokryté zeminou, a řekl mu: „Ti kdož pracují budou odměněni v Nebi, a ty budeš odměněn dvojnásob.“

Horlivost byla všeobecná a, aby urychlil práci – tím, že rytmizovali své pohyby – zedníci zpívali sborově verše, které povznášely jejich naděje. Když byly zdi vysoké sedm loktů, Věrní budovu zastřešili terasou s palmovými trámy pokrytými latěmi a listím pocházejícími ze stejného stromu. A nahoru rozprostřeli vrstvu udusané hlíny, a to v dostatečné tloušťce, aby jí neprošel déšť. Strop byl uvnitř podepřen sloupy a kmeny datlovníků, a podlaha pokryta jemným štěrkem.

Délka budovy činila sto loktů, a její šíře byla o něco menší. Přístup byl do ní trojími dveřmi, ta hlavní byla známa pod jménem „Bâb ar-Rahma“ neboli Fortna milosrdenství. „Minbar,“ neboli kazatelna, byla vytvořena z jediného kusu palmovníku – na ten vystupoval Prorok, když kázal.

Vidíme, nakolik tato první mešita – a podobné nejdete v nejchudších saharských vesnicích – byla daleko od podoby nádherných staveb, které se již brzy měly vztyčit pro islámské bohoslužby.

Současně nechal Mohamed postavit dva malé domy z hlíny – „hodžaíráte,“ přilepené ke zdem mešity, a tam ubytoval svou rodinu, pro kterou poslal do Mekky Zajda, svého adoptivního syna. Jakmile byly tyto domy dostavěny odstěhoval se od Abú Ajjúba a bydlil pak se svými, kteří zanedlouho přibyli.

Pokud se týká Muhádžirů, všem se dostalo velkorysého pohostinství u Ansárů. Tito si je odvedli domů, s radostí a s hrdostí, když každému byl Muhádžir přidělen losováním.

Mohamed byl zvláště dojat srdečným přijetím, které připravili jeho krajanům jeho noví stoupenci. Ale ve své hluboké znalosti lidské duše rozhodl se ještě posílit svazky tohoto tak dojímavého přátelství tak, aby odolaly svodům rivality, nevyhnutelné v budoucnosti, mezi – Muhádžiry, kteří všechno opustili: vlast, rodinu, blahobyt, aby ho následovali, a – Ansáry, kteří mu nabídli bezpečné útočiště a pomoc, a té vděčil za své vítězství. Což každá strana neměla nějaké důvody, aby pro sebe samotnou požadovala první místo v náklonnosti Prorokově a ve slávě islámu? S cílem předejít podobně nebezpečným eventualitám – a dát vyhnancům skutečnou rodinu – využil Mohamed zanícení bez jediného mráčku, jež v tu chvíli spojovalo Muhádžiry a Ansáry, aby jim přikázal dokonalé bratrství, po párech složených vždy z jednoho Muhádžira a jednoho Ansára. „Sbratřete se při Bohu!,“ řekl jim, „vy jste bratry! bratry!“ a každý muslim z Medíny měl od té doby za bratra muslima z Mekky.

Bylo by marné pokoušet se popsat slovy, jakého stupně oddanosti dosáhlo toto bratrství v náboženství, ještě silnější než to pokrevní, protože toto bylo povahy nadpřirozené. Všechna tato srdce spojená v lásce k Bohu napříště nebyla než srdcem jediným a týmž, bušícím v rozdílných hrudích; každý bratr miloval svého bratra více než sebe samého a během prvních let hidžry pokud jeden z nich umřel, druhý zdědil jeho majetek – s výhradou přirozených dědiců.

Mezi bratrskými spojeními takto navázanými jmenujme ono mezi Abú Bakrem a Charidžou synem Zajdovým, Omara s Osmánem synem Málikovým, Abú Obajda se Saadem synem Muádovým, Osmána syna Olíána s Ausem synem Nadžárovým. A Prorok jako první si vybral za bratra Alího a tím potvrdil bratrství, které vyhlásil na počátku svého poslání; ale protože byl Ali Muhádžir, mohli by se cítit Ansárové dotčeni, že si nevybral bratra mezi nimi. A tak když umřel Asad syn Zoráry, jeden z jejich Neguibů, prohlásil se jejich Neguibem místo něho – záminkou bylo že je jedním z nich, protože jeho strýc z matčiny strany bydlíval v jejich městě.

A tak díky svému citu pro psychologii a své diplomatické obratnosti dospěl Mohamed k zázračnému výsledku: války mezi Chazradži a Ausy, které – již po staletí – daly téci krvi v Jathribu ustaly jako kouzlem ihned po jeho příchodu, a z obyvatel Medíny učinil bratry emigrantů z Mekky, kteří byli předtím jejich rivaly.

Kibla k Mekce

Na počátku ponechal Prorok Věřícím volnost obracet se při modlitbě tím směrem, který jim vyhovoval, protože: „Bohu náleží východ i západ, a ať se obrátíte kamkoliv, všude je tvář (tj. přítomnost) Boží. A Bůh věru je všezahrnující, vševědoucí.“ (Korán, II, 109.)

Když dokončil první mešitu cítil Prorok, do jakého stupně by byl vzlet všech modliteb v jediném směru povzněcující, z pocitu jednoty vůči témuž ideálu, který by z toho povstal; a, pomocí kamenné kostky a zeminy umístěné u severní zdi budovy, určil prozatímně „Kiblu,“ neboli směr modliteb, směrem k chrámu v Jeruzalému.

Ale jeden verš mu poručil přemístit ji k Mekce: „Vídáme tě často obracet tvář svou k nebi sem a tam a obrátíme tě tedy ke kible, jež se ti bude líbit. Obrať tedy tvář svou k Mešitě posvátné (Kába)! A kdekoliv budete, obracejte tvář svou ve směru jejím.“ (Korán, II, 139.)

A od toho dne byla Kibla definitivně předepsána, pro všechny Muslimy na světě, směrem k Chrámu v Mekce.

Ustavení al-adhán, neboli volání muezzína

Modlitba společná je bezpochyby ta nejvýhodnější, zanícení každého věrného se přenáší do duše jeho souseda. „Vydá za sedmadvacet modliteb v ústraní,“ řekl Prorok. Znamenalo to shromáždit všechny Věřící v běhu dne ve stejných chvílích, stanovených pro oněch pět modliteb.

Jak určit přesnou hodinu, která je měla spojit? Jsouce rozptýleni v různých čtvrtích města přicházeli někteří příliš brzy, jiní zase se zpožděním. V této věci byli osloveni významní muslimové. Jedni doporučovali signál světelný, zapálený na vyvýšeném místě; jiní signál rohu; a konečně další, zvonu. Ale všechny tyto prostředky byly zavrženy, neboť pocházely buďto od Peršanů, nebo od Židů, nebo od Křesťanů.

Za tohoto stavu přišel Abdulláh syn Zajdy a vykládal o snu, který se mu zdál noc předtím.

„Přešel přede mnou člověk oblečený v zeleném, a v ruce měl zvonec; já ho zastavil a chtěl jsem od něj, ať mi ten zvonec prodá. „Co s ním chceš dělat?,“ zeptal se mne. – „Abych svolal Věřící k modlitbě.“ – „K tomu je mnohem lepší prostředek,“ odpověděl mi, „a to vyhlásit silným hlasem vyznání islámské víry.“

Prorok cítil, nakolik rezonance lidského hlasu dovedou lépe přenášet emoce než ten nejdokonalejší nástroj z kovu, a prohlásil hned: „Ve tvém snu je pravda; jdi a vyhledej Bilála, jehož hlas je silný a harmonický, a předej mu můj příkaz svolávat, z výše mešity, věřící k modlitbě.“ A Bilál, propuštěný černoch, byl pověřen svolávat všechny Věřící, bez ohledu na jejich postavení a rasu, a vrhat z výšky terasy mešity výkřik islámské duše: „Bůh je největší! Není božstva mimo Boha, a Mohamed je Posel Boží! Pospěšte k modlitbě! Pospěšte ke spáse!…“

Podobny jemným vůním, jež se uvolňují ze vzácné zdobené konvice, tato slova unikající ze silného a harmonického hrdla Bilálova se rozléhala po celém městě až to hloubi každého příbytku, a věřící hned pospíšili v hustých zástupech, aby nadechovali s požitkem životodárné vůně modlitby.

Od té doby ve všech mešitách na světě vyvolávač nazývaný „muezzín“ je pověřen těmito pěti voláními každý den, která vrhá ze štíhlých minaretů, k tomu postavených.

Půst o Ramadánu

Poté co vyvolil lidský hlas pro volání k modlitbě pokračoval Mohamed – v prvních dobách svého pobytu v Medíně – v upřesňování povinností islámského náboženství.

Měl ve zvyku se postit vždy tři dny do měsíce, když obdržel toto zjevení : „Postním měsícem je měsíc Ramadán, v němž Korán byl seslán… Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí… Jest vám dovoleno přiblížit se v noci postní k manželkám svým – ony jsou pro vás oděvem a vy jste oděvem pro ně… Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou niť na úsvitu, potom dodržujte plný půst až do noci. A nesouložte s nimi, zatímco se zdržujete v rozjímání v modlitebnách.“ (Korán, II, 181, 183).

Půst v měsíci Ramadánu byl ustanoven těmito verši, a mělo z toho povstat mnoho výhod: člověk, v jehož založení je láska k sobě samému vyhledává vše, co ho uspokojuje po materiální stránce a utíká před vším, co je údělem ubohých a chudých. A tak není nic blahodárnějšího pro zastavení této osudového spádu, než svíravé bolesti od hladu a od žízně. Po celý den se shlukovali Věřící, jejichž tělo již nebylo zatíženo potravou a krmě kterou přinášely modlitby jejich duši byla očekávána z jejich strany s větší netrpělivostí, než nasycení jejich těla.

A přece v horkém podnebí Medíny žízeň, kterou nemohli uhasit za nekonečně dlouhých letních dnů, stávala se trýzní. Někteří z nich – hrdlo vyschlé, přerývavý dech – byli blízko omdlení, když viděli křišťálovou vodu v „sékuia“ a slyšeli její svůdné zurčení. Ale příklad jejich odevzdaných bratrů rychle zas pozvedl jejich odvahu; svazky bratrství v náboženství se ještě upevnily v této zkoušce a tak – navzájem si pomáhajíce při vítězství nad tak obávanými protivníky, jako byli hlad a žízeň – byli Věřící připraveni střetnout se se všemi nepřáteli – ať jsou sebestrašnějšími z lidí.

Po dobu třiceti dnů, bez reptání a se vzrůstajícím zanícením Ansárové a Muhádžirové zachovávali ten první půst Ramadánu. Pak se nakonec objevil srpek nového měsíce; všechny terasy, všechny výšiny vroubil závoj věřících, kteří ho chtěli spatřit. Červený kotouč Slunce se ztrácel v modrých vlnách pouštního obzoru a všechny pohledy zkoumaly úzkostně hlubiny nebe s průzračností smaragdu. A náhle v dolní třetině ztemnělé nebeské klenby se rýsoval tenký a stříbřitý nebeský luk novoluní a dlouhý povzdech vydechl ze všech hrudí, jako kdyby byly protknuty neviditelnými šipkami, vypustěnými oním lukem.

Leč nebyl to povzdech vysvobození jež vydechli Věřící, byl to naopak povzdech který vyvolala lítost, že tak rychle skončila ona zkouška půstu, slabá splátka dluhu vděčnosti, kterým byli zavázáni Bohu. V této zbožné zkoušce všechny duše se očistily a všechna těla posílila. A tak předtím než přejdou hrozné pouště, kterými byli obklopeni, předtím než se vrhnou dobýt celý svět, Věřící se zrovna učili a přivykali snášet, jakoby hrou, muka hladu a žízně která zakusí – později – přímo v oněch pouštích.

A když pak po strádáních mohli po zásluze ocenit dobrodiní potravy, Prorok jim předepsal „íd il-fitr,“ almužnu na konci půstu, která předepisuje bohatým Věřícím dát část toho, z čeho jsou živi, Věrným bez majetku.

Almužna z majetku a zákaz alkoholických nápojů

Protože pokládal za nedostatečnou povinnost živit potřebné jen jeden den v roce – nazítří po půstu – Mohamed toto opatření doplnil ustavením „Zakát al-Mál,“ tedy Almužnou z majetku, která měla zajistit existenčně muslimy chudé, aniž by byla příliš na újmu bohatým.

Tato almužna, která patří mezi pět základních přikázání islámu, je odvodem z majetku a z příjmu ať už je jakékoli povahy, ve zlatě, stříbře, stádech, plodech či obilninách, a ta část je v rozmezí třetiny po desetinu těchto zdrojů. Musí se udělovat s největším taktem a s největší pokorou:

„Vy, kteří věříte, nezmařte almužny své výčitkami a špatností jako ten, kdo rozdává ze jmění svého z licoměrnosti před lidmi…Podobá se skále pokryté prstí: když přijde liják, zanechá ji holou. – Avšak ti, kdož rozdávají ze jmění svého usilujíce získat zalíbení Boží a pro upevnění duší svých, ti podobají se zahradě na kopci: přijde liják, přinese plody své dvakrát, když liják nepřijde, je zde aspoň rosa… – Jestliže dáváte almužny veřejné, je to krásné, jestliže však to činíte skrytě a dáváte chudým, je to pro vás lepší… – Chudáky, kteří se dostali do tísně na stezce Boží a nemohou se po zemi pohybovat za obchodem, pokládají hlupáci za bohaté kvůli zdrženlivosti jejich; ty však poznáš je podle známek jejich, byť i drze neprosili lidi. A co dobrého těmto rozdáte, Bůh o tom dobře ví. – Nikdy nedosáhnete pravé zbožnosti, dokud nebudete rozdávat z toho, co milujete… – Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jejichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro Boj na cestě Boží a pro toho, kdo po ní kráčí – podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý.“ (Korán, II, 266, 267, 275, III, 86, IX, 60). Těmito verši byla uložena „Zakát al-Mál,“ což doslova znamená „Očištění,“ a která slouží, abychom tak řekli, k vyprání majetku, a činí jej omluvitelným.

Prorok předvídal spousty, které může natropit alkohol ve světě, a tak skoro stejně ostře jako kult bůžků, zakázal požívání kvašených nápojů. Nejprve dostal toto zjevení: „Dotazují se tě na víno a na hru majsir. Rci: „V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek, avšak jejich hřích je větší než užitek.“ (Korán, II, 216).

Co se týká věřících, tak někteří přestali je požívat, zatímco jiní se jich nedokázali vzdát. A tak druhé zjevení přineslo tuto výstrahu: „Nepřibližujte se k modlitbě, jste-li opilí, dokud nebudete vědět, co říkáte“ (Korán, IV, 46).

Zapříčinil to Alí; vypil toho víc než bylo rozumné, a, když nastala hodina modlitby, tak recitoval: „Ó nevěřící… milo nám co vám je milo; vy jste bez náboženství a já taky nemám náboženství“ namísto „Ó nevěřící! Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, … – vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“ (Korán, CIX, I, 2, 6).

A konečně byl jasný zákaz vysloven tímto nařizujícím veršem: „Vy, kteří věříte! Víno, hra majsir, obětní kameny a vrhání losů šípy jsou věru věci hnusné z díla satanova. Vystříhejte se toho – a možná že budete blažení. – Satan chce mezi vámi podnítit pomocí vína a hry majsiru nepřátelství a nenávist a odvést vás od vzývání Boha a od modlitby. Přestanete s tím tedy? Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a mějte se na pozoru!“ (Korán, V, 92, 93).

Příchod Aiši do domu Prorokova

Velice půvabná, velmi oduševnělá a vzdělaná Aiša, která dosud byla jen formálně chotí Prorokovu, vstoupila v té době do jeho domu.

Aiša vyprávěla: „Moje matka – Umm Rommán – mne jednoho dne zavolala, když jsem se houpala na provazové houpačce, obklopená svými družkami.

Podřídila jsem je jejímu zavolání, i když jsem nevěděla, co mi chce; vzala mne za ruku a zadržela u prahu dveří a počkala, až se můj překotný dech uklidní. Poté trochou vody, očistila můj obličej a mé spánky, a vedla mne do domu kde se nacházely ženy Ansárů, které mi říkaly: „Tobě čest, tobě požehnání, a poklad největší!“

Moje matka mne zachovala v rukou těchto žen, které mne začaly parádit, a sotva skončily vešel náhle apoštol od Boha…“

Nepřátelství Židů a Pokrytců

Na počátku na jistý počet Židů – kromě jiného na učence Mochaírika a Abdulláha syna Salamova – učinily dojem pokroky a argumenty Prorokovy, a přišli se obrátit pod jeho rukama.

Pokud se týká ostatních, označení Chrámu Šalamouna, jejich předka, za Kiblu neboli bod směřování modliteb, zázračně zalichotil jejich sebelásce a v jejich pýše z toho soudili na nesmírnou převahu jejich Chrámu nad chrámem v Mekce a následně i na převahu židovské rasy nad rasou Arabů.

Když na příkaz Boha byla Kibla změněna a obrácena ke Kábě, byli hluboce pokořeni. Navíc netrvalo dlouho a pocítili, nakolik příchod Mohameda do Medíny byl na škodu jejich zájmům: díky jemu se vytvořilo bratrství mezi arabskými stranami – přitom jejich roztříštění jim bylo předtím tolik prospěšné. Tak konečně se narodil tento Prorok, ohlášený v jejich Písmu, onen Prorok ve kterého vkládali tolik nadějí; viděli ho mezi sebou, ale nebyl z jejich rasy; pocházel od Ismaela a přinášel s sebou čisté světlo islámu, které se snažili uhasit všemi prostředky, jimiž vládli.

Protože se ale neopovážili spoléhat na své vlastní síly, snažili se vyvolat nesváry mezi Araby ve městě a našli vítané spojence u několika vznešených. Tito byli dotčeni v jejich výsadách rovnostářskými zásadami Koránu, a cítili se pokořeni že se stali bratry těch, jimiž pohrdali jako osobami vůči nim níže postavenými.

Tito noví protivníci – říkalo se jim pak „Munáfikún“ neboli Pokrytci – byli zvláště nebezpeční, protože se vmísili mezi upřímné muslimy jejichž učení navenek vyznávali a vyzvídali tajemství, aby je prodali Židům a modloslužebníkům.

Ustanovení Džihádu

( Svatá válka)

Prorok cítli, nakolik se stává naléhavým obrátit se ke zbraním pro vítězství víry – to nemohlo být definitivní před dobytím Mekky, kde se nacházel posvátný Chrám Arabů. Navíc v té věci dostal Zjevení s příkazem použít meč ve svém boji proti modloslužebníkům:

„A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. – Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali.“ (Korán, II. 186, 187.)

Takové byly předpisy „Al-Džihádu“ neboli „Svaté války, které přinesly Prorokovi tak přemrštěné kritizování ze strany křesťanů.

Ale cožpak samotný Ježíš, který je jejich Pánem stejně jako naším, což ten neřekl: „Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Bible v kralickém překladu – Evangelium svatého Matouše, X, 34). „Oheň přišel jsem pustiti na zemi, a co chci, jestliže již hoří?“ (Evangelium podle Lukáše, XII, 49.)

Jestliže ustanovení „džihádu“ pro vítězství pravdy nad modloslužbou vyvolalo během několika let nesoulad v rodinách Mohamedových krajanů, pak slova Ježíše – v této věci ještě rozkazovačnější – což ta neměla hrozné následky, u všech křesťanských národů a navíc po mnoho staletí?

„Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její.“ (Evangelium podle svatého Matouše, X, 35.) „Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem“ (Evangelium podle svatého Lukáše, XIV, 26.)

Navíc, „džihád“ nebyl ustaven výhradně proti odpůrcům náboženství; směřoval rovněž proti nepřítelům neméně proradným (které má každý ve svém vlastním srdci.) Prorok řekl: „Svatá vojna nejzáslužnější je ta, kterou každý vede se svými vášněmi.“

Mohamed a Věřící byli trpěliví už dost dlouho; což neměli – vyhnáni z jejich země poté, co zakoušeli nemilosrdné pronásledování – právo, opíraje se o zjevené verše, uchýlit se k síle zbraní? Aby zajistila jejich vítězství byla Medína skvěle položená, protože ovládala všechny cesty, které vedly do Sýrie ony karavany, jejichž obchodování bylo jediným zdrojem příjmů Mekky, obklopené neplodnými pustinami. Když tyto karavany zarazí, Prorok vyhladoví nevděčné město a přinutí ho žádat o milost, aniž by musel nechat vytéci příliš krve svých krajanů, k nimž mněl dosud náklonost přes jejich nespravedlnost; chtěl je šetřit v naději, že je přivede k sobě a učiní z nich tu nejodhodlanější oporu náboženství.

A tak tedy začala dlouhá řada válečných tažení zvaných „Ghazwát,“ pokud je Prorok vedl osobně, a „Sarríát,“ pokud byly vedeny jedním z jeho důstojníků. My se ve svém vyprávění omezíme jen na ty nejcharakterističtější z těch nesčíslných expedic, a vůbec pomineme mlčením ty první z nich, které měly vedlejší význam, a přejdeme hned ke slavné Ghazwát Badr.

Ghazwát Badr

(Rok II hidžry, 624 podle křesťanského kalendáře)

Karavana mimořádně významná – složená z tisícovky velbloudů – byla vyslána Mekkánci do Sýrie, aby odtud přivezla zboží nejvzácnější a nejvyhledávanější: to byla příležitost, na kterou Prorok čekal. Pokud se mu podaří zmocnit se té karavany způsobí zhoubný úder těm, kdo ho poslali do vyhnanství a to jak doufal bez zbytečného krveprolití; doprovod transportu se skládal z pouhé čtyřicítky lidí a ne více, nemohl tedy klást vážný odpor a bude nucen se vzdát bez boje. Jenže přišel příliš pozdě, karavana už prošla. Rozhodl se ji tedy napadnout při návratu. Jeden ze stoupenců které pověřil, aby proň hlídali cesty mu konečně přišel ohlásit, že karavana byla ohlášena a měla projít brzy na úrovni Medíny, kudy vedla její pravidelná cesta, mezi horami a mořem.

Prorok ihned sezval všechny Věřící bez rozdílu původu a tito se seběhli v počtu více než tří set, lační uštědřit modloslužebníkům exemplární trest. Třiasedmdesát Muhádžirů se přišlo postavit jemu po boku a poprvé se připojili Ansárové – v počtu dvou set čtyřicíti – v boji ke svým bratrům v Islámu. Pro trasport vody a proviantu bylo shromážděno sedmdesát velbloudů, ti sloužili i pro odpočinek pěších, kteří se na nich střídavě vezli.

Naproti tomu výprava nebyla vůbec vybavena jezdectvem, měli k dispozici jen čtyři koně – jmenovali se Barádža, Al-Bahrmi, Jassóm a Seíl – ti byli vedeni v ruce, protože měli být použiti až ve vhodném okamžiku během bitvy. „Liwá,“ – bílá zástava byla svěřena do rukou Musaba syna Umajra al-Abádriho a vlajka Ansárů, do rukou Saada syna Muádova.

Zorganizování gumu tak početného nemohlo bohužel zůstat v tajnosti; „pokrytci“ a národ izraelitů, kteří sledovali všechna hnutí Mohameda, zaslechli cosi o jeho přípravách a o jejich cíli; a poslali posly se zprávou Abú Sufjánovi, vůdci karavany, aby ho informovali o nebezpečí, které jí hrozí. Ten urychleně poslal do Mekky jednoho Araba z kmene Ghifár, jménem Dhamdhám, aby mu pomohli – tomu nabídl bohatou odměnu, pokud svou rychlostí se mu podaří transport zachránit.

Obyvatelé Mekky přispěli všichni – ten více, ten méně – svými denáry na organizaci velké karavany a počítaje s jejím brzkým návratem již se předem těšili na bohaté zisky, které jim vynese. V každou hodinu se ve skupinkách vydávali k branám města a pátrali zrakem v hlubinách údolí které provází cestu do Sýrie, v naději že tam spatří nějakého posla.

Konečně jednoho dne jakýsi muž, kymácející se pod rychlým jinochodným cvalem závodního velblouda, objevil se na konci strže, a blížil se k nim. Jakmile byl dostatečně blízko aby bylo možno rozeznat jeho vzhled a také jeho jízdního zvířete, jaké bylo ohromení Mekkánců! Na znamení beznaděje, onen muž, kterým nebyl nikdo jiný než Dhamdhám, rozškubal svůj oděv a otočil své sedlo naopak, roztrhl chřípí a pořezal uši svému velbloudovi. Jakmile byl na doslech hlasu, ochablý únavou, bez dechu, křičel: „Běda vám, ó Kurajšovci! Vaše karavana! Vaše karavana… !“

Vyděšeni Kurajšovci ho obklopili, zahrnuli ho otázkami a on – jakmile nabyl dechu – vykreslil jim nebezpečnou situaci jejich karavany. U nich to vyvolalo výbuch zuřivosti. Jakže, zrovna ve chvíli kdy se viděli na vrcholu uskutečnění jejich nejkrásnějších nadějí, tak tenhle Mohamed – a mysleli, že už se ho definitivně zbavili – je může zruinovat!

Mimořádná schůze svolaná ve spěchu rozhodla, že není možno ztrácet ani chvíli; aby zabránili takovému neštěstí byli všichni, velcí i malí, připraveni platit jejich statky i osobami. Ihned bylo sebráno vojsko skládající se z devíti set padesáti mužů a vybavené stovkou koní a sedmi sty velbloudy. Oddíly nevěřících opustily město uprostřed bouřlivých ovací; představy mladých pěvkyň, oslnivých jak stejný počet sluncí, se zářícími obličeji, jiskrnými zraky, s oděvy vyšperkovanými a zářícími zlatem a drahokamy, je předcházely, jedny pronášely proti Muslimům ty nejsžíravější satiry, jiné přednášely hrdinské básně, sladěné se zvuky bubnování, až z toho plesala zanícením srdce jejich milenců.

A nad to Satan, skrytý v záhybech jejich duší, vnukl nevěřícím sny o vítězství a o pomstě – připraven je hanebně opustit v případě, že Bůh projeví svou moc ve prospěch jejich protivníků.

„A hle, satan jim zkrášlil skutky jejich a řekl: „Dnes není mezi lidmi nikoho, kdo by vás porazil, a já jsem spojencem vaším!“ (Korán, VIII, 50).

Poku jde o přípravy jeho nepřátel, o těch Prorok neměl dosud ani tušení. Poté co načerpali vodu v Ar-Rúha, zastavil u městyse Kafrá, a odeslal za výzvědy dva zvědy, Basbáse a Ádiho, a tábořil v údolí Dhofrán.

Nazítří hned za časného rána zase vyrazil a zastavil se několik mil od studní v Badru. Oba zvědové domýšleje se, že by karavana mohla směřovat k tomuto důležitému vodnímu zdroji, se tam vydali, pobízeje ke spěchu jejich jízdní zvířata. Nalezli tam dvě beduínské ženy a ty se spolu hlasitě hádaly, jak plnily své kožené měchy. Jedna z nich vyžadovala hrubě od své společnice peněžní částku kterou jí předtím půjčila, a dlužnice jí odpovídala: „Měj strpení do zítřka či pozítří, protože do té doby se navrátí velká karanana a já vydělám, čím ti budu moci zaplatit.“ – „Má pravdu,“ potvrdil An-Ndždíja, náčelník z kmene Džahnánců, který byl také u studny; „nám byla ta karavana také nahlášena na zítřek či pozítří.“

Informací už měli dost, a tak Basbás a Ádi napojili jejich jízdní zvířata a bez meškání se vrátili aby informovali Proroka – ten byl spokojen když viděl, že jeho dohady se přesně naplňují.

Nicméně o několik okamžiků později k němu dorazil jeden z jeho příznivců, kterého zanechal v Mekce. Ten mu přinášel novinu velice znepokojivou: expedice modloslužebníků se blížila usilovným pochodem na pomoc Abú Sufjánovi. Mohamed tím byl nanejvýše zneklidněn; nebude zápal muslimů – ti vyrazili do boje proti karavaně bráněné jen slabým doprovodem – otřesen, až před sebou uvidí síly, o tolik převyšující ty jejich? Nechtěl jim ale zatajit vážnost situace. Svolal hlavní náčelníky, vyložil jim co se dozvěděl a zeptal se jich, na kterou stranu se jim zdá lepší napnout úsilí.

Byl to nerozhodný okamžik; lákadlo kořisti totiž – to je třeba přiznat – přidalo svůj půvab k chuti uštědřit trest modloslužebníkům; vyzváni aby se vyjádřili, někteří z nich namítali: „Chceš nás tedy vést na jatka?“ Tento postoj jim byl přísně vytknut: „Tehdy vám Bůh slíbil, že jeden ze dvou oddílů bude patřit vám; a vy jste si přáli, aby na vás připadl oddíl jiný než silou vládnoucí (rozumí se bez kopí.)“ (Korán, VIII, 7).

Tehdy se zvedl Muad, aby důrazně protestoval: „Ó Proroku jdi bez váhání tam, kam je ti nařízeno. Při Bohu, my ti neřekneme jako lid izraelský Mojžíšovi: „Jdi do boje se svým Bohem, co nás se týká, my na tebe počkáme zde!“ My ti říkáme naopak: „Jdi do boje s tvým Pánem, a nás nalezneš vždy a všude po boku.“

Prorok svolal na hlavu svého odvážného stoupence požehnání Boží; poté navázal: „Přemýšlejte, muži z gumu.“ Obracel se rovněž k Ansárům, kteří se nemuseli považovat za vázané slibem z Akaby pro jinou věc než aby ho chránili, jen pokud se nacházel přímo v jejich městě.

Leč zvedl se Saad syn Muádův zarmoucen když cítil, že oddanost Ansárů může byť jen na okamžik budit pochyby: „V tebe máme důvěru bez omezení a tobě jsem dali svoje slovo,“ vykřikl. „Jdi kam ti bylo nakázáno, a já přísahám při Tom který tě seslal pro vítězství Pravdy, pokud nás vyzveš abychom se vrhli do mořského přívalu, my se tam vrhneme s tebou!“

Toto prohlášení zbavilo Proroka obav, které ho zaměstnávaly a které mu bránily použít Ansárů v jeho předchozích expedicích. Jeho obličej ozářily city vděčnosti a vnuknutí a s očima upřenýma na vidinu kterou viděl jen on sám: „Ó radujte se, lidé z gumu,“ volal na ně, „vidím bojovníky v sevření, a oddíly nepřátel na útěku!“ Všichni vědouc, že bitva je nablízku, se k ní připravovali s obdivuhodnou důvěrou.

Pokud se týká Abú Sufjána, od chvíle kdy byl zpraven o výpadu Muslimů měl se stále na pozoru; urychlil rychlost své karavany a sám si pospíšil napřed, a dospěl k Badru skoro hned po průjezdu Prorokových zvědů. U studny byl pořád ještě An-Ndždíja, kterého se zeptal: „Nejel tudy nějaký pobuda z téhle strany?“ – „Viděl jsem jen dva muže jedoucí na dvou velbloudech, které přišli napojit k pramenům.“

Abú Sufján pospíšil k místu, kde písek zachoval stopy klečících velbloudů, zatímco jejich páni čerpali vodu; nalezl tam úplně čerstvý trus, ten rozmělnil mezi prsty a nalezl v něm velké množství datlových pecek: „Při našich bozích! Tihle velbloudi přišli z Medíny, a naši nepřátelé nejsou daleko!“ usoudil neboť věděl, že pouze velbloudi z Medína byli krmeni rozmočenými peckami z datlí.

A tak odklonil ihned karavanu od studní Badru, opustil přímou cestu a prudce zabočil k západu a postupoval podél břehu moře. Tímto způsobem se mu podařilo uniknout bojovníkům islámu a jakmile byl v bezpečí poslal nového rychlého posla Kurajšovcům, aby jim poradil vrátit se do Mekky – neboť jejich přispění již nadále nebylo třeba.

„A to zase ne,“ vykřikl jejich vůdce, Abú Džahl, unesen svou nenávistí; „dorazíme až ke studním Badru; tam budeme tábořit tři dny a tři noci a budeme pořád hodovat, porazíme zvířata abychom se nasytili masem, a budeme pít až do němoty kvašené nápoje. Zpráva o naší výpravě – zvláště na místě, kde se setkávají každý rok během týdenního trhu všichni Arabové z kraje – bude mít nesmírnou odezvu a vyvolá blahodárný strach z naší moci!“

Nafouklí pýchou při tom proslovu tak pochlebujícím jejich sebelásce, zlákáni perspektivou hodů a mohutného nasávání, všichni modloslužebníci podpořili svého šéfa a pokračovali na cestě k Badru.

Věřící směřovali ke stejnému cíli, a nevěděli, zda je čeká setkání s karavanou nebo s armádou Kurajšovců, či dokonce s oběma spojenými. Aby získal informace vyslal Mohamed Alího a Zubajra na výzvědy. Ti narazili na dva mladé muže hledající studnu, aby tam naplnili jejich prázdné měchy, ty jim visely na ramenou. Oni je zajali, přivedli je do tábora aby je vyslechli – a protože se Prorok právě modlil, začali ten výslech sami. „Hledali jsme vodu pro armádu Kurajšovců,“ přiznali zajatci.

Armáda Kurajšovců, a už tady v okolí! To se jim zdálo naprosto neuvěřitelné neboť nevěděli, jak byla tato obdařena koňmi a velbloudy; to přiznání brali za lež, a důkladně mlátili mladé modloslužebníky: „Jen se nás nepokoušejte zmást svými lžemi,“ říkali jim; „my totiž dobře víme, že náležíte ke karavaně Abú Sufjána.“

A zase je bili. Aby se vyhnuli tomuto nezaslouženému trestu, a také aby utvrdili muslimy v omylu tak prospěšném pro záměry Abú Džahla – protože je zbaví jakéhokoli podezření o blízkosti jeho oddílů – začali zajatci prosit své katany: „Přestaňte, ó pánové; vaší jasnozřivosti fakt nic neujde; ano, je to pravda, patříme ke karavaně Abú Sufjána.“

Hrdí na svůj důvtip a spokojeni, že získali tohle přiznání, Alí a Zubajr je pustili. Ale Prorok dokončil svou modlitbu a on, který dokázal číst v nejtajnějších skrytech duše, obořil se na své stoupence: „Jakže? Když vám vaši vězni říkali pravdu, tak jste je bili a nyní když vám lžou, tak je pouštíte?“ A převzal jejich výslech: „Kde jsou Kurajšovci?“ – „Na druhé straně tohodle kopce písku.“ – „Kolik jich je?“ – „Nevíme.“ – „Kolik velbloudů porážejí každý den?“ – „Devět nebo deset.“ – „Vida!,“ rozhodl Mohamed, „je jich mezi devíti sty a tisícem.“ – „Koho mají v čele?“ Zajatci jmenovali ta nejvýznamnější jména ve městě, a Prorok sklonil smutně hlavu a obrátil se na své druhy: „Zajisté,“ řekl jim, „Mekka vyslala proti nám to nejlepší ze svých jater!“ (to jest své nejmilovanější děti.)

Nicméně, osud tomu takto chtěl; ač vyrazili proti karavaně chráněné slabým doprovodem, nyní stáli Muslimové v tvář silám jež byly třikrát silnější – to nejméně – a podporováni obávanou jízdou. Bylo třeba za každou cenu být u pramenů Badru dříve než nepřítel. Tak se zase dali na pochod a dospěli k břehům horního wádí, kde nenašli žádnou vodu. Jejich zásoby vody byly vyčerpány a od příštího dne jim žízeň působila hrozná muka, čehož si pospíšil využít zlý duch a našeptával jim ty nejtísnivější úvahy: „Jen pohleďte kam vás zavedl ten, který se vydává za Posla od Všemohoucího! Obklopují vás nespočetní nepřátelé a ti čekají jen na chvíli kdy vaše síly budou oslabeny na prahu smrti žízní, aby se na vás vrhli jako na kořist snadnou a bezbrannou!“

Poblouznění zachvacovalo mysli… Naštěstí, výcvik v žíznění, kterému byli podrobeni během půstu Ramadánu zabránil Věřícím umdlívat a ve chvíli kdy horko – koncentrované skalami ve wádí – činilo jejich situaci téměř nesnesitelnou, ověnčily strmé vrcholy nakupené oblaky; skrze trhliny v jejich temných závojích Bůh vylil na své služebníky blahodárný déšť, a wádí, ještě před chvílí vyschlé, se přeměnilo ve dravou bystřinu.

Věrní mohli uhasit svou žízeň, a, když vyhloubili na březích wádí malé nádržky – ty velká voda hned naplnila – vyprali tam své oděvy ztěžklé potem a vykonali tam svá očišťování. A konečně pohyblivý písek, na kterém jejich pochod byl tak obtížný, se vlhkostí spojil a zpevnil pod jejich nohama:

„a seslal vám s nebo vodu, aby vás jí očistil a odňal od vás špínu satanovu a aby posílil srdce vaše a upevnil paty vaše.“ (Korán, VIII, 11.)

Naproti tomu, jak katastrofální byla tato bouře pro modloslužebníky! Zastihla je na terénu „sabchá,“ to jest v proláklině jílu smíšeného se solí, který se rozmočil na mastné a lepkavé bahno. Velbloudi klouzali a padali, dlouhé nohy groteskně natažené dozadu, neschopni zvednout se bez pomoci velbloudářů; koně zabořovali kopyta do bahna, a neschopni je odtud vytáhnout, káceli se na jezdce! Zmatek a vřava byly nepopsatelné a úsilí které museli vyvinout nevěřící, aby se uvolnili, překáželo jejich cestě vpřed a vyčerpávalo je únavou.

Věřící, očištění, vzpruženi, prožili osvěžující noc, dokonce se ani nepostarali o svou ochranu, spoléhajíc se slepě na slovo Prorokovo, který je ujistil, že se toho ujmou andělé; jen on zůstal vzhůru, ponořen do svých modliteb: „A hle, zahalil vás dřímotou na znamení bezpečí od Něho.“ (Korán, VIII, II.)

Nastávala hodina, která rozhodne o osudu islámu. A byl pátek, sedmnáctý den měsíce Ramadánu.

Habíb Al-Ansari, který byl znám svými rozvážnými radami, si vyžádal slovo: „Ó Proroku,“ řekl, „bylo místo kde zrovna táboříme vybráno Zjevením – to bychom nesměli vpřed ani vzad? Anebo máme volnost dohadnout se na výběru místa, jež je vhodné pro válečné nástrahy?“ – „Žádné zjevení mi neuložilo toto místo; jen promluv svobodně a seznam nás s nástrahou, kterou pokládáš za nejvýhodnější.“ – „V tom případě,“ navázal Habíb, „tábor zruš a se svými houfci sejdi korytem wádí a přitom zasypávej všechny studny, na které cestou narazíš, dokud nepřijdeš k poslední z nich. V tom místě vykopej nádrž na vodu, ta se naplní vší vodu která teče pod písky, a u níž znám mohutnost i směr, zatímco horní studny, které zasypeš pískem, budou úplně bez vody. Díky této nádrži budou moci naši válečníci během boje utišit svá vyprahlá hrdla či strádání od jejich ran, zatímco naši protivníci nenajdou nikde tady v okolí ani kapku vody, aby zahnali žízeň.“

Rada se Prorokovi zdála dobrá a nechal vyplnit bod po bodu doporučení Habíba, a tak vymezil budoucí bitevní pole; nevěřící budou nuceni přijít s ním zápasit o jediný zdroj vody, a ten měl ve svých rukou.

Načež mu řekl Saad syn Muádův: „Ó Proroku, dovol nám ať ti postavíme takový „ariš“ (přístřešek proti záření slunce) na této vyvýšenině, odkud budeš moci dohlížet na všechny zvraty boje. K tobě přichystáme tvé jízdní zvíře, a poté se vrhneme doprostřed nepřátel. Pokud nám Bůh dopřeje vítězství, budou tvé oči osvěženy podívanou na naši udatnost při ochraně víry. A pokud by nám byl osud nepříznivý pak ti stačí vystoupit na tvou velbloudici, aby ses připojil k našemu zadnímu voji, který ti není o nic méně oddán a bude chránit tvůj ústup.“ Prorok souhlasil, a dodal: „Bůh vás odmění pomocí mnohem účinnější, než si můžete představit.“

Věrní nalámali větví araku a jejich zkřížením vytvořili přístřešek, který pokryli květinami tharfá. Mohamed se tam uchýlil ve společnosti Abú Bakra a – jakmile se objevily první skupiny nepřátelských jezdců, vyzívavě křižující před jeho zraky – „Ó Bože!,“ vykřikl, „tak tedy dorazili ti Kurajšovci, jejichž nesmírná pýcha je nutí stavět se Tobě a tvého Posla mít za lháře!“

Nicméně, nepřátelé se již seskupili. Po námaze včerejška, aby se dostali ze solného bahna v sabchá, probudili se s vyprahlými hrdly; příliš rychlá bouřka nenaplnila žádný z „ghdirů“ a poté co studny ve wádí byly zasypány nemohli nikde najít vodu, aby utišili žízeň – ta je začínala mučit. Proto vodní hladina která se shromáždila v nádrži vyhloubené Věřícími a která k nim navracela paprsky slunce jež je oslepovaly, dráždila jejich pudy po pomstě.

Pro začátek několik z jejich jezdců – spoléhajících na rychlost svých koní – vrhlo se střemhlav, v naději že se tam dostanou. Prorok poručil svým lučišníkům, aby je nechali přiblížit, poté, jakmile byli spolehlivě na dostřel, je pokropit šípy… S výjimkou jediného, který se jmenoval Hákim, se všichni váleli po zemi, zasaženi smrtelně.

Jiný nevěřící, Al-Aswad Machzúmovec, místo aby ho odradil výsledek tohoto prvního pokusu pocítil jak se mu vaří krev a hulákal tak, aby ho slyšely obě strany: „Při našich bozích! U Láty a Uzzy! Přísahám že se jedu napít do bazénu gumu Mohamedova, a pak ho zbořím; jen smrt mi v tom může zabránit.“

A vyjel vpřed, pln arogance, drzosti. Hamza se mu vydal naproti a po jediném úderu jeho zahnuté šavle, odletěla noha. Al-Aswad se zvrátil nazad, poté, obrátivše se a odraziv se svýma dvěma rukama a zbývající nohou s překvapivou hbitostí, vrhl se k nádrži, aby splnil svůj slib. Ale Hamza ho dostihl a dorazil ve chvíli, kdy se mu to už skoro povedlo.

Tři bojovníci vyjeli poté z řad nevěřících, aby vydráždili Věřící k podobným soubojům; byli to Uthba se svým synem Al-Walídem a jeho bratr Šajbán. Prorok proti nim vyslal Hamzu, Alího a Ubajdu. Statný Hamza a dravý Alí si rychle dokázali poradit se svými soupeři, kteří se položili, krvácející a bez života, na zem; ale – hned v prvním střetnutí – Ubajda a Uthba si navzájem uštědřili zranění, jež byla stejně vážná.

Ubajda, nohu proseknutou tak hluboko, že z ní vytékal morek z kosti, byl povalen a vydán na milost svému protivníkovi, když mu přiběhli Alí a Hamza na pomoc a osvobodili ho a dorazili Uthbu. Poté přepravili raněného a položili ho vedle Proroka, který mu láskyplně zvedl hlavu a opřel ji o své koleno, a utěšil ho dobrou zvěstí o náhradě, které se mu dostane v Ráji. Ubajda brzy vypustil duši a byl tak prvním z mučedníků padlých ve Svaté válce.

Po těchto soubojích – které vyvolaly bojovný tlukot v srdcích všech přihlížejících – nedala se už srážka obou nepřátelských vojů zadržet. Prorok své bojovníky vyrovnal do linie, rameno vedle ramene, řady sevřené, tak jako bloky kamene ve stmelené zdi, a hleděl ukáznit ty nerpělivé kteří tlačíce se před své bratry by se vystavili krveprolití stejně nepochybně jako neužitečně.

Jeden z těch posledně jmenovaných, Sawad syn Gházije, předstihl řadu jemu určenou. Aby ho dostal zpět, bouchl ho Mohamed do břicha dřevem šípu, který držel v ruce: „Ale tys mi ublížil, ó Proroku!…,“ křikl naň Sawad; „a tak tedy, Při Bohu a pro vítězství práva a spravedlnosti, dlužíš mi odškodnění na tvé vlastní osobě.“ – „Je tvé.“ – „Ty jsi oblečen, zatímco má kůže byla holá.“ Prorok odkryl svou kůži, a řekl: „Dej mi podobnou, ó Sawade.“ Spoléhaje se na toto svolení, Sawad se vrhl na Mohameda, objal ho svýma rukama, a přiložil rty na jeho tělo: „Proč tohle děláš?,“ zeptal se ho Prorok. – „Ó Posle Boží! Čeká mne smrt, a já chtěl aby při mém posledním loučení, se moje kůže dotkla tvé!“

Dojat tak urputnou oddaností, svolal Mohamed na Sawada požehnání Nejvyššího. Poté, co doporučil svým jednotkám seřazeným v řadě vyčkat na nepřítele a ani se nehnout, a netasit dokud to nepřikáže, vrátil se doprovázen Abú Bakrem, do ariše, u jehož vchodu se šavlí vytasenou zaujal stráž Saad syn Muádův, i počal se modlit: „Ó Bože, vzpomeň na svůj slib! Pokud dnešního dne necháš zahubit tuto armádů vojáků víry, pak již na zemi nezůstane nikdo, kdo by tě ctil!“

Znepokojený hrozným nepoměrem, který viděl u přítomných jednotek, Mohamed obnovil své prosebné modlitby; jeho plášť sklouzl z jeho ramen, a Abú Bakr, který ho zvedl aby ho jím znovu pokryl, mu řekl: „Jen buď klidný, ó Proroku, Bůh jistě dostojí svému slibu.“

Ale přebytkem únavy a svých starostí Prorok pocítil náhlou slabost, a jeho oči se na chvíli zavřely, aby se skoro ihned zase otevřely, zatímco mu obličej oživil úsměv: „Dobrá zpráva! ó Abú Bakre,“ vykřikl: „anděl Gabriel nám letí na pomoc; vidí zvednuté písky vířící pod nohami jeho jízdního zvířete!“

A, rychle opustil ariš, a volal na svou armádu: „Budou obráceni na útěk, naši nepřátelé; již vidím jejich záda odrácená v bezhlavém útěku! A při tom který drží duši Mohamedovu ve svých rukou, já vám přísahám: každý Věřící který zabije nepřítele bude mít právo ho obrat a každý Věříci jež zahyne tváří k nepříteli, bude hned povolán k Bohu do zahrad Ráje.“

Když slyšel tyto sliby, Amír syn Hammámův, který držel v dlani hrst datlí a právě je nesl ke svým ústům, je odhodil na zem prudkým gestem odporu a vykřikl, hlasem rozníceným radostí: „Bakr! Bakr! Tak když mezi mnou a mým vstupem do Ráje je jen ta malá překážka: smrt které se mi dostane z rukou tamhle těch…“ A aniž by dokončil větu vytasil meč a vrhl se na nevěřící, klestě v jejich řadách krvavou brázdu, dokud nepodlehl přesile.

Jiný věřící který zaslechl Proroka jak potvrdil, že Bůh pokládá za nejzasloužilejší ty mučedníky kteří nebojují obrněni ničím jiným než svou vírou, odložil své brnění a pospíšil po stopách Ámira aby padl pokryt ranami, poté co poslal množství nevěřících do Pekla.

A nyní již Věřící nebylo možno zastavit. Apoštol sebral hrstku písku, kterou vrhl směrem ke Kurajšovcům a vykřikl: „Nechť jejich obličeje zahalí zmatení! Vpřed, ó Věřící, vpřed!“

Jako lidská smršť, Věřící se vrhli na nevěřící, a prostor zaplnil hrozný třeskot a jiný hluk. Řinčení zbraní, výkřiky beznaděje či triumfu, opakovány ozvěnou v údolí, byly doprovázeny podivným hučením, přerývavým jak údery bubnu.

Jeden nevěrecký Arab z kmene Ghifárovců vyprávěl: „Spolu s jedním z mých bratranců vystoupil jsem na vršek který vévodil bitevnímu poli abych si zjistil, na kterou stranu se přikloní vítězství, a připojil se k vítězům, abych obral poražené.“

Najednou – zrovna v okamžiku kdy válečníci islámu polevili – viděl jsem, jak se za nimi zvedá, ze dna údolí obrovský sloup písku, který se blížil zázračnou rychlostí. Ve svých plavých spirálách, jež šly do oblak, objevovala se a mizela fantastická o hrůzostrašné zjevení. Bylo to jako gigantický souboj Země, která se vzbouřila proti Nebi!“

Zvuky neméně podivné vycházely z této smršti a zmrazily mne hrůzou: byla to ržání, dupot cválajících koní, tlukot velikých křídel nebo zvučných bubnů; a byl to, ovládaje všechnu vřavu rozkazovačný hlas který křičel: „Jen vpřed, Haízúme!“

Než bys stačil mrknout vír dostihl věřící, a vtrhl současně s nimi do řad nepřátel. Dostihl i nás a zahalil nás do svých temných mlh. Ztratil jsem z očí svého druha, a málem jsem omdlel hrůzou. Silné závany mnou zmítaly do všech stran, a musel jsem se držet jako klíště výčnělků skalisk, abych nebyl zameten jak smítko slámy. Přitom mé uši byly drásány ukrutným povykem; do burácení hromobití se nyní mísilo proklínání, úpění raněných, rouhání poražených. A temnoty byly pronikány světlem blesků, mečů a kopí…

Konečně, když vír přešel, viděl jsem svého druha ležícího na zemi, v otevřené hrudi bylo vidět odkrytou srdeční blánu; a, podobni stromům vyrvaných z kořenů vichřicí, nespočetná těla pokrývala koryto wádí, zatímco v dáli, osvětleni paprskem slunce, bojovníci islámu pronásledovali prchající.“

Onen vír, to byla stopa Gabriela, sedícího na jeho koni Haízúmovi, kterého Mohamed spatřil letět mu na pomoc v čele tří tisíc andělů. Písečná smršť, zvednutá pod nápory bouře, se připojila ke smršti lidské, zvednuté dechom víry, a obě dohromady, ve společném nadšení se vrhly na nepřátele Boha. Nárazu nebylo možno vzdorovat. Rozbouřené divoké vlny písku udeřily modloslužebníky přímo do obličeje, bičovaly jim kůži, plnily jim ústa a nozdry, oslepovaly jejich oči; ani sami nevěděli ani kam udeřit, ani z které strany se bránit.

Věřící naproti tomu cítili jejich zápal posílený tlakem bouře a jejich oči otevřené bez zábran jim umožňovaly vyhnout se útokům protivníků a vyčkat, dokud se jim nenatrefili do jisté rány. A ovšem síla neznámá, nadpřirozená, propůjčila ráznost jejich úderům do té míry, že měli pocit že bijí do prázdna neboť, při úderu jejich zbraní, necítili žádný odpor: „Sotva jsem ohrozil nějakou hlavu ostřím mého meče,“ vyprávěl později jeden z vítězů, „už jsem viděl jak uletěla od ramenou a kutálela se po zemi, a to dokonce ještě dříve, než se jí dotkla má zbraň.“ Sedmdesát modloslužebníků tak hryzalo zem, a mezi nimi všichni spiklenci jež se pokusili zavraždit Proroka v Mekce. „Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil.“ (Korán, VIII, 17). Čtyřiadvacet z mrtvých náleželo k nejvyšší šlechtě: Uthba, Al-Walíd, Šajbán, Omnia syn Chalafův, Abú Al-Bochtári, Handhala syn Abú Sufjána, atd., i nejvýznamnější z nich – vůdce výpravy, slavný Abú Džahl.

U vědomí, že právě on byl duší všech spiknutí osnovaných proti Prorokovi, hledali ho Věřící všude uprostřed bitvy, a jeden z nich, Muád syn Amrův, kterému se podařilo ho dostihnout mu zuřivě proťal stehno. Ikrima, syn Abú Džahla, přiběhl svému otci na pomoc a pomstil se tak, že zase on usekl, jedním seknutím své zahnuté šavle, levou paži Muáda, a ta zůstala viset na rameni jen prostřednictvím cáru kůže. Obtěžován ve svých pohybech tímto údem neužitečným a povlávajícím, Muád jej naklonil k zemi a přišlápnuv na něj, jej vytrhl tím že se prudce zvedl; poté ho zahodil dodaleka a vrátil se do boje.

Dva mladí Ansárové, synové Aframa, teď přispěchali a zase oni shodili Abú Džahla z jeho jízdního zvířete, a zasvětili ho smrti, pokrytého ranami…

Co je s Abú Džahlem – to Proroka zajímalo nejvíce. Ibn Masúd se ho vydal hledat a objevil konečně uprostřed kupy mrtvých těl vůdce modloslužebníků, který ještě dýchal; položil mu patu na hrdlo, jako na zmiji kterou rozmáčkneme ale, ve chvíli kdy se k němu nahnul aby ho vyzval, tento ho popadl za vousy a, ponořiv v oči svého vítěze pohled zpitý bezmocným vrtekem, křikl na něj, smrtelným chrapotem: „Už jsi někdy viděl osobnost tak vznešenou jako já zavražděnou tak podlými záškodníky?“

Ibn Masúd, aby učinil konec urážkám nevěřícího, mu uřízl hlavu a přinesl ji Prorokovi. Při pohledu na zkrvavenou tvář svého nepřítele, vykřikl Mohamed: „Zajisté byl tento muž faraónem ohavným svému národu!“

Pod žhavými paprsky slunce se mrtvá těla již začala rozkládat; jejich opuchlé tváře dostaly barvu asfaltu, a v tomto jevu viděli Věřící důkaz, že nevěřící byli zasažení ranami nebeských bojovníků, a že již byli spáleni ohni pekelnými. Mohamed procházel všemi směry bitevní pole a poručil pohřbít všechna těla na která narazil, bez rozdílu náboženství. Huzajfa, jeden z prvních přívrženců islámu, který ho doprovázel, náhle narazil na tělo Uthby syna Rabiova, svého otce; rysy jeho tváře se ihned stáhly a pokryly mrtvolnou bělostí. „To smrt tvého otce otřásla tvojí duší?,“ zeptal se ho Prorok. – „To ne, u Boha! Ale znal jsem svého otce obdařeného inteligencí, dobrotou a štědrostí; doufal jsem, že přejde na cestu ke spáse; jeho smrt mi tuto naději vzala a z toho je má bolest!“

Prorok, dojatý odpovědí stoického muslima, svolal na jeho hlavu požehnání Páně. Poté si nechal přivést svou velbloudici na kterou nasedl, aby se odebral k jedné vyschlé studni, kam poručil svrhnout těla čtyřiadvaceti nejpověstnějších ze svých nepřátel. Před ústím studny, zastavil své jízdní zvíře a oslovil mrtvé jejich jmény:

„Ty, syne tamtoho! Ty, syne tamtoho! Což byste dnes nedali přednost poslušnosti Boha a jeho Posla? My zajisté jsme nalezli to, co nám slíbil náš Pán; ale vy, našli jste vy to co vám slíbila vaše božstva?“ – „Ó Apoštole,“ řekl mu Urwa,“Proč tu rozprávíš s těly bez duše?“ – „U Toho kdo drží ve svých dlaních duši Mohameda,“ odpověděl on, „vy má slova slyšíte méně, než je slyšejí oni sami.“

Poučil ho takto, že když se stalo peklo jejich domovem, museli tito nevěřící uznat pravdivost slov, která jim musel tak často opakovat za jejich života. Jeden „Hadít“ (hadís) od Ajši vysvětluje tuto scénu tím, že je psáno v Koránu: „Ty věru nedokážeš, aby mrtví slyšeli“. (Korán, XXX, 51). Pokud jde o Věřící, ti neztratili než čtrnáct lidí na své straně, šest Muhádžirů a osm Ansárů, jimž na věky sláva – prvním mučedníkům padlým ve Svaté válce.

Pobyt v Badru a návrat do Medíny

Prorok se v těch místech zdržel tři dny, aby pohřbil mrtvé a shromáždil kořist, jejímž hlídáním pověřil jednoho člena rodiny Nadžárů; poté se připravoval na návrat do Medíny.

Dva poslové – Zajd, jeho adoptivní syn, a Ibn Rúha – které poslal aby zvěstovali dobrou zprávu o jeho vítězství, jej předcházeli. Dorazili ve chvíli, kdy se situace Věřících ve městě zdála beznadějná. Hrobaři si právě utírali ruce od země, kterou pokryli hrob Rukaji, Mohamedovy dcery a manželky Osmána, která podlehla kruté nemoci; „Pokrytci“ a Židé nechali kolovat ty nejpoplašnější pověsti o osudu Proroka a chystali se napadnout jeho straníky…

Dobrá zpráva se rozšířila po celém městě s rychlostí blesku a vnesla zmatek mezi „pokrytce“ a Židy, posílila nadšení Věrných, kteří spěchali houfně, muži, ženy a děti, vstříc vítězi, za doprovodu rytmického bubnování na bubínky, a zpívaje sborem zpěv, kterým vítali jeho první příchod: „Ten úplněk nadešel nad našimi hlavami, – vzešlý z Průsmyku loučení! – Kolik jen díkuvzdání musíme vyslat k Bohu, – s největším zanícením těch kdo se k němu uchylují! – Ó ty, jeho Posle mezi námi, – příkazy které nám přinášíš budou zbožně dodrženy!“

A pro tuto bitvu – navždy slavnou, ač v ní bojoval jen omezený počet bojovníků – jež měla svým výsledkem změnit tvář Světa, je wádí v Badru navštěvováno každoročně tisíci poutníků.

Cestovatel Abú Al-Husain syn Džobírův napsal: „Dnes se tu nachází malý městys, obklopený hradbami… V místě studní kde byli rozprášeni nevěřící je vysazen ostrůvek palmovníků a o několik kroků dále, jsou vyhloubeny hroby mučedníků.

Po levé straně cesty, která přichází z Kafrá ční hora ar-Rahma, neboli Vrch slitování, po které andělé sestupují z Nebes.

Ariš, útulek ve kterém se zdržoval Mohamed se nacházel – alespoň se tak říká – na svahu písečného kopce, jehož jméno je „Džebel at-Thaból,“ – Bubnová hora: poutníci zde často slýchají údery neviditelných bubnů, které oslavují vzpomínku na první vítězství islámu.“

Zajatců bylo stejně, jako mrtvých. Bylo jich sedmdesát a příslušeli ve své většině k nejlepším rodinám modloslužebníků. Dva z nich, Okba a An-Nádhar, kteří ve svých urážkách Proroka překročili všechny meze, byli odsouzeni na smrt a popraveni.

Abbás, strýc Mohameda, kterého vázaly v Mekke peněžní zájmy, se tenkrát ještě nerozhodl zaslíbit se islámu; pospíšil na pomoc ohrožené karavany a nacházel se mezi zajatci. Jeho vysoká postava a tělesná zdatnost mu nijak nepomohly: byl zajat tím nejslabším z Ansárů a nemohl se vzpamatovat z překvapení. Provazy, kterými byl spoután se mu bolestivě zařezávaly do masa a proto úpěl. Jeden z věrných, který si připomněl dobré jednání zajatce a jeho příbuzenství s Prorokem přišel milosrdně povolit jeho pouta. Když se to dozvěděl a nechtíc, aby se členu jeho rodiny dostalo mimořádného zacházení, Mohamed poručil povolit stejným způsobem i pouta ostatních zajatců.

Zbývalo ještě rozhodnout o soudu všech zajatců. Abú Bakr poukazoval na příbuzenská pouta mezi vítězi a poraženými a pronesl mínění, že se lze spokojit s výkupným. Zarputilý Omar zase trval, že všichni tito zajatci se vyznamenali v pronásledování muslimů a byli zodpovědni za odchod Proroka, a proto navrhoval je zahubit bez slitování. Za oběma míněními stál stejný počet přívrženců.

Prorok přijal mínění Abú Bakra; nařídil respektovat nešťastnou odvahu a nařídil zacházet se zajatci s největšími ohledy; nechal jim sejmout pouta a jejich hlídání svěřil některým muslimům kteří, věrně se držíc jeho pokynů, si odpírali chléb aby jim ho mohli nabídnout, a spokojovali se sušenými datlemi.

Výkupné za zajatce bylo stanoveno podle jejich majetkových poměrů – a zrovna Abbás, Mohamedův strýc, měl zaplatit nejvyšší výkupné, zatímco jiní byli propuštěni bez zaplacení té nejmenší náhrady. Mohamed nicméně požadoval, ode všech kteří uměli číst a psát, aby naučili číst a psát dvě děti Ansárů, než budou propuštěni.

Mezi zajatci se nacházel Abú Al-Ás syn Rabiův, muž velice bohatý a velice vážený, který si vzal za ženu Zajnabu, dceru Prorokovu, ještě před Zjevením, a který zůstal nevěřící. Zajnaba poslala z Mekky jako výkupné peněžní částku a náramek, který jí věnovala Chadídža, její matka, ve chvíli jejícho sňatku. Prorok když poznal tento šperk, který viděl na krku své drahé a želené Chadídžy, nedokázal zadržet své pohnutí a požádal své stoupence: „Pokud nevidíte zábranu, pošleme Zajnabě zpět jejího manžela, a vrátíme jí výkupné.“ Nikdo nic nenamítal: „Jsi tedy volný,“ řekl Mohamed zajatci, „ale s jednou podmínkou: vrátíš mi moji dceru, protože muslimka nemůže zůstat v moci nevěřícího.“ Zajatec se podřídil této podmínce – ač nerad – a jakmile se vrátil do Mekky, závazek dodržel.

Nicméně Kurajšovci, když se dozvěděli o odjezdu Zajnaby se jí jali pronásledovat, a jeden z nich, Hobbár, ji praštil spodkem oštěpu tak surově, že ji shodil z jejích „hawdádž“ (druh nosítek), dolů. Krátce po svém příchodu do Medíny nešťastná žena, která stále trpěla pro ten pád a která byla těhotná, zemřela na následky zacházení, kterému byla vystavena. Po vládou beznadějě Prorok poručil těm, kdo by se zmocnili bídného Hobbára, upálit ho zaživa. Ale vbrzku odvolal ten krutý příkaz, protože jak řekl: „Pouze Pánu Světů přináleží právo udělovat plamenný trest“ (trest Pekla).

Pokud se týká Abú Al-Áse, kterého lapili Muslimové když přiváděl karavanu ze Sýrie, byl, zase znovu Prorokem propuštěn a přestoupil k islámu.

Takto tedy Mohamed vyhledával při každé příležitosti možnost projevit svou velkorysost vůči zajatcům, svým spoluobčanům. A tato velkorysost se okamžitě projevila obrácením jistého počtu Mekkánců užaslých při vyprávění zajatců, kteří při návratu do jejich domovů dosvědčovali, jak s nimi bylo dobře zacházeno.

Ale nebyla takováto shovívavost vůči nepřátelům islámu nebezpečím pro budoucnost? Ano, tak sdělilo Prorokovi zjevení, které ho káralo. A Prorok byl zachvácen hlubokým smutkem při pomyšlení, že jeho velkorysost by bezpochyby mohla zavinit smrt mnohých Věřících protože se nedalo doufat, že sama postačí odzbrojit všechna nepřátelství.

Brzy po vítězství, rozdělení kořisti málem vyvolalo velké rozbroje mezi věřícími: ti kteří se jí zmocnili si ji chtěli zachovat pro sebe, všechnu. Ti kdož se bili, aniž by se věnovali obírání mrtvých hlásili se o svůj díl a namítali těm prvním: „Bez nás byste žádnou kořist neuchváliti.“ Konečně ti ze zadního voje se rovněž nechali slyšet: „Pokud my bychom se nevěnovali, jako prvořadému úkolu, zajištění ochrany Prorokovy, bojovali bychom jako vy a drancovali jako vy.“ Rokování mohlo dopadnout špatně, když mu dalo konec Zjevení: „A vězte, že zmocníte-li se jakékoli kořisti, náleží z ní… Bohu a poslu,…“ (Korán VIII, 42.)

Po návratu do Medíny ji Mohamed rozdělil nejvýše spravedlivě a rozhodl, že nejenom vojáci ze zadního voje z ní dostanou svůj díl, ale také i někteří z Věrných kteří zůstali ve městě, aby sloužili věci islámu během nepřítomnosti jeho vůdce.

Takto se podařilo Mohamedovi uspokojit všechny. Pro sebe si vyhradil jen stejný díl jako ten prostého vojína: bylo ale rozhodnuto, že napříště pětina kořisti bude náležet „náleží z ní jedna pětina Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům, nuzným a po cestě Boží jdoucímu.“ (Korán VIII, 42.)

Mekkánci zrovna bujaře slavili návrat velké karavany, o kterou měli tak živé obavy, když spatřili přicházet trosky armády na útěku.

Nejprve si vůbec odmítali připustit takovou zkázu, tak moc se spoléhali na početní převahu a zbroje jejich vojáků, a uprchlíky častovali jako zbabělce, kteří utekli před bojem.

Ale když už nebylo možno dále pochybovat, jak hluboké bylo ohromení, zděšení jež zachvátilo tyto nepřítele Boha! Jak zuřil Abú Lahab, skutečný organizátor výpravy! Tak před ním jeden z těch, kdo se spasili útěkem, vyprávěl o zázracích, jichž byl svědkem a které, podle jeho mínění, omlouvaly porážku: „Je jisté, že muslimové dostali napřirozenou podporu, která jim umožnila aby si s námi dělali, co chtěli; já sám viděl, těmahle očima, ve vírech bouře válečníky s nadlidskou silou oblečené do bílých tunik a sedících na šedých koních grošácích, jak bojují po boku našich nepřátel!“ – „U Boha! To museli být andělé,“ vykřikl jeden z naslouchajících, Abú Rafiá, služebník Abbáse, strýce Mohamedova.

Abú Lahab, navztekaný pro pocity strachu, jež vyvolalo toto vyprávění a pro komentář, který poté následoval se vrhl na Abú Rafiu, srazil ho k zemi a zahrnul ho ranami, s tou nejodpornější divokostí. Žena Abbásova, pobouřená tím divadlem, křičela na Abú Lahaba: „To ti není hanba využívat nepřítomnosti Pána a mlátit služebníka?“ a teď popadla zase ona oštěp a uštědřila mu do obličeje ránu, která ho zkrvavila. Trest byl natolik oprávněný, že se nezvedl žádný protest a Abú Lahab, ponížený přede všemi, běžel skrýt svou hanbu a svůj hněv do hloubi svého příbytku. Byl již nemocný a nemohl odolat rozrušení, které stále cítil, a to mu přešlo do krve, a jeho tělo se pokrylo červenavými puchýřky zvanými „adása,“ – a netrvalo ani týden, co ho nemoc zdolala.

Pokud se týká Abú Sufjána a jeho ženy Hind, zoufajícími nad smrtí jejich syna Handhalála a nad potupou porážky, ti byli nejzanícenější dokonce i mezi těmi, co nejvíce žíznili po pomstě. Abú Sufján, využívaje své autority, zakázal všechny projevy bolesti: „Neoplakávejte mrtvé,“ prohlašoval, nepoddávejte se obvyklému hořekování, a nechť se básníci vystříhají skládání pohřebních básní! Nenechte ó Mekkánci vzbudit, obrazem vaší bolesti, radost u vašich nepřátel; a mějte jen jedinou snahu, a to je pomstít se!“

A učinil slib, že se vzdálí své ženy a svých voňavek až do dne, kdy rozhodná odplata utěší jeho srdce.

Ohlas vítězství Prorokova se rozšířil mezi všechny kmeny v Arábii. Zpráva překročila moře, neboť Mohamed odeslal důvěrného vyslance k negusovi do Etiopie, aby mu o tom donesl zprávu a aby informoval Věřící, kteří našli útočiště na dvoře tohoto monarchy, že naleznou bezpečný úkryt po jeho boku, za zdmi Medíny.

KAPITOLA ŠESTÁ

Alí se stal pro svou obdivuhodnou oddanost, nezkrotnou odvahu, a absolutní čistotou mravů jedním z nejpopulárnějších hrdinů islámu; ale jeho krajní chudoba ho donutila pronajímat sílu svých paží jednomu z Ansárů, majiteli zahrad. Ty hodiny, které nestrávil v modlitbách, patřily zalévání datlovníků. Z tohoto poníženého postavení, které bylo v takovém nesouladu s činy jež vykonal, bylo třeba ho vyzdvihnout v očích davu.

Abú Bakr a Osmán, když ho jednoho dne nalezli při tahání vody ze studny, ho v té lopotě vyrušili a připomněli mu přání, které občas projevil oženit se s Fátimou, dcerou Prorokovou a dodali, že – on více než jiní, je hoden takové cti. Alího to rozčílilo: „Víte dobře jak jsem chudý,“ řekl jim, „a od vás je bezohledné připomínat mi můj nesplnitelný sen!“

Ale oni natolik naléhali a ujišťovali ho svou podporou, že Alí přemohl svou plachost a odebral se do příbytku Mohameda vybaven svým mečem, svou zbrojí a svými sandály, což představovalo vše, co měl. Zaklepal na dveře; Prorok ho přivítal těmito slovy: „A tady je ten, kdo je mi nejdražší mezi všemi muži.,“ A poněvadž Alí před ním pořád stál se skloněnou hlavou: „Mluv,“ řekl mu. – „Ó Proroku,“ rozhodl se k odpovědi Alí, „tys mne vychoval, když jsem byl sirotek s něhou skutečného otce; teď jsem dospěl do věku, kdy si muž musí vytvořit domácnost, a zase se musím obrátit na tebe. Přišel jsem tě požádat o Fátimu, tvou dceru, chci se s ní oženit.“ – „A jaké věno přinášíš?“ – „Ty znáš mojí chudobu; nesu ti tedy vše co mám: můj meč, mou zbroj a mé sandály.“ – „Tvůj meč náleží náboženství, ten nemohu přijmout. Ale tvá paže je dost zdatná, aby ochránila tvou hruď i bez pancíře; prodej tvou zbroj a co za ní utržíš, přines mi jako věno za mou dceru.“

Alí – kterému se vrchovatě vyplnila jeho přání – hned hledal kupce pro svoji zbroj. Osmán mu za ni nabídl dobrou cenu a hned mu ji zase vrátil s dovětkem že ho prosí, aby ji přijal jako svatební dar.

Sňatek byl uzavřen těmito slovy Mohameda k Alímu: „Zajisté ti Bůh dal moji dceru v nebi ještě dříve, než já ti ji dal zde na zemi.“

Věřící – sezvaní Bilálem – byli ve velikém počtu přítomni chotbě (slibu) jejich vůdce, který je chtěl sám informovat o daru – své dceři, kterou dal Alímu. Bilál byl pověřen skrovnými nákupy, bez nichž se svatba neobejde; polovina věna byla určena na pořízení předmětů nezbytných v domácnosti: matrace a polštář z palmových vláken, kožený měch a několik kameninových mis; a druhá polovina, na nákup másla, datlí a mouky, určeného pro skrovné pohoštění při zásnubách. Když podle zvyku přišla skupina žen pro manželku, aby ji dovedla do pokoje manželova, Prorok, při vzpomínce na tu které by připadla tato starost, tj. Chadídžu, matku Fátimy, byl zachvácen hlubokým smutkem, a hojné slzy smáčely jeho tváře. Když se pak vzpamatovat ze svého dojetí postavil Alího po své pravici, Fátimu po své levici a řekl jim: „Bůh dá, že z vás vzejdou vznešení potomci, kteří budou ozdobou našeho národa!“

Po dobu tří dní a tří nocí, setrvali novomanželé na modlitbách; a teprve noci čtvrté cudný Alí, kterému Mohamed vyjádřil naději, že z jeho manželství vzejde potomstvo dětí mužského rodu, opovážil se přiblížit se svojí ženě, v jejíchž žilách kolovala krev Prorokova.

O devět měsíců později Fátima dala světu syna, který dostal jméno Hasan, a rok po narození Hasana narodil se jeho bratr Husajn. Potomci Hasana a Husajna – označovaní přízviskem „šerífové“ – jsou jedinými potomky Prorokovými.

Svatba Prorokova s Hafísou a s Majmunach

Hafísa, dcera Omarova a vdova po Chunisovi se chtěla znovu vdávat, ale měla tak povýšeneckou povahu, že ji nikdo nepřišel požádat o ruku. Abú Bakr a pak Osmán, kterým byla její ruka postupně nabídnuta, odmítli. Omar cítil pro pokoření, kterému se dostalo jeho dceři, velikou nevoli, s níž se svěřil Prorokovi: „Osmán dostane ženu, která je váženější než Hafísa,“ odpověděl mu tento, „a Hafísa dostane muže, který je váženější než Osmán.“ A Mohamed dal Osmánovi svou dceru Um Kulsumu, zatímci sám se oženil s pyšnou Hafísou, aby vyznamenal Omara.

Zanedlouho poté se oženil rovněž s vdovou po Obidovi, mučedníka od Badru; byla to žena neúnavně dobročinná, která dostala přízvisko „Omm al-Msákan“ (Matka chudých).

Bitva u Uhudu

(Rok III hidžry, 625 podle křesťanského kalendáře)

Obyvatelé Mekky se nikterak neutěšili z porážky u Badru a malovali si budoucnost těmi nejtemnějšími barvami. Na silnici do Sýrie – přerušené smělým výpadem Prorokovým – se jejich karavany už nemohly vydávat v sázku; zkáza a hlad musely nevyhnutelně přijít již v krátkém čase. Aby tomu čelili, rozhodli se obětovat značné zisky, které vynesla velká karavana pro vybavení výpravy, co pomstí jejich mrtvé a navrátí bezpečí jejich dopravě. Lákadlo slíbených peněz zajistilo přispění početných beduínů z okolí, a ti již podníceni plamennými satirami básníků – Káby syna al-Ašrafy a Abú Uzzy, přišli pod jménem „habíš“ neboli Koalice, zapojit se do vojsk sbíraných Abú Sufjánem.

V čele těchto oddílů – a měli tři tisíce mužů – byli Safwa a Ikrima, synové Ibn Chalafy a Abú Džahla, dvou významných mrtvých od Badru, a Chálid syn Walídův, nezkrotný voják. Ženy netoužily po pomstě o nic méně a Hind, žena Abú Sufjána, a parta jejích družek byly rozhodnuty zahradit cestu každému bojovníku, který by chtěl zmizet.

V úrodné pláni, jež se rozkládá na sever od Medíny dohlíželi zemědělci pokojně na svá pole a na pasoucí se stáda, když najednou úžlabiny západního pásu hor začaly chrlit vojáky Abú Sufjána, kteří svůj rychlý pochod utajili s tou největší péčí. Jelikož vzdorovat nebylo možno tak ubozí zemědělci rychle utíkali, aby nebyli pobiti – a také, aby své spoluobčany varovali před nájezdem nepřátel Boha.

A z výšin hradeb Médinčané přihlíželi divadlu, které drásalo jejich srdce zemědělců. Podobni mračnu obrovitých kobylek vrhli se velbloudi vojska nevěřících na jejich zelené plodiny, zatímco pěšáci podřezávali zvířata a také, v zuřivém návalu, jezdci zašlapávali a pustošili zlátnoucí žeň s opovržením kteří mají lidé, živící se karavanním obchodem, vůči obdělávání země.

Tváří v tvář tomuto pustošení, které se odehrávalo před jejich očima, byli Věrní v pobuřující bezmoci: rovina poskytovala terém velmi vhodný pro nespočetné jezdectvo nepřátel, proti němuž nemohli postavit žádný jezdecký oddíl… Jediné k čemu se mohli obrátit byla moudrost apoštola Božího, a tak se shromáždili kolem něho aby se s ním poradili, odhodláni k jakékoli oběti.

Leč Mohamed viděl, ve snu, čepel svého meče zubatý a své nepřátelé podřezávající jeho stáda a krunýř na dosah. Řekl jim o tom snu a řekl jim, co znamená: „Ztupený meč znamená, že budu zraněn; podříznutá stáda znamenají smrt velkého počtu mých stoupenců; konečně, brnění nacházející se na dosah představuje hradby Medíny, které jediné nás mohou ochránit od zkázy. Tedy se uzavřeme do města a nebudeme se mít čeho obávat od našich protivníků; pokud nás napadnou, budou snadno odraženi a oni utrpějí velké ztráty; a pokud se stáhnou aniž by nás napadli, odnesou si tu hanbu, že se s námi neodvážili měřit.“

To byla ovšem taktika, kterou Médinčané uplatňovali odedávna; jenže co se stali muslimy – a od vítězství u Badru – se jejich myšlení úplně změnilo; napříště se pokládali za neporazitelné a už neměli tu trpělivost přihlížet pustošení svých zahrad. Kromě toho – ti co se nebili u Badru hořeli touhou ukázat, oni rovněž, svou odvahu; což ten nejhorší osud co je mohl potkat nebyl osud mučedníka – po kterém prahli, a to naprosto upřímně?

Jediný Abdalláh syn Slúla, vůdce „Pokrytců,“ byl proti pohybu vpřed a pro tu chvíli byl stejného názoru jako Prorok. Nicméně tváří jednomyslnosti skutečných Věřících a jejich nadšení Mohamed nevěřil, že může odolat a tak se rozhodl nařídit onen pohyb vpřed – který nepodporoval, ve své předvídavosti; poté co odříkal modlitbu asr vrátil se do svého domova, aby navlékl svou zbroj.

Pokud se týká bojovníků: tak ti se zatím připravovali, a jejich hustý dav obklopil dům Proroka, který se brzy objevil oblečen do své kroužkové zbroje, přilbu na hlavě, šavli po boku, štít na rameni a kopí v ruce…

Během tohoto čekání Věrní měli čas přemýšlet; začínali již litovat svého unáhleného rozhodnutí a jejich vůdci – stydíc se, že zastávali názor opačný než byl názor Vyvolence Božího – mu řekli: „To my jsme se měli sklonit před tvým rozhodnutím; jsme ochotni tu zůstat a ty můžeš odložit tvou zbroj.“ Ale Mohamed jim odpověděl: „Pokud si některý Prorok navlékl svůj krunýř pak už nemá právo jej odložit – dokud není po boji.“

Armáda věřících sestávala z tisícovky pěšáků, ale měla jen dva koně. Zástava Muhádžirů byla svěřena Musabovi synovi Umajrovu; ta Ausů, Okaídovi a ona Chazradžů, Habíbovi. Chvíli před západem slunce se proud dal na cestu směrem k severu.

Sotva vyšli z hradeb, přidal se k nim oddíl šesti set mužů dobře vyzbrojených. Byli to Židé, spojenci Abdulláha „pokrytce“ kteří, na radu posledně jmenovaného, přišli nabídnout Prorokovi svou podporu. „Mně stačí pomoc od Boha,“ odpověděl jim tento a propustil je, neboť znaje jejich tajné smýšlení a bál se zrady z jejich strany.

Abdulláh, ponížený odesláním jeho spojenců, se hned pokusil zasít znepokojení do řad vojáků svými proradnými úvahami. „Mohamed se podřídil mínění bezvýznamných lidí a odmítl radu kterou dostal, a byla to rada ode mne! Proč jdeme vstříc jisté smrti?“ Takhle se mu podařilo navést ke zběhnutí třetinu malé armády, a ta se tak ztenčila na nějakých sedm set mužů – on se pak spolu s odpadlíky vydal na cestu do Medíny, pronásledován hanlivým pokřikováním pravých Věřících.

Nazítří, a byla to sobota, jedenáctý den měsíce šauwál, Prorok opustil ležení ještě před červánky; vyžádal si průvodce schopného vést jeho oddíly, aniž by to nepřítel zpozoroval, k hoře Uhud, hory která se tyčí osaměle uprostřed planiny. Abú Haítháma se nabídl a vedl je přes sady a palmérie Harisanů.

Majitel jedné z těchto zahrad, jeden z „pokrytců“ jménem Mirbá, s očima rozežranýma očním zánětem, se zvedl když uslyšel krok Mohameda v čele jeho oddílů, a křičel na něj: „Buď si třeba skutečně Poslem Božím, stejně ti nedovolím projít mou zahradou!“ Poté, sebrav hroudu země, připojil: „Při Bohu, kdybych se nebál že zasáhnu někoho jiného než tebe, hodil bych ti tuhle zem do tváře.“ Věřící chtěli smrtí potrestat nestoudnost „pokrytce,“ ale Mohamed je zadržel těmito slovy: „Jen ho nezabíjejte, vždyť je to slepec, stejně slepý v srdci jako na oči!“

Touto oklikou a kryti hustým listovím sadů dostali se Muslimové k hoře Uhud, při východu slunce, aniž by vzbudili pozornost nepřátel.

Prorok je rozestavil k boji: záda jim kryla hora, zleva byli chráněni soutěskou Aínín – nemuseli se vůbec bát obejití nepřáteli, ale přesto, pro větší bezpečí, postavil Ibn Džubajra nad tuto úžlabinu, s padesátkou dovedných lučišníků, a dal mu tento přísný rozkaz: „Pokud by se jezdci modloslužebníků pokusili napadnout nás zboku – tím že by proklouzli strží – pak je odraz tím, že je zasypeš šípy; ale pokud budou naši nepřátelé pod námi nebo nad námi, pak setrvej neochvějně na tom místě, a ať se stane cokoliv, nesmíš se vrhnout vpřed!“

V tu chvíli se za pláni zdvihl pokřik; Mekkánci právě zpozorovali Věřící kteří, dostiženi nízkými paprsky vycházejícího slunce, se odráželi světle od kamenitých svahů hory Uhud. A tak jak Prorok předvídal nepřítelská armáda, jejímuž pravému křídlu velel hrozný Chálid syn Walída, a levému křídlu Ikrima syn Abú Džahla, se roztáhla do polokruhu, aby obklíčila a obešla Muslimy.

Vůdce nevěřících, Abú Sufján, chtěl popíchnout sebelásku Abdardárců střežících prapor, a vyptával se jich na takovýto způsob: „Ó vy kterým byl svěřen náš prapor v Badru vzpomeňte si na zkázu, ke které došlo pro vaši chybu. Voják má jít za svým praporem – a vy, vy jste utekli i s ním. Pokud si dneska myslíte, že na jeho ochranu nestačíte, tak řekněte a já ho svěřím do jiných rukou.“ Pod ranou takové potupy se Abdardárci zvedli a prohlásili: „My si svůj prapor uhájíme a zítra, pokud ještě budeme na světě, pak přiznáš po zásluze naši chrabrost.“

Pokud se týká Hindy, ta pospíšila v čele svých družek zařadit se za nosiče vlajky, zpívaje:

„Odvahu, ó děti Abdardára! – Odvahu, ochránci těch, kdo jdou za vámi! – Udeřte všemi svými šavlemi! – Jsme dcerami hvězdy Thárak; – naše nohy šlapou měkce koberce, – perly blyští v našich náhrdelnících – a pižmem voní pletence našich vlasů. – Pokud se postavíte nepříteli, pak vás obejmeme! – Pokud před ním utečete, pak vás zavrhneme, – bude to navždy a budete zbaveni cti naším opovržením!“

Prorok před Věřícími nijak nešetřil povzbuzováním; napřáhl k nim blyštivý meč: „Který z vás,“ vykřikl, „je schopen dopřát tomuto meči to, co mu náleží?“ – „A co mu náleží?,“ zeptal se Abú Dudžad vystupuje vpřed: „Patří mu zasahovat svou čepelí, dokud se nezkroutí!“ – „Dobrá, přísahám že mu dopřeji, čehu je mu třeba!“

Abú Dudžan byl obávaný bojovník; převzal šavli z rukou Mohameda. Ovinul si kolem hlavy červený turban, kterým se ovazoval jen v čase velkých bitev, a pyšně se jal přecházet před řadami vojska: „Hle chování které by Boha hněvalo,“ pronesl Prorok, – „kdyby to nebylo při takové příležitosti.“

Mezi nepřáteli se nacházel jeden obyvatel Medíny, Abú Ámir, který konvertoval ke křesťanství a měl přízvisko: Ar-Raháh (Mnich). Přesvědčen, že vzdálí jistý počet Ausů – svých krajanů – islámské věci, předstoupil před ně a křičel na ně: „Ó gumu Ausů, to jsem já, Abú Ámir, váš krajan, nechcete mne vyslyšet?“ – „Nechť ti Bůh odepře všechnu náklonost, ó ničemníku,“ odpověděli mu; a, pln hanby a hněvu, Mnich se stáhl poté co zvedl oblázek, a vrhl jej zlostně jejich směrem.

Po něm zase jeden nevěřící hrozného vzhledu, sedící na velikánském velbloudovi, vyjel vpřed a dráždil Věřící. Po třetím štvaní, Zubajr opustil řadu; tak jako pravý pardál skočil na zadek velblouda, obejmul soupeře svýma rukama, poté, skuliv se s ním na zem, nepovolil své sevření, dokud mu neprořízl hrdlo.

Při pohledu na počatý boj nedokázal se Abú Dudžan udržet, vytrhl svůj meč a volaje: „Štěstěna se nedrží zbabělců; udeřím mečem Boha a jeho Proroka !“ A bylo vidět jeho červený turban, podobný žhoucímu oharku, pohroužit se do řad nepřátel.

Se zázračnou smělostí zabíjel všechny, na které narazil při své cestě – když se náhle ocitl v tvář podivné bytosti která, následovaná doprovodem hudebnic s bubínky, chrlila ta nejhorší rouhání. Abú Dudžan zvedl svůj meč nad hlavu svého protivníka, ale podle pronikavých křiků které tento vyluzoval poznal Hindu a velkoryse stáhl meč Prorokův, který neměl udeřit ženu.

Po gestu Abú Dudžana, půtka propukla všude; Artha – praporečník Kurajšovců – byl zabit Hamzou a vycenil zuby v posmrtném šklebu. Sibá al-Ghobšáni prapor zvedl a vyzval vítěze nad svým druhem: „Jen pojď, ty synu dohazovačky!,“ odpověděl mu Hamza a jedinou ranou mu dal sdílet osud Arthy.

Chtíc pomstít svého strýce Thaímu, který padl v Badr pod ranami Hamzy, Džubajr syn Mutima přislíbil svému habešskému otroku, Al-Wahšímu, že ho propustí, pokud se mu podaří zabít Hamzu.

Al-Wahší vyprávěl: „V celé té bitce, jsem hledal pouze Hamzu; a objevil jsem ho – podobal se šedému velbloudu v říji; shazoval lidi nárazy, z nichž se nikdo nezvedal. Neodvážil jsem se mu postavit, ale sledoval jsem ho krok za krokem, kryje se za keříky a skalisky. Konečně se přiblížil místu, kde jsem byl schován. Byl jsem zvyklý vrhat habešská kopí a jen zřídka jsem minul cíl. Ve chvíli, kdy Hamza zabil Sibáha jediným úderem do hlavy rozkmital jsem své kopí a vrhl jsem ho po něm; zabořilo se mu do slabin a vyšlo mezi stehny; strašný v hněvu, Hamza se ke mně obrátil – ale síly ho opouštěly, svalil se a na místě skonal. A tak jsem opustil svůj úkryt a stáhl se z bojiště; Hamzu jsem zasáhl proto, abych se dostal z otroctví.“

Praporečník Muhádžirů, Musab syn Umajrův, byl zabit po boku Prorokovu – a ten co ho zabil, Kámia al-Lithi, se domníval že zabil Proroka samotného, obátil se ke svým a volal: „Zabil jsem Mohameda!“

Alí zvedl prapor, jež vyklouz z rukou Musaba a přijal výzvu vlajkonoše modloslužebníků, Abú Saada syna Abi Talhy, který si ho dobíral těmito slovy: „Ó kumpáni Mohameda, vy tvrdíte že naše meče vás pošlou do Ráje, zatímco vaše nás pošlou do Pekla! Při Látě a Uzze, vy lžete, jinak byste před naše meče jinak spěchali!“

Alí ho nenechal pokračovat; jedinou ranou ho skolil na zem, kroutícího se v křečích agónie – a zvedl paži aby ho dorazil, ale pak se náhle odvrátil: při pádu Abú Saada odhalil hambaté části před zraky svého vítěze… Kolem praporu Kurajšovců se rozhořel lítý boj ve kterém mnoho dalších nevěřících vypilo pohár smrti. Dva z ochránců tohoto praporu, Masáfa a jeho bratr Al-Džolás – jeden i druhý postřeleni šípy – se dovlekli k jejich matce Soláfě, jedné ze společnic Hindy, a opřeli hlavy o její klín, zvracejíc potoky krve: „Ó mé ubohé děti!,“ vykřikla ona, hlasem přerývaným vzlyky, „kde vás takhle zranil?“ – „Ve chvíli, kdy jsme byli zasažení,“ odpovídali, „slyšeli jsme hlas, který na nás křičel: „Tady máte doušek ode mne; já jsem Ásim, syn Boha!“ A Soláfa přísahala vyrobit z lebky Ásima pohár, ze kterého bude pít kvašené nápoje.

Vítězství se zřetelně klonilo na stranu Věřících; prapor Kurajšovců se válel na zemi u hromady mrtvol a žádný z nevěřících se ho již neodvažoval zvednout. Útěk nepřátel Boha započal; Hind, její služebnice a družky vyměnily svou zuřivost za strach a vykasaly své róby a odhalily svá lýtka, aby si ulehčily zmatený útěk. Lučišníci umístění u strže, na svahu Uhudu, pozorovali toto představení s radostí a přešlapovali netrpělivostí v obavě, že se nedostanou včas ke drancování.

Marně se je snažil jejich vůdce, Ibn Džubajr, zadržet připomínáním výslovných příkazů Prorokových a jejich povinost chránit boky vojska hlídáním strže. „Boj skončil,“ odpovídali mu přívětivě; „vítězství je naše; a chceme náš podíl na kořisti či na mučednictví.“ A jako lidský vodopád řítili se po stráních strže, neposlušni Boha a jeho Posla.

„Bůh splnil vůči vám slib svůj, když z dovolení Jeho jste je poráželi, dokud jste neztratili odvahu a neupadli mezi sebou do sporu o tu věc a nebyli neposlušní poté, když ukázal vám to, co máte rádi.“ (Korán, III, 145.)

Chálid – udatný a prozíravý válečník – velící pravému křídlu Kurajšovců, kde si až do té chvíle uvědomovali nemožnost obejít pozici zboku, zpozoroval tuto chybu; v čele svých jezdců napadl Ibn Džubajra obklopeného řídce lučištníky, kteří mu zůstali věrní – a poté, co je rozdupal kopyty svých koní, vpadl zboku do zad Muslimům, kteří už nemysleli než na loupení.

Ve stejnou chvili jedna žena z nevěřících, Amara dcera Al-Kámii, zvedla prapor opuštěný Mekkánci. A tito – zahanbeni pro svou zbabělost při pohledu na tu statečnou ženu – se vrátili do boje, zatímco vítězný hlas, to volal Kámia, který zabil Musaba, přehlušil vřavu, oznamujíc: „No ano, Mohamed byl právě zabit!“

Obraz boje se změnil, a tento den – který začal tak příznivě – se stal dnem neštěstí. Napademi zezadu, poblázněni novým neštěstím, Muslimové ustupovali a část z nich se dala na útěk k Medíně a strhla i Osmána, který rovněž upadl v zoufalství.

Velký počet těch nejvznešenějších bojovníků padl jako mučedníci a nepřátelé Boha zasypávali přívalem šípů a kamenů malou skupinu Věřících, která obklopovala Proroka. Jeden z těchto šípů, který vyslal syn Abú Wakáse, zasáhl Mohameda, proťal mu ret a vylomil jeden přední zub. Jiná střela prošla kroužky jeho přilby a vtlačila je do jeho tváře.

Abú Obida vytrhl, tím že je skousl, kroužky zaryté do jeho kůže (na každém z nich si zlomil jeden ze svých zubů) a sál ve vytržení krev, která unikala z ran Vyvolence Božího. Dojat tak divokou oddaností, řekl mu Mohamed: „Ten, kdo sál mou krev se nemusí vůbec obávat plamenů pekelných; ale jak by se mohlo dařit těm, kdo nechali vytéci krev jejich Proroka?“

Situace se nicméně stále zhoršovala; během bitky Mohamed spadl a převrátil se do hluboké díry, které si vůbec nevšiml. Alí a Talha ho z ní hned vytáhli.

Poté Alí, spolu s Abú Bakrem a Omarem – byli rovněž zraněni – se vrhli na útočníky, jejichž řady stále rostly a hrozily Věřící obklíčit. V některých chvílích už Prorok ani neměl po boku Abú Dudžana, který mu byl hradbou svým tělem celým pokrytým šípy ani Abú Talhu, který jej chránil koženým štítem.

Abú Talha byl lučišníkem takové síly, že polámal tři luky, jak je natahoval. Mohamedovi, který se zvedal aby viděl výsledek boje – aby viděl kam jdou údery a řídil boj -, řekl: „Jenom tě prosím, ó ty za kterého bych dal jako výkupné svého otce i svou matku, nezvedej se vůbec; mohl by tě zasáhnout nějaký šíp. Nech má prsa, aby chránila ta tvá.“ V tu chvíli jeden nepřátelský štít, který odvrátil mu zmrzačil ruku; tehdy, když už dále nemohl používat svůj luk, vytrhl svůj meč, ale byl už tak unaven že se jeho oči několikrát zavřely, přemoženy spánkem, a zbraň mu vypadla z ruky.

Umm Umar, jedna z hrdinných žen Ansárů která, nesouc měch zavěšený na ramenou procházela řadami věřících a lila jim vodu do úst aby je vzpružila, popadla meč a bojovala po boku Mohameda s mužskou rázností dokud neklesla, těžce raněná.

Alí, Abú Bakr a Omar byli odděleni od Proroka zvraty boje, a výkřiky nevěřících ohlašující jeho smrt úplně ochromily jejich odvahu; byli jak těla bez duše, a už se ani nesnažili bránit. Když je viděl v takovém stavu, Anas syn Nádhara je zahanbil: „Co vás tak zkrušilo?“ – „Smrt Prorokova.“ – „Tak dobrá! Ale co si chcete počnout se životem, po něm? Je třeba padnout tak, jak on padl.“ A, jdouc příkladem, vrhl se vpřed, a padl raněn tolika ranami, že jen jeho vlastní sestra dokázala rozpoznat jeho mrtvolu podle jisté zvláštnosti jeho prstů.

Ale podnět byl dán; hanbíc se za svou malomyslnost Alí, Abú Bakr a Omar, následováni několika Věrnými, napodobili Anase a vrhli se tím směrem, kde viděli davy nepřátel dorážející na několik mužů, kteří se dosud drželi na nohou.

A náhle mezi těmito hrdiny, kteří odolávali s nadlidskou energií rozpoznal Kába syn Málika samotného Proroka, totiž jeho oči jiskřící pod přilbicí. Vykřikl pronikavým hlasem: „Ó Muslimové! Ó moji bratři! Ó skvělá novina! Pohleďte na Posla Božího, je živ a zdráv!“

Ten křik probudil všechnu odvahu; ze všech stran vrhali se Muslimové střemhlav v označeném směru a – poté co osvobodili Proroka – prodchnuti neodolatelným zápalem, prorazili si krvavou cestu prostředkem nepřátel až do strže Aínín, kterou nikdy neměli opouštět. Na této nedobytné pozici se zápal modloslužebníků zlomil. Ve svém hněvu Obi syn Chalafy hulákal: „Kde vězíš, ó Mohameda? Přísahám, že mi neunikneš – pokud jsi ještě naživu!“

Lidé z gumu ho chtěli zasáhnout, ale Prorok je zastavil, vzal oštěp z rukou Al-Harise, a zabořil ho do krku Obiho, který zavrávoral na šíji svého koně a poté, co se marně pokusil zachytit jeho hřívy, se těžce rozplácl na zem. Vyčerpaní modloslužebníci se ho nepokusili pomstít; boj skončil…

Alí, který předtím nalezl trochu vody v prohlubni skály naplnil jí svůj štít, a nabídl Prorokovi. Ale tomu byl zápach té vody odporný a odmítl ji pít. Alí ji tedy použil pro vymytí ran Vyvolence Božího – ale nadarmo, krev stále prýštila ve znepokojivém množství. Konečně Fátima, která ve svém znepokojení přispěchala z Medíny spolu s několika družkami spálila kus rákosové rohože, její popel přiložila na rány svého otce – a díky jejímu ošetřování tok krve ustal.

Prorok tedy odříkal modlitbu uprostřed dne, přitom ale zůstal sedět, z příčiny své krajní únavy a utrpení, které mu přinášela jeho zranění. Za ním rovněž vsedě – ze stejného důvodu – všichni spolubojovníci následovali modlitbu, a děkovali Všemocnému že je zachránil, přes jejich neposlušnost.

Mrtvých bylo sedmdesát, počet rovný počtu zajatých modloslužebníků od Badru, a mnozí věřící viděli v této shodě trest za výkupné, které přijali ve svém zaujetí pro majetek na tomto světě.

A v jakém stavu se nacházela těla mrtvých! Žízníce po pomstě, ženy Kurajšovců opustily své bubínky, aby se vrhly na mrtvé a odporně je znetvořily. Jejich paní Hind je svou zběsilostí ještě předstihla; stahujíc si své náhrdelníky, náramky a kroužky na kotnících dala je Al-Wahšímu, tomu co zabil Hamzu, aby se pak ozdobila náhrdelníky a náramky vytvořenými z uřezaných nosů a uší! Tak jako nečistá hyena, vrhla se na tělo Hamzy; svými zkrvavenými nehty otevřela hrdinovu hruď a vyrvala z ní játra, do nichž divoce hryzla; poté vyšplhala na vyvýšenou skálu, a obracejíc se směrem k vojákům islámu, hulákala vší silou svého hlasu:

„Vrátili jsme vám odplatu za den Badru! – Mučila mne vzpomínka na mého otce – na mého syna a mého strýce, které jste povraždili! – Má duše se vyléčila a má pomsta nasytila. – Můj „wahší“ (můj stesk) byl tebou uklidněn. – Ó Wahší! Ó vítězi nad Hamzou, já budu zpívat chválu tobě – dokud se mé kosti nerozpadnou v prach v mém hrobě!“

Abú Sufján, který pobíhal bojištěm všemi směry ve snaze tam najít mrtvolu Mohameda, dospěl k tělu Hamzovu a současně s Džalisem, vedoucím Arabů z Koalice, a bavil se vrážením železné špice svého oštěpu do koutů úst mrtvého: „Jen ochutnej,“ říkal, „hořkost tvé vzpoury proti nám.“

Při tom pohledu Džalis, byť nevěřící, byl pohoršen: „Ó synové Kinány,“ křikl na svůj gum, „obdivujte mravy vznešeného Kurajšovce – vůči jeho bratranci, když ten už není než tělo bez života!“ Abú Sufján, který si tak uvědomil co činí jej odtáhl prosíc: „Pomlč o tom, ó Džalisi neboť se stydím za to, co jsem dělal před tvýma očima.“

Došel poté na doslech hlasu k Věrným, rozložených na svazích hory Uhud, a křikl na ně: „Je tam u vás Mohamed?“ Když nedostal odpověť vyložil si to s radostí tak, že je Mohamed mrtev a dříve než se dal zpět ohlásil ze všech svých sil: „Zajisté že válečné štěstí je vrtkavé; dnešní úspěch pomstil den Badru; Hubal, náš bůh, vítězí. On je nejvyšší!“

Při tomto rouhání, dal Prorok příkaz Omarovi aby odpověděl, a Omar vykřikl: „Bůh je nejvyšší a nejvznešenější!“ Rozeznavši hlas Omara, Abú Sufján ho požádal: „Ó Omare, zapřísáhám tě – řekni, zda jsme zabili Mohameda.“ – „Věru ne, a on tě nyní slyší.“ Zklamaný Abú Sufján odpověděl: „Zajisté musím věřit spíše tvému slovu než slovu Ibn Kamiy, který se pyšní, že ho zabil. Ale přísahám, že vás vyhledám příští rok v Badru.“ – „Výzvu přijímám,“ odpověděl Omar, „přísaháme, že tě tam budeme očekávat.“

Prorok odeslal Alího po stopách nevěřících. „Pozorně pozoruj jejich chování,“ doporučil mu; „Pokud nasednou na velbloudy a povedou koně za uzdu, pak to bude jisté znamení, že se vzdali boje a navracejí se do Mekky. Pokud naopak sedlají své koně a pohánějí vebloudy napřed, budeme vědět že směřují k Medíně se záměrem odříznout nám cestu – a nezbude nám než jediná věc: rychle pospíšit za nimi, abychom je napadli a prorazili si průchod.“ Za několik okamžiků se Alí vrátil: viděl Kurajšovce sesedat z jejich koní, nasedat na jejich velbloudy, a směřovat k Mekce.

Upokojeni, pokud se týká záměrů nepřítele, Věřící se věnovali pohřbívání mučedníků. Nejprve se vydal Prorok vyhledat tělo svého strýce Hamzy. Našel ho v jednom snížení wádí, s rozpáraným břichem, nos a uši uřezané, a při té hrozné podívané vykřikl: „Kdybych neměl strach zarmoutit Safiju (sestru Hamzy) a dát příklad který – může být – se po mně stane zákonem, ponechal bych toto tělo nepohřbené, dokud nezmizí ve vnitřnostech šakalů a srpů, abych vyvolal touhu po pomstě. Oj! Pokud nám Všemohoucí jednoho dne vydá ty, kteří s ním takto naložili, přísahám, že postoupí tu nejhroznější odvetu.“

Tehdy dostal toto Zjevení: „Jestliže trestáte, tedy trestejte podobným způsobem, jako jste byli trestáni. Však jste-li trpělivosti schopni, tedy to lepší je pro trpělivé.“ (Korán XVI, 127.) Když byl takto zpraven, Mohamed se vzdal svých záměrů a hned doporučil Věrným zdržet se mrzačení nepřátel.

Zpráva o zkáze dospěla do Medíny – ženy a mezi jimi, Safija, pospíšily v houfech aby ošetřily zraněné a oplakaly mrtvé. Prorok řekl synovi této Safiji, Zubajra syna Awwámy, aby ji odvedl, a tak nemusela spatřit svého bratra ukrutně zbaveného podoby, ale ona odpověděla: „Řekli mi, že byl můj bratr zohaven pro věc islámu a já dokáži přetrpět ten hrozný pohled, zlíbí-li se Bohu!“ A šla přímo k Hamzovi, dlouho u něj rozjímala a poté – když se za něj pomodlila s vroucností a pevností -, odešla.

Nyní začaly pohřební obřady. Poté, co řídil ty za jeho strýce Hamzu Prorok – aby nepřetěžoval Věříci již tak unavené – nechal shromáždit těla, dva po dvou či tři po třech, do jednoho hrobu, a to aniž by mohli být omyti podle běžného ritu, „protože,“ vyhlásil, „já jsem svědkem těchto mučedníků; ti kteří byli zasaženi na cestě Boží budou vzkříšeni v den Zmrtvýchvstání i s jejich ranami, z nichž se bude zdát prýštit krev, a budou cítit pižmem.“ Poté když mu řekli, že několik rodin přeneslo své mrtvé do Medíny aby je pohřbily tam, pokáral je a nařídil: „Napříště pohřbívejte své mrtvé na místě, kde padnou.“

Bitva u Uhud neměla zhoubné důsedky pro islám, jak bylo možno se obávat. Byť tam utrpěl bolestné ztráty, přineslo to i některé výhody. Byli poraženi proto, že nebyli poslušni prvního mínění Prorokova, poté výslovných příkazů pro boj – a proto mu byli Věřící – napříště – povinováni téměř neomezenou poslušností; museli do puntíku plnit všechny jeho rozkazy: a to i kdyby byl zasažen smrtí, tak jak to předepsal tento verš, který činí narážku na chvilkovou ztrátu odvahy Alího, Abú Bakra a Omara : „Mohamed je pouze poslem a před ním odešli jiní již poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět?“ (Korán III, 138.)

A konečně porážky, pokud je horoucí víra, poslouží jen k naostření zápalu: „Kolik proroků bojovalo, majíc na své straně zástupy početné? A přece neochabli na cestě Boží kvůli tomu, co je postihlo z neštěstí, ani nezeslábli a neustoupili. A Bůh miluje vytrvalé.“ (Korán, III, 140.)

Schovívavost vůči modloslužebníkům se už napříště nekonala: zvířecí zhanobení sedmdesáti mučedníků ji učinilo nemožnou.

Konečně došlo k jasnému odlišení mezi skutečnými věřícími a „pokrytci,“ jako byl Abdalláh syn Slúla a jeho přívrženci. Prorok o nich věděl, ale dav jeho stoupenců neznal stupeň jejich proradnosti, ta se projevila až jejich zbabělým opuštěním v hodině nebezpečí. Mohamed řekl o Uhud: „Tato hora nás miluje a my milujeme ji! Ó Bože! Abraham prohlásil za svaté úzení Mekky, a já prohlašuji za svaté území Medíny, které se nachází mezi oběma Harras.“

Svatba Mohameda a Zajnaby

Propuštěnec Zajd, adoptivní syn Prorokův, byl ženatý s Zajnabou dcerou Džachšovou, ale toto manželství se neuzavřelo bez potíží. Zajnab byla velmi vznešeného původu a Alí, který byl pověřen o ni požádat dostal košem od ní i od jejích bratrů. A tak bylo třeba zákroku Proroka samotného, aby se tento svazek mohl uskutečnit; leč Zajnab se stále chovala povýšeně k tomu propuštěnému otrokovi, který se stal jejím manželem.

Jednoho dne Mohamed přišel k domovu Zajda, aby s ním pohovořil, kde před něj předstoupí Zajnab a schovaná za lehounkým závěsem, mu oznamuje: „Zajd je někde venku, ale pojď na chvíli a počkej na něj.“ Prorok odmítl; zrovna se měl k odchodu když závan větru odhalil co bylo skryto a on spatřil nechtěně Zajnabu, která mu „padla do duše“ – a to tak, že při odchodu nemohl potlačit zvolání: „Sláva Tomu, kdo řídí naše srdce!“

No a to naplnilo Zajnabu nesmírnou pýchou. Přijala chudáka Zajda, když se vrátil s ještě opovrženější povýšeností než kdykoli předtím a hned pospíšila a pověděla mu, jak na apoštola Boha zapůsobila její zářivá krása. Zajd cítil, že jeho život už tak těžký teď bude nesnesitelný; tak se rozhodl jít za Mohamedem a řekl mu: „Možná jsi nalezl zalíbení v Zajnabě! V tom případě se od ní odloučím.“ Prorok mu odpověděl: „Vrať se ke své ženě a podrž si ji pro sebe.“

Ale Zajd se cítil odloučený od své ženy. Ode dne, kdy pohled na Zajnabu vyvolal u Proroka výkřik obdivu, už se k ní neodvažoval přiblížit – a říkal si že nedojde klidu, dokud se nerozvede. A tak se zase vrátil: „Ó Proroku,“ řekl, „Zajnab teď vůči mně používá výrazivo ještě nesnesitelnější, a já ji chci zapudit.“ – „Boj se Boha,“ bylo mu odpovězeno, „a podrž si choť pro sebe.“ – „Ale já už doma vůbec nejsem pánem.“ – „Oj! Jestli to došlo tak daleko, tedy ji zapuď.“

Jakmile byla Zajnab zapuzena tak myslela jen na jedno: stát se chotí Prorokovou, a nepřestávala pletichařit k tomuto cíli. Konečně sestoupilo toto Zjevení na Mohameda: „A když s ní Zajd přerušil styky, dali jsme ti ji za manželku.“ (Korán, XXXIII, 37.)

Židé a „Pokrytci“ volali, že to je ostuda: „Mohamed si vzal ženu svého syna!“ a hleděli využít té příhody k jeho znevážení. Ale následující verše zabránili, aby tomu skuteční Věřící dostáli sluchu: „Nazývejte adoptivní děti své podle otců jejich, neboť to spravedlivější je před Bohem. A neznáte-li jejich otce, pak jsou to vaši bratři v náboženství a vaši bližní. – A Mohamed není otcem žádného muže z vás.“ (Korán, XXXIII, 5,40). A Mohamed se rozhodl oženit se Zajnabou.

Osvojení Zajda, ke kterému došlo před počátkem islámu a které mohlo skýtat vážné nevýhody pro politiku jeho vůdce – bylo odvoláno; a propuštěnec, kterému říkali Zajd syn Mohameda, nabyl svého skutečného jména, Zajd syn Harise. Leč náklonost Mohameda k Zajdovi a Usámovi – Zajdovu synovi – se tímto řešením jen posílila, neboť ji zbavila pocitů nucenosti.

Tak tohle je ten „románek“ se Zajnabou, který všichni historici nepřátelští islámu s potěšením využili proti památce Prorokově. My se k tomu nevyjádříme, neboť podrobnosti života takového muže jako je Mohamed nemohou být – podle našeho názoru – vytrženy z celku jeho díla a souzeny zvlášť. Jako všichni Proroci – bez rozdílu – mohl mít i Mohamed to, co by někdo nazval slabostmi; ty ale nemají nic společného s jeho vnuknutími. Navíc, opravdu mimořádná úcta historiků Mohameda je naplňuje vůči jeho památce takovou úctou, že si zakázali kritizovat jeho jednání.

Oni skutečně dějepisci jiných Proroků vlastně sklouzávají ke kritizování jejich činů, pokud z jejich životů vytrhávají vše o čem se domnívají, že by je mohlo ponížit v očích budoucích pokolení. V předcházejícím vyprávění – které posloužilo k tolika hanopisům – vidíme ten nejzřetelnější důkaz upřímnosti historiků arabského Proroka. Podle jejich vzoru a jako záruku naší nestrannosti jsme rozhodně chtěli uvést tuhle příhodu, ač byla druhotného významu – mnohem menší důležitosti než jiné události, na které v našem vyprávění místo nevybylo.

Ghazwa neboli výprava Dhát Ar-Riká

(Rok IV hidžry, 626 podle křesťanského kalendáře)

Když se dozvěděl, že kmeny Moháribců a Thálbovců z Nadžránu připravují výpravu proti němu rozhodl se je Prorok předejít a vyrazit jim naproti. Narychlo se mu nepodařilo shromáždit než jen velice malý počet velbloudů, tak jednoho na šest mužů. Věřící na ně nasedali nastřídačku – a museli si obvazovat pomocí „riká“ (útržků z jejich oděvů) ukrutná zranění na nohou, jejichž nehty byly vytrhány vyčnívajícími kameny Hammady; od toho jméno Dhát ar-Riká, které nese tato expedice.

Poté, co tábořili v Nachl, Mohamedovi vojáci dospěli ke shromážděným nepřátelům a obě vojska zůstala nehybně, tváří v tvář – žádné z nich se neodvážilo zahájit nepřátelství; na straně Muslimů kvůli jejich neúměrně nižšímu počtu; na straně nevěřících pro strach, který jim naháněla čerstvá vítězství islámu. Bylo to za těchto okolností, kdy Prorok ustavil „salát al-chawf,“ Modlitbu v nebezpečí. Rozdělil Věrné do dvou skupin a zatímco se jedni modlili druzí hlídali nepřítele – a pak se vystřídali.

Rozhodné chování Muslimů zapůsobilo na ty, kteří je chtěli zaskočit a kteří jim přišli nabídnou boj – a tak se spojenci stahovali jedni po druhých – a Věřící od krajní obezřetnosti první hodiny dospěli k přehnané důvěře.

Během palčivého horka uprostřed dne rozložili se do stínu početných „talha“ (gumovníků) které v údolí rostly, aby trávili siestu – a zanedbali svou obranu. Jedem Beduín z Moháribců si toho všiml; podařilo se mu proklouznout – plazením – až za Proroka a sejmul šavli se stříbrnou rukojetí zavěšenou ve větvích stromku, pod nímž tento odpočíval: „Ó Mohamede, dovol mi vyzkoušet čepel tvé šavle,“ řekl mu; poté, co přejel rukou ostří čepele, jako by ji chtěl vyzkoušet, zamával s ní nad hlavou Prorokovou a vykřikl: „Ó Mohamede, ty ze mě nemáš strach?“ – „Ne! A proč bych z tebe měl mít strach ?“ – „Nebojíš se zbraně, kterou třímám v ruce?“ – „Nikoli, protože Bůh mne před tebou chrání,“ odpověděl Prorok tím nejklidnějším tónem, hledě mu pevně do očí.

Užaslý podobnou lhostejností ve chvíli tak velkého nebezpečí pocítil beduín, jak mu nadpřirozené duševní pohnutí ochromuje tlukot srdce; na spáncích mu vyrazil chladný pot; jeho prsty tvrdě sevřené na rukojeti šavle se nevědomky rozevřely a meč padl k nohám Mohameda, který ho klidně sebral, a řekl, zase on: „No a teď, co tě zachrání z mých rukou?“ – „Tvá velkomyslnost!,“ odpověděl mu ohromeně ten ničema.

A opravdu, Prorok ho nechal ať se vzdálí a dokonce od něj ani nepožadoval vyznání muslimské víry – protože chtěl modloslužebníky přivyknout na velkodušnost islámu, tak aby tito přestoupili sami od sebe. A Beduín když se vrátil mezi své – kterým se před svým odchodem chlubil, že přinese hlavu Mohameda – k nim prohlásil: „Právě jsem viděl nejlepšího ze všech lidí.“ Poté se vrátil, aby se nechal obrátit rukama Proroka.

Ghazwa neboli výprava proti Mustalikům

(Rok V hidžry, 627 podle křesťanského kalendáře)

Teď zase Mustalikové začali bouřit a kout pikle proti islámu. Prorok se je rozhodl potrestat, a v čele svých oddílů se s nimi setkal na jejich vlastním území Kodid – u vrcholu nazývaného al-Marisiá. Došlo ke srážce obou armád; Bůh obrátil na útěk Mustaliky a obrovská kořist – velbloudi, ovce a zajatci – padla do rukou válečníků.

Mezi zajatci se nacházela dcera jednoho z pánů mezi Mustaliky, krásná Džuvajria – a ta losem připadla Thábatovi synovi Kaíse a tomu zavázala – jako svému pánu – zaplatit značné výkupné výměnou za svobodu. Ona se vydala k Prorokovi a řekla mu: „Já jsem Džuvajrija, dcera Harise, pána u Mustaliků, a ty znáš mé neštěstí. Znám tvou šlechetnost a přišla jsem tě úpěnlivě poprosit o pomoc při zaplacení výkupného.“ – „Zaplatím za tebe výkupné,“ odpověděl jí, „a ožením se s tebou – tedy pokud souhlasíš.“ Ona to přijala a přes žárlivost Aiši – vyvolanou půvaby a vnadami Džuvajriji – manželství bylo dohodnuto.

Taková byla situace, když Haris přišel s výkupným za svou dceru, Mohamed mu vrátil Džuvajriji – ale jen aby si ji od něj hned vyžádal za ženu, a nabídl mu jako věno částku čtyři sta drachen. Jakmile se zpráva o tomto spojení rozšířila, Věřící si říkali: „Prorok se svázal s Mustaliky; takže i my je musíme brát za spojence.“ A tak jim vrátili veškerou kořist a všechny zajatce, které si právě mezi sebe rozdělili. Inu, málo žen přineslo svému kmeni takové požehnání, jako Džuvajrija.

Když bojovníci po trudném boji napájeli jejich žíznivá jízdní zvířata u studní al-Marisiá, násilná příhoda málem vyvolala hádku mezi Ansáry a Muhádžiry.

Džahdžáh, který vedl na uzdě koně Omara, strkal do Sinána syna Wabára, spojence synů Aufy syna Chazradži, aby pro sebe dostal místo u studny. Sinán hned odpověděl podobným; oba protivníci v zuřivém sevření se skouleli na zem a Sinân vykřikl: „Ke mně! Ó přátelé Ansárové!“ a Džahdžáh: „Ke mně! Ó přátelé Muhádžirové!“

Odtrhli je od sebe a pro tu chvíli neměla roztržka žádné pokračování. Leč mysli byly – na obou stranách – velice rozpálené a Abdalláh syn Abi Slúla – „pokrytec“ -, který se nachomýtl k té scéně uvedl pobouření na nejvyšší stupeň těmito slovy: „No tedy byli byste vy, ó Medínčané, tak neopatrní jako tihle Kurajšovci? Chtějí s námi začínat rozmíšky – v naší vlastní zemi -, nadužívaje pohostinství spoléhajíc na svůj počet. To jsou ty konce při vaší naivitě, s jakou jste jim otevřeli domy a podělili se s nimi o vše co máte! Jak měli pravdu naši předkové, když říkali: krm svého psa, stejně tě zhltne! Co když ti co mají navrch se po návratu do Médiny rozhodnou vyhnat odtud ty – slabší?“

Zajd, syn Arkama donesl Mohamedovi tato zlovolné řeči. Omar, který byl u něho vybuchl hněvem, a vykřikl: „Ó Proroku, což neporučíš Abbádovi synovi Bašíra vydat smrti toho samozvance?“ – „Jak jen se ó Omare, opovažuješ vyslovit podobnou radu?,“ odpověděl Prorok; „pokud se bude moci říkat „Mohamed podřezává své společníky,“ jaké hezké pozdvižení to vyvolá v Medíně! Ne,“ pokračoval obraceje se k Abbádovi, „ale vyhlas hned příkaz k odchodu.“

Slunce bylo na vrcholu oblohy – horko zdrcující, nebyla to vhodná hodina ke zrušení tábora. Nicméně Prorok poklepal své velbloudici po napjaté kůži na břichu, aby ji přiměl k čilosti, seřadil za ní své vojáky k usilovnému pochodu, který trval celý den, celou noc a celé dopoledne dne následujícího, až k poledni.

Tehdy – vida své chrabré válečníky jak se na nohou potácejí – dal příkaz k zastávce a všichni, vyčerpaní únavou padli na zem a upadli do spánku, aniž by mohli dát průchod citům pobouření, které se usadily v jejich srdcích – a které mezi nimi mohly vyvolat to nejkrvavější možné střetnutí.

Abdalláh „pokrytec“ měl syna – skutečného věřícího -, ten rovněž nosil jméno Abdulláh a ten vyhledal Proroka: „Doneslo se mi,“ řekl, „že jsi chtěl zabít Abdulláha, mého otce. V tom případě pověř mne, abych ti donesl jeho hlavu protože, při Bohu znáš, že mezi Chazradžii nikdo není více oddán otci než já tomu mému. Pokud pověříš jeho popravou někoho jiného než mne nesnesu pohled na jeho vraha nepotrestaného a zabiji ho; čili, zabiji tak skutečného muslima, abych pomstil muslima „pokrytce,“ a vysloužím si Peklo.“

Prorok uklidnil neochvějného věřícího těmito slovy: „Těm řečem nevěř! Naopak, bereme tvého otce za našeho druha a přítele na celou dobu, co pobude mezi námi.“

Tajammum neboli očišťování pískem

Právě během této výpravy sestoupilo toto Zjevení: „Jste-li nemocní nebo na cestách či přišel-li někdo z vás ze záchodu anebo jste měli styk s ženami – a nenaleznete-li vodu – omývejte se dobrým jemným pískem a otřete si jím obličeje své i ruce své.“ (Korán, V, 9.)

Takto bylo ustaveno „tajammum,“ neboli očišťování pískem – mělo Věřícím zabránit, aby nikdy nezapomínali na blahodárnou povinnost očišťování, protože jim vzalo záminku – tak běžnou v jejich pouštích – nedostatku vody k jejich provedení.

Příkopová válka

(Rok V hidžry, 62 podle křesťanského kalendáře)

Poselstvo Židů z kmene dětí Nadírů a několik nespokojenců z rodiny Waíl se odebrali do Mekky, aby tam nabídli své spojenectví Kurajšovcům. Ghatafánovci, kmen obývající sever Hidžázu a „Habiš“ neboli arabská Koalice se k nim připojili – a takto bylo zorganizováno proti Medíně rozsáhlé spiknutí, které ji ohrožovalo ze všech stran.

Když se Prorok dozvěděl o rozsahu tohoto tažení nestálo ho tentokrát žádné úsilí přesvědčit Věřící, že jedinou cestou k záchraně bude vyčkávat nepřítele opevněni ve městě. Medína byla chráněna ze všech stran ať už hradbami či pevnůstkami nebo zahradami; pouze severní strana nabízela nepříteli možnost hrozivého útoku. Jeden velice vzdělaný Peršan, Salmán al-Fárisí, nedávno přestoupivší, vyložil Prorokovi účinný systém ochrany pomocí příkopu, jaký vídal používat ve své vlasti. A na Mohameda argumenty Peršana udělaly takový dojem, že nařídil okamžité provedení tohoto příkopu. Všichni věrní – důvěřujíce jasnozřivosti svého vůdce – se dali do práce se zápalem.

Nicméně ohrožení bylo extrémní. Ledový severák, který fučí často v zimě na těchto pouštních pláních – kde jeho působení nic netlumí – ochromoval jejich zimou roztřesené údy; zásobovací cesty byly odříznuty nepřáteli, chyběly potraviny a trýznivý hlad by ochromil jejich síly, kdyby jim nepomáhala a nehřála je víra; pár zrnek ječmene pečených ve žluklém ovčím loji bylo jejich jediným jídlem!

Tak tedy lopaty zeminy, které pracující horlivě vyhazovali, hloubily zemi a příkop se prohluboval, když znenadání motyky narazily na skálu, se kterou nedokázaly pohnout. Mohamed vzal do úst trochu vody a vyvrhl ji na tu skálu a prosil o pomoc Všemocného. Pracovníci zase pokračovali v práci a pro zdatnost jejich paží – zdeseteronásobenou jistotou úspěchu, kterou gesto Prorokovo právě vneslo do jejich srdce – již neexistobvaly překážky: rostlý kámen se jim nyní zdál drolivý jako písek, a odlétal s jiskrami pod jejich ranami.

Příkop byl sotva dokončen, když celá pláň zmizela pod tábořišti nepřátelských vojsk o síle desíti tisíc mužů: Kurajšovci, Kinánovci, Ghatafánovci, Arabové ze Tihámy, z Nadžránu, atd… Znepokojeni – přes jejich ohromnou početní převahu – pokud jde o výsledek jejich střetnutí s Princem Apoštolů, hledali nevěřící další spojence. Howeí syn Achtaba, nepřítel Boha, se odebral ke Kábovi synovi Asada, princi z židovského kmene Kurajzovců který, – ač hluboce nepřátelský Prorokovi – s ním uzavřel smlouvu. V rozpacích Kába svého návštěvníka odmítl těmito slovy: „Tvé poslání – ó Howeí, je plné ošidnosti pro můj kmen; uzavřel jsem s Mohamedem dohodu, kterou on dodržoval s tou nejpřísnější důsledností.“ – „Otevři mi – ó Kábe, chtěl bych pouze sdílet tvou „dšišu“ (druh polévky). Káb dveře otevřel, ale Howeí hned začal s věcí pro kterou přišel a vychvalujíc sílu Koalice tábořící u Uhud v počtu deseti tisíců, ujistil ho o své jistotě, že sprovodí Mohameda z tohoto světa. Ještě váhaje, odpověděl mu Káb: „To co mi nabízíš je špinavá záležitost, ó Howeí; je to mrak, z něhož už vypršela všechna vláha a ve kterém už jsou jen hromy a blesky – bez jakékoli výhodnosti; vůbec se k tomu nechci připojit.“

Ale Howeíovi se podařilo ho přesvědčit a přervat pouta jeho dohody s Mohamedem, uzavřít spojenectví s nevěřícími. Pověsti o této zradě se donesly k uším Prorokovým a ten poslal Saada syna Muádova, Saada syna Ubajdova a Chowáta syna Džubajrova, aby to ověřili. Když tito připomínali jejich závazky kmeni Kurajzovců, dostali tuto odpověď: „Co je zač ten Prorok od Boha, o kterém nám tu vykládáte? Mezi ním a námi neexistuje žádná dohoda.“

Tato zrada byla dalekosáhlá, protože Kurajzovci znali velice dobře všechna tajemství Věřících a všechna slabá místa města.

Aby čelil znepokojení, které by mohla takováto zvěst vyvolat mezi jeho stoupenci vykřikl Mohamed, když se jeho vyslanci navrátili: „Bůh je největší! Poslyšte dobrou zprávu, ó moji muslimští druzi.“ Tou dobrou zprávou byla předpověď, že kořist od Kurajzovců brzy obohatí Věřící – které oni tak neopatrně zradili.

Nicméně pohled na deset tisíc blyštivých oštěpů – jimiž se zubila celá planina – nemohl neudělat dojem na Věřící, kteří se shromáždili na hradbách. „Pokrytci,“ jak už měli ve zvyku, místo aby posilovali odvahu, snažili se zasévat do myslí paniku. „Mohamed je pozoruhodný,“ říkali, „sliboval nám poklady Chusrovy (Chusro, Chusrav, či Chosru,.. toho jména druhý, perský král, 591-628, pozn. překl.) i císařovy – nóo a dneska je pochybné, zda najde on sám nějaké útočiště!“

Aby učinil přítrž těmto oslabujícím dumám, nechal Prorok své oddíly vyjít a rozložil je za příkopem – záda opřená o pahorek Sal. Teď ale někteří mezi vojáky – jejich odvaha byla řekněme vratká – žádali od Proroka povolení se stáhnout a říkali: „Naše domy jsou bez ochrany!“ – „…zatímco vůbec nebyly obnaženy, ale oni chtěli jen prchnout. A kdyby byl nepřítel k nim vnikl z různých konců a byli by bývali vyzváni zřeknout se islámu, věru by na to bývali přistoupili, ale byli by v něm zůstali jen nedlouho.“ (Korán, XXXIII, 13, 14.)

Popravdě řečeno rozrušení bylo značné, ale víra upřímných Muslimů a neochvějný klid apoštola je nakonec navrátily k rozumu. Kromě toho – přes všechny své výhody – uchovala si Koalice hrůzu z těch tajemných sil, které viděla proti sobě při každém z jejich válečných střetnutí s bojovníky Božími; a obávajíc se vydat nebezpečí útoku dříve než si budou jisti, že se tento neobrátí zase jednou v jejich zahanbení, spokojili se s tím, že se přiblížili k městu.

Po dobu dvaceti dní a dvaceti nocí omezovalo se nepřátelství na obléhání a několik šípů, bezvýsledně vystřelených. Konečně – protože se styděli za svou nečinnost -, několik jezdců Kurajšovců a Kinánovců se vystrojilo do boje; v sevřeném klínu vyrazili z nepřátelských řad; prsa skloněna ke krku jejich jízdních zvířat, vyrazili v zuřivém nasazení, a zmizeli v divokých vírech zvířeného prachu… Poté, náhle, se živá smršť zastavila, a – jakmile se rozplynula oblaka písku, která obklopovala jezdce modloslužebníků – tito byli vidět ustrnutí děsem před hlubokým příkopem, který je málem pohltil; zatímco koně – s chvějícími se nozdrami, hubu nakřivo a zkrvavělou rázným škubnutím udidla, které je zarazilo v jejich letu – se třásli na napjatých nohou na kraji příkopu…

„Při našich bozích,“ kleli nevěříci, „tohle je nástraha, kterou Arabové nikdy nepoužívají!“ Hledali tedy místo, kde by byl příkop nejužší – poté, pobídnuvše ostře jejich jízdní zvířata, zvedli je do skvělého skoku, jež je přenesl na druhou stranu. Alí – následován několika vojáky – jim běžel naproti a dostal se mezi ně a příkop, a tak jim odřízl cestu k návratu. Jeden z jezdců – Amr syn Abd Oúdda, hrozivé postavy – chrlil ty nejhorší kletby, a vyzíval Věřící k samostatnému boji. Se svolením Prorokovým, který ho oděl do svého krunýře, ovinul ho svým turbanem a ozbrojil svým mečem, se mu postavil Alí. Při pohledu na jeho mládí hrozný Amr učinil gesto opovržení a útrpnosti: „Nechce se mi prolít tvou krev,“ řekl mu, „protože tvůj otec byl mým přítelem.“ – „Co mne se týče,“ na to Alí, „mně tedy vůbec nevadí prolít tu tvou.“

Při těchto slovech Amr vypěnil vzteky načež Alí poznamenal, že ač on opovrhuje jeho slabostí, nijak neopohrdá výhodou být na koni proti pěšímu protivníkovi; Amr tedy seskočil ze svého jízdního zvířete a přeťal mu podkolení – nechtěje ho použít ani v boji ani k útěku; a v bláznivém vzteku nad posměvačným podněcováním od tak mladého nepřítele, bil se do tváře svými pěstmi… Pak se vrhl na Alího a zasadil mu krutou ránu – ta ho lehce zasáhla do obličeje poté, co při ní odletěl jeho štít v třískách.

Leč rychlý jako blesk Alí uhnul a nenadálým výpadem otočil soupeře. Nesen prudkostí svého výpadu tento ztratil rovnováhu, jak se tomu pokusil čelit. Alí příležitosti hned využil a zasadil obratně ránu svým mečem; ten se celý ponořil do hrdla Amrova a přeťal mu krkavici. Obrovský proud krve vytryskl ze zející rány; jak opilec ten obr, – s chraptivým škytáním vycházejícími z jeho hrdla – se chvíli potácel, poté upadl jako kyj k nohám přeborníka islámu.

Při tomto divadle muslimové zapěli „Takbír“ zatímco plni zděšení, ostatní nevěřící tryskem uprchli. Jeden z nich – Nofál syn Abdulláha – vzal špatný rozjezd a skutálel se do příkopu i se svým jízdním zvířetem; byl zasypán krupobitím kamení a Zubajr ukončil jeho muka jedinou ranou zahnutou šavlí, která – poté co rozdělila jeho tělo na dvě části – se zarazila až o sedlo…

Safija, Prorokova teta z matčiny strany dohlížela na nepřátele z výšin pevnůstky, která patřila Hasanovi synovi Thábeta, ten tam s ní také byl. Zpozorovala Žida potulujícího se okolo hradeb a řekla Hasanovi: „Vidíš toho Žida co se tam potlouká? Ten určitě hledá slabé místo v našich hradbách a jak teď jsou Prorok a jeho vojáci zaneprázdnění na nepřátelské frontě, přivede další Židy kteří jsou s ním, aby se zmocnili naší pevnůstky! Sestup dolů a zab ho!“ – „Ať ti Bůh odpustí! Ó dcero Abdalmuttaliba, já přece nejsem válečník navyklý vládnout zbraním, já jsem básník.“

Pokrčivše rameny, mužná Safija pobrala spoustu zbraní; sestoupila a připlíživše se zazadu k Židovi, zabila ho opakovanými ranami do hlavy; poté se vrátila k Hasanovi a řekla mu: „Teď jdi dolů zase ty, abys pobral kořist od toho Žida, protože se ženě nesluší svlékat muže.“

Došlo k pár bezvýznamných šarvátkám – s dlouhými odstupy; ale byť nebylo třeba obávat se útoku, díky pořízení příkopu co překazil plány Koalice, mohlo se stát, že mysl obléhaných ovládne hlad – a v jejich řadách panovaly velké obavy.

Zatímco se toto dělo Naím, princ Ghatafánů, vyhledal Mohameda: „Ó Proroku,“ řekl mu, „já se stal muslimem, ale v mém gumu o tom nevědí a tak se ti dávám úplně k dispozici.“ – „K čemu tvá odvaha? Jsi sám! Ale co kdybys nám pomohl tím, že bys do Koalice zasel zradu? Ke každé válce patří oprávněné úskoky.“

Naím ihned pochopil úlohu, kterou má hrát; odebral se k Kurajzanům u nichž býval často soustolovníkem v časech svého modloslužebnictví:

„Ó Kurajzané,“ řekl jim, „vy přece víte, co k vám cítím?“ – „Zajisté, a také máš naši plnou důvěru.“ – „Tak tedy poslyšte: Kurajšovci a Ghatafánci – vaši spojenci – jsou v úplně jiné situaci, než jste vy. Tahle země je vaše země, vy tu máte majetek a své rodiny a nemůžete ji jen tak opustit a jít jinam. Oni naopak přišli jen proto, aby se bili s Mohamedem a jeho kumpány; jejich majetek a jejich rodiny jsou z dosahu nepřítele a když uvidí, že se od nich osud obrací, vrátí se klidně do svých krajů a nechají na vás, abyste se dohodli s tím člověkem – tady. Budete mu moci vzdorovat, když proti němu budete sami? Neměli byste tedy bojovat spolu s těmi gumy, aniž byste požadovali rukojmí vybraná z urozených mezi nimi – to abyste měli jistotu, že vás nikdy neopustí, dokud neporazí Mohameda.“ – „Vážně, tvoje rada je výborná!,“ prohlásili oni jednomyslně.

Naím se poté odebral k modloslužebným Kurajšovcům a měl k nim tuhle řeč: „Vy přece víte, co k vám cítím?“ – „Ano.“ – „Tedy dobrá! Zrovna jsem cosi zjistil o čem se mi zdá, že je správné vás hned informovat; ale odpřísáhněte mi, že to zachováte v tajnosti.“ – „To slibujeme.“ – „Tak tedy,“ navázal. „Musíte to vědět – Židé litují, že zrušili dohodu která byla mezi nimi a Mohamedem; a tak mu poslali takovou zprávu: „Zajisté litujeme našeho činu, ale když budeš ochoten nám odpustit, vydáme ti několik rukojmí vybraných mezi těmi nejurozenějšími mezi Kurajšovci a Ghatafánci – těch my se zmocníme – a zůstaneme ti věrnými spojenci až do vyhlazení tvých nepřátel.“ Nuže: na to Mohamed přistoupil – a tak Židé na vás budou požadovat rukojmí pod záminkou, že – když budou mít ta rukojmí v rukou – budou mít jistotu, že od vás nikdy nebudou opuštěni. Tak ne abyste jim vydali byť jen jediného!“

K Ghatafáncům – svým krajanům – mluvil stejně a se stejným úspěchem. Kurajšovci a Ghatafánci si řekli, že se budou mít na pozoru. Jedné noci, co předcházela sobotu v měsíci šauwál, Abú Sufján a vůdci Ghatafánců poslali Ikrimu k Kurajzanům, aby jim sdělil: „My již déle nemůžeme pobývat na tomhle místě, které je málo vhodné pro naše koně a naše velbloudy; připravte se na zítřek na boj proti Mohamedovi: je třeba už to s ním skoncovat!“ Oni odpověděli: „Zítra je sobota, to je den Sabatu neboli povinného odpočinku – podle našeho náboženství. Kromě toho se nebudeme bít spolu s vámi, pokud nám nevydáte rukojmí vybraná z řad nejvznešenějších z vás – jako záruku že nás nikdy neopustíte, dokud nezlomíme moc našeho společného nepřítele.“

Když Ikrima donesl tato slova, Kurajšovci a Ghatafánci vykřikli: „Při našich bozích! Naím o Kurajzanech zjistil úplnou pravdu!“ A poslali k nim novou zprávu, kde se vyjádřili jasně: „Ne! My vám nevydáme žádné rukojmí!“

Teď zase Kurajzanci zjistili, jak byly přesné informace od Naíma, a roztržka mezi nimi a Koalicí byla na světě. Ta novinka – jakmile o tom byl zpraven Naímem – ohromně potěšila Proroka; ale protože si přál zvědět, jak se ta roztržka projevila v řadách Kurajšovců a Ghatafánců, řekl Huzajfovi: „Musíš proniknout – dnes v noci – do tábora nepřátel a zjistit co zamýšlejí a vrať se mi to říci, aniž bys o tom s kýmkoli mluvil.“

Díky hluboké temnotě oné mrazivé zimní noci proplížil se Huzajfa mezi stany nepřátel. Silný a ledový vicht uhasil ohně a převrhl hrnce; jeho svištění trhalo uši a modloslužebníci se třásli pod záhyby svých plášťů. Abú Sufján křičel: „Hlídejte své druhy, totiž – pozor na zvědy.“ Huzajfa duchapřítomně uchopil ruku jednoho nevěřícího, který se nacházel před ním a ptal se ho výhružným hlasem: „A ty jsi kdo?“ – „Ten a ten, syn toho a toho.“ Tedy ho pustil. Nevěřící – donucený se ospravedlňovat – nepomyslil na to, aby se zeptal zase jeho.

Zrada Kurajzanů, obtíže s krmením koní a velbloudů a konečně zmatek, k němuž došlo té něšťastné noci, zbavilo odvahy Abú Sufjána – a po krátké domluvě mezi ním a ostatními vůdci Kurajšovců, za přítomnosti neviditelného Huzajfy, bylo rozhodnuto o návratu obléhatelů do tepla domovů.

Huzajfa – protože už věděl co potřeboval, se tedy vrátil. Prorok, kterého nalezl na modlitbách mu dal znamení, aby se přiblížil, a přehodil přes něho – aby ho zahřál – část pláště rozprostřeného na zemi jako modlitební koberec. Poté, když dokončil své modlitby, Mohamed vyslechl neohroženého zvěda a pogratuloval mu k úspěchu jeho poslání.

Nazítří byla pláň prostá nepřátel, a Prorok, opustiv příkop, odvedl své oddíly do Medíny a vyhlásil: „To bylo naposledy, co sem Kurajšovci přišli nás napadnout; napříště to budeme my, kdo je bude napadat u nich.“

Slib v Al-Hudajbíji

(Rok VI hidžry, 628 podle křesťanského kalendáře)

Ve snu se Prorok viděl vstupovat do Mekky uprostřed svých druhů, poté i do Miná – údolí Obětování. Tento sen vyjadřoval to nejdražší z jeho přání – a také touhu všech Věřících, kteří nemohli navštívit Svatá Místa od Hidžry – a tak se rozhodl ho uskutečnit.

V měsíci Dhú I-Kada v čele čtrnácti set poutníků – i hnali před sebou sedmdesát velbloudů určených k obětování – opustil Medínu po cestě k Mekce. Aby jasně ukázal své mírumilovné úmysly, nechal ověnčit krky obětí a v Dhú al-Holifa se slavnostně uvedl do stavu „Ihrám“ – spočívá to v obléknutí dvou kusů nesešitého plátna – poutního -, a ve zdržení se všech zakázaných věcí během návštěvy Svatých míst: styků se ženami, používání voňavek, stříhání vlasů, vousů a nehtů, rvaček a bitek, zabíjení všech zvířat s výjimkou těch, jež jsou určena k obětování. Jeho stoupenci ho napodobili, a on pronesl „telbia“: „Zde jsem a jsem a jenom Tvůj, ó Bože!,“ což oni opakovali sborem.

V Usfánu potkal Bišru syna Al-Kábiho vracejícího se z Mekky, kam byl poslán na výzvědy: „Ó Proroku,“ řekl mu tento, „když se Kurajšovci dozvěděli o tvém pochodu, zavolali si Thakífany a Habišovce; jdou ti naproti a mají s sebou jejich ženy a jejich děti – to aby sami sobě znemožnili jakékoli pomyšlení na útěk; mají velbloudice a velbloudy, aby si byli jisti, že jim nebude chybět ani od masa ani od mléka; oblékli se do levhartích kůží, aby potvrdili, že nikdy neustoupí a budou se bít až do smrti. V tuhle chvíli táboří v Dhú Thowá – a Chálid syn Walídy, v čele jejich jezdců, číhá v záloze v Korá al-Ghamim.

„Mohl by mne někdo vést po jiné cestě než je ta, na které nás čekají?,“ zeptal se Prorok. Za průvodce se nabídl jeden z Aslámovců a vedl armádu Věřících nepovědomou cestou – ale jak ta byla hrůzná už na pohled! Vinula se mezi nerozmotatelným zmatením divokých strží, rozervaných skal, strmých stoupání a klesání – vroubených ostrými skalami, které okrvavily nohy mužů i zvířat.

Poté, co překonali tisíceré strázně dostali se Věřící do pískového koryta širokého wádí – a to jejich pohmožděným nohám připadalo jako ten nejměkčí koberec. Vzdali čest Účastnému a zvolali na pokyn jejich probudilého Vůdce: „Žádáme milost od Boha a před Ním se kajeme!“

Poté směřovali k sedlu al-Morár a dospěli k patě kopce al-Hudajbíja, který se nachází zčásti na svatém území, zčásti na půdě nezasvěcené – jeden den od Mekky. V tomto místě Kaswa – velbloudice Prorokova, prudce klekla na kolena a odmítla se zvednout: „Je jankovitá?,“ ptali se druzi. – „Ne, není vzpurná,“ odpověděl jim, „zastavil jí Ten, kdo kdysi zastavil slona neguse Armahy a zabránil mu proniknout do Mekky.“ A nařídil rozbít tábor.

Nepřátelé překvapeni tím, že nenarazili na Mohameda – přitom věděli, že od něj nejsou daleko – se brzy dovtípili o novém směru, kterým se vydal. Vraceli se po vlastních stopách v největším spěchu a poslali své jezdce napřed, aby zahradili cestu do jejich města. Za ním poslali spěšně Bodaíla s několika Araby z kmene Chuzáajců, aby vyzvěděl jeho úmysly.

Bodaíl – když se dozvěděl přímo z úst Proroka, že jeho cílem je výhradně pouť na Svatá Místa, a nikoli válka proti jeho krajanům – se vrátil informovat Kurajšovce. Ale tito pochybujíc o upřímnosti Chuzáajců – neboť věděli o jejich skryté náklonosti k Mohamedovi – za ním poslali nového posla, Al-Hulajse syna Al-Kámova.

„Proveďte před ním jednu po druhé oběti,“ nařídil Prorok, když ho viděl přicházet. Al-Hulajs, když před sebou viděl dlouhou řádku obětí jejichž krky byly ověnčeny a vyholeny v místě, kde pak budou podříznuty, nepokládal za nutné zjišťovat něco dalšího a vrátil se ke Kurajšovcům, aby jim sdělil to, co shledal.

„Jen se posaď,“ řekli mu, „tys jen prostoduchý beduín a nic nevíš o důmyslnosti Mohameda, který je z nás.“ Al-Hulajs se rozčílil: „Ó shromáždění Kurajšovců, vy se vyvlékáte ze smlouvy, kterou jsme uzavřeli; nikdo nemá právo vyhánět z Chrámu Božího toho, kdo přichází ho velebit; a při Tom kdo drží v dlaních duši Al-Hulajse, buďto necháte Mohameda uskutečnit svou zbožnou návštěvu, anebo my z Koalice vás opustíme – a to hned.“

Pokrčili rameny: „Jen nás nech na pokoji, dokud neuskutečníme naše záměry.“ A pověřili Urwu syna Massawda – jednoho z vůdců Thakífů – oním posláním které jak myslili, předchozí poslové špatně vykonali.

„Ó shromáždění Kurajšovců,“ namítl jim tento, „slyšel jsem ošklivá slova, s nimiž jste vítali při jejich návratu ty, které jste vyslali k vašemu nepříteli; mne všichni znáte: po matce jsem jedním z vás – patřím k lidem z údolí Mekky; pokud ohledně mne chováte nějaká podezření, pak je vyslovte ještě před mým odchodem.“ – „Pravdu díš; známe tě, a vůči tobě nemáme žádná podezření.“

Urwa předstoupil před Proroka, před kterým se hluboce uklonil: „Ó Mohamede,“ řekl mu, „shromáždil jsi voj lidí ze všech zemí a vracíš se ke svému vejci (do rodného města), abys ho vyvrátil s jejich pomocí! Leč Kurajšovci přísahali – a to tou nejslavnostnější přísahou – že nikdy – dokud budou mrkat jejich oční víčka – se nevrátíš do Mekky, leda by se tak stalo silou zbraní. A při našich bozích, všichni kdož tě doprovázejí se ti už nazítří rozutečou, už od zítřka!“

Při těchto slovech vstoupilo plamenné rozhořčení do očí druhů kteří, se zahalenými spodky obličeje, se zdržovali za Prorokem; a z jejich skupiny, Abú Bakr vystoupil před tvář něvěřícího a křikl na něj: „Jdi si hryzat břicho Laty, tvé modly! Cože! My že bychom opustili Posla Božího!“ – „Kdo je tohle, ó Mohamede?,“ zeptal se Urwa. „To je syn Abú Kaháfy.“ – „Při našich bozích,“ pokračoval obraceje se k Abú Bakrovi, „kdybych ti nebyl zavázán závazkem vděčnosti, pak bych tě odměnil, jak zasluhuješ. Ale tvou urážkou jsme vyrovnáni – to pro příště.“

Načež se vyslanec přiblížil k Mohamedovi kterého jak k němu hovořil vzal nenuceně za vousy – dle zvyků té doby, když spolu lidé rokovali: „Odtáhni svou ruku od tváře Prorokovy pokud nechceš, abych ti uťal ruku!“ vykřikl na něj další z druhů. „Co je to za obhroublého chlapíka?,“ zeptal se Urwa.

Prorok se usmál a odpověděl: „Tamhleten? To je syn tvého bratra, je to Al-Mughíra syn Šúby.“ – „Oj! zrádče! Tos tak rychle zapomněl na zločiny, které ti byly prominuty jen mým zásahem?“, řekl Urwa svému synovci. Poté pokračoval ve svém rozhovoru s Mohamedem, který k němu zachovával ohledy příslušející jeho postavení a předestřel mu zúplna své mírumilovné záměry.

Během svého pobytu v táboře Věřících byl Urwa svědkem jejich bezmezné úcty k jejich Vůdci. Když prováděl Prorok svá očišťování jeho druzi se tlačili, aby sdíleli vodu z jeho očišťování; pokud si nechal oholit hlavu ani jediný z jeho vlasů nespadl na zem, aniž by byl zvednout. A také po svém návratu Urwa řekl těm, kdo ho vyslali: „Ó shromáždění Kurajšovců, viděl jsem Chusra uprostřed jeho skvělého perského dvora; Cézara, v jeho hrdém senátu římských patriciů; neguse, v čele jeho obávané gardy habešských válečníků… Dobrá!, přísahám vám, že jsem ještě neviděl panovníka, který by byl – obklopen grandy svého dvora – tím, čím je Mohamed mezi svými druhy. A přece v protikladu k tomu, co se děje v okolí mocných, druhové Mohameda od něj neočekávají ani projevy přízně, ani bohatství, ani pocty! Tady máte co jsem shledal; nyní jednejte, jak rozumíte.“

Kurajšovci – ač na ně toto prohlášení udělalo dojem – setrvávali ve své slepotě a poslali čtyřicet či padesát svých lidí do okolí armády Věřících, aby se pokusili zaskočit a zajmout několik vojáků islámu.

Věřící ovšem si dávali pozor a tak to byli naopak oni, kdo se zmocnil některých nevěřících; předvedli je před Proroka ale ten, aby dostál svým mírumilovným rozhodnutím, je omilostnil a vrátil jim svobodu – ačkoliv by, pro svůj proradný útok, zasluhovali smrt.

Chtěl nyní pověřit Omara poselstvím k urozeným v Mekce, ale posledně jmenovaný odmítl těmito slovy: „Ó Proroku, Kurajšovci znají mé mínění a mé činy nepřátelství vůči nim a protože už nemám nikoho z mé rodiny v Mekce, mohu se od nich obávat čehokoli; ale označím ti muže jehož působení na ně bude jinak účinkovat než to moje; je jím Osmán syn Affána.“

Mohamed uznal patřičnost této rady a poslal Osmána – k Abú Sufjánovi a urozeným z města, aby je ujistil o svých mírových úmyslech a informoval je o svém přání uctít „Dům Boha“ poutí.

A když tento předložil Mekkáncům cíl svého poslání: „Ó Osmáne,“ odpověděli mu, „pokud chceš ty vykonat obřadní okruhy tawaf, máš naše svolení.“ – „Já je vykonám jen po Poslu Božím.“ Tahle odpověď podráždila Mekkánce, a tak uvrhli Osmána do žaláře – v rozporu s jeho postavením vyslance.

Když se Osmán nevracel Věřící z toho usoudili, že byl zavražděn – a zmocnilo se jich to nejživější rozhořčení. Mohamed nadále neváhal a prohlásil: „Neodejdeme, dokud nepotrestáme gum nevěřích za ohavný zločin, který právě vykonali!“ A na příkaz Proroka Omar vykřikl ze všech svých sil: „Ó věřící, pojďte přísahat! K přísaze! Přistupne a vzývejte jméno Boží!“

Prorok očekával Věřící sedíc ve stínu gumovníku; oni se k němu seběhli celí rozechvělí nadšením a rozhodnuti ho slepě následovat, třeba by to byla válka proti svatému okrsku. Plácali ho do ruky – na přísahu věrnosti až do smrti. V té chvíli byla zpráva o zabití Osmána jasně vyvrácena avšak Prorok udeřil jednou svou rukou o druhou, aby tak přistoupil k přísaze jménem Osmána a aby přísahu přijal.

Nicméně o mocném vření, ke kterému při této příležitosti došlo v řadách Věřících bylo zvědy dáno na vědomí Kurajšovců a tito, jati nepokojem, vyslali Suhajla syna Amrova jako vyjednávače s následujícími pokyny: „Nabídni Mír Mohamedovi – ale vyžádej si od něj, jako podmínku, že se pro tento rok vrátí odkud přišel, protože bychom nikdy nemohli vystát jízlivosti Arabů, co budou prohlašovat, že se stejně dostal do našeho města – ať jsme chtěli nebo nechtěli. Příští rok ve stejnou dobu bude moci vykonat svou návštěvu Svatých míst, pokud je to jeho přáním.“

Suhajl předal tyto návrhy a Prorok je přijal přes prudké protesty Omara, kterému řekl: „Já jsem služebník Boha; s ním nemohu zabloudit a nemohu neposlechnout příkazů, které mi posílá; a je vůbec možné, ó Omare, že já rozhodl a ty, ty se vzpíráš mému rozhodnutí!“ Při těchto slovech, hrozný Omar byl zachvácen takovým zmatkem, že se mu chvěly všechny údy, zachvácené studeným potem…

Omar vyprávěl: „Od toho dne jsem nepřestal se modlit, postit se, udílet almužny a osvobozovat otroky, aby mi bylo prominuto moje pochybení.

„Ó Ali,“ řekl konečně Prorok, zapiš: „Ve jménu Boha, Slitovného, Milosrdného!“ – „Tento obrat nepřipustím,“ bránil se Suhajl, „napiš prostě: „Při Tvém jménu, ó Bože!“ – „Dobrá, souhlasím, napiš: Při tvém jméně, ó Bože! Zde je co bylo dohodnuto mezi Mohamedem, Prorokem od Boha a…“ – „Pokud připustím, že jsi Posel Boží,“ – přerušil ho Suhajl – „pak už s tebou nebudu ve válce.“ – „Dobrá, tak napiš: mezi Mohamedem synem Abdulláhovým a Suhajlem synem Amrovým: nepřátelství se zastavuje na dobu deseti let; ten který – uprchnuv z Mekky – se uchýlí k Mohamedovi bude vydán Kurajšovcům; toho pak kdo opustiv Mohameda, uchýlí se do Mekky, nebudou Kurajšovci muset vydat; Mohamed a jeho druzi, vrátí se svou cestou zpět a nepokusí se vůbec vstoupit do Mekky – pro tento rok – proti vůli Kurajšovců. Příští rok Kurajšovci již nebudou namítat proti návštěvě Svatých Míst muslimy; tito tam budou moci pobýt tři dny – ale nebudou u sebe mít jiné zbraně než poutní, tedy šavle v pochvách.“

Jak slyšeli tyto smluvní podmínky, které se jim zdály pro ně tak nevýhodné – s muslimy to náramně hnulo a oni křičeli: „Ó Proroku, cožpak ty podepíšeš podobnou smlouvu?“ Prorok se usmál a odpověděl: „Zajisté, protože ti z našich kteří se uchýlí k modloslužebníkům, ti nejsou upřímní, těch nemusíme litovat, to Bůh nás jich zbaví. Pokud se týká těch muslimů z Mekky kteří se k nám uchýlí – pokud je vydáme Bůh je neopustí a dokáže je ochránit.“

Dohoda byla sotva uzavřena nejvýznamnějšími mezi Věrnými a nejvýznamnějšími modloslužebníky, když se náhle objevil Abú Džandal, syn Suhajla, který konvertoval a padl do zajetí – ještě na kotnících táhl kruhy ze svých přetržených okovů – a pospíšil doprostřed svých bratrů muslimů, kteří ho uvítali výlevy radosti.

Suhajl propadl vzteku při té podívané; šlehl svého syna po obličeji větví s ostrými trny a popadnuv ho za oděv, dotáhl ho před Proroka a mluvil: „Ó Mohamede, tady je první uprchlík; vyzývám tě abys mi ho vydal – neboť smlouva byla uzavřena před tím, než přišel.“ – „To je tvé právo.“ – „Ó moji bratři muslimové!,“ vykřikl Abú Džandal, „budu tedy vydán modloslužebníkům, kteří mne pronásledují pro mé náboženství? Pohleďte, do jakého stavu mne dostali!“

A, skutečně, celé tělo stoického Věřícího ukazovalo stopy týrání, kterého byl obětí. „Jen se podvol, ó Abú Džandale,“ řekl mu Prorok, „buď jist že Bůh vás neopustí, ani tebe ani „mostadháfin“ (utlačované jako jsi ty), a že On vás osvobodí, až přijde hodina… Ale my jsme uzavřeli smlouvu s gumem Kurajšovců na takovýchto základech a není myslitelné, že bychom nedodrželi slovo.“

Prorok se přesto pokusil zakročit u Suhajla a chtěl, aby vydal Abú Džandala výměnou za výkupné, ale Suhajl nemilosrdně odmítl. Nyní se k nešťastnému muslimovi přiblížil zase Omar a řekl mu: „Jen trpělivost, ó Abú Džandale! Jsi v rukou nevěřících jejichž krev neznamená víc než krev psí,“ a ukázal mu svůj meč v naději, že ho dožene k zabití jeho otce. Ale tento syn – který přece všechno, oddaně miloval svého otce – mu dal tuto odpověď: „Proč ho nezasáhneš ty sám?“ – „Prorok nám to zakázal.“ – „Nu dobrá. A což není na mně, abych také já dodržoval zápovědi Prorokovy?“

Při této truchlivé scéně, Makráz syn Hafísa – jeden z Mekkánců kteří doprovázeli Suhajla – byl sám zachvácen soucitem a přísahal, že bude chránit Abú Džandala proti jeho otci a proti všem jeho pronásledováním.

Ale, když pak jejich druh byl odváděn směrem do Mekky, cítili Věrní, jak se jim srdce stahují a jak z toho slábnou… Nadšení plné nadějí, které u nich vyvolala tato výprava vystřídala zasmušilá malomyslnost, a když Prorok – aby jim naznačil že vše je skončeno – jim poručil: „Obětujte oběti a ostříhejte si vlasy!“ nezdálo se, že by ho byli slyšeli… Vzývaje hlasitě jméno Boha obětoval Mohamed vlastní rukou první z obětí – poté se posadil, a nechal se ostříhat od Chiráše syna Umajjy. Vytrženi ze své zemdlenosti tímto příkladem, Věřící se káli a – stydíc se za malou horlivost, s jakou přistoupili k uposlechnutí svého vůdce – hned ho napodobili obětováním obětí a zastřižením vlasu. A Bůh (Jemu buď sláva!) poslal silný vítr uchopil ostříhané vlasy svými víry, aby je uložil v prostoru Svatého chrámu…

Mohamed pobyl devatenáct či dvacet dní u al-Hudajbíji. Dal signál k návratu svým vojákům – ti až do posledního okamžiku… si zachovávali tajnou naději, že se bude pochodovat vpřed – ale uposlechli ho bez odmlouvání, přes své hluboké zklamání. Po jejich příchodu do Medíny nové výjevy – podobné těm, jichž už byli svědky – jim zase mohly srdce utrhnout. Nicméně, k jejich velkému zadostiučinění, Prorok odmítl modloslužebníkům vydávat muslimky, které uprchly z Mekky: Umm Kolthút dceru Okby, Sabiáju dceru Al-Harise, atd…, neboť jedno Zjevení ho poučilo, že ženy nemají být zahrnovány do smlouvy: „Vy kteří věříte! Když k vám přicházejí věřící ženy, jež se vystěhovaly, podrobte je zkoušce! Bůh nejlépe pak zná víru jejich; a když zjistíte, že jsou věřící, neposílejte je nazpět k nevěřícím, neboť jim nejsou dovoleny a ani oni nejsou dovoleni jim, ale dejte nevěřícím to, co vydali jako jejich obvěnění!“ (Korán, LX, 10.) Naproti tomu když šlo o muže, dohoda byla svědomitě dodržována.

Abú Basir unikl z rukou svých trapičů – byl tak jako Abú Džandal vydán do rukou jednoho z Ámirovců a jednoho otroka, kteří byli vysláni do Medíny, aby si ho vyžádali. Jimi byl odveden před očima Věřících, kteří by věru byli raději pohlceni zemí než aby přihlíželi – bezmocni – podobnému divadlu. Pouze Prorok, který viděl co oni neviděli, zůstal necitelný a slíbit nešťastnému stoupenci vysvobození za pomoci Všemohoucího.

V Dhú Al-Holifa se tři muži posadili ve stínu jedné zdi, aby něco pojedli. Muž z kmene Ámirovců pyšný na úspěch svého poslání si chtěl zahrávat s neporazitelným hrdinou; vytrhnuv svou šavli, začal s ní točit a křičel: „S touhle šavlí obětuji bez únavy Ansáry od svítání do setmění!“ – „To má opravdu tak ostrou čepel?,“ zeptal se ho Abú Basir; „tak mi ji prosím ukaž, ó bratře můj.“

Osleplý pýchou muž z kmene Ámirovců odložil veškerou ostražitost; nechal Abú Basira zkoušet hranu ostří čepeli, a tento, vytrhnuv mu ji prudce z rukou, ji napřáhl nad hlavou nevěřícího, který se natáhl mrtev – po jediné ráně – k jeho nohám. Když tohle viděl – rozrušený strachy – utekl otrok do Medíny, kde úpěnlivě prosil Mohameda o ochranu. Ve stejnou chvíli přicházel Abú Basir; nechal pokleknout před mešitou velbloudici své oběti, které se mezitím zmocnil, opásán svým mečem vešel a obraceje se k Prorokovi: „Tobě nemůže nikdo vyčítat to, co se stalo,“ řekl mu, „protože ty jsi svůj slib dodržel, když jsi mne vydal do rukou mých nepřátel. Ale Bůh mne osvobodil od jejich pronásledování! Tady je od nich kořist, vezmi si z toho pětinu, která ti náleží.“ – „Já nemohu sáhnout po kořisti tohoto nepřítele, aniž bych porušil svůj slib; odnes si to a nyní jdi, kam se ti zlíbí.“

Když se s ním Abú Basir loučil, Prorok dodal: „Běda těm jeho! Ten muž je válečný rek! Oj! Kdyby tak měl kolem sebe několik druhů stejně rozhodných!“

Abú Basir se odebral do al-Aís, poblíž pobřeží moře, na cestu kterou procházejí karavany Kurajšovců směřující do Sýrie. Tam se k němu připojil Abú Džandal a sedmdesát dalších muslimů kteří – když se dozvěděli, že Prorok nemůže být činěn zodpovědným za ty, kteří se osvobodí bez jeho pomoci – unikli z rukou modloslužebníků. Všichni byli stejně rozhodní jako Abú Basir; tak se usídlili v tom kraji pokrytém křovinami a příznivém pro nástrahy a zmocnili se všech transportů, které se odvážily tudy pustit. Jejich úspěch a vnadidlo kořisti k nim přitáhly mnohé Araby mezi Ghifarci, Aslámovci, Bžohinci, kteří se islamizovali a vytvořili s nimi „džeíš“ čítajíce více než tři sta silničních záškodníků.

Věřící nyní pochopili důvod, proč je Prorok v poklidu, poté co přistoupil na tuto smluvní podmínku – na pohled tak nevýhodnou – o vydávání uprchlíků. Vyhladovění zastavením veškerého zásobování mu Kurajšovci nakonec napsali o prosili ho o zrušení téhle klauzule, která se jim na počátku tak líbila; jen ať si ponechá u sebe všechny Muslimy, kteří prchnou z Mekky, a aby k sobě povolal Abú Basira a jeho druhy. A když jim Mohamed vyhověl měl z toho ten prospěch, že vykonal akt velkomyslnosti a současně posílil své síly dosti značnou měrou.

Výsledky výpravy k al-Hudajbíji – které se zdály tak prostřední – byly tedy neobyčejně významné; v Koránu je jí vyhrazeno místo téměř stejné jako té v Badru. Skutečně – ve chvíli kdy si Muslimové mysleli, že budou muset dobývat Svaté Město, žádný z nich – ani mezi Mekkánskými Muhádžiry, ani mezi Medínskými Ansáry – neváhal složit slib věrnosti. Strom, pod kterým Prorok přijal tento slib, nabyl po jeho smrti takového věhlasu, že mnozí se tam vydávali pomodlit, až ho Omar musel porazit ze strachu, aby se nestal předmětem kultu poskvrněného modlářstvím.

A nakonec aby završily tento výsledek, sestoupily tyto Verše: „Bůh věru již nalezl zalíbení ve věřících, když ti přísahali věrnost pod stromem, a On dobře ví, co bylo v srdcích jejich. A seslal k nim sakínu (klid a bezpečí) a odmění je brzkým úspěchem – i kořistí hojnou, jíž se zmocní.“ (Korán, XLVIII, 18, 19.)

KAPITOLA SEDMÁ

Mohamedovi se nikdy nepodařilo přitáhnout upřímně Židy do své aliance, přes všechny ústupky, kterými na ně nešetřil. Oni totiž – jak jsme viděli v předchozím – nedokázali přijmout, že očekávaný Prorok je z jiného kmene než oni, ani mu zapomenout, že v náboženském bratrství ukončil stoleté nesváry Medínčanů, z nichž oni měli dříve takový prospěch. A konečně vítězství dobytá islamizovanými Araby jim vnukla obavu, že upadnou navždy pod arabské jařmo. Takto tedy každý další úspěch muslimské armády musel u Židů vyvolat zdvojnásobení žárlivosti a jejich věrolomnost se pak zvrhnout v otevřené nepřátelství, které si vyžádalo dlouhou řadu výprav.

Pro lepší přehlednost shrneme do jediné kapitoly všechny tyto výpravy, i když mezi nimi byl časový odstup.

Výprava proti Židům Kajnuká

(Rok 11 hidžry, 624 podle křesťanského kalendáře)

Jedna arabská žena, usazená u průčelí obchodu jednoho židovského klenotníka z kmene Kajnuká, se stala obětí těch nejpotupnějších žertíků. Pomocí sponky – aniž by to ona zpozorovala – jeden Žid připevnil spodek jejích šatů na látku, která kryla její ramena a to tak, že když se zvedla, nahota se objevila na oči Židů v tom krámu, kteří všichni propadli neobhroublejšímu veselí.

Pohoršen, jeden Arab srazil hanobitele ranou kyjem; on byl zase zabit příbuznými klenotníka; další Arabové přiběhli, aby ho pomstili; na místě se strhla opravdová bitva a krev tekla na obou stranách.

Protože první pochybili Židé tak Prorok, který znal jejich nenapravitelně nepřátelské smýšlení využil té příležitosti, aby na nich vymáhal přijetí islámu. Nejprve se pokusil o přemlouvání: „Dáte tak Bohu půjčku, z níž budete mít báječný užitek,“ řekl jim. – „To je tedy Bůh věru chudý,“ odpověděli mu, „protože mu nezbývá než si od nás vypůjčovat – od nás, a my jsme bohatí?“

Při tomto rouhání jim Prorok pohrozil exemplárním potrestáním, pokud nekonvertují hned na místě. Ti krčili rameny: „Asi jsi zpychl vítězstvími nad bezvýznamnými vojáky,“ řekli mu; „pokus se tedy udeřit na nás a uvidíš, že my se v ničem nepodobáme tvým krajanům z Mekky.“

Mohamed k sobě zavolal muslimy – a ježto se jejich domýšlivost vytratila při objevení se bojovníků Božích – Kajnukové se spasili útěkem a poschovávali se v hradech, které měli v okolí. Po patnáctidenním odporu se mu museli vydat na milost a, aby dal příklad který odradí ostatní Židy od pokusu je napodobit, poručil Prorok zurážet jim hlavy. Abdalláh Pokrytec, který byl jejich spojencem, zakročil v jejich prospěch u Mohameda – ten mu podvakráte odpověděl: „Dej mi pokoj.“

Tehdy, položiv ruku na srdce apoštola Boha, jej prosil slovy: „Já je nemohu nechat pobít před mýma očima; z mé strany by to byl příliš veliký nevděk!“ – „Dobrá! Máš je mít,“ řekl mu nakonec Prorok, „ale jejich majetek je náš.“

Kajnukáové – zachráněni zákrokem Pokrytce – se museli vystěhovat do Sýrie, a jejich majetek si rozdělili vítězové.

Výprava proti Židům Nadírům

(Rok III hidžry, 625 podle křesťanského kalendáře)

Protože Židé Nadírové požadovali cenu krve za dva ze svých – zabitých oddíly Amrovými – Prorok se odebral na místo, aby tu věc vyšetřil.

Dal jim zadostiučinění; ale zatímco rozprávěl s několika druhy, usazen ve stínu domu, jeden Žid, syn Džahše syna Kábova, vystoupil potměšile na terasu toho domu s plánem rozdrtit Proroka velkými kameny, které si předem rozestavil. Božským vnuknutím Mohamed zvedl hlavu ve chvíli, kdy syn Džahše se chystal uskutečnit svůj záměr, a rychle se vzdálil zdi, a odtáhl s sebou i své společníky.

Jakmile se vrátil do Medíny shromáždil válečníky a dal se s nimi na pochod, aby potrestal původce této zrady. Když se jim jejich záměr nepodařil, zavřeli se Nadírové v jejich hradech; po šesti dnech odporu museli napodobit Kajnukáje a vzdát se, dovolávaje se milosrdenství vítěze.

Vyvázli životem a dostali právo, aby si každý z nich – z jejich velkého bohatství – odvezl náklad jednoho velblouda.

Výprava proti Židům Kurajza

(Rok V hidžry, 627 podle křesťanského kalendáře)

Když se Koalice rozpadla po neúspěchu v Příkopové válce, Muslimové odložili zbraně. Jednoho dne když se oddávali polednímu odpočinku – aby dohnali bdění a únavu již zakusili během obléhání – byli náhle probuzeni hlasem muezzina který volal, na příkaz Proroka: „Nechť ti kdo slyší a poslouchají se dnes vystříhají přednesení modlitby „al-asr“ (odpolední), leda by to bylo u Kurajzanů.“

Mohamed skutečně usoudil, že zrada Kurajzanů – těm co zapřeli spojenectví a připojili se k nepřátelům – vyžaduje okamžité ztrestání. A téhož dne tábořil se svými oddíly u studny Enna – tváří k jejich tvrzím, a po dvaceti pěti dnech obléhání je donutil kapitulovat.

Ausové, jimž byli Kurajzané po dlouhou dobu spojenci, prosili Proroka, aby jim zachoval život jako Kajnukánům. Protože pokládal zradu Kurajzanů za mnohem horší nebyl Prorok zrovna přístupný tomu nechat se obměkčit. Konečně zaujal neutrální stanovisko, a řekl: „Souhlasili byste, ó shromáždění Ausů, aby jeden z vašich řad se stal rozhodčím o osudu vašich spojenců?“ – „Ano, s tím souhlasíme.“ – „V tom případě vložme jejich osud do rukou jednoho z vašich vůdců, Saada syna Muádova.“

Avšak Saad syn Muádův byl těžce raněn během války u příkopu šípem, který mu otevřel pažní artérii, a prosil Boha aby mu umožnil žít dost dlouho, aby mohl potrestat Kurajzany za jejich proradnost. Saad, tělnatý a přitom příliš slabý než aby se mohl pohybovat, byl umístěn na osla, opřen o polštáře, a podpírán dvěma věrnými přiveden před shromáždění Muhádžirů a Ansárů, kteří se na jeho počest zvedli a řekli mu: „Prorok tě jmenoval, abys rozhodl o osudu tvých spojenců.“ – „Přísaháte mi při Bohu, že mé rozhodnutí bude vyplněno?“ – „To přísaháme!“ – „Dobrá, pak tedy rozhoduji, že muži budou pobiti, jejich majetek bude rozdělen, a jejich ženy a děti budou porobeny.“ – „Je to vůle Boží, to on ti vnukl toto rozhodnutí,“ uzavřel Mohamed.

Sedm set Židů zaplatilo životem za svou neodpustitelnou zradu. Saad uskutečnil tužbu, která ho držela při životě; jeho rána se opět otevřela a nechala vyjít posledním kapkám jeho krve.

Výprava proti Židům z Chajbaru

(Rok VI hidžry, 628 podle křesťanského kalendáře)

Ač tyto porážky byly vážné, přece neznamenaly definitivní ránu moci Židů v Arábii.

Zhruba šestadevadesát mil na sever od Medíny vlastnili ještě zemi Chajbar – mnohem významnější a bohatší než ty, které ztratili. Početní Židé, vyhnaní z okolí Medíny, se tam uchýlili – prohlubujíc svou žízní po pomstě hlubokou nenávist, kterou již tamní obyvatelé pociťovali vůči islámu.

Židé z Chajbaru, protože se cítili bezpečni před jakýmkoli útokem ze strany Muslimů, nenechali si ujít žádnou příležitost jak jim škodit a nalezli – napodobujíc postup, který použil Mohamed proti Mekkáncům – výborný prostředek pro uspokojení jejich záští. Krajina rozkládající se mezi Chajbarem a mořem byla obývána mohutným kmenem Ghatafánců, jejich spojenců a oni se s nimi dohodli, že zahradí cestu pro všechny muslimské karavany, které vyjdou z Medíny ve směru do Sýrie. Újmy, jež působila tato taktika mnohokrát vyvolaly u Proroka myšlenku výpravy proti Židům z Chajbaru, ale byl příliš zaměstnán ze strany Mekky než aby s tím mohl něco dělat.

Při návratu od al-Hudajbíji ho desetileté příměří dohodnuté s Kurajšovci zbavilo všech starostí z té strany, a Zjevení kterého se mu dostalo v té chvíli: „…a odmění je brzkým úspěchem – i kořistí hojnou, jíž se zmocní.“ (Korán, XLVIII, 18-19), memohlo se, tak se mu zdálo, vztahovat k ničemu než k Chajbaru – a tak byl konec váhání a nařídil pochod k této poslední baště Židů v Arábii.

Ghatafánci – tajně uvědomění Abdalláhem „pokrytcem“ – spěchali na pomoc Židům, svým spojencům; ale když dospěli k Wádír spatřili voje muslimů, které je předešly a odřízly jim cestu do Chajbaru. Jak se tak zastavili – nepříjemně překvapeni – zaslechli hučení za sebou, ze strany jejich stanů; domnívali se, že části muslimského gumu udělala obchvat, aby je napadly, a ve velikém spěchu se vrátili, odkud přišli.

Palmový háj v Chajbaru se rozkládal mezi černými skalisky harry jako smaragdové jezero, z něhož vyrážely skalnaté ostrůvky korunované tvrzemi – objevil se znenadání, když vyšli z jedné strže, a Prorok přivolával k tomu, aby se těch tvrzí zmocnil, pomoc Všemohoucího. Ale nadcházela noc a tak odložil útok na další den. Při prvních paprscích svítání, jež pozlatily vrcholky datlovníků vyšli pěstitelé z Chajbaru ze svých hradů, aby se odebrali do zahrad – a nesli si své lopaty, motyky a košíky zavěšené na plecích; a náhle tam byla armáda Věřících která se hrnula z harry, a její oštěpy a meče odrážely, krvavými jiskrami, ohně vycházejícího slunce.

„Mohamed a jeho džeíš!,“ vykřikli a zahazujíce motyky, lopaty a košíky, utekli tak rychle, jak jen mohli. „Bůh je největší,“ pronesl Prorok; „Chajbar bude zničen. Jak my vstoupíme na území nějakého národa, jeho probuzení je hrozné! A pohleďte – předzvěst jejich zhouby; oni nám přenechali jejich nástroje, abychom jim podkopali hradby a vyhloubili hroby.“

První bašta Chajbaru, která padla so rukou Muslimů byla ta Nóímova. Ztratili tam Mahmuda syna Maslámova, který – jak byl unaven, protože bojoval celý den, na plném slunci, v těžkém brnění – se neopatrně přiblížil k jedné hradbě, aby si odpočal ve stínu. Kámen pro mletí obilí, svržený z jednoho cimbuří, srazil chrabrého vojáka, rozrazil mu lebku a shrnul kůži z čela na jeho oči. Takto zraněn byl dopraven k Prorokovi – ten dal cáry kůže na správné místo a přichytil je turbanem – ale žádná péče nic nezmohla proti vážnosti zranění a Mahmud brzy skonal.

Bašty Natabejců – brzy napadené – kladly houževnatější odpor. Aby přiměl obklíčené vzdát se poručil Prorok podetnout – před jejich očima – čtyři sta palmovníků v jejich oáze; ale nepřineslo to výsledek. Tak tedy skončil s tím ničením, jež bylo proti jeho zásadám. Pravda on totiž řekl: „Mezi stromy je jeden, který je požehnaný jako muslim; je to palmovník.“

Obléhání se protahovalo; obléhající začal sužovat hlad a brát jim odvahu, když jeden Žid – zajatý Omarem – nabídl Prorokovi, když mu zachová život, cenné zprávy. V podzemí jedné z bašt Natabejců – byla to bašta Sáb – byly uskladněny válečné stroje všech možných druhů, beranidla, katapulty, brnění, štíty, kopí, oštěpy, meče – pro obléhání i pro boj. Tahle bašta měla jen slabou posádku a zajatý Žid tvrdil, že tam dokáže dostat Muslimy po tajné cestě, známé jenom jemu.

Mohamed tuto nabídku přijal a bez obtíží se zmocnil bašty Sáb, a díky strojům které tam nalezl a jejichž pomocí podkopal hradby, pobral postupně všechny ostatní pevnosti Natabejců, v nichž bylo hojně potravin. Během útoku na jednu z těchto pevností básník Ámir syn Al-Achôwy, pronásleduje nepřítele, zasadil mu zuřivou ránu mečem směřující do podkolení, aby ho zastavil na útěku. Ale čepel – příliš krátká – udeřila do prázdna a nesena náporem, vrátila se k Ámirovi a zasekla se mu do kolena a vyvolala takovou ztrátu krve, že netrvalo dlouho a vypustil duši – a tak se obětoval vlastní rukou, když bojoval za Boha.

Zbývala nejdůležitější bašta Chajbaru, tou byla al-Kamósova, kam se uchýlil Kenána, princ Nadírů, a kterou bránil Maráhb, slavný válečník. Postavená na vrcholu černé skály se strmými stěnami a obklopená důmyslnými opevněními, byla tato bašta pokládána za nedobytnou. Po deseti dnech horlivého úsilí podařilo se nicméně Věřícím udělat trhlinu v hradbách; Prorok se tam vrhl, strhujích své druhy vlastním příkladem; ale poté co se vystavil těm největším nebezpečím, byl donucen se stáhnout.

Velká bolest hlavy ho donutila dva dny odpočívat – a tak předal prapor Abú Bakrovi, který učinil výpad do průlomu s tou nejhorlivější odvahou – ale byl také donucen se dát na ústup. Vystřídal ho Omar a vykonal divy udatnosti, ale neměl o nic větší úspěch.

Když mu pověděli o jejich neúspěchu, Mohamed prohlásil: „U Boha! Zítra svěřím prapor muži neohroženému, pro něhož útěk je věcí neznámou, který miluje Boha a jeho Posla, a který je milován ním. A bude to on, kdo se silou zmocní al-Kamós.“

Nazítří všichni druzi seskupení kolem Proroka byli žádostivi se dozvědět, komu z nich připadne taková čest. Ale aniž by na nich setrval pohledem, poslal pro Alího, kterého zdržoval daleko od boje bolestivý oční zánět – a který přišel veden rukou jednoho přítele, oči překryté šátkem.

„Přistup,“ řekl mu; „vem a podrž tento prapor, dokud ti Všemocný neotevře tyto hradby.“ – „Oči mi dávají krutě trpět, ó Proroku,“ odpověděl tento, „a já nerozeznám ani, kam kladu nohu.“

Mohamed opřel hlavu Alího o své koleno, otevřel opuchlá oční víčka, namazal zarudlé oči trochou slin, a zánět hned zmizel, stejně jako veškerá stopa po bolesti… Poté oblékl Alího do svého vlastního železného brnění a ozbrojil ho svým vlastním mečem – slavným pod jménem „Dhúl Fekár“.

Alí se odebral k pevnůstce; zasadil u paty hradeb bílý prapor na němž se odráželo, černým písmem, vyznání islámské víry, a chystal se zlést průrvu. Al-Harith, v čele několika Židů se pokusili zahradit cestu muslimskému hrdinovi – ale podlehl jeho ranám, a vojáci co byli za ním pak ukázali paty.

Tehdy vystoupil vpřed bratr Aly, slavný Maráhb, žíznící po pomstě. Se svou obrovskou postavou, svým dvojím brněním, svými dvěma meči, oštěpem s třemi zuby, svým tlustým turbanem, svou přilbicí na níž se blyštila gema (tedy do hloubky broušený kámen) velikosti vejce, a oči samotné blyštící jak dva uhlíky – tenhle byl Maráhb strašný už na pohled. Nadýmaje se pýchou prohlásil, přibližujíc se k průrvě: „Celá země Chajbaru zná mou cenu! Jak zuří seč, tak tu zavrtám oštěp, tam zase seknu mou zahnutou šavlí! Což je na světě přeborník, který by se opovážil se mnou utkat?“

Aniž by dal na tohle chvastounství předstoupil Alí, aby přijal výzvu: „Budu to já – já, komu matka přezdívala Haídra, lvíče, ve vzpomínce na mého otce nazývaného lev; a s mým mečem ti naměřím dobrou míru!“

Při této odpovědi Maráhb celý zrudl zlostí a vrhl se na Alího se šavlí nahoře. Pod její obdivuhodnou ranou vzduch dlouho zazníval a dalo se čekat, že přeborník islámu byl rozdcen. Ale čepel hrozného Žida se setkala jen se štítem, do něhož hluboko vnikla a zůstala zaseknutá. Aniž by poskytl svému soupeři čas ji uvolnit – a přenechávaje mu svůj štít, který se stal zbytečným a obtěžujícím – Alí odpověděl zázračnou sečnou ranou která rozpoltila přilbici, turban a lebku jeho protivníka, rozstřikujíc mozek na všechny strany, a nezastavila se leč na hradbě zubů. Obr se zřítil jak nějaká věž, v oblaku prachu, s hlukem hromobití…

Zachváceni děsem židovští vojáci prchali, pronásledování vojáky Alího, který vytrhl z pantů těžká hradební vrata a kryl se jimi jako štítem – místo toho, který mu byl roztříštěn pod rukama. Odpor netrval dlouho a al-Kamós, Nedobytná, padla do moci bojovníků Islámu.

Při této zprávě Židé z Fadaku a z Wádí al-Kurá – zemí nacházejících se několik denních pochodů na sever – poslali svojí kapitulaci. A stejně jako jejich souvěrci v Chajbaru prosili Proroka, aby je nechal jako zemědělce na jejich půdě, jejímuž obdělávání rozumněli jenom oni, a ponechal jim, jako odměnu za jejich práci, polovinu úrody. Mohamed k tomu svolil, ovšem s tím omezením, že Věřící později mohou toto rozhodnutí změnit – pokud to budou pokládat za potřebné.

Chajbar byl nejbohatší kraj z celého Hidžázu; rovněž kořist byla značná. Polovina byla určena na náklady poutě, která se měla konat v průběhu roku, a druhá byla rozdělena mezi bojovníky. Země – s výjimkou části, která připadla Prorokovi a sirotkům – byla rozdělena takovým způsobem, aby každý muž obdržel jeden dílec, každý kůň dva díly – tedy tři díly na jezdce; to aby se povzbudilo chování koní. Dále byl vyčleněn zvláštní dar pro každého, kdo vlastnil čistokrevného oře.

Důležitost, kterou Prorok přikládal koním

Tato opatření nám dosvědčují důležitost, kterou Prorok přikládal koním v osudu Arabů.

Až do té doby totiž byli koně v Arábii velice vzácní a byli pokládáni za luxusní zvířata. Voděni na vodítku vedle velbloudů, které sedlali válečníci, byli používáni až ve chvíli útoku a pronásledování nepřítele. Prorok tato opatření dovršil ustavením dostihů určeným k vybuzení sebelásky chovatelů a jezdců. A v Koránu, aby byl podnícen strach ze Dne Zúčtování, jsou vzati za svědky koně pádící až do supějícího dechu: „Při pádících, odfrkujících, jiskry vykřesávajících, za jitra se vynořujících, oblaka prachu v něm zviřujících a do středu tlupy vtrhujících! Vůči svému Pánu člověk vskutku nevděčný je, a dokonce sám to dosvědčuje. Horlivý však je věru v lásce k majetku! Cožpak neví, že až bude to, co je v hrobech, převráceno a to, co v hrudích je, odhaleno, Pán jejich v ten den dokonale o nich bude zpraven?“ (Korán, C, 1 až 11).

Bledý překlad nemůže bohužel vyjádřit zázračný rytmus – dá se říci supujících, pádících a řičících – prvních veršů této súry. Jeden z nejslavnějších jezdců té doby Abdulláh syn Abi Soráha, který se později stal správcem Egypta a který uštědřil Římanům – na moři i na zemi – tak kruté porážky, vyjadřoval této súře takové nadšení, že ji přednášel bez ustání – a když umíral, ještě ji přednášel.

Díky silnému počátečnímu podnětu, který dal Prorok dal chovatelství netrvalo dlouho a v Arábii se utvořila ona čistá rasa koní, jaké není ve světě rovno.

Otrávená ovce

Poté, co při slunce západu odříkal modlitbu Maghrebu, navrátil se Prorok do tábora. Našel tam sedící u jeho stanu židovku Zajnabu, dceru Al-Harise a manželku Salama syna Miškáma – ta tam na něj čekala a přinášela mu darem ovci napíchnutou na kopí a opečenou na ohni z aromatického pouštního dřeva. On ženě poděkoval a jakmile se vzdálila pozval své druhy, aby s ním sdíleli tu pečíňku s křupavou zlatavou kůžičkou.

Jako první z ní urval ramínko, zahryzl se do něho a jal se žvýkat sousto. Po jeho příkladu jeden z druhů, Bišr syn Al-Bary, vzal sousto masa, sežvýkal a polkl. Ostatní druzi již natáhli ruce, aby jednali stejně – když tu Prorok vyvrhl sousto které žvýkal a rychle je zarazil, křiče: „Ruce pryč od toho! To plecko mi právě sdělilo, že bylo otráveno!“ – „Při Tom který je velkomyslný!,“ vykřikl Bišr, „i já jsem ve svém soustě našel podivnou chuť a pochopil jsem, co za tím je; ale když jsem tě viděl žvýkat to tvé, nemohl jsem sousto vyvrhnout z úcty k tobě. Vždyť pokud jed přerve tvoje žití, jaké potěšení by mi zůstalo z mého?“

Jen co Bišr vyřknul tato slova jeho obličej, co nabyl černavého odstínu, se křečovitě stáhl, a on se skulil na zem, zachvácen nesnesitelnými mukami.

Hned na místě Prorok poslal přivést Židovku a řekl jí: „To tys otrávila tuhle ovci.“ – „Kdo ti to řekl?“ – „Tenhle!“ a ukázal ji kus ramínka, který držel v ruce. – „Je to tak,“ doznala. – „A proč jsi tak učinila?“ – „Můj otec, můj strýc, můj muž a část mého gumu podlehli truchlivému osudu, který je ti znám – a to tvým přičiněním. Řekla jsem si: pokud Mohamed není než mocný král, zabiji ho a vykonám jejich pomstu i mou. Pokud naopak je skutečně Prorok, pak nebude nijak ohrožen protože, při Bohu, bude předem zpraven o mém záměru.“

Tato obratná odpověď upokojila Proroka, a snad by i odpustil vinici její odporný zločin; ale právě zemřel Bišr a tak ji vydal příbuzným posledně jmenovaného, kteří přišli žádat o pomstu. Travička byla ukřižována, a zbytky neblahé ovce uvrženy do plamenů…

Ale ačkoli Mohamed skoro hned vyvrhl proradné sousto, dostal se jed až do jeho vnitřností a on se už nikdy úplně nezotavil z jeho zhoubného účinku. Během jeho poslední nemoci – o tři roky později – se ho přišla sestra Bišry zeptat, jak se mu daří: „Žíla mého srdce byla rozervána,“ řekl jí, „krmí, co jsem jedl spolu s tvým bratrem v Chajbaru.“

„Umra Al-Kadha“ neboli vykonání zbožné návštěvy

(Rok Vll hidžry, 629 podle křesťanského kalendáře)

Ve chvíli, kdy se výprava vracela z Chajbaru obtěžkána kořistí, přibyli do Medíny poslední vyhnanci z Etiopie a mezi nimi Džafar, syn Abú Táliby a bratr Alího. Tento návrat Mohameda velice potěšil; ve výlevu radosti políbil Džafara mezi oči a prohlásil: „Je tady dobytí Chajbaru a návrat Džafara, a já věru nevím, co mi způsobilo větší radost.“

Mezi navrátilci byla i Umm Habíba – dcera Abú Sufjána, smrtelného nepřítele Prorokova. Umm Habíba emigrovala se svým manželem Obidalláhem synem Džahšovým, ale posledně jmenovaný se stal křesťanem a v Etiopii zemřel – zatímco ona zůstala zanícenou Muslimkou. Aby odměnil takovou věrnost a také v naději, že svazkem vyrazí zbraně z ruky jednomu ze svých nejzanícenějších odpůrců poslal Prorok Amrova syna Umajjova k negusovi, aby ho poprosil – oženit ho v zastoupení s Umm Habíbou, a poté mu ji poslat i s ostatními emigranty. Tak se také stalo – a při svém příchodu do Medíny vstoupila Umm Habíba do domu svého věhlasného manžela. Pokud se týká emigrantů, navrhl Mohamed připustit je k dělení kořisti z Chajbaru; to bylo přijato jednomyslným souhlasem a tak byli takto odškodněni za to, že opustili svůj majetek a svou vlast, z obavy o zachování víry.

Datum, ke kterému mu dohoda od al-Hudajbíji dávala právo přijít se svými stoupenci do Mekky – aby tam navštívili Svatá Místa – nadešlo, a Prorokovi se uskuteční jedno z jeho nejvroucnějších přání a znovu uvidí svou vlast.

Byl následován stejným počtem poutníků, a hnali před ním stejný počet velbloudů určených k obětování jako za výpravy k al-Hudajbíji; takto se zase vydal na cestu ke Svatému Městu. V údolí Báthen Jadžádž nechal odložit velké množství zbraní, které z opatrnosti vzali s sebou, a ty ponechal pod dozorem dvou set mužů pod vedením Ause syna Chawlaova – a řekl: „Nevkročíme na území Svatého okrsku než se zbraněmi cestovatele – tedy s meči v pochvách – tak jak jsme přísahali; ale pokud spatříme v pohledech modloslužebných Kurajšovců to nejmenší znamení zrady, pak pro nás nebudou ostatní zbraně příliš daleko.“

Poté pokračoval ve své cestě. Naplněn duševním rozjímáním vystoupil na vrch Kodá, aby se vydal dolů údolím, kolem hřbitova v al-Hadžón, kde odpočívala jeho drahá Chadídža (Nechť v ní Bůh najde zalíbení !) Když spatřil první domy v Mekce zmocnilo se ho nevýslovné pohnutí, ve vzpomínkách i v nadějích které vyvolávaly; a v obavě, aby ho zrada ze strany nevěřících nedonutila k odvetným opatřením a prolévání krve jeho spoluobčanů ve městě, které bylo svědkem jeho zrození, vykřikl: „Ó Bože, ochraň nás ve Svatém Městě ode všeho neštěstí!“ A nepřestával opakovat toto vzývání až do okamžiku, kdy z něj vystoupil.

Jak se Věřící blížili tak vznešení Mekkánci – pobouřeni vítězným návratem toho, koho vyhnali – opustili město, aby skryli svůj bezmocný hněv na tábořištích v okolních stržích. Pokud se týká masy obyvatel – ti byli, jako každý dav, ovládáni pocity zvědavosti; a shromáždili se jednak na výšinách hory Kaíkán, jednak na terase „Dár an-Nadwá“ neboli Sněmovního domu, odkud mohli proniknout pohledem na prostranství Chrámu. Hlavním předmětem jejich tlachání byla naděje, že ochromeni žhavými léty a zhoubnými horečkami Medíny, přibudou Prorok a ti jeho ve stavu úplného vyčerpání.

Protože byl předem upozorněn Božským vnuknutím, Mohamed zpravil své druhy těmito slovy: „Bůh bude milosrdný vůči těm, kdo svým chováním dnes ukáží svou tělesnou zdatnost.“

Kromě prostého lidu shromážděného na terase „Dár an-Nadwá“ bylo centrum úplně prázdné, a Prorok by se ho mohl zmocnit bez boje; ale jeho duše, neschopná podobné zrady, byla zcela naplněna zbožnými myšlenkami. Usazen na své velbloudici Kaswě, jejíž uzdu držel Abdulláh syn Roháje, a obklopen zástupem stoupenců, projel majestátně předměstími – před zraky nepřátel, jimž nedopřál čest jediného pohledu. Na prahu Chrámu sestoupil na zem, zahalil se pláštěm přehodiv jeden cíp přes levé rameno, čímž odhalil pravé rameno a paži. Poté – následován a napodobován všemi věrnými – políbil Černý Kámen a vykonal „tawaf,“ to jest sedm obřadných okruhů okolo Káby; první tři rychlostí značnou a rytmickou (nazývanou „Ramál“ či „Harwála“) s cílem předvést stav plného zdraví Věřících pro oči nevěřících – ti je sledovali a pokyvujíc hlavami říkali jedni druhým: „Tak to jsou ti muži, které nám vykreslovali jako ochromené žárem a horečkami Medíny!“ A v hloubi duše si nevěřící přiznávali, že takoví muži – u nichž morální zdraví ještě převyšovalo zdraví tělesné – musejí zvítězit. Ostatní čtyři okruhy byly uskutečněny pomalu a důstojně – Mohamed nechtěl od svých vyžadoval zbytečnou námahu – a od toho dne byl tento způsob vykonání tawafu nábožně poutníky dodržován.

Poté Prorok nařídil Bilálovi svolávat k modlitbě; a modloslužebníci, když slyšeli zvučný hlas osvobozeného černocha odrážející se ozvěnami údolí, zakoušeli takovou nevoli, že záviděli jejich osud svým slavným mrtvým, Abú Džahlovi a Abú Lahabovi, kterým hlína v hrobě zabránila slyšet toto volání. Po modlitbě Mohamed zase nasedl na svou velbloudici, aby vykonal „Saj,“ – tedy běh mezi dvěma pahorky Safá a Marwa, a zahnal svým příkladem přehnanou úzkostlivost Věřících, kteří – vyvedeni z míry přítomností model Isáf a Najlá postavených na těch místech – až dosud váhali vykonat tento obřad.

Provedením všech těchto obřadů – zavedených Abrahamem a zachovávaných Araby – sledoval Prorok cíle národní a politické, které chtěl přidružit ke svému cíli náboženskému. Pokud políbil Černý Kámen, pak to naprosto nebylo projevem nadměrného zbožňování – to by bylo v příliš zřejmém protikladu se všemi zásadami Koránu; bylo to výhradně projevem úcty pro tuto památku na slavného předka.

Ibn Abi Šiba vyprávěl, podle Ajsy, syna Talhy: „Obrátiv se k Černému kameni, Prorok prohlásil: „Zajisté vím, že nejsi než kámen, aniž můžeš škodit či prospět.“ Poté jej políbil… Poté, jeden po druhém, Abú Bakr poté Omar, přistoupili a políbili ho, a prohlásili: „U Boha! Vím že nejsi než kámen, bez moci škodit či prospět, a kdybych neviděl Proroka tě políbit, tak bych tě nelíbal!“

Podobně, při Saj a při očišťováních u pramenů Zemzem, Mohamed se přidržel dojemné vzpomínky na předka Arabů, Ismaela, a na jeho matku Hagar. „Nemajíce více síly nést dál své nešťastné dítě umírající žízní v té hrozné poušti, Hagar jej položila na zem do stínu jednoho keře a vydala se k vrcholu jednoho pahorku v naději, že v dálce zahlédne studnu nebo zdroj – ale marně; tehdy ve svém strachu, že duše Ismaela se osvobodila od jeho těla, vrátila se přerývaje dýchajíce k němu. Poté vystoupila na druhý vršek, se stejným cílem, aniž měla větší úspěch – a zase sestoupila zpět, mučena stejnou úzkostí.

Sedmkrát opakovala svůj beznadějný běh mezi oběma kopci a v rozrušení se domnívala, že více nenajde než mrtvolu, když konečně uviděla svého milovaného syna zahánět žízeň u pramene který, na příkaz Soucitného, začal prýštit pod patou ubohého dítěte a který dostal jméno Zemzem.“

Po vzoru Hagar mají poutníci proběhnout sedmkrát úzkostnou cestu, kterou sledovala mezi těmito dvěma pahorky, známými pod jmény Safá a Marwa; mají rovněž pít a očišťovat se u zřídla Zemzem.

Následujícího dne, v upomínku na obětování Abrahama, byly obětovány obětiny v údolí Miná; jejich maso bylo rozděleno mezi putníky, a tito – poté co si ostříhali hlavu – se navrátili do stavu „hilál,“ tedy života obyčejného, z něhož vystoupili u Dhú al-Holifá.

Pokud ještě byli ve stavu „ihrám“ Mohamed – a byla to zvláštní výsada daná jeho postavením Posla Božího – oženil se s jednou ženou z Mekky jménem Mimóna. Tato byla stará padesáte roků a byla naprosto chudá; ale mohla tím svazkem přivést k islámu vznešené novice a především svého bratrance Al-Abbáse, Mohamedova strýce, který nad ní vykonával úlohu „ówkíl“ neboli poručníka; on také prohlásil její svazek s Prorokem. Ale manželství nebylo naplněno dříve, než na první zastávce při návratu do Medíny.

Ke zlobě modloslužebných Kurajšovců, co nechtěli hledět na pouť jejich nepřítele, docílil Prorok svého cíle: dal takto vědět všem Arabům na celém poloostrově, že naprosto nemá v úmyslu rušit jejich stoleté tradice a že naopak chce vyvinout veškeré úsilí k posílení těchto tradic tím, že je navrací k jejich původní čistotě.

„Umra Al-Kadha“ měla rovněž ohromný ohlas; vedla k okamžitým obrácením – mezi jinými – tří významných osobností: Osmána syna Talhy, Amra syna Ásova a Chálida syna Walídova, a připravila většinu Arabů k následování jejich příkladu.

Vyslanci, rozeslaní Prorokem k nejvýznamnějším vládcům světa

Konečná porážka Židů zajistila Prorokovi velkou část Arábie a zbytek Poloostrova musel nevyhnutelně padnout – v krátkém čase – pod moc islámu.

Tehdy Mohamed obrátil svůj zrak k bezprostředním sousedům. Tak jak Bůh naplňuje Všehomír svou přítomností, islám, v jehož lůnu již byli stoupenci všeho původu, neměl zůstat jen v samotné zemi Arabů; bylo mu rozšířit se po celém světě. V Koránu se praví: „A vyslali jsme tě k lidem všem… avšak většina lidí to neví“ (Korán, XXXIV, 27.)

Mohamed tedy rozeslal k nejvýznamnějším vládcům Evropy vyslance s dopisy; v nich byli vyzýváni, aby přistoupili k náboženství Boha Jediného – dopisy pečetěné s pomocí pečetidla na něž nechal vyrýt tato slova, ve třech řádcích nad sebou: „Boží – Prorok – Mohamed.“

Když toto poselství dostal Al-Móndher, král Bahrajnu a Badhánu, místokrál Jemenu, tak konvertoval. Mukawkis – místokrál Egypta – poslal bohaté dary mezi kterými – kromě bílé muly Doldól a osla Jafóra – se nacházela mladá otrokyně vzácné krásy, Koptka Maria, z níž Mohamed učinil svou souložnici. Hérakleios, císař římský a negus z Etiopie odpověděli každý neobyčejně zdvořilým dopisem.

Chusro, král Persie – tak ten přísahal, že Proroka za jeho opovážlivost potrestá; byl však ihned potrestán Všemocným: jeho syn Šéróé jej zavraždil a zaujal jeho místo na trůně. Al-Haréth, syn Abú Šammára zas uviděl své království rozervané tak, jako on roztrhal dopis, který mu byl předán vyslancem Prorokovým.

Jen jeden z vyslanců – Al-Haréth syn Omaíra – byl přijat nedůstojným způsobem a poté zrádně zavražděn u Karák, v Balka, na příkaz Šerhabila Al-Chassániho, správce té země pod římským panstvím.

Výprava do Muta

(Rok Vll hidžry, 629 podle křesťanského kalendáře)

Když zpráva o tomto atentátu na jeho vyslance dospěla k Prorokovi, ten se rozhodl k okamžité pomstě – aniž by si sebeméně zastíral nebezpečí takového podniku.

Tentokrát proti sobě měli mít Věřící nejenom Araby ze Sýrie, kteří jsou početnější než ti z Hidžázu, ale rovněž římské oddíly, které okupovaly zemi Balka. Do čela tří tisíc mužů, které shromáždil, jmenoval Prorok Zajda syna Harisova; ale jelikož předvídal, že v tomto nerovném boji, může armáda přijít o svého vůdce tak předem stanovil, aby po něm nastoupil Džafer syn Abú Táliby – a pokud se stane neštěstí, nahradí Džafara Abdulláh syn Róhův; konečně, pokud nebude ani toho, mají si vojáci vybrat vůdce sami.

Byl při té poradě jeden Žid a ten pronesl tuhle poznámku: „Ó Abú al-Kásime (přízvizko Mohameda), pokud jsi skutečně Prorok – pak všichni ti, které jsi právě jmenoval, jsou nezvratně ztraceni. Když naši Proroci Izraelci postavili nějakého generála do čela armád a dodali: „kdyby byl zabit, jmenujte toho a toho,“ pak on byl neodvratně zabit.“ Poté, obraceje se k Zajdovi: „Přísahám Ti,“ řekl mu, „že pokud je Mohamed skutečně Prorokem, tak se vůbec nevrátíš z této výpravy.“ A Zajd odvětil prostě: „Přísahám ti, že Mohamed je Posel Boží.“ Poté apoštol připevnil Liwwu – bílou zástavu – na špici jednoho oštěpu a předal ho Zajdovi.

Pln truchlivých předtuch doprovázel oddíly až k Thániat al-Wadá (neboli Průsmyku loučení.) Tam se zastavil a dal jim poslední doporučení: „Buďte stále v bázni před Bohem a bojujte v Jeho jménu; zabíjejte Jeho nepřátele kteří jsou i vašimi nepřáteli, ale nechte na pokoji muže kteří žijí v ústraní klášterů; šetřte ženy, děti a slepce; neničte památky, nekácejte stromy; a jakmile pomstíte smrt Harétha syna Omaírova, pozvěte k islámu arabské kmeny ze Sýrie.“

Šerhabil – znepokojený ohledně důsledků svého mrzkého atentátu – si svolal všechny Araby z okolí, Bahránce, Lákhamce, Džodhance, Báliaže, a dal vědět Theodorovi, vojenskému veliteli pověřenému Hérakleiem, a ten mu poslal všechny římské oddíly, které tenkrát okupovaly zemi.

Šerhabil takto shromáždil armádu o skoro sto tisících mužích ještě dříve, než muslimské oddíly mohly dorazit do Moánu. Když se ocitli tváří k tak hrozivým silám věnovali se Věřící dva dny a dvě noci poradám – a někteří navrhovali poslat posla k Prorokovi, který rozhodne zda se stáhnout nebo bojovat, a mohl by jim snad i poslat posily. Ale Abdulláh syn Róhův povzbudil odvahu Věřících těmito slovy: „Ó druhové, to čeho se jak se zdá bojíte – což to není zrovna to co jste sem přišli hledat: mučednictví ve Svaté válce? Není to náš počet na co spoléháme pro dosažení vítězství, ale je to víra, jíž nás Bůh obdařil!“ – „Je pravda co říkáš!“, zvolali, a aniž více pochybovali postavili se nepříteli, na něhož narazili u Muta – malé vesnice nacházející se jižně od hradu v Karáku.

Jako lvi se vrhali do davu nepřátel jejichž vůdce, Málik syn Zafilův, byl zabit jedinou ranou ostěpem… Ale, – když se vzpamatovali z prvního překvapení a využívaje jejich velké početní převahy – nevěřící nemeškali těžit z té výhody a obklopili muslimy ze všech stran. Podlehnuvše přesile byl Zajd syn Harisův dostižen smrtí hrdinů – a podle doporučení Proroka Džafar se vrhl zdvihnout prapor, který křečovitě stažené ruce Zajda dosud svíraly, a převzít po něm velení.

Džafar jel na výtečném ryzákovi: když ale viděl vážnost situace sestoupil na zem a proťal podkolení svého jízdního zvířete, aby pokud on zahyne, nemohlo být zabráno nepřítelem a použito proti islámu. Svým příkladem strhl Věřící k nadšenému útoku – mávaje islámskou zástavou, která rozvinula hrdě svá křídla nad jejich hlavami. Ale záhy, tak jako orel zasažený ve svém letu, prapor se vyvrátil; ruka která ho nesla byla sražena ranou od zahnuté šavle.

Džafar prapor zvedl a uchopil ho do levé ruky, když nová rána zahnuté šavle zkosila jeho levé zápěstí. Tehdy se Džafar sehnul; popadl prapor mezi zkrvavené pahýly svých rukou, a zvedl jej drže rukojeť zapřenou o svou hruď a – vznešený ve svém hrdinství – pokračoval v útoku na nepřítele do chvíle dokud sám nepadl, zasažen devadesáti ranami.

Po něm následoval Abdulláh syn Rôhův – a zanedlouho sdílel jeho osud. Muslimové – tísněni ze všech stran – když viděli že jejich vůdci podlehli, poddávali se a začínali v nepořádku utíkat. Arkam syn Ámira je zadržel tím, že na ně zakřičel: „Ó druhové, lépe je být zasažen do prsou nežli do zad!“ a zvednuv prapor předal ho Chálidovi synu Walídovu, který jej nejprve odmítl pravíc: „Ty máš větší práva na tu čest než já, neboť jsi byl u Badru.“

Ale protože Arkam naléhal, Chálid jej vzal. Svou odhodlanou rázností vrátil důvěru do srdcí Věřících – stydících se za jejich chvilkové ochabnutí – a jemu, udatnému vojákovi jež byl rovněž obratný stratég podařilo se – s pomocí Boha – uvolnit muslimské oddíly a obnovit boj takovým způsobem, že si nevěřící nemohli přičítat vítězství.

Nazítří za úsvitu, aby neposkytl nepříteli čas vzpamatovat se z neúspěchu zaútočil jako první. A aby nepřítele pomýlil ohledně početní slabosti svých vlastních oddílů, použil následující strategii: rychle rozvíjel různé části své armády – nechával postoupit zadní voj na přední stráž, a naopak – a to proto aby nepřítelé – kteří viděli před sebe přicházet stále nové protivníky – museli si myslet, že v noci muslimům dorazily značné posily. Sebedůvěra nevěřících – opírající se hlavně o jejich počet – je opustila a zachváceni nepopsatelným strachem rozutekli se, pronásledováni věřícími, kteří s nimi svedli hroznou řež. V ten památný den měl Chálid devět šavlí zlomených v jeho rukou.

Božským vnuknutím dozvěděl se Prorok o těžkých zkouškách své armády. Po společné modlitbě vystoupil na kazatelnu – oči zaplavené slzami – a třikrát vykřikl: „Brána Spásy! Vězte že Zajd padl jako mučedník; proste za něj úpěnlivě Boha; poté Džafar a Abdulláh padli jako hrdinové; proste pro ně úpěnlivě Boha za milosrdenství; poté prapor zvedl Chálid syn Walída, který jest mečem mezi meči Božími, a Všemohoucí mu dopřál vítězství.“

Mohamed se poté odebral k Asámě dceři Umisově – manželce Džafara – a naklonil se k jeho dětem „vdechuje je,“ zatímco z jeho očních víček unikal pláč, který tekl jako perly po jeho vousu. „Ó Proroku,“ zeptala se ho Asáma, „jaký je důvod tvých slzí? Dostal jsi snad zprávy od Džafara a od jeho druhů?“ – „Ano, právě zahynuli!“

Nešťastnice se zhroutila, vyrážejíc úpění beznaděje a zarývajích si nehty do tváří. Přivolány jejími křiky ostatní ženy ji napodobily a celý dům se naplnil žalostným nářkem. Prorok poručil jednomu ze svých druhů vynutit ticho od těchto žen, pravíc: „Nehodí se plakat takhle pro Džafara, protože se mu dostalo té nejkrásnější odměny – a prosím Boha aby ho nahradil na zemi – v jeho potomcích – těmi nejdokonalejšími z dětí!“

Náhle zvedl oči k Nebi, a mumlal: „A vám Spásu a Milosrdenství od Boha!“ – „Ke komu se obracíš, ó Proroku?“, ptali se ho jeho druzi. „Právě jsem viděl Džafara uprostřed průvodu andělů; směřoval k ráji s křídly posetými rubíny na místo svých uťatých rukou; pozdravil mne, a já mu odpověděl.“

A Suhajl, který nám vypráví tuto tradici, neopominul dodat: „Jsou to pouhé obrazy: křídla představují nadpozemskou sílu duše Džafarovy; a rubíny, vzácné krůpěje jeho krve.“

Uprostřed všeobecného smutku v Medíně dal Prorok připravit pohřební jídlo zvané „al-Odhíma“ a určené pro rodiny mučedníků; neboť těm, jejichž duše je ve smutku, je obtížné myslet na přípravu potravy těla.

Když se přiblížil návrat vojska veškeré obyvatelstvo města – velcí i malí – vydali se mu naproti. Prorok poručil jezdcům vzít s sebou na jejich jízdní zvířata děti, on sám zvedl syna Džafarova svýma rukama aby ho posadil před sebe, do svého sedla. Když vojáci dorazili potvrdili smrt vůdců, a lidé z Medíny myslíc, že tito nebyli dostatečně pomstěni házeli prach do tváře vojáků a přitom je uráželi: „Ó zbabělci! Vy jste utekli, zatímco jste byli na cestě Boží!“

Ale Prorok přinutil dav umlknout tímto prohlášením: „Je tomu zcela opačně, tito válečníci zaslouží veškeré vaše velebení, protože odvážně obnovili útok!“

Dobytí Mekky

(21 Ramadán roku VIII hidžry, 11. ledna 630 podle křesťanského kalendáře)

Mekkánští modloslužebníci nečekali dlouho a porušili desetileté příměří, dohodnuté u al-Hudajbíji.

Jedné noci překvapili a pobili dvacítku muslimovů náležejících ke kmeni Chuzáa, tábořící u pramenů al-Wathír. Při takové zradě pak už Prorok neměl přehnané zábrany, co se týče útoku na ně, a učinil svá opatření k uspořádání výpravy.

Mekkánci dobře věděli, že jejich zločin nezůstane nepotrestán, a vyslali Abú Sufjána do Medíny, aby nabídl vyrovnání a požádal o pokračování příměří. Při svém příjezdu Abú Sufján zamířil ke své dceři Umm Habíbě, která – jak dobře víme – byla jednou z Mohamedových manželek; ale když chtěl zaujmout místo na jednom z koberců rozprostřených na zemi, Umm Habíba ho rychle předešla, shrnula ten koberec a dala ho stranou. „Ó dcero moje,“ řekl jí Abú Sufján ublíženým tónem, „tobě se snad zdá, že otec není hoden toho koberce, či ten koberec hodný tvého otce?“ – „Toto je koberec Proroka,“ odpověděla; „a ty, vyznavač bůžků, jsi ve stavu nečistoty, ty bys ho pošpinil svou bezbožností.“ – „Ó dcero moje, tobě se přihodilo cosi co ti zakalilo rozum – za tu dobu, cos od nás pryč!“

Pochopiv po takovém přijetí, že z té strany nemůže očekávat ničeho vydal se před Proroka, ale nepodařilo se mu z něj dostat žádnou odpověď. Udělal tedy ještě beznadějný pokus u Abú Bakra, pak u Omara a u Alího – kdy je prosil, aby se přimluvili ve prospěch jeho krajanů, ale neměl o nic větší úspěch. A tak pln obav zas nasedl na svého velblouda a vydal se zpět cestou do Mekky.

Protože mu zákrok Abú Sufjána znemožnil nadále tajit své záměry neměl už Prorok jinou starost než urychlit své přípravy – s cílem Mekkánce překvapit dříve, než budou moci uvést město do stavu obrany. Desátého dne měsíce Ramadánu – poté, co zanechal v Medíně, jako svého zástupce, Abú Roháma Kolthum Al-Ghifáriho -, Prorok vyrazil, následován armádou – ta byla značná, a dále mohutněla cestou početnými kmeny, které pospíšily tam, kudy procházela; a tak brzy dosáhla počtu deseti tisíc mužů.

Všichni Věřící úzkostlivě dodržovali půst Ramadánu; když ale dorazili k pramenům al-Kadíd uprostřed dne usoudil Prorok že jejich vytrvalost byla podrobena dostatečné zkoušce. Ve strachu, že nedostatek pití – ve spojení s krajní únavou – by mohl mít nebezpečný dopad na jejich zdraví nechal přinést vázu plnou vody a čníc nad davem na hřbetě své mohutné velbloudice vypil doušek všem na očích, aby je poučil vlastním příkladem, že mohou přerušit půst na cestách, pokud pocítí že je opouštějí síly; a také je psáno v Koránu: „…Ten z vás, kdo je nemocen anebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později.“ (Korán, II, 180.)

Počínaje touto etapou Prorok natolik urychlil pochod své armády, že se utábořil v Morr ad-Dhohrán – skoro u bran města – dříve, než mohli Kurajšovci získat zprávy a počtu muslimských oddílů a o směru, kterým se pohybují.

Abbás, strýc Mohameda, kterého dosud v Mekce zdržely jeho obchodní zájmy a jeho funkce sikkaíe, se k Věřícím připojil v Džohfě – spolu s celou svou rodinou. Ani upřímnost jeho obrácení mu nedala zapomenout jeho náklonnosti ke spoluobčanům a byl opravdu zneklidněn ohledně jejich osudu v případě, že jejich postoj by Mohameda donutil zmocnit se města smrtonosným útokem.

Abbás vyprávěl: „Jakmile byl rozbit tábor usedl jsem na bílou mulu Prorokovu a odebral jsem se do al-Arák, na cestě k Arafatu – v naději, že tam potkám buď nějakého nosiče dříví, či cihláře, či poutníka, abych mu uložil uvědomit Kurajšovce a pobídl je přijít prosit o slitování od Boha.

Přiblížil jsem se opatrně v temnotách, když v tom přede mnou, skryty mým očím skalním blokem přešly dvě osobnosti, které se mezi sebou potichu bavily. Překvapen, že vidí tisíce zlatých hvězd, kterým ohně Věrných nechaly zazářit na kopcích pod stříbřitými hvězdami na obloze, říkal jeden z nich: „Nikdy jsem neviděl tolika světel jako této noci, v těhle horách!“ – „To jsou pravděpodobně ohně Chuzáajů rozhodnutých vstoupit do války, aby pomstili jejich mrtvé.“ – „Chuzáaové nejsou tak početní; ne, rozhodně to nemohou být jejich ohně!“, odpověděl první hlas, a já po hlase poznal Abú Sufjána. – „Ó otče Handhalá!,“ křikl jsem na něho. – „To jsi ty? Ó otče Al-Fádila, co mi chceš?“, odpověděl, také poznal můj hlas. – „Abú Sufjáne, Prorok přichází v čele tak mocné armády, že jakýkoli odpor je nemožný, a tak zítra Kurajšovci budou rozdrceni!“ – „No tedy? Co nám můžeš poradit?“ – „Pokud budeš zajat v boji tak tvoje hlava padne, to si buď jist; ale vystup za mne na tuhle mulu; předvedu tě před Mohameda a budu ho snažně prosit ve tvůj prospěch.“

Abú Sufján – chápaje, že tohle pro něj byla jediná naděje k záchraně – se podvolil; vyskočil dozadu za mne a jeli jsem napřed před jeho druhem, Bodaílem, který se rozhodl nás následovat.

Pokaždé, když záblesk početných ohnišť tábora osvítil naši skupinu – na pozadí temnot – přicházely k nám hlídky a ptaly se: „Kdo je?“ Ale když se dozvěděli že jsem Abbás, Prorokův strýc, a poznali mulu, nechali nás pokračovat…

Vše šlo dobře, dokud jsme se nedostali k ohňům tábora Omarova. Posledně jmenovaný se k nám přiblížil, a také se zaptal: „Kdo je?“ Ale v tu chvíli svit žáru padl do tváře mého společníka který se ke mně krčil – Omar zařval ve výbuchu radosti: „Oj! Tos ty, Abú Sufjáne, ó nepříteli Boha! Chvála Všemohoucímu, který tě vydal do našich rukou bez smlouvy a bez průvodního listu!“

A rozběhl se ke stanu Prorokovu. Uvedl jsem mulu do cvalu a předjel jsem ho; seskočil jsem ze svého jízdního zvířete a pronikl jsem do stanu Mohameda; ale skoro ve stejnou chvíli tam dorazil Omar a křičel na něj: „Ó Proroku, to je Abú Sufján, nepřítel Boha, kterému dal Všemocný upadnout do našich rukou, bez smlouvy a bez průvodního listu! To mně vyvol, abych mu srazil hlavu!“

Zasáhl jsem: „Ó Proroku! Já ho mám pod svou ochranou; nikdo se k němu nepřiblíží, pro tuto noc, pokud to nebudu já.“ A Omarovi – ten mu vyjadřoval svou hlubokou nenávist stále zaníceněji – tak tomu jsem řekl: „Jen pomalu, ó Omare! Kdyby byl Abú Sufján někým ze synů Ádiho syna Káby, tvých příbuzných, tak bys takhle nejednal; jenže on je jeden z Abdalmanáfců, příbuzných Proroka, na to nezapomínej!“

Omar odpověděl: „pomalu, ó Abbási! Tvé obrácení – to mi věř – mi přineslo větší radost než by mi způsobilo obrácení mého otce, Al-Chattáby, který umřel jako modloslužebník a to z toho jediného důvodu, že Prorok trval více na tvém obrácení než na obrácení mého otce.“ Posel Boží ukončil naši půtku těmito slovy: „Odveď si Abú Sufjána, ó Abbási, a zítra časně ráno se vrať i s ním.“

Poslechl jsem: Abú Sufján prožil noc v úplném bezpečí v mém táboře; když ale viděl všechny muslimy vstávat v jediném okamžiku – při prvním paprsku svítání – byl zachvácen nepokojem: „Ó otče Al-Fádila,“ řekl mi, „co chtějí? Jdou po mně?“

„Buď klidný,“ odpověděl jsem mu, „nechtějí než se pomodlit.“

A při podívané na těch deset tisíc mužů – tajemně osvětlených růžovými odlesky červánků – následujících nábožně každé gesto Prorokovo, uklánějících se když on se ukláněl, padnuvších na kolena a sklonivších se k zemi když on tak učinil, neudržel se a pronesl: „U Boha! Neviděl jsem nikdy krále, kterému by byli poslušni jako tomuto muži: ani Chusro, ani císař, ani žádný z nejmocnejších panovníků všehomíra!“

„Tak pojď,“ řekl jsem mu, když modlitba skončila; „budu snažně prosit ve tvůj prospěch, a ty zas pros za tvůj gum.“ – „Dobrá,“ zeptal se ho Prorok jak ho viděl před sebou; „tak už uznáváš, ó Abú Sufjáne, že není božstva kromě Boha!“ – „Při mém otci a mé matce jak jsi trpělivý, velkomyslný a smířlivý! Ano, vyznávám to; kdyby vedle Boha byla jiná božstva kromě něho, byla by mi přece nějak pomohla.“ – „A uznáváš, že já jsem Posel Boží?“ – „Při mém otci a při mé matce – pokud se toho týká, tak stále přetrvává určitá pochybnost v mé mysli; uvidím později.“ – „Běda ti, ó Abú Sufjáne,“ – to já vykřikl, pobouřený tou odpovědí. „Pospěš a vyznej celou pravdu, jinak ti odejmu svou ochranu a tvá hlava padne!“

Abú Sufján se pokusil ještě něco namítat: „A co udělám se sochou bohyně Uzzá, kterou mám v domě?“ – „Hodíš ji do hajzlu!,“ vykřikl rozčilený hlas – byl to Omar, on totiž poslouchal za plátnem stanu a doufal, že dostane rozkaz zabít toho, kdo býval nepřítel Boha. – „Běda ti, ó Omare, tys člověk neomalený,“ odpověděl jsem mu; „nech mne, ať se dohodnu se synem svého strýce.“

Konečně se rozhoupal a pronesl v úplnosti vyznání islámské víry, současně se svým společníkem Bodaílem, který se k nám právě přidal. Podotkl jsem k Prorokovi: „Ty dobře víš, jak velice pyšné sklony má Abú Sufján; uštědři mu tedy nějakou výsadu a bude k nám definitivně připoután.“

Schválil moji myšlenku a hned nechal rozhlásit: „Ten, kdo se uchýlí do domu Abú Sufjána tam bude bezpečen; ten kdo se uchýlí do Chrámu tam bude bezpečen; ten kdo zahodí zbraně a uzavře za sebou vrata svého obydlí, bude tam bezpečen.“

Poté mi řekl: „Ó Abbási, pozdrž Abú Sufjána – tam kde se údolí zužuje – na nějakém vrcholu, aby na vlastní oči uviděl pochodovat v šiku bojovníky Boha.“ Poslechl jsem a postavil jsem se s Abú Sufjánem na jedno ze skalisk, která čněla u východu z údolí. Postupně procházeli bojovníci Sulajmovci, Muzaínaové, Ghifárovci, a Kábové, Kinánovci, Džohinové, atd., a můj společník přes všechno své úsilí nedokázal skrýt dojem, jakým na něj udělal počet Věřících. Když zahlédl Ašdžázije, vykřikl: „Oj! A tohle přece byli ti nejzanícenější mezi nepřáteli islámu!“ – „Ano,“ odpověděl jsem mu, „ale Bůh dal proniknout islámu do jejich srdcí skrze svou velkomyslnost!“

Konečně se objevil Prorok – obklopený svou elitní gardou, složenou z Ansárů a Muhádžirů, a nazývanou „al-Khadra,“ temná garda.

Při pohledu na tyto vojáky plně pokryté temným brněním, ze kterých se slunce vyráželo oslepující odlesky, Abú Sufján povyskočil hrůzou: „U Boha! ó Abbási, co jsou tihle zač?“ – „To je prorok se svými druhy Ansáry a Muhádžiry.“ – „Oj! Nikdo nemůže se postavit čelem takovým válečníkům! Ó Abbási – tedy opravdu – syn tvého bratra se dnes ráno skví majestátem slavného krále!“ – „Jeho majestát není majestátem nějakého krále, ó Abú Sufjáne, je majestátem Proroka. A teď, když tě vlastní oči přesvědčily, že jakýkoli odpor by byl bláznovstvím pospěš ke svým, abys jim byl radou a zachránil je neštěstí!“ Aniž déle otálel vydal se Abú Sufján směrem k městu – a tam byl při příchodu obklopen úzkostným davem, který ho zasypával otázkami: „Ó shromáždění Kurajšovců,“ křikl na ně, „Mohamed si na vás přivedl armádu takovou, že nemůžete doufat jí vzdorovat – byť jen chvíli!“

Jeho žena, Hind – pobouřená pohnutím, vyvolaným touto zprávou – ho popadla za vousy aby ho donutila mlčet a ječela: „Neposlouchejte vůbec toho starého blázna, toho zrádce, zabte ho!“ Ale – jakmile se osvobodil ze spárů té své dračice – Abú Sufján pokračoval: „Běda vám, pokud se necháte zavést touto ženskou! Opakuji vám, jste ztraceni bez milosti pokud pomýšlíte na odpor.“ Poté s hrdostí dodal: „Všichni, kdo se uchýlí do příbytku Abú Sufjána budou v bezpečí.“ – „Ať tě Bůh zničí!,“ odpovídali mu ze všech stran; jak by tvůj dům mohl poskytnout útočiště nám všem!“

Pak tedy se rozhodl uvést na veřejnost to, co ve své hrdosti předtím úmyslně opominul: „Budou rovněž v bezpečí ti, kdo se uchýlí do Chrámu, a ti, kteří poté co složí zbraně, se uzavřou ve svých příbytcích.“

Vstup Proroka do Mekky

V Dhú Thowá Prorok zastavil své jízdní zvíře, a – na dohled od Mekky, do níž doufal vstoupit vítězně a aniž by prolil krev svých krajanů – vzdal poděkování Všeslitovnému a hluboce se uklonil, až se jeho vous dotkl přední části jeho sedla. Poté rozdělil své oddíly pro zabrání města: Zubajr měl proniknout po cestě od Kodá; Chálid syn Walídův přes severní předměstí; Abú Obajd přes západní předměstí; Saad syn Obajdův, přes sedlo Kedá. Ale tomu poslednímu uniklo – v jeho zanícení – takovéhle zvolání: „Dnes je den řeže, dnes je můžem bít až do Svatého okrsku!“ Mohamed pověřil Alího, aby mu odebral velení a převzal prapor na jeho místě.

Zubair, Alí a Ubajda se nesetkali s žádným odporem a obsadili bez boje čtvrti, které jim byly přiřknuty. Pokud se týká Chálida – ve chvíli kdy pronikal do předměstí snesla se na jeho oddíly hejno šípů a zabilo několik jeho mužů. Tyto šípy byly vystřeleny z léčky, připravené – Safwou synem Umajjův a Ikrimou – za skalisky hory Chandáma. Aniž zaváhal Chálid vedl své vojáky k útoku na tuto pozici, obrátil nepřátele na útěk, spoustu jich pobil a pronásledoval, stále jim v patách, ty kteří přežili – z těch někteří utekli směrem k Chrámu, jiní směrem k moři.

Z výšin al-Hadžún, kam právě dorazil zpozoroval Prorok záklesky oštěpů a mečů a vykřikl: „Co to vidím? Což jsem nezakázal každý boj?“ Spěšně poslal jednoho Ansára pro Chálida a když posledně jmenovaný předstoupil tak mu tvrdě vyčetl, že svedl bitvu přes úplný zákaz.

„Byli to nepřátelé, kdo nás napadl první – oni nás zasypali šípy,“ odpověděl mu Chálid; „já jsem svou paži zadržoval dokud to jen šlo, ale byl jsem nucen ji použít pro naši obranu… A Bůh nám dopřál vítězství!“ – „Stalo se podle vůle Boží,“ uzavřel Prorok, který se nyní chystal rovněž vejít do města.

Nasedl na Kaswu, velbloudici kterou upřednostňoval; a za ním na zadku se držel Usáma, syn Zajda syna Harisova. Rozložil se v sedle a přednesl súru Vítězství: „Věru jsme ti dali dosáhnout úspěchu zřetelného, (abys zvěděl), že Bůh ti odpustil tvé viny dřívější i pozdější a že dobrodiní Své k tobě dovršil a že vede tě stezkou přímou a že Bůh ti pomáhá pomocí mocnou“ (Korán, XLVIII, 1, 2, 3.)

Přes roušku s červenými proužky, kterou pokryl svou hlavu, Prorok obmotal černý turban, jehož jeden konec nechal viset mezi plecemi. Odebral se do Káby, aby vykonal tawaf aniž sesedl ze svého jízdního zvířete, a pozdravil Černý kámen tím, že se ho dotkl koncem zahnuté hole. Poté sestoupil na zem, aby vešel do svatyně, ale při pohledu na modly které ji zneucťovaly ucouvl hrůzou; před obrazem Abrahama držícím v ruce věštecké šipky, vykřikl: „Nechť Bůh vyhladí ty, kteří zobrazili našeho předka Abrahama hádajícího osud podle šipek!“ A nařídil zničení toho bezbožného obrazu. Svýma vlastníma rukama roztříštil holubici z vyřezávaného dřeva a vešel se slovy: „Bůh je největší!“

Nyní zamířil ke třem stům šedesáti modlám, seřazeným okolo chrámu a začal tou největší, to byl Hubal, provrtal mu oči svou zahnutou holí se slovy: „Nadešla Pravda, blud je pomíjející!“ a bůžek padl na tvář, a rozbil se na tisíc kousků.

Následně přecházel před ostatními modlami, a ty potkal stejný osud. Pak zůstala stát jediná, to byl Chuzáa, ten byl udělán z bronzu a emailu, zpupně se tyčil na terase Chrámu. Prorok řekl Alímu: „Poklekni.“ Poté, když mu vylezl na ramena: „Zvedni se!“ Leč Alí se nedokázal zdvihnout, přes veškeré své úsilí; cítil se podroben nadpřirozenou vahou, vahou Poslání Prorokova. Když to viděl, Prorok sestoupil, teď zase on poklekl, a řekl Alímu: „Vylez na má záda, abys mohl zničit tuhle modlu!“ Pln zmatku Alí odmítal; ale když Mohamed naléhal, tak uposlechl. Alí vyprávěl: „Dal jsem nohy na ramena Prorokova, který se zase zvedl a já se cítil zvednut neznámou silou, jež by mi dovolila sáhnout na nebe, kdybych se o to pokusil.

Modla byla upevněna železnými tyčemi; ale po těchto slovech Prorokových: „Nadešla Pravda, blud je pomíjející!“ se uvolnila bez nejmenšího úsilí z mé strany, a svržena na zem obrátila se v prach.“

Dav už se vzpamatoval ze své hrůzy, postupně opouštěli své příbytky a v němém ustrnutí byli přítomni zničení svých nemohoucích bohů… Jakmile veškeré stopy modloslužby zmizely, obrátil se Prorok ke Kábě a prohlásil: „Není božstev kromě Boha! Nemá žádné společníky! On splnil svůj slib, když ochránil Jeho služebníka rozprášením Jeho nepřátel!“ Poté, obraceje se k Mekkáncům: „Ó shromáždění Kurajšovců – jak myslíte, že s vámi naložím?“ – „S velkodušností, ó ušlechtilý bratře, synu ušlechtilého muže!,“ odpovídali mu, plni úzkosti. – „Jděte,“ řekl jim, „jste svobodni!“ (Byli totiž otroky a zajatci, podle válečného práva.)

Prorok z této velkodušné amnestie vyloučil pouze jedenáct mužů a šest žen, jejichž chování bylo neprominutelné, a poručil je zabít, ať se na ně natrefí kdekoli. Tento trest byl vykonán hned na místě na několika z nich – byl mezi nimi Hawarith, který odporně surově nakládal s Fátimou, dcerou Proroka a ženou Alího, když tato emigrovala z Mekky.

Aby potvrdil svou novou svrchovanost rozhodl se Mohamed ihned jmenovat dva nejvýznamnější úředníky Mekky: správce Káby a správce Zemzemu.

Nechal si vyžádat u Osmána syna Talhova klíče od Chrámu; ale ten – poté co vztekle zavřel brány – odnesl klíče do svého domu. Prorok mu je nechal vyrvat silou a pomýšlel na to, svěřit je svému strýci Abbásovi, kterého právě potvrdil v jeho pověření sikaía neboli Správce Zemzemu. Ale v jeho úmyslu ho zabrzdilo Zjevení, které mu nařídilo vrátit hodnost Správce Chrámu předešlému nositeli. Pověřil tedy Alího, aby zas odnesl klíče Osmánovi a aby mu řekl: „Ó synu Talhův, vem si zpět klíče i s hodností Správce Káby.“

A posledně jmenovaný – pohnut touto velkodušností, jíž byl tak málo hoden – spěchal, aby ho ujistil o svém upřímném vděku a o své absolutní věrnosti.

V tu chvíli se blížila dojemná skupina: oni lidé obklopovali Abú Kaháfu, starce slepého a schýleného pod tíží jeho osmdesáti sedmi roků, a opíral se o rámě svého syna Abú Bakra. –„Proč jsi neponechal toho ušlechtilého starce v jeho příbytku, kam jsem ho mohl přijít navštívit?,“ řekl Prorok Abú Bakrovi. – „Trval na tom, že on přijde k tobě, a ne že ty půjdeš za ním,“ odpověděl posledně jmenovaný.

Pln ohledů Mohamed nechal posadit ctihodného slepce po svém boku, položil mu láskyplně ruku na hruď a přijal s radostí jeho obrácení, které mu tento přišel oznámit.

Prorok na Safá

Nazítří všichni obyvatelé Mekky směřovali ke kopci Safá, kam je Prorok nechal sezvat, aby od nich přijal jejich podrobení.

Již upokojeni velkodušností prvních slov a prvních činů jejich přemožitele, nezdáli se vůbec zkroušeni pocity smutku, studu či malomyslnosti, obvyklými u poražených. Což ten, kdo nad nimi zvítězil – nebyl jedním z nich? A což jeho sláva se nestane jejich slávou, jeho vítězství jejich vítězstvím, a jeho říše jejich říší? Ve skutečnosti – přes jejich nepřátelství vůči němu – většina z nich předtím krutě trpěla tím, že byli odděleni od svého geniálního spoluobčana – od toho kterému za jeho mládí přezdívali „Al-Amin,“ „Spolehlivý chlap.“ Z dojetím si připomínali tajemné kouzlo jeho osoby a neodolatelnou přitažlivost jeho slov.

A tajně již po dlouhou dobu hořeli přáním zapojit se do proudu náboženského nadšení, které Mohamed již vyvolal napříč celou Arábií, a také se sami obrátit. Jak směšné se jim nyní zdály modly – jejichž žalostné zbytky pouze zvýšily objem kusového odpadu, vyhazovaného za město! Dokonce ti, kteří dříve využívali pověrčivosti, která obklopovala tyto falešné bohy ze dřeva a z kamene, přišli první na Safá chvátajíc, aby v jejich případě bylo zapomenuto, že byli knězi uctívání tak nestydatého a – oproti rovnostářské pokoře, kterou vyžadoval Mohamed u všech svých stoupenců – pyšnili se v nitru rodinnými pouty, která je vázala k tomu, koho dříve zahrnovali urážkami. Pokud jde o Proroka – nikdo nedokáže popsat ušlechtilé dojetí, které ovládlo jeho velkou duši když ze všech stran viděl k sobě přicházeti, plny lítosti a s očima konečně otevřenýma pro Světlo, všechny z jeho spoluobčanů, kteří s ním tak urputně bojovali a které vroucně miloval – přes bezpráví, kterého se vůči němu dopouštěli. Usazen níže než on, Omar přijímal jeho jménem slib poslušnosti Mekkánců, kteří přicházeli všichni – jeden po druhém – plácnout do jeho ruky; a jeho jménem přijal závazek je chránit. A když tento velkolepý obřad dospěl ke konci – podívaná ještě srdcervoucnější se odehrávala na svazích kopce. Odporná hráz tvořená modlami, která již po více než dvacet let oddělovala Kurajšovce Muhádžiry od Kurajšovců zůstavších v Mekce byla právě navždy rozbořena a všichni znepřátelení bratří spěchali do náručí jedni druhým – usmířeni a spojeni na „cestě Boží.“

A třetí skupina bratří se k nim právě připojila, to zas Ansárové, občané Medíny, sokyně Mekky. Obě dvě města, která se stala dvěma sestrami, přijala slavné přízvisko „Al-Harameín,“ to jest, „Dvě svatá města.“

Jen jediná smutná příhoda zkalila tuto nezapomenutelnou manifestaci, jež tak dokonale naplnila sen, který sledoval Prorok s nadlidskou vytrvalostí. Kozáovci, když potkali jednoho z vrahů jejich bratra – prořízli mu hrdlo. Mohamed si nechal předvést viníky a poté, co je přísně pokáral, dodal: „To já sám dám odškodnění příbuzným oběti, ale ustaňte s jakýmikoli obvetami; už bylo prolito příliš krve. V den kdy stvořil Nebe a Zemi, Bůh prohlásil za svaté území Mekky; tento svatý charakter neskončil pro nikoho přede mnou a nepřestane pro nikoho po mně. Nejenom že je zde nutno brát za svaté životy lidí, ale je zde rovněž zakázáno lovit zvěř, porážet stromy, a sekat tam trávu.“ – „Bude třeba vyjmout idhchír z této ochrany, ó Proroku,“ připomenul mu Abbás, „protože nelze se obejít bez něj jako paliva – jak při práci v kovářských výhních, tak při vaření jídel!“ Po chvíli ticha: „s výjimkou idhchír, který bude dovoleno trhat,“ uzavřel Prorok. Tímto prohlášením se dostalo omilostnění tedy odsouzeným k smrti – těm co nebyli popraveni hned na první den.

V davu Mekkánců, kteří se seběhli ujišťovat o své oddanosti upoutala pozornost Mohameda jedna žena, která se skrývala za svými družkami – a přes její přestrojení poznal lítou Hindu, manželku Abú Sufjána. „Nuže ano!,“ vykřikla, odhazujíc své závoje; „já jsem Hind, a úpěnlivě prosím o prominutí za vše, co bylo!“

Prorok – přes hrozné zmrzačení, kterému podrobila tělo jeho strýce Hamzy – jí odpustil, a Hind, hned po návratu do svého obydlí zahrnula urážkami domácí modlu své rodiny: „Ó neschopná modlo – jací jsme byli šílenci, když jsme počítali s tvou pomocí!“ a rozbila ji na kusy.

Ikrima syn Abú Džahla, který vedl léčku proti Chálidovi, utekl ve směru k moři. Umm Hákim – jeho žena – pro uprchlíka docílila milosti a dostihla ho ve chvíli, kdy se chystal nalodit. Přivedla ho zpět a Prorok, který se obával aby jeho druhové – při vzpomínce na nadávky kterými Abú Džahl, otec Ikrimy, jeho zahrnoval – nechtěli se za to pomstít na samotném Ikrimovi, vyhlásil: „Ikrima přistoupil k islámu. Nechť ho nikdo neurazí ani neuráží památku jeho otce! Urážet mrtvé znamená zraňovat žijící!“ A Ikrima, hluboce pohnut touto velikostí duše se stal jedním z nejhorlivějších obránců Náboženství.

Al-Wahší – ten který zabil Hamzu – byl podobně omilostněn poté, co prohlásil islám. Hobbár jehož rána, učiněná spodkem jeho kopí, způsobila smrt Zajnaby – dcery Mohamedovy, nejprve utekl z obavy ze zaslouženého potrestání; ale věříc v nekonečnou schovívavost Prorokovu, přišel se mu vydat do rukou poté, co upřímně přijal islám. „Jdi v pokoji,“ řekl mu apoštol Boha: „tvé obrácení smazalo minulost, ale ušetři mne pohledu na tebe!“

Safwa, druhý strůjce léčky proti Chálidovi těžil – i on – ze šlechetnosti vítěze – a když si vyžádal dva měsíce na rozmyšlení než konvertuje: „Dávám ti čtyři,“ – tak mu odpověděl Prorok.

Jediný, Ibn Abi Soráh měl co dělat, aby obměkčil zasloužený hněv, jež jeho zrada zažehla v srdci Mohamedově. Ibn Abi Soráh byl velice zběhlý v umění kaligrafie a v umění jezdeckém.

Když byl sekretářem Prorokovým, měl tu smělost změnit slova, a tedy překroutit – při přepisování – smysl několika Zjevení, a tak vydal v posměch Slovo Boží! Když byla jeho proradnost zjištěna, utekl se do Mekky a tam se vrátil k modlářství. Při dobytí města se uchýlil k Osmánovi synu Affánovu, jemuž byl soukojencem. Poté, co ho po nějaký čas schovával, Osmán se rozhodl ho předvést před Proroka, kterého snažně prosil o milost, ale marně: při každé pokorné prosbě, tento odvracel hlavu. Konečně – pod dalšími a ještě naléhavějšími naléháními – Mohamed souhlasil s omilostněním, ale po odchodu viníka řekl svým druhům: „Pokud jsem mlčel, tak to bylo proto, abych jednomu z vás dopřál času ho zabít!“ – „A my nečekali než na jediné znamení tvých očí, abychom ho usmrtili.“ – „Znamení očima je gesto proradnosti,“ odpověděl jim, „a nehodí se pro Posla Božího.“

Na těchto příkladech se dá posoudit, jaké úsilí osvědčil Prorok, aby k sobě přivedl své krajany mírností, aniž by však odložil neúprosnou rozhodnost ve všem, co se týkalo modloslužby. A schovívavost vedla k výsledkům, jakých by nikdy nedosáhla krvavé stíhání.

Získal si všechna srdce. S výjimkou Hawázinců a Thakífovců – všechny kmeny v okolí pospíšily se mu podrobit a tím dnem počínaje nikdo nemohl svou emigrací získat označení Muhádžira, protože islám byl stejně pevně usazen v Mekce, jako byl již dříve v Medíně.

Ghazwa neboli výprava do Hunajnu

(6. Shawwâl roku VIII hidžry, 28. ledna 630)

Spoléhaje se na pevnost hradeb Táifu – jejich města -, za kterými mohli najít bezpečí v případě porážky, Hawázinci a Thakífové odmítli se podrobit Prorokovi; dokonce se chystali s ním bojovat. A pod velením dvou slavných válečníků, Málika syna Aúfova a Durajdy syna as-Simmova shromáždili se v údolí Awuthás.

Mohamed, který se dozvěděl o jejich záměrech, odeslal Ibn Abi Al-Hadráda jako zvěda a když tento přinesl cenné zprávy, rozhodl se jim vyrazit vstříc.

K jeho deseti tisícům vojáků připojilo se více než dva tisíce Mekkánců, čerstvě přestoupivších, netrpělivých dosvědčit svou oddanost a zanícení. Dojem, jaký vzbuzovalo toto vojsko Věřících, procházející opuštěnou krajinou, byl tak mocný, že unikl prý hlas ze skupiny synů Bakrů, výkřik: „Zajisté – s tak početnou armádou, netřeba se vůbec bát porážky!“

Toto hrdé zvolání velice znechutilo Proroka, protože domýšlivost oslabuje úsilí a dává zapomenout, že Vítězství udílí Bůh; pokárání za to zvolání proto vyslovil těmi nejpřísnějšími slovy.

Na kraji jednoho wádí oddíly zpozorovaly velký zelený strom – osamocený -, který modloslužebníci zahrnovali pověrečným uctíváním: v jeho stínu přinášeli oběti a na jeho větve věšeli své zbraně a věřili že oním dotykem se stanou nepřemožitelnými. Několik vojáků, jejichž mysl nebyla dosud dostatečně očištěna od modlářských zvyklostí si přálo mít – oni také – strom „Dhát Anwáth“ – „nositele zbraní“ a žádali o něj apoštola, který kvůli tomu pocítil hluboké rozhořčení.

„Vaše žádost,“ odpověděl jim, „je stejně ohavná jako ta od dítek Izraele – která, zázračně zachráněna od armády faraovy a přívalu moře, požadovala na Mojžíšovi modlu ve tvaru člověka: vy jste gum hlupáků, přivyklých držet se bez přemýšlení všech zavrženíhodných konání vašich sousedů!“

Džábir syn Abdulláha vyprávěl: „Chvíli před úsvitem jsme se dostali do wádí Hunajnu, před ústí soutěsky výjimečně úzké a dlouhé. Náhle – zatímco my se ještě nacházeli ve stínu vysokých skal – první paprsky nasvítily na druhé straně soutěsky podívanou, při které naše srdce poskočila nedočkavostí. Hlídané sotva několika vojáky, stany našich nepřátel se tyčily v rovině; mezi nimi přecházely ženy a děti; a okolo nich nesčíslná stáda ovcí a velbloudů se chystala vyjít na pastvu. Aniž bychom vyčkali příkazů Prorokových, nabuzeni nadějí na kořist jsme spěšně vnikli do této soutěsky, tak sevřené, že jsme se tam tlačili rameno proti rameni. Sotva se tam dostala celá armáda, zazněl ve vzduchu dlouhý bzukot a podobni letu nespočetných sarančat, mračna šípů zastřela oblohu a udeřila do nás, vypuštěny ze dvou hřebenů přečnívajících skály… Upadli jsem do léčky, nastražené důvtipným Durajdem.“

Pobodání těmito šípy, kterým jsme se nemohli vyhnout, z nichž žádný nespadl na zem a které se zabodávaly se svistem do masa lidí a jejich jízdních zvířat, zmocnilo se nás rozrušení. A útok našich nepřátel – kteří nás vyčkávali, schováni u výstupu ze soutěsky, a kteří nás zasypali divokým jekotem – vyvolal nepopsatelnou paniku. Otáčeli jsme uzdy našich velbloudů, ti vyráželi žalostný řev potřásaje dlouhými krky ježícími se šípy. Ve vší té mele zachytávali nohama jedni o druhé a padali na zem i s jejich jezdci, kteří byli hned rozdrcemi pod kopyty prchajících…

Zatímco nás lučišníci dále zasypávali šípy zjistili jsme, že vstup do soutěsky je zatarasený jinou částí nepřátel, kteří nás nechali projít a kteří na nás číhali při návratu. V jejich čele se držel jeden voják z Hawázinců, posazený na ohromném červeném velbloudu a vybavený oštěpem, na který měl připevněn černý prapor. Pokaždé když se před něj dostal nějaký Věřící, sklonil svůj oštěp aby ho proklál, a pokud – náhodou – netrefil, svým zdviženým praporem dal znamení těm kdo ho následovali, aby našeho dostihli a zabili.“

Porážka byla neodvratná a staří nepřátelé Prorokovi – jejichž srdce bylo ještě plné záští – se již začínali radovat z krajně nebezpečné situace muslimů: „Jejich útěk zastaví leda břeh moře!“, vykřikl Abú Sufján – ten se poradil se svými kouzelnickými šipkami, které si tajně přivezl ve svém toulci. „Mohamedova kouzla a čáry jsou bezmocná, v tento den!,“ vykřikl zase Kalda syn al-Hanbala. Ale jeho bratr Sawfán – ač dosud nebyl muslimem – mu poručil mlčet těmito slovy: „Nechť ti roubík zacpe ústa! Což pro nás není lepší – nás Kurajšovce – mít jako vítěze Mohameda Kurajšovce, než padnout pod jařmo nějakého beduínského Hawázince?“

A jako jediný uprostřed všeobecného zmatku, zachoval Prorok veškerou chladnokrevnost. S několika druhy zaujali malou vyvýšeninu po pravé straně údolí. Vyhlásil: „Já jsem Posel Boží, a ne podvodník,“ a pobídnuv svou mulu, chtěl se vrhnout do bitky. Abú Bakr se vrhl před jeho mulu, a zadržel ji za udidlo. Nuže s pověřením zastavit rozvrat svých oddílů, Mohamed dal Abbásovi rozkaz křičet: „Ó druzi Ansárové a Muhádžirové, ó vy kteří jste přísahali pod stromem! (v al-Hudajbíji).“ Abbás poslechl a jakmile z výšin skály jeho mohutný hlas donesl prchajícím vyzvání Prorokovo – pocítili tito, jak se jich zmocnilo veliké zahanbení, a vzpamatovavši se, odpovídali: „My jsme zde při tobě! Zde s tebou!“

Ale jak zastavit takový proud lidí a zvířat na útěku, sevřených mezi dvě svislé stěny soutěsky? Marně Věřící bili do velbloudů, napínali jim šíje taháním otěží opačným směrem, tito pokračovali v útěku velkými skoky pořád ve stejném směru… Tehdy, zavěsivše si štít na krk, bojovníci Boží seskakovali z jejich jízdních zvířat, které nechali na jejich cestě a tasíc své meče vraceli se zpět, aby pokračovali v boji.

Pozvednuv se ve svých třmenech, zaznamenal Prorok s radostí změnu situace; a při pohledu na nespočetné bojovníky, kteří spěchali do prudkého boje, vykřikl: „Výheň je zapálená!“ Alí doprovázen jedním Ansárem se rozhodl skoncovat s činěním beduínského Hawázince, který pyšně mával svým oštěpem ozdobeným černou vlajkou. Jedinou ranou zahnuté šavle přeťal hlezna jeho velblouda a ve stejné chvíli onen Ansár srazil nevěřícího tím, že mu rozťal nohu – od paty až po koleno; pak jej dorazil, jak tam ležel na zemi.

Při tomto útočném návratu Muslimů – o kterých si mysleli, že jsou rozdrceni, zmocnila se modloslužebníků bláznivá hrůza a teď zase oni se začali rozprchávat… Mohamed poručil své mule, aby ulehla; ta poklesla v podkolení, až její břicho spočinulo na zemi; poté, sebrav hrstku písku vrhl ji, tak jako u Badru, ve směru nepřátel, jejichž útěk se změnil v bezhlavý úprk – vypadalo to, jakoby byli právě pískem oslepeni, a jejich vojáci se rozptýlili jako tato nehmatelná zrnka.

„Bůh vám dozajista pomohl již na bojištích mnohých i v den bitvy u Hunajnu, kdy jste se těšili ze svého velkého počtu. Ale nijak vám to neprospěje když se vám země, přes svou rozlehlost, stala úzkou a když jste se potom obrátili zády. – Potom bůh seslal Svou sakínu (klid a bezpečí) poslu Svému a věřícím a seslal také vojska, jež byla pro vás neviditelná, a potrestal ty, kdož nevěřili – a taková je odměna nevěřících.“ (Korán, IX, 25, 26).

Ač byl pronásledován a ač mu byli stále v patách, podařilo se nakonec Málikovi a zbytkům jeho armády uzavřít se v opevněném městě Táif.

Méně šťastný byl Durajd, druhý z vůdců nevěřících, který neunikl osudu. Stár devadesát let, slepý, nemohl řídit svého velblouda – když byl opuštěn svými poblázněnými krajany padl do rukou jednoho úplného mladíka, byl to Rábia syn Rafiy. Posledně jmenovaný, když uviděl nosítka ve kterých se nacházel slavný válečník ochromený srázněmi jeho vysokého věku – domníval se, že zajal ženu. Nechal velblouda pokleknout, roztáhl závěsy, a byl užaslý když tam nalezl jen jakéhosi starce. Ve svém zklamání šlehl po Durajdovi svou šavlí, ale ten jak se zdálo ani nepocítil ránu kterou dostal: „Čím tě to tvá matka vyzbrojila, chlapečku?,“ to řekl tónem nejvyššího pohrdání; „vem mou šavli, zavěšenou na sedle mého velblouda, zvedni ji a udeř mezi obratle zad a hlavy; právě tak já bil do lidí!“

Rábia – zahanben že neuspěl napoprvé – postupoval podle této rady, a slavný válečník se skácel, už bez hlavy, na zem.

Ve vítězném rozletu pronásledoval Prorok uprchlíky až k patám hradeb Táifu, kterého se chtěl zmocnit. Po bezvýsledném dvaceti denním obléhání usoudil, že je lépe vzdát se útoku a použít jiných prostředků, pomalejších ale jistějších, a namísto aby svolával Boží hněv na jeho obyvatele, řekl: „Ó Bože! Dej osvícení lidem v Táifu a vnukni jim přání, přijít sami od sebe k Tvému Apoštolovi!“

Přes nevoli svých vojsk vydal se zpět na cestu do Mekky a utábořil se v al-Džiarána, kam byli shromážděni všichni zajatci, jakož i veškerá kořist k rozdělení.

Při příchodu Proroka jedna ze zajatkyň, Šajma ze Saadů (části to kmene Hawázinců) se vzpírala surovostem – uprostřed soldatesky. Spatřila Mohameda a vykřikla: „Ó Proroku Boha, já jsem tvá soukojenkyně!“ – „Jak mi to chceš dokázat?“ – „Tohle kousnutí na mém rameni, to jsi mi udělal když jsem tě nesla, jako malé dítě, na mých zádech.“

Prorok jizvu poznal a dojat zaplakal, rozložil svůj plášť na zemi a vyzval Šajmu, aby se tam posadila se slovy: „Můžeš si vybrat, buď u mne najdeš velkorysé přátelství, nebo se vrátíš ke svému kmeni zahrnuta dary.“ – „Vrať mne mému gumu na Poušti, ó Proroku, to je mé jediné přání.“ A Mohamed, poté co ji zahrnul dary, jí navrátil svobodu.

Poté se dostavilo poselstvo Hawázinců a Abú Soráda, stařec náležející k části kmene Sáasovců, se ujal slova jejich jménem: „Ó Proroku, mezi zajatci se nacházejí tvé tety, sestry kojných které tě kojily; pokud se týká zajatců, byli tvými druhy v dětství; jsou skoro tvého rodu! A, v nezměrném neštěstí, které na nás doléhá, pokorně tě prosíme ve jménu Boha! Pokud bychom, ve stejné situaci, pokorně prosili Háretha syna Abi Šammára nebo Númána syna Mundhirova, měli by s námi jistě slitování! Neboť tys nejlepší z kojenců!“ – „Čemu dáte přednost? Vašim rodinám nebo majetku?,“ zeptal se jich Mohamed, který s obtížemi skrýval své pohnutí. „Ó Proroku, vrať nám naše ženy a naše děti! Ty jsou nám mnohem dražší než majetek.“ – „Všechny zajatce a všechny zajatkyně kteří přináležejí ke kmeni Mottábců vám dávám,“ vyhlásil nahlas. – „Ale ti, co jsou naši náležejí apoštolu Boha!“ vykřikli hned Muhádžirové a Ansárové. A všichni zajatci, v počtu nějakých šesti tisíc, byli takto vydáni zástupcům Hawázinců.

Pouze rodina Málika syna Aúfova byla vyňata z tohoto opatření; ale Mohamed pověřil ty, které právě osvobodil, aby mu učinili tuto nabídku: „pokud přijde Málik ke mně přestoupit k islámu – vrátím mu jeho rodinu, jeho majetek – a navíc, daruji mu sto velbloudů.“

Málik souhlasil. Tajně opustil Táif a poté co přestoupil, projevoval tak upřímné myšlení, že ho Prorok pověřil velením všech muslimů v kraji. A to byl nejlepší prostředek, jak přemoci odpor obyvatel Táifu.

Skutečně, když z tohoto pověření – a maje k dispozici oddíly prodchnuté vírou – tento zkušený vůdce pokračoval ve válce proti Thakífům, loupíc jim nemilostrdně všechna stáda a všechny jejich karavany, a moříc je hladem za hradbami jejich města, donutil je zakrátko přijít pokorně prosit, neboť teď byli oni na řadě, o shovívavost Proroka, a přistoupili k islámu.

Kořist byla značná: nějakých osmdesát tisíc velbloudů a čtyřicet tisíc ovcí. Po duševním pohnutí během záležitosti se zajatci rozhodl se Mohamed odložit rozdělení kořisti na další den a nasedl na svou velbloudici. Ale jeho vojáci byli tak nedočkaví dělení, že ho sledovali a dotírali na něho, a nedopatřením, natlačili jeho jízdní zvíře na trnitý keř, jehož větve vytrhly plášť Vyvolenci Božímu: „Vraťte mi můj plášť, vy tam!“ řekl jim; a pak podlehnuv jejich naléhání vrátil se stejnou cestou zpět, aby provedl dělení.

Především se vynasnažil, aby usmířil už natrvalo, a to velkými výhodami, vznešené z města, kteří měli přízvisko „Moállafa Kolúhúm,“ to jest „ti jejichž srdce byla získána.“ Abú Sufján a jeho syn Muáwia, Hákim syn Hizámův, Nokaír syn Harethy, Suhajl, Ikrima, Ujáma, al-Agrá, Safwa, ti dostali darem padesát velbloudů. Ale tohle nestejné zacházení vyvolalo nesouhlas. Ibn Mirdás dal najevo svou nespokojenost ve verších: „Má Ojám teď a al-Agrá, co kořist je al-Obidy a má. A přece al-Hasan a al-Hábas, jejich otcové, nestáli výše mého otce v žádném shromáždění!“

Prorok si ho nechal zavolat, a řekl mu: „Tos ty cos stvořil tenhle verš: „Má Al-Agrá teď a Ojám, co kořist je al-Obidy a má?,“ vyptával se, přehodiv pořadí dvou jmen, aniž by si všiml, že tím ruší metrum verše. Řekl Bůh v Koránu: „A nenaučili jsme jej básnění a nehodí se to proň (našeho Apoštola).“ (XXXVI, 69).

Abú Bakr ho na to upozornil: „Na tom nezáleží,“ odpověděl on, „smysl zůstává stejný.“ A poručil, aby „usekl jazyk,“ básníku, vyhovět jeho stížnostem.

Jeden Arab z Tamínů, Dhú al-Chwisira odvážil se říci Poslu Božímu: „Tys v tom dělení nebyl spravedlivý.“ Omar vybuchl: „Já tomu drzounovi srazím hlavu!,“ vykřikl. – „Ne! Nech ho jít svou cestou,“ – jen to mu Mohamed odpověděl.

Kolik prostředků obratné politiky Prorok musel tehdy Prorok vynaložit, aby ustál všechny nedůtklivosti, při rozdělování tohoto bohatství, a aby se vyhnul vyvolání nebezpečných žárlivostí mezi svými stoupenci! A přitom již byla skoro celá kořist rozdělena aniž se zdálo, že si vzpomněl na své oddané Ansáry. Ti si samozřejmě mysleli, že budou mezi prvními, komu se dostane odměny – a se vzrůstajícím úžasem viděli přidělování těch štědrých darů Kurajšovcům a Beduínům, aniž by z toho oni měli nejmenší podíl.

Konečně už nezůstalo nic k rozdělování a oni si mezi sebou vyměňovali poznámky plné zatrpklosti: „Při Bohu, Prorok myslí jen na svůj gum a teď, když díky naší pomoci se vrátil vítězně do své země, zapomíná na nás a opouští nás!“

Saad syn Ohádaje, který ty řeči zaslechl běžel je zopakovat Mohamedovi, který mu řekl: „To je v pořádku! Shromáždi Ansáry.“

Když byli shromážděni, a Prorok před ně předstoupil: „Ó shromáždění Ansárů,“ řekl jim, „pověděli mi o zatrpklosti vašich slov a smutku vašich duší. Ale což jsem k vám nepřišel, zatímco jste bloudili, a což vás Bůh nedovedl na správnou cestu? Byli jste nešťastní, a což vás Bůh neobohatil? Byli jste jedni druhým nepřáteli, a což Bůh nesmířil vaše srdce?“ – „To je pravda,“ odpovídali mu jedním hlasem; „Bůh a jeho Apoštol jsou ti nejúčastnější a nejvelkomyslnější!“ – „Ale,“ pokračoval, „zase na druhé straně, což jste to nebyli vy, kdo mne přijali s útrpností a štědrostí – tehdy když jsem byl vyhnancem a bez útočiště – a nemáte tedy právo mi říci: „Brali tě za podvodníka a my v tebe věřili: neměl jsi síly a my jsme ti pomohli zvítězit; byl jsi bez majetku a my jsme tě obohatili?“ – „To ne,“ protestovali všichni kdo tam byli shromážděni, „my ti vděčíme za vše, a ty, ty nám nedlužíš nic!“ – „Nuže,“ navázal, „jak tedy, ó druzi Ansárové, jak můžete zakoušet ve svých srdcích nějaký zármutek ve věci pomíjejícího majetku na tomto světě, kterým jsem obdařil určité osobnosti, abych je posílil v jejich váhavé víře, zatímco o vás jsem věděl, že jste ve vaší víře neochvějní? Což nevíte, že se tito lidé vrátí tam k nim a nebudou s sebou mít nic než velbloudy a ovce, zatímco vy si s sebou přivedete Posla Božího do vašich přbytků… Při Tom kdo drží duši Mohameda ve svých rukou, kdyby se arabské kmeny uchýlily do jednoho údolí a Ansárové do jiného, tedy bych si vyvolil údolí Ansárů. Ansárové jsou pro mne jako košile přímo na kůži – a ostatní kmeny pro mne nejsou než vnějším pláštěm. Ó Bože buď milostivý pro Ansáry, pro syny Ansárů a pro děti jejich dětí!“

Tato slova – která Prorok nedokázal vyslovit, aniž by skryl své hluboké pohnutí – obměkčila celé shromáždění: slzy vděčnosti tekly z očí Ansárů v takové hojnosti, že jejich vousy jimi byly zaplaveny; a všichni, jediným hlasem přerušovaným vzlyky, vydali výkřik: „Ah ano, zajisté, my přijímáme náš podíl při dělení, protože je zdaleka nejhodnotnější!“

KAPITOLA OSMÁ

Pomluva proti Aiše

Aiša vyprávěla: „Při návratu z výpravy proti Mustalikům – donucena potřebou – sesedla jsem z mého hawdádže (druh nosítek nesených velbloudem) a vyčkávala jsem v ústraní až vojáci přejdou. Ale ti když viděli, že se můj velbloud zastavil a myslíc, že jsem uvnitř hawdádže ho popohnali, aby byl zase uprostřed kolony.

Při svém návratu už jsem ho nenašla a začala jsem vydávat zoufalé volání – ale marně – a přemožena únavou upadla jsem do spánku. Jeden voják ze zadního voje – Safwa syn al-Moáttala – mne poznal, a vykřikl: „Patříme Bohu a k Němu se musíme navrátit!“ Tak tohle zvolání mne probudilo, on pak přivedl svého velblouda, na kterého mi pomohl vystoupit a vedl ho za udidla, dokud jsme se nedostihli Proroka.“

Zlolajné jazyky se té příhody chopily a tomu setkání přisoudily hanebné důvody. Přes ujišťování o nevině obviňované cítil Mohamed u srdce hlodat podezření a vzdálil se Aiše, což přivedlo do velkých rozpaků Abú Bakra, jeho tchána.

Konečně jedno Zjevení, které označilo obviňovatele za lháře a odsuzovalo pomluvu jakožto „A považovali jste to za nicotné, zatímco u Boha je to nesmírné“ (Korán, XXIV, 14), přišlo rozptýlit pochybnosti a ukončit tuto trapnou situaci.

Narození a smrt Abrahama

V osmém roce hidžry Marie, koptská souložnice, porodila syna a Prorok, který se nikdy nevzpamatoval ze smrti mužských dětí které měl s Chadídžou, z toho pocítil ohromnou radost. Abú Rafáovi, který mu ohlásil příchod na svět jeho syna, dal jako dar jednoho otroka a prohlásil, že narození dítěte znamená propuštění matky.

Sedmého dne nechal ostříhat a pohřbít vlasy novorozeného, obětoval dva berany a rozdělil almužnu chudým. Všechny kojné soupeřily o čest kojit syna Prorokova, který dostal jméno Abraham. Svěřil ho Umm Badíji, ženě al-Bary syna Ausova, které za odměnu dal darem palmový háj.

Tato žena odvedla kojence na venkov ke kmeni Mázenců a Prorok přicházel častokrát, aby ho tam viděl; bral jej do svého náručí, a pořád si k němu „voněl“ a pokrýval ho polibky. A současně cítil, jak roste jeho náklonost k jeho matce, Marii koptské, k velké nevoli ostatních manželek.

Stalo se mu, že porušil své zásady striktní nestrannosti a věnoval Marii noc, která patřila Hafse, dceři Omarově. Posledně jmenovaná pobouřená takovým opominutím jejího práva Mohamedovi vyčinila tak, že slíbil skončit celý vztah s propuštěnkyní – za podmínky, že ona o tom pomlčí. Ale povýšená Hafsa své slovo nedodržela; řekla o své újmě Aiše, která vůči propuštěnkyni pocítila zběsilé pobouření a která, – teď zase ona – vyvolala pobouření ostatních manželek.

Výstupy, výčitky a křiky naplnily celý dům – a to do té míry že, skoncovav s ohleduplností a nehodlaje si nechat diktovat zákony od svých žen, Prorok zapudil Hafsu poté, co jí stroze vyčetl její netaktnost, a po celý jeden měsíc si zakázal jakékoli vztahy se svými manželkami. Tyto – ačkoli již neměly žádný důvod si závidět – nepolevily ve svých hádkách, každá obviňovala svou sousedku, že je příčinou zanedbání od jejich manžela a všechny přísahaly, že už na něj nikdy nebudou dotírat.

Ale Mohamed dodržoval věrně svůj slib: uchýlil se do jednoho pokoje, k němuž byl přístup jen po schodišti z palmových kmenů a kde měl za lůžko jen rohož, jejíž hrubé pletence se mu otiskovaly do kůže. Jídlo mu donášel jeden černý strážce a ten hlídal neoblomně před jeho dveřmi, které zůstaly zavřeny dokonce i pro jeho nejmilejší druhy. Konečně dne devětadvacátého – protože si dovedl představit zármutek, který Omar, otec Hafsy, a Abú Bakr, otec Aiši, pociťují pro ponížení jejich dcer – vzal zpět Hafsu a Aišu, spolu s ostatními manželkami, poté co přednesl tyto verše:

„…avšak budete-li se mu (Prorokovi) společně protivit, tedy Bůh věru je ochráncem jeho, i Gabriel a každý spravedlivý z věřících a andělé jsou nadto pomocníky jeho. – Jestliže se s vámi rozvede, možná že mu Bůh pak dá v náhradu manželky lepší, než jste vy, odevzdané do vůle Jeho, věřící, pokorně oddané, kajícné, Boha uctívající a slavící, ať již předtím vdané či panny.“ (Korán, LXVI, 4, 5.)

Radost a naděje, které provázely narození Abrahama neměly trvat dlouho! Ve věku sedmnácti měsíců dítě naposledy vydechlo před očima otce, který nedokázal zastavit potok slz.

Když to viděl – a připomenul si že Prorok, v případě zármutku, zakázal bědování a drásání si tváří a trhání šatů – pravil mu Abdarrahmán syn Aúfův: „Tak i ty, Posle Boží?“ – „Ó Ibn Aúfe,“ tak mu odpověděl, „slzy jsou projevem soucitu, a nejsou zapovězeny jako křiky a bědování, které jsou vzpíráním se z návodu zlého ducha proti nařízením Prozřetelnosti.“

A poté jeho slzy zase začaly kanout ještě hojněji, a dodal: „Oči pláčí, srdce je zarmoucené, ale neprojevíme nic, co by se nezalíbilo Pánu. A prvním návalu se projeví skutečné podrobení Jeho vůli, neboť později pomůže čas. Ó Abrahame, jsme v hlubokém zarmoucení vyvolaném tvým odchodem, ale všichni náležíme Bohu, a k Němu se musíme obracet!“

Dhaíra, matka kojné, omyla ubohé malé tělíčko, al-Fádil syn Abbáse a Usáma syn Zajda ho odnesli na hřbitov al-Baki a uložili ho do hrobu. A když hlína pokryla syna, do něhož vkládal tolik nadějí, modlil se Prorok nad maličkám hrobem, a řekl: „Ó můj synu, vyslov: Bůh je můj pán, Jeho Posel je mým otcem, a islám je mé náboženství!“

Při pohledu na to byli všichni přítomní zachváceni vzlyky. Ale hle, náhle sinalý odstín pokryl jejich obličeje a zastřel současně zemi, písky i skály. Azurové nebe vzalo barvu olova, sluneční světlo postupně bledlo a pohasínalo, aniž by přešel nějaký mrak, kterýž by ho zakryl. Ledový závan jakoby horečné chvění zmítal celou přírodou a ptáci se uchýlili do jejich nočních útočišť s křiky děsu. Poté poslední paprsky, které ještě osvětlovaly předměty mdlými a ponurými paprsky zhasly a nastala temnota, za plného dne, zatímco se na nebesích rozsvítilo několik mihotavých hvězd.

Zástupy ve strachu nevěděly kam utéci a rozprchly se všemi směry v očekávání strašlivých živelných pohrom. Leč někteří – ohromeni souběhem jevu se smrtí Abrahama – volali: „Ó Proroku, oko samotného Slunce se pokrylo slzami a schovalo se, aby se připojilo k tvému zármutku!“

Prorok se obrnil proti bolesti, a zvedl se, aby vyslovil pevným hlasem: „Nikoli! Vůbec tomu tak není; Slunce a Měsíc jsou dvě znamení Všemohoucnosti Boha. Jako všechny krásy tohoto světa musí se jejich krása – z Jeho příkazu – podrobovat zatměním… Ale nezatmějí se pro smrt nikoho z lidí.“

Ghazwa neboli výprava do Tabúku

(Džumada roku VIll hidžry, srpen 630 podle křesťanského kalendáře)

V den Mowwáty, nazaretští Římané a Arabové ze Sýrie pocítili ke své škodě hodnotu bojovníků Boha a v jejich hluboké a stále vzrůstající nenávisti k islámu dali se do shromažďování – aby ho rozdrtili – té nejstrašnější ze všech armád.

Prorok se o tom dozvěděl; rozhodl se je předejít a zaútočit. Pouze neochvějná důvěra v božskou ochranu mohla mu vnuknout podobnou smělost. Kolik tisíců vojáků by bylo třeba shromáždit, nemají-li jít vstříc nenapravitelné zkáze? Protože chvíle byla skutečně málo příznivá: dlouhotrvající sucha spálila obilí a pastviny; stáda vymírala; hrozný hladomor trápil celou oblast, a palčivé vedro druhé polovice léta ochromovalo veškerou sílu. Pouze sklizeň lahodného ovoce v oázách, zavlažovaného z nevysychajících studní se jevila, že bude hojná a napravující. A bylo to právě v čase, kdy Věrní mohli požívat jediné přízně toho léta všech běd, když jim apoštol dal příkaz k odchodu!

Do srdcí vklouzla tichá nespokojenost a nenapravitelní Pokrytci si pospíšili ji využít, roznášejíc všude takovéhle proradné úvahy: „Jistě si nemyslíte, že tahle válka proti potomkům bledého Izáka pro vás bude hračkou, jako tomu bylo proti hnědým dítkám Ismaela? Uvědomte si že, s jejich vojáky obrněnými v železe se setkáte vyčerpáni nesnesitelnými vedry tohoto ročního období a nadlidským strádáním té cesty!“

Toto uvažování – a mohlo by být případné, kdyby se nejednalo o to bojovat pro věc Boží – počínalo zviklávat váhající; ovšem ani přesvědčení si nemohli zakrývat ohromné potíže, které je čekají, a to kvůli nedostatku a vzácnosti velbloudů. V důsledku nedostatku pastvin většina z těchto zvířat – pokud nepodlehla hladu – nacházela se ve stavu politováníhodné sešlosti. Všechny okolnosti byly nepříznivé; ale pro Vyvoleného překážky neexistovaly.

Pokrytci se scházeli, aby kuli pikle v domě Žida Sowilima, i poslal Talhu syna Ubajdullaha spálit jejich doupě. „…a říkají: „Nevydávejte se do boje ve vedru!“ Rci: „V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!“ Kéž by to jen pochopili! Budou se nyní smát jen krátce, ale dlouho budou plakat (na onom světě) v odplatu za to, co si vysloužili.“ (Korán, IX. 82, 83.)

Aniž by se sebeméně šetřil Prorok horlil, aby ukázal svým stoupencům velikost cíle, kterého je třeba dosáhnouit. Aby vyvolal všeobecný zápal jednal s každým podle nejhlubších tužeb jeho nitra. Zatímco u jedněch probouzel prostě naději radostí nebeských, vyhovující jejich duším zaníceným pro ideály, neodpíral jiným naději na materiální uspokojení, jako jsou kořist a pozemské radosti.

Al-Džadd syn Kaíse byl člověk majetkem dobře zaopatřený; i řekl Prorokovi: „Ty víš, že v mém gumu není člověka, který by miloval ženy více než já. A tak se bojím, že se nedokáži zadržet při pohledu na okouzlující ženy Asfárců: když k tomu dojde, budeš mne kárat?“

Prorok se vyhnul odpovědi; al-Džadd toto mlčení vzal za slib že zahmouří oči a nedokázal potlačit pohyb radosti – přes přítomnost svého syna. A když tento projevil gesto nesouhlasu, dostal od al-Džadda sandálem hozeným do obličeje.

Díky neúnavné aktivitě jejich vůdce zachvátilo zanedlouho všechny věřící nadšení. Obtíže, které bude třeba překonat, oběti které bude třeba přinést – namísto aby ochladily toto nadšení ho jenom podnítily, a ti kterým jejich chudoba nebo neduhy neumožnili se zařadit mezi bojovníky upadali do smutku, pro který získali přízvisko „Bekkaún,“ neboli Plačtivci. A byli přece omluveni Zjevením: „A není hany na slabých, ani na nemocných, ani na těch, kdož nenaleznou prostředky na výdaje, jsou-li upřímně oddání Bohu a jeho poslu… – ani proti těm, kteří k tobě přijdou, abys jim opatřil jízdní zvíře, a když ty jim řekneš „Nenalézám žádné zvíře, na něž bych vás posadil,“ odvrátí se s očima, z nichž kanou slzy ze zármutku, že nenalezli nic, čím by přispěli.“ (Korán, IX, 92, 93.)

Dojat jejich beznadějí obrátil se Prorok s naléhavou výzvou na oddanost Věřících, kteří s obdivuhodnou soupeřivostí mu hned odpověděli tím, že přispěli značnými peněžními částkami: Abú Bakr dal Prorokovi k dispozici veškeré své bohatství; Osmán syn Affánův poskytl zbraně a potraviny pro deset tisíc válečníků. Všichni se předháněli ve štědrosti a ženy se zbavovaly svých vzácných šperků.

Brzy byla expediční armáda nachystána; bylo to celkem třicet či čtyřicet tisíc mužů – tedy počet do té doby v Arábii nevídaný. Voje se shromáždily na vstupu Thániat al-Widá. Když viděli horování Věřících, pokládali Pokrytci za lepší skrýt své pocity, ale učinili svá opatření, aby se všichni shledali v zadním voji;- a jakmile armáda zmizela za „Průsmykem loučení“ potměšile se od ní oddělili – jeden po druhém – aby se navrátili do Medíny.

V jejich jednání nebylo nic, co by mohlo překvapit; naneštěstí jejich neblahé rady odvrátily od povinnosti čtyři dobré Muslimy; básníka Kábu syna Málikova, Moráru syna Rabiova, Hilála syna Umajjova a Abú Chithmu. Posledně jmenovaný, zalykaje se horkem – a snad i pocitem hanby – vešel do svého ovocného sadu, obklopeného ochrannými zdmi. Tam, pod propletenými palmami a úponky révy, které – od datlovníku k datlovníku – natahovaly své hadovité odnože přetížené rumělými hrozny, tyčily se dva přístřešky vybudované z kmenů a listí palmovníků a tak chráněné proti průniku paprsků slunce, že jejich stín se zdál podobat noci. A aby podoba byla úplná, tajemné temnoty každého z těchto přístřešků byly osvětleny obličejem jedné mladé ženy, jejichž odlesk byl jako Luna v úplňku své čtrnácté noci.

Stejně předvídavé jako krásné, tyto milující manželky pečlivě zvlhčily písečnou zem, z níž vycházela lahodná bohatá vůně; důmyslně zavěsily do každého průchodu vzduchu vaky, z nichž prosakovala voda a jejichž obsah tak byl chladný skoro jako sníh; a připravily vybrané krmě, jejichž aroma by dokázalo vybudit i ten nejvzpurnější apetit…

Abú Chithma – ze kterého prýštil pot, celý zaprášen pískem – pocítil při pohledu na ty přípravy pocit rajského blaha, jemuž se začal oddávat, jak se natáhl líně na měkký koberec, když tu náhle, stín se smaragdovými odlesky, v němž se sladce koupal jeho zrak byl zbrázděn ohromujícím viděním.

V ponuré a plavé rozloze bez hranic, pod hlubokým azurem nebe bez mráčků, pod nesnesitelným žhnutím slunce bez slitování, ubíral se těžce dlouhý průvod lidských bytostí, objevujících se a mizejících uprostřed žlutavých vln, které byly z písku či ze skal… A on ty lidské bytosti rozpoznal; byli to jeho bratři v islámu, a, v jejich čele, to byl… Vyvolenec Boží!

„Prorok na výpravě, pod ohnivým sluncem! A Abú Chithma odpočívající, pod tímto svěžím stínem s osvěživou vodou a dvěma svěžími kráskami! Ne! Tak to nejde,“ vykřikl; a obraceje se ke svým manželkám: „U Boha! Nevejdu do přístřešku k žádné z vás: připojím se k Prorokovi. Běžte mi rychle připravit věci na cestu!“ Ony uposlechly; a on, odvazuje své jízdní zvíře, které se právě zaměstnávalo nasáváním vody z jedné „noria“ – osedlal ho, poté sejmuv svůj meč, svůj oštěp a svůj štít, opustil – aniž by pohlédl zpět – svěží stín, osvěživou vodu a svěží krásky, aby se vrhl do pekelné pouště, po stopách armády, kterou dohonil v Tabruku.

Ovšem poté, co prošli vzhůru wádím al-Korá – širokým údolím se zelenými skvrnami oáz obklopujících mnohé vesnice či hrady, které ještě kontrastovaly vesele s barvou vyprahlé krajiny – dostala se výprava do horoucích pouštních končin, které rámují Hidžr či Medaín Sáleh, zemi Thamúdovců. Pohled na tuto nehostinnou oblast sevřel srdce věřících; svou harrou, neboli palčivou zemí, rozpukanou, zpustošenou nebeskými plameny, které jí vtiskly chmurný odstín dřevěného popela kterou je pověstná, nabízela jejich očím ten nejúchvatnější obraz krajiny zatracené Všemocným.

Země Thamúdovců

Před drahnými časy, modloslužební Thamúdovci, pyšní na blahobyt jejich sedmi měst a pevnost jejich příbytků, postavených v kameni, přivítali s posměchem Proroka Sáliha, seslaného Bohem, aby je přivedl na správnou cestu. (Poznámka překladatele: Sálih je jedním z proroků, které Bible nezmiňuje.)

Aby jim dokázal pravdivost svého poslání, vyžádal si tento od Nejvyššího pomoc jednoho zázraku. A ihned pukla skála a porodila zázračnou velbloudici, obrovskou, zázračně chlupatou, a těhotnou v desátém měsíci, ta pak porodila velbloudě již odstavené, které se jí ve všem podobalo.

Zázraky skoro nikdy neobrátily zatvrzelé hříšníky, a i tento měl za výsledek leda ještě horší zvrácenosti Thamúdovců. Aby dokázali, jak málo si dělají z takového zázraku, bezbožníci se rozhodli ji odstranit: zatarasili ostrými čepelemi obě stěny jedné úzké soutěsky, kterým velbloudice každé ráno chodila na pastvu na pláň. A večer když tam při návratu se svým velbloudětem vešla, rozedrala si krutě boky. Zadýchané, ubohé zvíře vyráželo nářek jehož ozvěny – jak se povídá – se někdy ozývají ještě dnes, a padla a zaplatila životem u ústí soutěsky, které dostalo jméno „Mabrak an-Naggá“ (Místo kde padla velbloudice). Pokud se týká velblouděte, které mělo rovněž okrvavené boky, to zahynulo o kousek dál, v místech zvaném „al-Hawira,“ neboli“Velbloudě,“ místě pozoruhodném skalou, která přesně kopíruje tvary toho mladého zvířete.

Sálih pochopil po takové bezpožnosti, jak bylo jeho úsilí marné, a svolal na hlavy Thamúdovců prokletí Boha, jehož trest na sebe nenechal dlouho čekat:

„V horách si příbytky své, jsouce bezpečni, vysekávali. – Však rozkazu Pána svého neposlechli a zemětřesení je postihlo, zatímco se dívali, a nebyli schopni se zpříma postavit a nebylo jim pomoci. – A poslali jsme na ně jen výkřik jediný a stali se podobnými slámě suché, z níž ohrada se staví.“ (Korán, XV, 82, LI, 44-45, LIV, 31.) – (Poznámka překladatele: tento překlad je zavádějící, spíše než o zemětřesení šlo o plameny, a oni pak shořeli jak sláma. Trosky starodávné Petry jsou jinak oblíbenou zastávkou českých politiků při jejich důležitých misích na Blízkém východě, snad si odtud odvážejí alespoň následující poučení:)

Od té doby, co nebeský trest vyhladil její obyvatele, zůstala země Thamúdovců pustá. Přetrvala pouze obydlí těch bezbožníků a přetrvávají dosud; jejich zející brány podobají se – pod víčky jejich střešních převisů – zřítelnicím fantastických očí, rozšířených úžasem nad příšernou podívanou, jíž byli svědky. A pukliny které zjizvují zdi zdají se podobat ústům křečovitě staženým hrůzou, křičícím na lidi, kteří se odváží vstoupit do této oblasti zpustošení: „Jen se kochejte, po našem vzoru, pomíjivostí lidské pýchy a marnosti jeho činění. Co námahy stálo vaše předky vytesat nás do nitra této skály, poté obroubit štíhlými sloupy a půvabnými sochami? Když se uchýlili do našeho nitra, pevnějšího nežli zvonovina, což neměli právo myslet si, že jsou v dokonalém bezpečí?

Bláhoví! Jejich křečovitě stažené ruce se marně snažily zachytit na hranách našich zdí, závan božského hněvu přes ně přešel… a oni zmizeli navždy. My sami, i my jsme se bláznivě chvěly v základech – jako údy zachváceného horečkou, jehož zuby hlasitě drkotají. A pokud jsme byly uchráněny, tak jen abychom sloužili pro poučení pocestným, keří zabloudí do těchto smutných míst.“

Když se armáda věřících vydala mezi kamenné bloky podivných tvarů, vynořivší se jako útesy z oceánu písku a ukazující ve svých hladkých stěnách temné otvory obydlí Thamúdovců, zahalil si Prorok obličej cípem pláště, aby se uchránil pohledu na tyto stopy bezbožnosti. Překryl si ústa a nos, aby nemusel vůbec dýchat bezbožný vzduch, který vystupoval z této zkázy, a popohnal své jízdní zvíře, aby se odtud dostal co nejrychleji.

V obavě, aby neoodolatelná zvědavost nesvedla vojáky Islámu, doporučil jim: „Pokud byste se dostali do těchto doupat bezbožníků, pak tak učiňte jen s očima plnýma slz při vzpomínce na jejich smutný osud!“ Věděl totiž, že takto se slzami – prolitými při takových vzpomínkách – záchvat zvědavosti převýší strach z Všemohoucího. Leč pod dojmem podivnosti těchto obydlí, která se zdála náležet nadpřirozeným bytostem či zlým duchům a smrtelného ticha které vládne v oněch místech, kde kdysi mocný lid prožíval bouřlivě jejich životy v prostopášnosti a v pýše – měli Věrní jen jediné přání, napodobit jejich osvíceného vůdce a vzdálit se těm prokletým zříceninám.

Navíc je popoháněla žízeň a když se jim uprostřed písečné pláně objevily věhlasné studny Thamúdovců, k nimž se chodila napájet Zázračná velbloudice – rozptýlili se v tom největším nepořádku a snažili se předstihnout jedni druhé, aby tam uhasili žízeň jako první. Prorok, který je nemohl zastavit, zrychlil krok své velbloudice, dospěl k nim a nařídil jim přísným hlasem: „Neodvažujte se ji použít ať již pro napití, či pro vaše očišťování, či pro přípravu vašich jídel! Nechť ti kdo se napili se vyzvracejí! Nechť ti kteří z ní uhnětli „haís“ předloží ten haís jako žrádlo svým velbloudům! Nechť ti kteří ji použili pro přípravu svých pokrmů, převrhnou na zem tyto potraviny, aniž se jich dotknou!“ Poté, aby zabránil každému pokušení – aniž se ohlížel na únavu, ani na žízeň svých oddílů – poručil pokračovat v pochodu vpřed. Obličej stále zakrytý cípem svého pláště, Prorok, jehož slepě následovali a byli poslušni jeho vojáci – těm ani zklamání a utrpení nedalo uniknout nejmenšímu zareptání – brzy dosáhl ústí zúžení a zázračné soutěsky „Mabrak an-Naggá“.

Vroubená z obou stran skalami vysokými sto padesát až dvě stě loktů, tato temná soutěska vyvolávala ten nejchmurnější dojem. Věřící cítili, jak se jim prsa svírají jakoby drcena těmi závratnými stěnami, která nad nimi čněly. Zvláště měli strach, aby nezazněly ozvěny úpění Zázračné velbloudice s rozpáraným břichem, protože v tom případě by žádná lidská síla nedokázala zkrotit bláznivé zděšení, jež by to vyvolalo u jejich jízdních zvířat. Ta by vyhazovala dokud by se nezbavila svých vodičů a nákladu zbraní a zásob a všichni velbloudi by utekli – a poté, co by byli povaleni a pošlapáni ti kdo by se pokusili je zadržet, zanechali by je opuštěné uprostřed té nejstrašnější z pouští.

Chvěli se při nejmenším hluku, zesíleném zvukovou ozvěnou skal. Zachovávali to největší ticho a jejich jedinou snahou bylo popohnat krok velbloudů. Konečně byla chmurná chodba za nimi – všechna prsa zase mohla volně dýchat – a jejich zrakům se zjevilo prázdné prostranství, vhodné k utáboření.

Sotva věřící dokončili vybudování tábora, Prorok je upozornil, že v noci bude zuřit silná bouře a zvláště jim doporučil: „Nechť ti, kdo mají jízdní zvířata je pevně spoutají, a ať nikdo nevychází, aniž by si zajistil společníka!“

Sotva stačili ověřit pouta u jejich zvířat začala se zhmotňovat předpověď Prorokova. Zapadající slunce zahalil ssinalý závoj, který byl velice odlišný od nádherného purpuru jaký je pro ně obvyklý, a bledost jeho paprsků byla předzvěstí neobyčejné bouře.

Náhle se hnědavý závěs odtrhl od obzoru, jen aby odvedl hvězdu ve svých pohyblivých záhybech, a temno nastupující noci nabylo odstínu asfaltu. Temnota vzrostla tak, že si každý mohl myslet, že byl zachvácen slepotou. Podivné burácení v hlubinách pouště se přibližovalo neuvěřitelnou rychlostí a rychle přerostlo v ohlušující rámus; člověk by řekl, že je to syčení obrovských zmijí doprovázené řvaním ďábelským. Ve stejnou chvíli obrovská písečná smršť obořila se na tábor, vytrhávaje svými víry vše, co nebylo pevně přivázáno, a černá temnota se přeměnila v temnotu žlutavou, pro zrak ještě neproniknutelnější.

Schováni za jejich velbloudy, kteří k bouři natáčeli záda chvějíce se a sténaje strachy, Věříci si zahalili tváře, paže a nohy, aby se zabezpečili proti vířícímu písku, co se zabodával ukrutně do jejich tkání jako tisíce vosích žihadel. Přitiskli se k zemi a zaryli do ní své nehty či se k ní připoutali ve strachu, že budou smeteni jak chomáče vlny…

Přes hrůzyplnost takového okamžiku dva vojáci opominuli výslovné nařízení Proroka; jeden z nich vyšel z tábora a hned padl zadušen. Druhý chtěl polapit svého poblázněného velblouda, který přetrhal pouta a utekl; byl hned uchvácen vírem, kutálen stočený do klubíčka, jako oblázek otáčející se v lůžku praku, a vyvržen na vrchol hory Thaí. Když o tom řekli Prorokovi tak vykřikl: „Což jsem vám nezakázal vzdalovat se samotným?“

Poté se dovolával Milosrdenství Souciného pro udušeného vojáka který – postupně – začal přicházet k sobě a nakonec se vrátil do života. Pokud se týká druhé oběti, hora Thaí jim ho měla navrátit při návratu z výpravy.

Konečně uragán – poté co vyčerpal svou bezmocnou zběsilost vůči vojákům Boha – odletěl do nových krajin, a Věrní neutrpěli dalších škod, kterých by museli želet. Byli ale schváceni předchozími etapami a noc jim nepřinesla – místo úlevného spánku – nic než další únavu. Samum vysál poslední zbytky vlhkosti z jejich těl, zhoustlá krev neproudila než těžce v jejich žilách, a tepot na spáncích jim v uších působil nesnesitelné hučení.

Co se s nimi stane na dlouhé cestě, kterou jim ještě zbývá vykonat, než se dostanou k prvním studním? Vzhled krajiny nabyl vůbec takový, aby posílil jejich odvahu. Zdálo se jim, že šlapou nohama po troských světa zničeného nesmírným požárem. Černá čára vyznačovala obzor; byla to harra bez konce, která se zdála být někdy z uhlí, sazí a popele, jindy z ocele zatuhlé přímo z taveniny, s obrovskými bublinami, které při puknutí odhalovaly hluboké trhliny, s pysky ze strusky, řeznými jako skleněné střepiny…

Tam alespoň požár byl vyhaslý, zatímco na jejich cestě se zdál ještě doutnat. Jako by to byl skutečný les, skalní bloky se vypínaly ze všech stran, podobny svými tvary a barvami, obrovským kmenům stromů, z části zuhelnatělým a zčásti žhnoucím. Některé z nich se zkroutily do výstředního postoje, až Věrným připomínaly šklebící se zlé duchy, uniklé z Pekla – a postavivší se k jejich cestě, aby se potěšili útrapami vojáků Boha.

Kluzká mozaika – kameny ostré, černé, vulkanického původu – dláždila zem tam, kde nebyla pokryta pískem zářícím bělostí, který svou silnou odrazivostí světla svítil pod všemi kameny a ve všech prohlubeninách skály tisíci horoucími uhlíky. Až do hlubin safírového nebe, kde kroužil sup, či plynul vzácný mráček, zabarvený tou nejjasnější oranží, jako by odrážel plameny obří výhně. A, aby byl přelud dokonalý, vysoké sloupce písku bloudily po všech těch troskách, tak jako sloupce dýmu vystupující ze špatně uhašeného požáru.

Oči věřících, zanícené od samumu, zarudlé od odrazů duny vypadaly právě v jejich očnicích jak žhoucí oharky. Nohy rozedrané kamínky hammady se kladly na přehřátou zem jen s nesnesitelným strádáním. Zhoustlé sliny smíšené s jemným prachem vytvářely hutnou pastu, kterou hrdlo nechtělo přijímat. Pokožka, napnutá jak na bubíncích, rezonovala při nejmenším nárazu a pukala širokými brázdami, a rozpukané rty se staly neschopnými k mluvení. Někteří z vojáků podlehli třeštění, způsobenému žízní a předzvěstí smrti. Aby je přivolali k životu, jejich druzi neměli jiný prostředek než jim dát polykat kapalinu získanou vymačkáním žaludků podříznutých velbloudů, a jejich zbytky ještě vlhké přikládat na jejich vyschlá prsa.

Prorok trpěl utrpením každého ze svých stoupenců, ale v žádnou chvíli jeho důvěra nebyla otřesena; věděl že – byť se Bohu často zalíbí zkoušet Své služebníky – nikdy je neopouští, a neustále se k němu modlil.

Den bez konce! Slunce, jak přibité na nebi neviditelnými pouty se konečně rozhodlo klesat k zemi; a tak jako předešlý večer se zahalilo; jeho zardělý kotouč pohltil temný mrak který na něj číhal na obzoru a který, zdvihaje se k vrcholku oblohy, rozestřel nad táborem kopuli z ebenu, celou ztřásněnou stalaktity s měděnými odlesky. A brzy řada blesků, které zuřivě propichovaly stěny této kopule, ji roztříštily na tisíc kusů, a z těch se uvolnily veliké kapky vody, čím dál rychleji, a byl tu přívalový liják. Jaký pocit nepopsatelné pohody pocítili Věřící, když tento blahodárný déšť, procházející jejich oděvy, osvěžil rozbolavěné údy! Hned spěchali se napít u nesčetných kaluží, které vody z Nebes – stékající ve vodopádech po holých svazích – vytvářely v každé prohlubenině země.

Takto posilněni a znovu zásobeni vodou snášeli pak Věřící čile únavu následujících etap a dostali se nakonec, živí a zdraví, z těch prokletých končin.

Příchod a pobyt Proroka v Tabúku

Široká pláň jistřivého písku, přerušená tenkou linkou pěkné paví modři, nabídla se konečně pohledu Proroka a jeho vojáků. Tato linka, která se stala cílem jejich úsilí, se zanedlouho rozpila do šířky a konečně se objevily – zřetelně odděleny od tyrkysového nebe – jemné chocholky palmovníků, z nichž se skládala.

To byla oáza Tabúk! Jak popsat radost těch kteří – poté co vytrpěli úzkosti žízně – dospěli konečně k oáze datlovníků? Jak vyjádřit radost se kterou – poté co uhasili žízeň a provedli očišťování – pozorovali křišťálovou vodu šplouchající v zavodňovacích stružkách a uspokojení, s jakým se natáhli v měkkém stínu palem? Ne, to je úkol, na který moje pero nestačí…

Vojáci Prorokovi vykonali to nejtěžší z jejich úkolu: zvítězili nad nástrahami, které jim postavila do cesty příroda – a napříště pohlíželi s hlubokým pohrdáním na ty nástrahy, které by jim mohly způsobit zbraně nevěřících. Navíc díky úžasné rychlosti, s kterou se novinky šíří po poušti se o jejich příchodu do Tabúku brzy dozvěděli nazaretští Římané a syrští Arabové, kteří se spojili, aby je odrazili.

Do jakého ohromení upadli tito nepřátelé Boha! Byli natolik přesvědčeni, že pokud Prorok přikročí k uskutečnění svého záměru – nerozvážného v takovém období – kosti celé jeho armády pokryjí odlehlá místa Hidžázu!

Rovněž – bez ohledu na jejich ohromnou početní převahu – usoudili, že jakýkoli boj proti čtyřiceti tisícům Věřících, kteří provedli ten zázračný kousek, by byl bláznovstvím a skončil by pro ně zkázou, jakou ani nelze pojmenovat. Nesvár rozdělil řady jejich nespočetné armády a každá část která ji tvořila zdrhla do své země, aniž by se opovážila postavit se Prorokovi. Tento žalostný rozklad koalice byl pro proslulost islámu mnohem užitečnější než jakékoli vítězství a kdyby Mohameda nezadržela nutnost dokončit své poslání v Hidžázu – dříve než se dá do jiného podniku -, mohl by proniknout až do samého srdce Palestiny skoro bez boje.

Usazen v Tabúku přijal rovněž horlivé podrobení se pánů Arábie, kteří přibíhali v zástupech – a to nejenom z okolí, ale rovněž ze vzdálených oblastí, jako byla Sinaj a Sýrie. Jediný pyšný princ z „Dumat al-Džendal“ (Džaufu), důležitého města nacházejícího se na výběžcích Nafódu (pouště červených písků) odepřel se podrobit, a tak proti němu Prorok vyslal hrozného Chálida, který ho okamžitě přivedl k rozumu.

Během několika týdnů odpočinku, který dopřál své armádě zabýval se Mohamed neúnavně správou země a vyučováním nově přestoupivších.

Jen jediná událost ho v jeho úspěchu zarmoutila: smrt jednoho z jeho nejoddanějších druhů, přezdívaného „Dhú Nadžadín“ (muž se dvěma závěsnými řemeny). Aby všem dosvědčil úctu, kterou choval k tomuto dokonalému muslimovi, chtěl sám svýma vznešenýma rukama pomáhat hrobníkovi při uložení těla do hrobu, až Ibn Masúd, jeden z přihlížejících, žárlivý na takovou čest, vykřikl: „Achich! Kéž bych byl já obyvatelem tohoto hrobu!“

Návrat Proroka do Medíny

Během návratu se nestala žádná událost, o níž by bylo třeba se zmínit; období veder pominulo – armáda již nemusela strádat žízní – a v prvních dnech měsíce Ramadán uskutečnila svůj návrat do Medíny.

Proradný gume Pokrytců – v takovou chvíli, obklopeni jásotem na uvítanou rázným vojákům – to jste nevěděli kam skrýt svou hanbu! Marně, abyste omluvili tu ničemnost dovolávali jste se těch nejzvláštnějších záminek! Apoštol vás ani neuznal za hodny toho, aby vám projevil zatrpklost; to si ponechal pro ty tři Ansáry, které jste odvrátili od jejich povinností.

Přes jejich kajícnou pokoru pronesl proti nim to nejtvrdší odsouzení – totiž zakázal všem věřícím veškeré styky s nimi. Po dobu padesáti dní viníci zakoušeli úplnou izolaci od společenství Věrných, kteří se jim vyhýbali jak nakaženým morem. Konečně Bůh, uznav jejich výčitky svědomí, jim udělil své prominutí:

„A prominul rovněž těm třem, kteří zůstali vzadu, když se jim země přes svou rozlehlost zdála příliš úzkou a i duše jejich pojala úzkost, takže sami nahlédli, že není jiného útočiště před Bohem než u Něho samého. A potom se k nim blahovolně obrátil, aby se mohli kát, vždyť Bůh přijímá pokání a je slitovný.“ (Korán IX, 119.)

Ghazwa do Tabúku byla poslední z výprav, řízených Prorokem. Aby dokončil dobytí Arábie spokojil se napříště vysíláním svých důstojníků, aby vykonali určitý počet „sarríát,“ neboli výprav – ty byly završeny plným úspěchem, ale připomínat je zde by bylo příliš dlouhé.

Pokud se týká jeho: on zůstával v Medíně, zaměstnán přijímáním početných podrobení se vyvolaných vítězstvími islámu – tak se mu podrobili princové Dumat al-Džandalu, z Jemenu, z Ománu, z Bahíra, z Jamány, z Táifu, z Nadžránu, atd. Věnoval své úsilí rovně vládnutí – tak obtížnému – nad Araby, sjednocených poprvé v bratrský lid, a ve své úloze zákonodárce kde osvědčil génius přinejmenším rovný tomu, který prokázal v čele svých armád.

V té době zemřel Abdalláh syn Slúly, pověstný šéf Pokrytců. Zachvácen výčitkami, ve svých posledních okamžicích prosil Abdulláh Mohameda aby mu odpustil; a přes námitky neoblomného Omara trval Prorok na tom, že se pomodlí nat tělem svého proradného nepřítele a že ho pohřbí vlastníma rukama. Po této lekci shovívavosti a zapomenutí na urážky nezůstal v Medíně ani jediný Pokrytec.

A teď zase Kába syn Zohaírův, který prožil svůj život skládáním ostrých satir proti Prorokovi, přišel se obrátit jeho rukama a přednést mu báseň, kterou složil na jeho počest. Když Kába dospěl k padesátému prvnímu verši:

„Posel Boží je mečem, jehož záře osvěcuje lidské pokolení, mečem z Indie, mečem který vytasil Bůh,“ udělil mu Mohamed milost a hned mu darem přehodil svůj plášť přes ramena.

Po návratu vítězných důstojníků vyslal Prorok misionáře k nově přestoupivším kmenům, aby jim zabránil uchýlit se k zavádění do náboženství některých svých předchozích pověr.

Jedním z hlavních byl mezi těmito misionáři Muád syn Džabála, který se měl odebrat do Jemenu. Aby přede všemi zdůraznil význam, který přikládá poslání Muáda, obtočil mu Prorok hlavu turbanem, pomohl mu nasednout na jeho velblouda a pěšky ho vyprovázel, aby mu dal své poslední pokyny. Vším tím zmatený chtěl Muád sestoupit nohama na zem, ale Mohamed mu v tom zabránil: „Jen zůstaň na tvém jízdním zvířeti, ó věrný příteli,“ řekl mu; „já jednám z příkazu Boha a to uspokojuje mé srdce; je třeba, aby muž pověřený významnými úkoly byl vážen. Ah! Kdybych mohl doufat, že tě znovu spatřím – zkrátil bych náš rozhovor; ale je pravděpodobné, že k tobě mluvím naposledy!“ A odloučili se plni dojetí; a nebylo jim dáno se ještě znovu setkat na tomto světě…

V měsíci Dhú I-Kada apoštol, stále zaujatý náboženským i politickým významem pouti do Mekky, vyslal Abú Bakra aby ji uskutečnil – v čele tří set Muslimů. Abú Bakr došel sotva do Dhú al-Holifa, když byla zjevena súra „Pokání“:

„Vy kteří věříte! Modloslužebníci jsou věru nečistota! Nechť se tudíž nepřibližují k Posvátné mešitě po tomto roce!“ (Korán, IX, 28.)

Tato súra, jediná v celém Koránu která nezačíná těmito slovy „Ve jménu Boha Slitovného, Milosrdného,“ byla – z pohledu pouti – klíčového významu. Zakazovala všem, kdož nebyli Muslimy vstup na Svaté území – a ještě dnes tento zákaz, svědomitě dodržovaný, chrání islámské poutníky proti vyzvědačům nepřátel a od neomalené zvědavosti cizinců.

A byl to zároveň poslední úder zasazený modloslužebníkům mezi Araby, kteří napříště nemohli přicházet do Mekky – dokud nezapřeli modly. A tak Prorok pověřil Alího dostihnout co nejrychleji karavanu poutníků a přednést nařizující súru shromážděným Věřícím – po obětech – v údolí Miná.

Pouť na rozloučenou

(Dzú-l-hidždža roku X hidžry, – březen 682 podle křesťanského kalendáře)

Následujícího roku zamýšlel Prorok vést osobně poutníky do Mekky; od Hidžry vykonal pouze „Umru“ neboli nábožnou návštěvu – tehdy když Mekka nebyla ještě muslimská. Neboť „Hadždž al-Akbar“, neboli velká pouť, kterou předepisuje – kromě návštěvy Svatého Chrámu Božího, návštěvy hory Arafátu neboli Znovuseznámení (nazývaná tak proto, že naši prvotní předkové Adam a Eva se tam zase setkali poté, co byli vypuzeni z Ráje) – je jednou z pěti základních povinností islámu.

A Mohamed si rovněž přál naposledy spatřit svou vlast, neboť měl předtuchu svého blízkého konce – cítil se být skrytě rozežírán zbytky jedu, jež zůstal v jeho cévách. Svůj záměr slavnostně ohlásil. Pomyšlení, že uvidí apoštola od Boha a vykonají pouť spolu s ním vyvolala nadšení v celé Arábii a počet poutníků, kteří ho provázeli z Medíny – anebo se k němu přidali cestou – dostoupil počtu zhruba sto tisíc.

V Dhú al-Holifa Věrní po příkladu Proroka uvedli se do stavu „ihrám,“ popsaného v kapitole o al-Hudajbíji, a oblékli oděv nazývaný rovněž „ihrám,“ kterýžto se skládá ze dvou pláten, bez šití a bez barviv, jež by mohla pustit na těle: jedna z těchto látek pokrývá ledviny a druhá hruď: hlava, paže a nohy zůstanou odkryty. Podle Proroka a sborem poutníci prohlásili „talbijah“: „Zde jsem plně Tvůj ó Bože! Tu nemáš nikoho sobě rovného! Tobě náležejí Chvála, Vděk i Vláda!“

Cesta byla poznamenaná dvěma příhodami malého významu – které přesto uvedeme, neboť ukazují povinnost poutníka ovládat všechna hnutí netrpělivosti či hněvu. Velbloud Safiji – jedné z manželek Prorokových – měl pomalý krok, a těžce naložen zůstával zpět za karavanou, přes úsilí jeho vodiče. Velbloud Aiši byl rychlý a málo naložen a tak Mohamed – poté co se pokusil přesvědčit tu, která ho sedlala, nařídil vyměnit z jednoho na druhého náklad obou zvířat. To se ale nelíbilo Aiše, která naštvaně křikla: „A to si necháš říkat Prorok? Tak proč nejednáš spravedlivě?“ Sotva to pronesla tak Abú Bakr – její otec – jí hned vrazil pohlavek a když ho za to Mohamed pokáral: „Což jsi neslyšel její slova?,“ – odpověděl mu. „Ale ano, ale je třeba jí odpustit; je v přirozenosti ženy, že je žárlivá – a pokud jí zmítá žárlivost je neschopná rozpoznat, kterým směrem teče proud ve wádí!“

Při příchodu na tábořiště v al-Ardž chyběl velbloud, který nesl zásoby Prorokovy a také Abú Bakrovy. Ten se utrhl na velbloudáře: „Cože? Tys měl na starosti vést jen jediného velblouda a tys ho ztratil?,“ a v záchvatu hněvu ho párkrát praštil bičem. „Obdivujte,“ řekl ironicky Prorok, „chování tohoto muže ve stavu ihrám. No tak, uklidni se, ó Abú Bakře a buď si jist, že tvůj služebník neměl než jedinou tužbu – a tou bylo neztratit tvého velblouda.“

Cesta kterou šli byla stejná, jako při Umra. Prorok vešel do Mekky za bílého dne a nechal pokleknout svou velbloudci před branou Svatého prostranství – nazývanou „Brána spásy“ – poté, při pohledu na Kábu, vykřikl: „Ó Bože, rozšiř věhlas tohoto Chrámu a počet jeho návštěvníků!“

Po trojím očišťování políbil Černý kámen – přitom se jeho oči naplnily slzami, a poté vykonal fawaf a Saj, stejně jako během zbožné návštěvy.

Osmého dne měsíce Dzú-l-hidždža odebral se do údolí Miná, kde si nechal postavit stan z vlny; odříkal tam modlitby odpolední, při západu slunce a při příchodu noci. Nazítří po modlitbě fadžr vystoupil zase na svou velbloudici Kaswu, aby se odebral na horu Arafát.

A nesčetný dav se tísnil na kamenitých svazích hory, stejně jako na pláni a v okolních soutěskách, a Prorok se modlil z výše svého jízdního zvířete, které zavedl a nechal stát na vrcholu. Hned pod ním se zdržoval Rabia syn Ommejjy, pověřený tím, aby opakoval slova svým zvučným hlasem, po každé přestávce učiněné – za tím účelem – po každé větě.

Poté, co oslavil Boha Takbírem, Prorok doporučil Věrným aby vždy zacházeli s manželkami s těmi největšími ohledy, neboť jak mínil, jejich práva jsou rovna jejich povinnostem. Zakázal výslovně brát jakýkoli úrok za půjčené peníze a mstít se za zabití, k nimž došlo ještě za časů nevědomosti. Stanovil délku roku na dvanáct lunárních měsíců a prohlásil „naci“, – ten se přidával jeden měsíc každé tři roky, aby se navrátila rovnováha a dostala se stejná data do stejných ročních období – za bezbožnost, která musí zmizet…

Potém zakončil tím, že vykřikl: „Ó věřící, mezi vámi musejí být krev a majetek věcmi svatými, jako je svatý tento den, a jako je svaté toto území! Ó Věřící, zapamatujte si dobře má slova – protože nevím, zda se s vámi ještě někdy po tomto dni setkám na těchto místech. A hlavně nikdy nezapomínejte, že každý Muslim musí být každému jinému Mouslimovi skutečným bratrem, protože všichni Muslimové na světě netvoří než jediný bratrský lid!… Ó Bože! Zdalipak jsem vyplnil mé poslání?“ – „To určitě, při Bohu!“ odpovědělo v jediném hlaholení sto tisíc úst poutníků, s výrazem nejhoroucnější vděčnosti. – „Ó Bože! Slyš jejich svědectví!,“ vykřikl.

Na jiném místě – sousedícím s vrcholkem Arafátu známým, pod jménem „As-Sacharát,“ a dobře rozeznatelném podle širokých dlaždic, kterými je vydlážděno – sestoupilo na Proroka náhlé Zjevení; a pod tíhou Božského Vnuknutí, které proniklo srdce jejího jezdce, velbloudice Kaswa si málem polámala nohy a padla na kolena.

A zde jsou slova Boha Nejvyššího: „Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství.“ (Korán, V, 5.)

Toto zjevení, které přišlo završit kázání Proroka, co tak hluboce dojalo Věřící, vyvolalo v celém shromáždění tu nejčistší vlnu nadšení.

Nicméně Abú Bakr byl dalek toho, aby se připojil k všeobecnému jásotu – byl zachvácen hlubokou sklíčeností a nedokázal zadržet slzy, které se mu draly pod oční víčka. Uvědomoval si, že jelikož milost Všemohoucího byla dovršena, nemohla nadále než ubývat. A s vědomím ukončeného poslání Mohameda se bál, že ho brzy uvidí odejít z tohoto světa…

Modravé stíny večera padly na údolí i na svahy Arafátu. Jediný, na vrcholu a vévodíc nekonečnému davu poutníků, Prorok sedící na vysoké velbloudici, zůstával ještě osvětlen zlatými paprsky zapadajícího slunce. Jeho pohledy v zanícení víry zářily nadlidským třpytem; ale jeho obličej, již vyhublý nemocí, nabyl nehmotný vzhled přízraku, který brzy zmizí… Houstnoucí stín k němu dospěl, a zahalil ho závojem…

A nyní druzi Prorokovi, kteří ještě před chvílí vyjadřovali radost při ohlášení, že náboženství bylo Bohem právě dovršeno, cítili jak je zachvacují temné obavy, které již pocítil Abú Bakr… A, od jednoho k druhému jejich pohnutí zachvátilo celé shromáždění Věřících, jehož sto tisíc hrudí bylo sevřeno tou nejpalčivější úzkostí.

Prorok dal pokyn k návratu; ale aby zabránil nepořádku, který by tlačenice mohla vyvolat na tak početné schůzi – přitáhl otěže své rychlé Kaswy a obrátil její krk, až se jí nozdry dotkly boku, zatímco on sám se svezl ke kohoutku; a bez přestání doporučoval všem: „Jen jděte pěkně poklidně, ó lidé!“

Když přišel do (údolí) Muzdalify zarecitoval první modlitbu išá; a nazítří, po modlitbě úsvitu – posazen na velbloudici vedené Bilálem a chráněn před sluncem pláštěm který Usáma, sedící za ním, držel nad jeho hlavou – odebral se do údolí Miná, aby vrhl sedm kamenů proti každému ze tří zděných pilířů zvaných „Džamarat.“ A to na paměť kamenů, které Abraham vrhl proti zlému duchu který – potřikráte – se ho snažil zastavit v těchto místech.

Konečně, jako výraz vděku za šedesát tři roků, které mu byly dopřány Stvořitelem, osvobodil šedesát tři otroků, a obětoval vlastní rukou šedesát tři velbloudů, a jejich maso a kůži pak z jeho pověření rozdělil Alí mezi poutníky. Nechal si ostříhat hlavu od Muammara syna Abdulláhova, počínaje pravou skrání s konče levou skrání. Konečně, poté co znovu vykonal tawaf okolo Káby a naposledy pil vodu ze Zemzemu – z vázy kterou mu podal „Sikkaí,“ jeho strýc Abbás – nastoupil cestu zpět do Medíny.

Taková tedy byla ona pouť známá jako „Pouť na rozloučenou,“ která tak hluboce dojala všechny Věřící, když se dozvěděli, že poslání Mohameda je u konce. Tato pouť je vzorem pro všechny poutě které již po třináct staletí přivádějí každý rok na tato svatá místa sto padesát až dvě stě tisíc poutníků, kteří sem směřují ze všech míst všehomíra.

Každá pouť, ať patří ke kterémukoli náboženství vyvolává – vírou, která vyzařuje ze všech tváří – nevýslovné pocity, kterým se mohou těžko ubránit i ti nejpochybovačnější diváci. Ale při většině z nich, nepřijatelné praktiky brzy setřou tento pocit náklonnosti – a z něj pak je pocit odporu. Bezpochyby v Mekce – jako ve všech náboženských střediscích bez výjimky – jsou poutníci předmětem obratného odírání; ale tam – přinejmenším – mají podnikatelé jednu omluvu: žijí uprostřed té nejnehostinnější ze všech pouští a nemají žádný jiný zdroj pro přežití.

A to, co odlišuje v samém základě od všech jiných poutí putování muslimů je nepřítomnost oněch nespočetných kaplí, jejichž stísněné klenby vězní duše a překážejí jejich směřování ke Stvořiteli – a zadržují je na zemi, vystaveny na milost duchovenstvu. Je to tedy nepřítomnost všech těchto fetišů: sošek, nebo zázračných obrazů, obklopených jejich průvodem ex-voto. Je to nepřítomnost toho množství svatých, jejichž uctívání nahrazuje uctívání „Otce Věčného,“ který je při těchto příležitostech zpravidla přehlížen. A konečně nepřítomnost mnichů všech řádů, kteří si závidějí a hádají se o poutníky a poutní místa – pro větší slávu jejich směru či řádu.

V Mekce je modlitba přednášena v obrovském obdélníkovém prostranství, které obklopuje Kábu; nadzemská klenba nebes zde nahrazuje zděné klenby kaplí a čistí se tam od všech mlžností aby otevřela – závratnější než kdekoli jinde – své hlubiny pro duše žíznící po ideálu. V Mekce není zbožňován nikdo, pokud to není sám Bůh Jediný, a poutníci tam nehledají vzpomínky na Abrahama a na Mohameda než aby posílili, po příkladu Prorokově, horlivost své víry. Nikdy se nemodlí k těmto Prorokům na ten způsob, jako se Křesťané modlí k jejich svatým – naopak, to k Bohu se modlí.

Brány prostranství Káby jsou otevřeny dnem i nocí a poutník, jakmile dospěje do Mekky, tam hned zamíří. Při pohledu na černým závojem pokrytý Chrám – o kterém nepřestával snít během tvrdých strádání putování, uprostřed vířícího písku či vln rozpoutaných bouří – je zachvácen tak silnými pocity, že v oněch okamžicích nadpozemského vytržení by chtěl, aby mu byla duše odervána. A proto vzlyká, hruď se mu stahuje výčitkami, obličej strhaný studem – když se blíží k Černému kameni, aby ho pak políbil s výkřikem: „Ó Bože! Odpusť mi mé hříchy; odejmi z mých prsou onu tíži a očisti mé srdce, ó ty nejvýše Slitovný z Milosrdných!“

Jakmile volání Muezzínů ohlásí hodinu modlitby je obrovské obdélníkové prostranství zaplaveno skutečným mořem Věřících, jejichž husté vlny neponechávají mezi řadami než prostor potřebný k pokleknutí a přiložení hlavy k zemi. Na jeden „takbír“ imáma, opakovaný obrovským vydechnutím – které uniká současně ze všech hrudí, vlnivý pohyb prochází přes všechny Věrné a sklání všechny hlavy, jako vlny v příboji.

Poté – při dalším takbíru – se zdá, že země se náhle prolomila pod nohama: jedním pohybem se všechny tváře vrhnou k zemi, kde všechna těla zůstanou zlomena pod trojí tíží Kajícnosti, Vděčnosti a Zbožňování a směřují jako paprsky k Chrámu, která jakoby povyroste nad hladinou poutníků padnuvších na tvář. Závoj z černého hedvábí se nad nimi vlní vlivem tajemného vánku, který někteří přičítají tlukotu křídel andělů…

O nic méně grandiozní není shromáždění na Arafát. V prostém údolí se vypíná kuželová hora Arafát, jejíž svahy, zbavené veškeré vegetace, se ježí obrovskými skalními bloky. Žádná stopa života na svazích ani v okolí; všude obraz zkázy a mrtvolného ticha. Avšak, každý rok, devátý den měsíce Dzú-l-hidždža, tato chmurná krajina nabízí to nejúžasnější vyvolání představy budoucího dne Vzkříšení.

Země, písek a skály zmizí pod skutečným pláštěm z lidských bytostí, zahalených do jejich bílých „ihrámů,“ – i mohli by být pokládáni za vzkříšené mrtvé zbavující se svých rubášů, poté co zvedli skály, jež byly jejich pohřebními kameny. A tak jako tomu bude v onen svrchovaný den – všechny rasy světa jsou zastoupeny v nespočetném davu, který se tísní na tom místě jindy opuštěném: Arabové, s orlím zrakem, s odstínem červeného bromzu; Otomani s energickým a odhodlaným výrazem; Hindové se sošnými rysy, s olivovým odstínem; blonďatí a růžoví Berbeři, s modrými panenkami; Somálci a súdánci, jejichž černá kůže se na slunci třpytí měsíčními odrazy; vytříbenými Peršany; smělými Turkomany; žlutými Číňany s šikmýma očima; Javánci s vystouplými lícními kostmi, atd… Nikde jinde na světě se nesejde ve stejnou hodinu podobná různorodost tváří a jazyků.

Po modlitbě asr (odpolední), chatíb neboli kazatel, sedící na velbloudicí skvěle ustrojené, objeví se na vrcholu Arafát a pronese kázání, přerušované četnými „talbiemi“: „Labbajk! Alláhuma labbajk!“ (Jsem zde celý Tvůj, Ó Bože! Jsem zde celý Tvůj!)

Při každé telbii, poutníci potřepou nad jejich hlavami koncem jejich bílých závojů, a celá hora se zdá dmout pod máváním nesmírného množství křídel připravených k letu, zatímco ze všech míst v údolí se vymrští k nebesům dlouhý křik a opakuje se hlukem ozvěny pouště. „Labbajk Alláhuma! Labbajk!“, volá dvě stě tisíc poutníků jedním hlasem – zapomínaje na jejich vlastní jazyky spojili se v jazyku jediném, jazyku Arabů, který byl Všemocným vybrán pro zjevení Jeho Knihy.

Jak jazykem tak srdcem, v této vznešené hodině jsou všichni lidé upřímně bratry, zapomněli na jejich rozdíly v rase, postavení či kast, všechny jejich rozmíšky politické či náboženské… V Arafát se islám zase vrací ke své dokonalé jednotě a překypujícímu nadšení první hodiny. Jaká útěcha pro ošetření ran, které utržily některé z jeho údů!

Prorok řekl: „Muslimové jsou jako jedno tělo; bolest jednoho z jeho údů vyvolává v celém těle horečku a nespavost.“

V Arafát se islám nemusí nijak obávat vyzvědačství svých nepřátel; může tam zacelit své rány a připravovat svou budoucnost. Přes všechny pohromy je živější než byl kdykoli dříve! Takový dojem si odnese každý účastník do své země z toho nezapomenutelného dne – a současně i tak záviděný titul „hadždži,“ to jest Poutník na svatá místa.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Nemoc a smrt Proroka

(Rabi al Awal roku XI od hidžry – červen 632 podle křesťanského kalendáře)

Abú Muíhaba – služebník Proroka – vyprávěl: „Za jedné z posledních nocí měsíce Safar probudil mne můj pán: „Je mi třeba,“ řekl mi, „jít úpěnlivě poprosit milost Boha pro obyvatele hrobů v „Al-Baki al Garkad; pojď se mnou.“

A tak jsem ho doprovázel. A když jsme přišli na hřbitov: „Při vaší spáse,“ vykřikl, „vy obyvatelé hrobů! Odpočívejte v pokoji! Bůh vás uchránil od těžkých zkoušek, podobných úzkostem temné noci – temné ještě hrozněji na jejím sklonku než na jejím počátku; a ony číhají na ty, kteří jsou dosud z tohoto světa!“

Když dokončil ta slova bylo celé jeho tělo zachváceno horečnatým třesem a spánky stlačeny nesnesitelnými bolestmi známými pod jménem „sodá“, i vydal se těžce na cestu k svému příbytku…“

Aiša vyprávěla: „Prorok po návratu ze své návštěvy na hřbitově v al-Baki ke mně vnikl uprostřed noci; soužila mne prudká migréna – a když jsem si na to stýskala: „Ah,“ řekl mi, „spíše já bych si měl stěžovat na bolesti hlavy!“ a poté dodal: „Nu, a nelíbilo by se ti umřít, zatímco já jsem ještě na světě; v tvůj prospěch bych úpěnlivě prosit milosrdenství od Boha; mýma rukama bych tě zahalil do rubáše; nad tvým tělem bych se pomodlil i do hrobu tě uložil.“ – „Jsem zajisté poctěna když se dozvídám, že by ses ke mně takto zachoval,“ odpověděla jsem mu, „ale bála bych se že, aby ses utěšil nenajdeš jiného prostředku než s sebou přivést, do mého pokoje, některou další z tvých manželek!“ Po tomto šlehu se zas objevil úsměv na rtech Prorokových, který na malou chvíli zapomněl na svou nemoc.“

Brzy mu ale tato nemoc nedopřávala oddechu; nicméně přemáhaje utrpení se jeho duch zabýval s ještě větším úsilím než kdykoli předtím budoucností islámu, neboť tomu – jak cítil – bude brzy chybět vedení.

Protože pokládal Sýrii za jednu z bran, kterými bojovníci Boží musejí vyrazit za dobytím světa, nepřestával k ní Mohamed obracet své zraky a rozhodl se zorganizovat třetí tažení proti nazaretským Římanům, kteří ji měli ve své moci.

Hned vypuklo soupeření ohledně velení takové misi. Islámu nechyběli hrdinové – generálové kteří prokázali své kvality – a nejslavnější mezi nimi, ať to byl Ansár či Muhádžir očekávali s úzkostí, koho Prorokovu vyvolí.

Leč k všeobecnému úžasu tato volba padla na Usámu, mladíka ve věku sotva dvaceti let. Tento mladík – to je zase pravda – byl synem Zajda syna Harisova, hrdiny od Muta. A tedy více než na zkušenost a válečnickou zdatnost svých generálů Mohamed spoléhal na zanícení pro pomstu, které projevoval Usáma v boji vůči vražedníkům svého otce – navíc v krajích, kde tento slavně padl.

Tato volba přinesla různá zklamání a vyvolala reptání; věřící váhali, zda svěřit vůdci tak mladému a tak nezkušenému neomezenou důvěru, jíž bylo pro úspěch nezbytně potřeba. Když by Prorok o tom zpraven, zvedl se a rázně uťal všechny diskuse těmito slovy: „Vy kritizujete volbu Usámy, jako jste dříve kritizovali tu Zajda – jeho otce! Dobrá! Přísahám vám u Boha, Zajd byl skutečně hoden velení, které jsem mu svěřil. Byl mi nejmilejší ze všech mužů, a jeho syn je tím, koho mám nejraději hned po něm! Jděte, vykonejte mé rozkazy – a buďte dobré mysli.“

Tato prostá slova, pronesená tónem niterného přesvědčení, rozptýlila veškeré pochybnosti, okamžitě uklidnila každou žárlivost, a plni nadšení ti nejvznešenější a nejproslulejší z vůdců, stejně jako ten nejubožejší mezi prostými vojíny, přicházeli podřídit se rozkazům mladíka.

Když se karavana ponořila do „Průsmyku loučení“ Prorok hleděl, jak se ztrácí a byl pln dojetí; nadlidská víra jež naplňovala tyto válečníky v hodině odchodu mu byla důkazem, že žádná překážka je nazastaví na cestě k vítězství a že nezadržitelný příval islámu, podobný blahodárnému rozvodněnému wádí, je vylije na svět a přinese mu plodné zárodky mladé civilizace. Brzy ovšem měly alarmující zprávy o zdraví Prorokově zastavit Usámu na jeho pochodu a přivést jej zpět do Medíny.

Někdy v té době obdržel apoštol dopis, jehož obsah zde podáváme: „Museílima, Prorok od Boha, Mohamedovi, Proroku od Boha. Buď pozdraven. Jsem tvůj společník, a tak si musíme rozdělit pravomoce mezi nás dva; polovice země pro mne a pro vás – Kurajšovce – druhá polovice. Ale neukáží se Kurajšovci příliš nenasytnými, a dokáže je rovné rozdělení uspokojit?“

Autor tohoto dopisu, Museílima, princ z Jamány, nedávno přešel k islámu a poté, když si uvědomil vznešenost role Proroka zosnoval ve své monstrózní pýše plán, že tu roli teď bude hrát zase on.

Poslům, kteří přinesli tento nestoudný list, Prorok odpověděl: „Kdyby vás vaše postavení vyslanců nečinilo v mých očích nedotknutelnými, nechal bych vám useknout hlavy.“ Poté jim předal tuto odpověď: „Mohamed, Prorok od Boha, Museílimovi, podvodníkovi. Spásu těm, kdo vytrvají na správné cestě! Země přísluší Bohu. Ten pak ji dá tomu, kdo je Jemu milý; jen těm se dobře daří, kdo se bojí Boha!“

A Museílima, stejně jako al-Aswad – jiný takový podvodník – měli brzy spatřit, jak je nebezpečné hrát roli proroka pro ty, které Bůh nevyvolil. Pykali krutě za svou troufalost.

Nicméně nemoc, kterou trpěl Prorok, se zhoršovala každým dnem. Zeslábl natolik, že se již ani nemohl pohybovat jinak než za cenu velikého úsilí.

Nacházel se v domě Mimuny a svolal své ostatní manželky. Měl ve zvyku trávit noci, nestranně, jedna po druhé, u každé z nich; leč protože se cítil skrušen silou svého utrpení, požádal je o dovolení zůstat po celou dobu své nemoci jedině u Aiši, k čemuž ony svolily.

Aiša vypráví: „Prorok opustil Mimunu, podpírán pod pažemi al-Fádilem a Alím. Jeho hlava byla pevně ovázána šátkem a byl natolik zesláblý, že sotvaže se dostal do mého pokoje – upadl do mdlob. Když přišel k sobě, záškuby bolesti mučily jeho skráně; v naději že je utiší požádal: „Polijte mne sedmi měchy vody načerpané z velmi chladného pramene, abych byl ve stavu jít ven a kázat Věrným.“ Posadili jsme ho do jednoho žlabu z kamene, ten jsme si vypůjčili u Hatsy, a lili jsme na něj hojnost vody dokud nás nezastavil pohybem ruky, a neřekl: „To stačí.“

Pro tu chvíli opět přiveden k životu, vyšel Mohamed ze dveří Aiši co vedly k Mešitě, a – stále podporován svými bratranci Alím a al-Fádilem – zdolal s námahou stupně na kazatelnu, z jejíž výše učinil ke shromážděným Věrným následující prohlášení: „Ó věřící, je-li mezi vámi někdo, koho jsem nechal zmlátit holí, zde jsou má záda, aby se vykonala spravedlnost! Je-li zde někdo koho jsem urazil na cti, zde je má čest, a nechť se pomstí! Je li zde někdo koho jsem připravil o majetek, zde je můj majetek, ať se z něj odškodní! A ať nikdo neváhá ve strachu že bych k němu pocítil zatrpklost – neboť pocit křivdy je zcela cizí mé povaze.“ Poté, co sestoupil aby vykonal polední modlitbu, vystoupil znovu na kazatelnu a opakoval stejné prohlášení.

Zvedl se jeden muž, aby u něj nárokoval proplacení dluhu ve výši tří drachen, a Prorok mu je předal hned na místě a dodal: „Hanbu je snažší snášet na tomto světě než na onom.“

Poté vyvolal vzpomínku na mučedníky od Uhud, jim věnoval převážnou část své modlitby, přivolávaje pro ně milost Boží; a skončil těmito slovy: „Bůh nabídl jednomu ze svých služebníkl na výběr mezi statky na tomto světě a statky u Něho, a služebník si vybral ty, které jsou u Něho.“ Po těchto slovech – protože pochopili, že Prorok mluvil o něm samém a učinil narážku na stav svého zdraví – Abú Bakr propukl v pláč, a vykřikl: „Ah! Kdybychom mohli nabídnout své životy a vykoupit ten tvůj!“

Mohamed odpověděl: „Ó věřící, doneslo se mi, že se bojíte že váš Prorok zemře; ale cožpak někdy byl některý Prorok nesmrtelný přede mnou z těch, co vykonávali svá poslání? Jak bych mohl zůstat navěky s vámi? Každá duše musí okusit smrti. Já se musím navrátit k Bohu a stejně se k Němu vrátíte i vy.“

Aiša vyprávěla: „Když se vrátil do mého pokoje po té námaze, upadl Prorok znovu do bezvědomí. Když bylo slyšet volání muezína, tak se zvedl a s úmyslem řídit modlitbu požádal o vodu pro vykonání svých očišťování. A zase – po třetí – upadl do mdloby.“

Jelikož ho Věrní v Mešitě očekávali poslal Bilála, aby vyhledal Abú Bakra, aby ten vzal místo něho funkci imáma, a zástup, jež uhodl jaký to má důvod, propukl v pláč…“

Proroka se častokrát zmocňovalo třeštění. Jednou ve čtvrtek, když kolem jeho lůžka byli shromážděni jeho druzi, řekl jim: „Přineste mi inkoust a pergamen; chci napsat Knihu která vás navěky uchrání od chybování.“ – „Posel Boží je v moci svého utrpení,“ řekl Omar: „což nemáme Korán? Kniha od Boha nám stačí.“

Někteří mezi druhy – zvyklí nikdy nediskutovat slova Prorokova a přitom vědíc, že neumí psát – se domnívali, že v tomto posledním okamžiku dojde k zázraku; chtěli tedy vyhovět jeho žádosti. Ale ti, kdož sdíleli mínění Omarovo byli proti tomu a propukla hádka, jejíž hluk přivedl Proroka zpět k vědomí. Vyčítavým tónem jim řekl: „Nehodí se takhle se hádat v přítomnosti jednoho z Proroků; nechte toho!“

Aby utišil nesnesitelné bolesti, ponořil ruce do nádoby s chladnou vodou a přiložil je mokré na obličej gestem utrpení: „Ó Bože,“ vykřikl, „pomoz mi překonat předsmrtelné úzkosti agonie!“

Podvakráte poslal pro Fátimu – svou milovanou dceru – a mluvil k ní potají, do ucha. Poprvé tvář Fátimy zaplavily slzy; podruhé ji ozářil úsměv. Ptali jsme se jí na příčinu jejích rozdílných projevů; ona nám to řekla: „Poprvé mne můj otec zpravil, že brzy podlehne své nemoci, a já nemohla udržet svůj žal; podruhé mi oznámil, že z jeho rodiny budu první, která se k němu připojí, a v mé radosti jsem prostě nemohla se neusmívat.““ – tak vyprávěla Aiša.

V pondělí, dvanáctý den měsíce Rabi al Awal přednášel Abú Bakr modlitbu před Věřícími, když se dveře u Aiši, co vedly k Mešitě otevřely a objevil se Protok, podpíraný Alím a al-Fádilem, hlavu staženou turbanem, a jeho bezvládné nohy škobrtaly o zem. Při pohledu na něj Věrní dávali najevo hnutí naděje a Abú Bakr, který pochopil – aniž by se otočil – že pouze příchod Proroka mohl vyvolat podobné projevy během modlitby, ustoupil zpět do řady, aby mu přenechal místo. Leč Mohamed ho tam přivedl zpět tak, že ho táhl za oblečení a řekl mu: „Pokračuj ve vedení modlitby.“

Poté se posadil po pravici Abú Bakra, dole pod kazatelnou, a jeho obličej zářil blahem, když viděl zbožnost přítomných. Když modlitba skončila obrátil se naposledy k věřícím; a hlasem dostatečně pevným, aby byl slyšet i mimo Mešitu kázal – předvídal jim hrozné zkoušky a doporučil jim držet se co nejpřísněji zásad Koránu jako jediného prostředku ke spáse. Konečně, opřen o sloup z palmového kmene jež nesl strop budovy, si družně popovídal s několika ze svých druhů. Poté se vrátil do svého pokoje.

Aiša vyprávěla: „Po tomto posledním úsilí byl Prorok zachvácen bolestmi silnějšími než kdykoli předtím; pokryl svou hlavu černým hábitem; ale protože ho to tížilo, zahodil to…

V tu chvíli vstoupil Abdarrahmán – syn Abú Bakra – a měl v ruce klacík araku dosud zelený s nímž se šťáral v zubech. Prorok upřel svůj pohled na ten klacík a já pochopila, že to chce; vzala jsem ho z rukou Abdarrahmána, uřízla mu konec a poté, co jsem to oklepala a očistila – jsem to předala Poslu Božímu, který ho použil, aby si očistil zuby s větší péčí, než kdy věnoval této operaci. Když skončil, nechal klacík vyklouznout ze své slábnoucí ruky. Zvedl oči k nebi, a opakoval třikrát: „Ó Bože! Spolu s Průvodcem tam nahoře… !“ A já cítila jak jeho hlava, která spočívala mezi mou bradou a mým ramenem, těžkne na mé paži.

Pochopila jsem, že Prorok si vybral věčný příbytek a že jeho vznešenou duši právě vzal Anděl Smrti. A tak jsem jeho hlavu položila na polštář a vydala jsem výkřik z veliké sklíčenosti… Ženy přiběhly a všechny společně jsme upadly do bědování, až jsme si drásaly obličej nehty. »

Když slyšeli to naříkání, zaplavili Věřící Mešitu, rozrušení jako ztracené ovce za tmavé zimní noci; ale žádný z nich si nechtěl připustit smrt Proroka. Zmizení toho, kdo je vedl ve všem jejich konání – zdálo se jim věcí nemožnou.

„Jak by mohl být mrtev,“ křičeli, „on se kterým počítáme, aby za nás svědčil v den Zmrtvýchvstání? Není mrtev, byl vyzdvižen do nebe, tak jako byl Ježíš. A přes dveře křičeli: „Neopovažujte se ho pohřbít!“

Omar je podporoval: „Tak to tedy ne, Prorok neumřel! Šel jen navštívit svého Pána, jako to udělal Mojžíš, který když byl pryč po čtyřicet dní a zase se objevil mezi svými. A stejně tak, i on se zase vrátí mezi nás. Ti, co říkají že umřel, jsou zrádci. Zasloužejí usekat ruce a nohy!“

V tu chvíli Abú Bakr, pro kterého poslali do čtvrti as-Sonnah – tam on bydlel, přispěchal nejrychlejším cvalem koně. Sestoupil na zem a rozrážeje zjitřelý dav – aniž by s kýmkoli promluvil – pronikl do Mešity a tam do pokoje své dcery Aiši, aby tam spatřil Posla Božího. Přes tělo byla rozprostřena pruhovaná látka; Abú Bakr odkryl obličej Proroka, v pláči ho objal a zhroutil se pod tíhou svého nezměrné žalu… „Ó ty, za kterého byl dal jako výkupné mého otce a mou matku,“ vykřikl, „tvůj osud se tedy naplnil!“

Poté se vytrhl ze svého bolestného rozjímání a zas přikryl obličej Mohameda, a šel ven a zamířil přímo k Omarovi, který řečnil k davu. „Posaď se přec, ó Omare!,“ řekl mu. Omar ho odmítl uposlechnout. Nicméně většina Věrných ho opustila a seskupili se kolem Abú Bakra, který jim oznámil: „Ó Věřící, pokud jste milovali Mohameda pak vězte, že Mohamed je mrtev; ale pokud jste milovali Boha pak vězte že Bůh žije, protože Bůh neumírá! Což jste zapomněli na tyto verše Koránu?: „Mohamed je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? – Zajisté budeš jednou mrtev (Ó Mohamede) a i oni budou mrtví.“ (Korán, III, 138 a XXXIX, 31.)

Omar vyprávěl: „U Boha! Sotva jsem uslyšel Abú Bakra recitovat ty verše ucítil jsem, že mne nohy nesesou a málem jsem spadl na zem; zrovna jsem totiž pochopil, že Prorok je mrtvý!“

Volba Abú Bakra

Dříve, než se mohlo pomýšlet na pohřeb, bylo třeba se postavit akutnímu nebezpečí, které ohrožovalo islám, úplně vyvedený z pořádku ztrátou svého osvíceného vůdce.

Po ztrátě toho, komu se podařilo spojit v náboženském bratrství rodiny a kmeny znepřátelené po celá staletí – co teď bude s tímto bratrstvím? Pouze okamžité jmenování kalifa (chalífy), to jest nástupce určeného, aby pokračoval v díle Prorokově, mohlo předejít nenapravitelnému roztříštění. Tato nutná potřeba uvedla kmeny do vřavy: bylo na spadnutí tragické střetnutí mezi Ansáry a Muhádžiry, neboť každá strana předkládala své nároky na to, aby byl kalíf vybrán z jejího středu. Ráznost a duchapřítomnost Omara naštěstí našly cestu z této krize. Když se mu podařilo dosáhnout chvilky klidu ujasnil Věřícím, že v posledních dnech svého žití Mohamed určil Abú Bakra – svého společníka v Hidžre – aby ho zastoupil jako imám, a že ho bezpochyby vybral za kalifa.

Toto mínění převážilo a nazítří, zapomenuvše na různice, všichni Věřící přišli složit slib věrnosti do rukou Abú Bakra.

Prorokův pohřeb

Když teď byla tato důležitá otázka vyřešena, mohli se Věrní věnovat pohřbu Proroka a poddat se beznaději, která mučila jejich srdce.

Nejprve byli v tísni, protože se neodvážili svléci jeho šaty, aby omyli tělo podle běžných obřadů; úcta jim bránila – jako by to byla svatokrádež – pohledu na jeho nahotu. Po dlouhém dohadování nakonec podlehli neodolatelnému spánku, jež jim zatížil víčka a jejich hlavy se svěsily na prsa – když náhle, hlas vycházející z umrtčího pokoje je probudil a odpověděl na to, co je trápilo: „Umyjte Proroka oblečeného do jeho oděvu.“ To bylo to řešení, které hledali – a aniž by se déle zdržovali, se ho přidrželi. Z pruhovaných látek z Jemenu vztyčil Abbás v pokoji jakýsi stan, aby oddělil tělo od davu. Poté – se sedmi koženými měchy vody pocházející z pramenů Ghars v Kobá, kterým Mohamed dával přednost před všemi vodami – Alí, Usáma, Abbás stejně jako jeho synové a propuštěnec Šukrán, přikročili k obřadnému omývání. Abbás – s pomocí svých synů al-Fádila a Kutháma – obrátil uctívané tělo, které Usáma a Šukrán kropili vodou a Alí ji roztíral přes tuniku.

První omývání bylo provedeno čistou vodou; druhé s nálevem z lotusu; třetí s vodou, do níž byl přidán kafr. Abbás a Alí poté navoněli všechny ty části těla které se při padnutí na tvář dostávalo do kontaktu se zemí: obličej, nos, ruce, kolena a nohy.

Alí vykřikl: „Jak líbezná je tvá vůně, ó Proroku!“ A všichni se potěšili, když na něm neviděli – kromě lehkého zmodrání nehtů – žádnou z těch hrozných známek rozkladu, které následují po oddělení těla a duše.

Namísto rubáše byl Prorok ponechán v oblečení, které měl na sobě v okamžiku smrti, tj. jeho tuniky která, byla po očišťování zase vymačkána a okapána, a v dvojí šat tkaný v Nadžránu. Poté Alí a Abbás, kteří zase vrátili Mohameda na jeho postel, umožnili davu vstoupit.

Pokoj se hned zaplnil tolika Věřícími, kolik se jen do něj vešlo, a tito poté co pronesli: „Požehnání tobě, ó Proroku, s Milosrdenstvím a Požehnáním Boha!“ se řadili k modlitbě – bez Imáma který by je vedl, protože skutečný Imám byl přítomen, přestože jeho duše byla povolána k Všemocnému.

V první řadě se drželi Abú Bakr a Omar, kteří zakončili modlitbu těmito slovy: „Ó Bože! Dosvědčujeme, že naplnil své poslání, jímž jsi ho pověřil. Ó Bože! Dopřej míru těm z nás, kdož budou věrně následovat příkazy, které jsi mu zjevil, a dopřej nám brzy se k němu připojit. Amen!“ A veškerý zástup, pohnuti až do hloubi duše, opakoval: „Amen! Amen!“

Brzy se objevila nová nesnáz ve věci pohřbu; jedni chtěli, aby byl hrob vyhlouben v Mešitě, jiní, v al-Garkadu, uprostřed hrobů rodiny Prorokovy; a někteří dokonce v Mekce, jeho vlasti. Abú Bakr ukončil rozpravy tím že dosvědčil, že on sám slyšel Mohameda jak prohlásil: „Bůh žádnému Prorokovi neodejme duši jinde než na místě, kde se hodí ho pohřbít.“

A tak přemístili lůžko, aby vyhloubili hrob přímo na místě: Talhovi – medínskému hrobníkovi – byl svěřena tato práce; ten zajistil boky hrobu devíti cihlami z pálené hlíny a vyložil dno červenou pokrývkou, kterou Prorok pokrýval svou velbloudici na cestách a která již neměla sloužit nikomu po něm. Konečně Alí, al-Fadhel, Kuthám a Šukrân uložili tělo do hrobu…

Al-Mughíra syn Šóby si činil nárok, že byl poslední, kdo měl to štěstí pozorovat obličej vyvoleného předtím, než byl pokryt zemí. Vyprávěl: „Schválně jsem nechal upadnout svůj prsten do hrobu, abych mohl – jak si ho budu brát zpět – být posledním, kdo pozdraví Proroka tím posledním pozdravem, na rozloučenou.“

Tento smutný obřad skončil uprostřed noci mezi úterým a středou. A nazítří za úsvitu, když ve svém volání k modlitbě, Bilál jako muezzín proklamoval: „Není božstev kromě Boha a Mohamed je Posel Boží!“ nemohl vyslovit jméno Mohameda než hlasem přerývaným vzlykáním, a celé město mu odpovědělo jako ozvěnou dlouhým zaúpěním beznaděje, které stoupalo k nebesům ze všech oken a dveří příbytků…

Od tohoto dne, dvanáctého v měsíci Rabi al Awal, jedenáctého roku hidžry, (8. června 632 podle křesťanského kalendáře), tento mimořádný muž, který byl přinejmenším roven těm největším z Proroků, vládců, vojevůdců, teologů, zákonodárců, řečníků a filosofů a který, ve svém náboženství které se stále rozrůstá, zahrnuje dnes tři sta miliónů stoupenců odpočívá na tom místě, kde mu byla odňata jeho vznešená duše.

Okázalá mešita, obklopující jeho smrtelnou komnatu, nahradila skromný chrám z pálených cihel a z kmenů palmovníků, který vybudoval vlastníma rukama. Návštěva jeho hrobu nepatří k přikázáním islámu – a přece je jen málo poutníků, kteří po tvrdých strázních, jež prožili během cesty do Mekky, váhají podstoupit dvanácti dny cesty s karavanou, tak obtížných a tak nebezpečných, které to město dělí od Medíny – aby tam nepřišli připojit své zbožné a nadšené pozdravení…

Dnes už všichni – i učení Evropané, začínají zapomínat na staleté předsudky, aby učinili zadost zakladateli islámu. „Pokud lze soudit hodnotu mužů velikostí díla, které vytvořili,“ prohlašuje doktor G. Le Bon, „pak se dá říci, že Mohamed byl jedním z největších mužů, které historie zaznamenala.“

Portrét Proroka

Podle Aliho, jeho zetě, byl Prorok střední postavy pevné v plecích; měl silnou hlavu, snědý odstín, hladké tváře, hustý vous, vlnité vlasy. Žíla, která mu nabíhala účinkem nespokojenosti směřovala nahoru po jeho obličeji od kořene jeho orlího nosu mezi obočím – to bylo značně vyklenuté a blízko u sebe.

Panenky jeho velkých očí, zarámované dlouhými řasami, tonuly v hluboké černi jíž procházelo několik červených lesků, a jeho pohled byl neobyčejně ostrý. Ústa měl veliká, tak jak je to potřeba pro řečnictví. Jeho zuby – ty byly srovnávány, pro jejich bělost, s ledovými kroupami – lehce vybíhaly dopředu. Dlaň jeho rukou s dlouhými prsty byla široká a měkká na dotek, tak jako látka z jemného hedvábí.

Konečně jeho Znamení Proroků (jež odhalil mnich Bahíra) se nacházelo pod jeho šíjí, mezi rameny; podobno stopě po sázení baňky, bylo toto znamení červenavé barvy a obklopeno několika chloupky.

Prorok kráčel s pomalostí, jež byla vážná a majestátní; za všech okolností byl jeho duch přítomen; pokud se obracel, pak celým tělem a ne jako lidé zbrklí, kteří otáčejí krkem, aby pohnuli hlavou na ramenou. Pokud na něco ukazoval, činil tak celou rukou a ne jen jedním nebo dvěma prsty; pokud byl nad něčím v údivu pak velebil Boha tím, že obrátil k nebi dlaně svých rukou, pokýval hlavou, a kousal se do rtu.

Když něco tvrdil, udeřil palcem své pravé ruky do své levé ruky plně otevřené, aby zdůraznil své přesvědčení. Pokud byl rozhořčen, jeho obličej se zbarvil do nachova; ruka spočinula na vousech a na tváři, prsa se zhluboka dmula a on vykřikl: „Tohle odevzdávám Bohu, ten to rozsoudí!“

Promlouval jen málo slovy, ale každé slovo neslo mnoho významů, některé patrné a jiné skryté. Pokud se týká kouzla ve způsobu vyjadřování, to bylo nadlidské povahy – šlo přímo do srdce a nikdo mu nikdy neodolal. Prorok se nikdy nesmál za hranici úsměvu a pokud jej přemohla veselost, přikryl si ústa rukou.

Byl rovného charakteru, bez domýšlivosti a bez příkrosti. Kdykoli na něj některý z jeho druhů zavolal, ihned odpověděl: „Zde jsem.“ Těšil se s jejich dětmi, jež tiskl ke své vznešené hrudi. Tak seřadil do řady syny svého strýce Abbáse, slíbil odměnu tomu kdo k němu doběhne první, a všichni se tlačili do jeho náruče a sedali mu na kolena.

Měl zájem o záležitosti každého, otroků i lidí vznešených, a zúčastňoval se pohřbů i těch nejnuznějších věřících. Jednoho dne přišel ve velikém hněvu, protože mu zapomněli říci o smrti jednoho bědného černocha – metaře v Mešitě; nechal si ukázat jeho hrob a odebral se tam pomodlit.

Pokud chtěl nějaký prosebník přiblížit své rty k jeho uchu, aby mu něco řekl důvěrně, zůstal k němu nachýlen, dokud tento neskončil. Nikdy neodtahoval svou ruku jako první, pokud ji některý návštěvník uchopil; počkal, až tento odtáhne tu svou jeho vlastním přičiněním. Pravil: „Není dobrým muslimem ten, kdo nepřeje druhému toho, co žádá pro sebe.“

Nikdy svou požehnanou rukou neuhodil ženu nebo některého ze svých otroků. Anas, který mu sloužil po deset let, dosvědčil: „Nikdy mne nekáral; dokonce se mne ani nikdy nezeptal: To tys to udělal? Nebo Proč jsi tohle neudělal?“ Abú Dherr ho slyšel pronést: „Oni jsou vaši bratři – ti služebníci jež Bůh svěřil do vaší pravomoci; kdokoli je pánem svého bratra, musí ho sytit tím co sám jí a šatit ho, jako se šatí on sám.“

Jeden z Arabů, kteří se zúčastnili bitky u Hunajnu, vyprávěl: „Měl jsem na nohou hromské sandály a v jednu chvíli uprostřed mely jsem nedopatřením šlápl na nohu Proroka, který mne švihl bičíkem co držel v ruce, a vykřikl: „U Boha! Tys mi dal!“ a já strávil celou noc tím, že jsem si vyčítal, že jsem způsobil bolest Vyslanci Božímu. Druhého dne časně zrána poslal lidi, aby mne k němu přívedli – a tak jsem přede ním stál, celý se chvěje v rozrušení: „Tak ty jsi to byl,“ řekl mi, „kdo mi včera tou svou velkou podrážkou rozmačkal nohu, a koho jsem počastoval ránou bičem? Dobrá! Tady je osmdesát ovcí; ty ti dávám, odveď si je s sebou.“ A od této příhody u Proroka šla trpělivost vždy před hněvem.

Při své láskyplné povaze velice strádal tím, že byl zbaven – a v tak mladém věku – mateřské něhy; proto se neustále zabýval vztahy mezi dětmi a jejich matkami. Shrnul je do této věty: „Ráj každého syna se nachází u nohou jeho matky.“ A pokud během modliteb zaslechl plakat nějaké dítě tak modlitbu zrychlil, aby matce umožnil jít ho utěšit, neboť věděl jak trpí matka slyšíc své dítě plakat.

Ani jeho zázračná intuice pokud se týká duše lidí a podstaty věcí, pro kterou byl tím největším z psychologů mu naprosto nebránila, aby se neptal na mínění svých druhů a to i při těch nejmenších příležitostech; a Aiša poznamenala: „Nikdy jsem nikoho neviděla tak usilovně shánět názory a mínění, jako to dělal Prorok.“

Ač pocity laskavé důstojnosti zakazovaly Prorokovi žertovat na způsob vulgární či zraňující, byl přesto veselé povahy; měl rád žerty, které Bůh nezatracuje – pokud jen obsahují kousíček pravdy. Jednou, aby se pobavil pronesl k Safiji, své tetě z otcovy strany: „Staré ženy se nedostanou do ráje.“ Ušlechtilá žena – již v pokročilém věku – propukla v pláč; až tehdy dodal: „ale všechny budou po vzkříšení vypadat jako ženy třiatřicetileté, jako kdyby se byly všechny narodily v jednom dni.“

Tři věci, které mu na tomto světě byly nadevše byly: modlitba, ženy a voňavky.

Modlitbu miloval do té míry, až mu nohy naběhly během příliš dlouhých stání ve vzpřímené poloze během modliteb; ale pokládal právo modlit se tak často za jednu z výsad svého postavení Proroka a nedovoloval, aby v tom někdo napodoboval jeho příklad. V této věci pokáral Abdulláha syna Ámira: „Doneslo se mi myslím, že jsi zůstal vzhůru celou noc, aby ses modlil, a že ses postil ve dne? Pokud tak budeš pokračovat přijdeš o oči a strháš si tělo. Tvou poviností – tebe i všech okolo tebe – je postit se a ukončit půst, vstávat v noci a také spát.“

Další, co měl Mohamed rád hned po modlitbě – byly ženy; to mu jeho pomlouvači často předhazovali. On zajisté byl horlivý v lásce; byl mužný ve všem všudy, jak morálně tak fyzicky – leč s čistotou, která naprosto není v nesouladu se zdravou smyslností. A po jeho vzoru se Arabové vyznačují dodnes extrémním studem – ale bez vší strojenosti, takže se v ničem nepodobá pokrytectví přehnané stydlivosti u puritánů. Mohamed se sice oženil s dvaceti třemi ženami, poměr ale měl jen s dvanácti z nich; ostatní svatby byly motivovány jen politickými důvody. Všechny kmeny toužily po tom, aby se s ním spojily přes jednu z jejich žen – byl zahrnován žádostmi o manželství a jedna z těchto žen – Azíza, sestra Dahji al-Kalbiho – zemřela radostí při novině, že ji Prorok přijal za manželku.

Tato láska k ženám způsobila, že pro ně měl plné pochopení; při každé příležitosti snažil se zlepšit jejich osud. Především zrušil mostrózní zvyk „Wád al-Banát“ neboli pohřbívání děvčátek za živa, o němž už jsme mluvili v předchozím. Dále omezil polygamii tím, že omezil na čtyři počet legitimních manželek; a což nedoporučil Věrným řídit se tímto veršem z Koránu : “Pokud si nejste jisti že dokážete být nestranní, pak mějte jen jednu manželku.“ (IV, 3.)

Dále, poté co prohlásil: „Mezi vším, co je přípustné – to co Bůh má nejméně rád, je rozvod,“ udělil ženám právo jej požadovat, pokud jejich manžel nedostojí povinnostem v manželství.

Konečně, díky jeho nařízení žádná pana již nesměla být provdána proti své vůli; věno, které skládal manžel do rukou otce nevěsty, muselo být předáno do jejích rukou. Právě tento zvyk – velice moudrý – nepřátelé označili takto: koupě nevěsty. Nic asi nevědí o drtivém odsudku, který pro ně mají Muslimové když se dozvědí, že v některých zemích Západu je věno dáváno otcem mladé dívky do rukou nastávajícího manžela! Navíc muslimský manžel se musí postarat o chod domácnosti, aniž by sáhl na majetek své ženy – je to majetek, k němuž nemá žádná práva.

Prorok dále udělil ženě právo na dědictví. I když je to jen právo poloviční, je třeba mít na zřeteli, že to ženě zase vynahrazuje její věno a výdaje na chod domácnosti.

Prorok miloval voňavky, protože patří k očištění očišťováním a protože ten, kdo vydává libou vůni, bude důstojnější a snáze přiměje lidi, aby respektovali jeho čest než ten, jehož pach vyvolává nechuť. Voněl se pižmem, nechával pálit santalové dřevo, kafr a ambru. Do vlasů si vtíral pomádu a nechával viset čtyři dredy (tak se dnes podobným pletencům vlasů říká – poznámka překladatele), dva z každé strany, podél svých uší. Svůj vous a kníry upravoval nůžkami a udržoval je hřebenem ze slonoviny nebo z želvovinové perleti. Černil si oční víčka pomocí „chól,“ což činí pohled ostřejším a posiluje řasy. Dbal o svůj chrup a často si je třel „miswakem“ (kouskem měkkého arakového dřeva) jehož vlákna – když se na konci rozžvýká – mají podobný účinek jako zabní kartáček (poznámka překladatele: latinský název je Salvadora Pérsicadle; moderní výzkumy potvrdily, že dřevina obsahuje antiseptika a utišující látky pro dásně.)

Jeho oděv zpravidla sestával z bavlněné tuniky krátké v rukávech i celkově, a z pláště dlouhého čtyři lokte, širokého dva lokte, utkaného v Othán. Měl také plášť z Jamanitu, dlouhý šest stop a tři široký, který si oblékal vždy v pátek a ve sváteční dny (zde autora znovu přerušíme pro malé vysvětlení: pátek je svátek, den kdy se chodí do mešity; při pětidenní pracovní době bývá volno i ve čtvrtek – nyní spíše v sobotu; takže česká velvyslanectví v arabských zemích mívala otevřeno jen v pondělí, úterý a ve středu). Konečně měl Mohamed plášť zelený, dědictví kalifů, a turban nazývaný „as-Saháb,“ který pak zdědil jeho zeť Ali.

O svůj vzhled Prorok úzkostně pečoval, dovedl jej až k velice prosté, ale vytříbené eleganci. Díval se na sebe do zrcadla a pokud zrcadlo nebylo, do nádoby plné vody, aby učesal své vlasy či srovnal záhyby svého turbanu, jehož jeden konec nechal splývat mezi ramena. Říkal: „Tím, že pečujeme o svůj zevnějšek činíme skutek libý Tomu, jehož jsme všichni služebníci.“

Naproti tomu přísně odsuzoval nadměrný luxus v oblékání – a konkrétně používání hedvábí -, což dává bohatým příležitost pyšnit se před chudými; ale připouštěl je u těch, jimž je činily nezbytným zdravotní důvody.

Jeho péče o spravedlnost a milosrdenství zahrnovala i zvířata. Řekl: „Jeden člověk uviděl jednou psa tak žíznivého, že chlemstal bláto. I vzal člověk jednu ze svých trepek a vybíral jí vodu, a tu předložil psu – a ten trik opakoval, dokud zvíře neuhasilo žízeň. Bůh byl tomu muži vděčen za jeho konání a vzal ho do ráje.“

Této dobrotě a onomu záhadnému vyzařování, které se šířilo z osoby Mohameda podléhala zvířata a dokonce i věci neživé, jako tomu bylo u lidí. Když vystupoval po schodech kazatelny nově postavené v Mešitě v Medíně skrovný palmový pahýl, na který míval zvyk vystoupit když kázal, se dal do sténání a neutišil se než účinkem položení jeho požehnaných prstů.

Prorok pracoval vlastníma rukama: byl vídán jak dojí ovce, opravuje si sandály, spravuje si oděv, krmí velbloudy, vztyčuje stan atd., aniž by si od kohokoli nechal pomoci. On sám nosil své nákupy z trhu a odpověděl jednomu z Věrných, který se toho chtěl ujmout: „Patří se, aby ten kdo nakoupil – také nákup odnesl.“ Odsuzoval takto – a byl v tom sám vzorem – zvyk oněh bohatců, kteří nakoupí spoustu věcí a naloží to na své služebníky aniž by se starali, jaká je to zátěž.

Své pohrdání pozemským majetkem dovedl až na samou mez. Podle svědectví Aiši k tomu řekl toto:

„Bůh mi navrhl, že pro mne přemění v ryzí zlato všechny oblázky v okolí Mekky, a já mu odpověděl: „Můj bože! Dopřej mi pouze, abych měl jeden den hlad a druhý den byl nasycen – v den kdy budu mít hlad, budu se k Tobě modlit, a v den kdy budu nasycen Tobě poděkuji.“ Co bych si počal s pozemským majetkem? Jsem jak ten cestovatel, co spočinul ve stínu stromu; slunce postoupí na obloze a dostihne ho a on opustí ten strom, aby se tam nikdy nenavrátil. Můj Bože! Nech mne zemřít v chudobě a dopřej mi zmrtvýchstání mezi chudými!“

Prorok byl krajně střídmý; nikdy neokusil dva druhy potravy při stejném jídle; pokud jedl maso odepřel si datle, pokud jedl datle, odepřel si maso. Měl zálibu v mléce, které ukojí současně žízeň i hlad.

Často uplynulo několik měsíců, aniž by v některém z domů Proroka byl zapálen oheň, aby se napekl chleba nebo jiný pokrm; po tu dobu oni se neživili, on a jeho rodina, ničím než sušenými datlemi a ty zapíjeli čistou vodou. Pokud jeho útroby svíral příliš úporný hlad přiložil si na břicho kámen, který připoutal opaskem. Odešel z tohoto světa, aniž by se nasytil jakýmkoli pokrmem – dokonce ani plackou z ječmene.

O své tělo – které udržoval ve stavu čistoty neustálým očišťováním – se málo staral, co se týká pohodlí. Často spával na drsné rohoži, která zanechávala hluboké otisky v kůži; jeho polštář byl z palmových vláken a jeho lůžko bylo z pláště, přeloženého ve dví. Jedné noci, když Aiša přeložila plášť na čtyřikrát Prorok ji huboval, neboť mu vrstva připadala příliš měkká, a přikázal ji znovu uvést do obvyklého stavu.

Dříve než zemřel propustil všechny své otroky a rozdal tu trochu majetku, která mu ještě zbývala. Zdále se mu nevhodné přestoupit před svého Pána maje zlato ve svém držení. V jeho příbytku se nacházelo jen třicet měr ječmene a aby je mohl koupit, musel dát do zástavy k jednomu lichváři svůj krunýř.

Takové tedy jsou hlavní rysy portrétu Proroka, tak jak nám je dochovala tradice.

Muslimové ten obraz je berou za pravdivý, ale není pro ně nepodobný hvězdě zrcadlící se v hladině vodní. Mihotavý paprsek dospěl na dosah ruky, ale zůstal neuchopitelný – a jak je bledý pak je v porovnání s hvězdou která ho vyslala, ta jež se skví, v nejvyšších nebesích, tím nejzářivějším leskem.

Předmluva autorova

Omezený rozsah této knihy nám naprosto neumožnil podat se všemi podrobnostmi tak plné bytí, jakým byl život Proroka Mohameda (Mahometa, Muhammada); museli jsme se ve svém vyprávění omezit jen na nejdůležitější události, abychom jim mohli poskytnout takový prostor, jaký podle našeho názoru zaslouží: čtenář zde tak nalezne sérii obrázků a nikoli kompletní historii.

Jednotlivé příběhy jsem si vypůjčili u starých autorů, jako byli Ibn Ishák, Ibn Saad, atd., a u jednoho historika z novější doby, Ali Borhán ad-Dine al-Halabiho, který ve své knize známé pod jménem „as-Sirát al-Halabia“ shromáždil rozličné verze podle všech nejvíce uznávaných historiků. Dokonalá shoda těchto podání, z nichž některá pocházejí již z doby před zhruba dvanácti stoletími – přičemž mravy, tužby a jazyk muslimů z pouště, tedy těch muslimů kteří se ještě dnes způsobem svého bytí nejblíže podobají Arabům v Hidžázu, uprostřed kterých Mohamed vykonal své Poslání – jsou nám dokladem jejich věrohodnosti.

Snad tato poznámka stačí, aby byl čtenář předem upozorněn, že v této knize nenajde nic z těch paradoxních mudrlantů, ničitelů tradic, pro něž tak horují moderní orientalisté ve své snaze o „odhalení dosud nezveřejněných skutečností“.

Kromě toho prostudování inovací, jež se takto dostaly do historie Proroka nám umožnilo konstatovat, že tyto byly často inspirovány islamofobií, která má málo společného s vědeckým přístupem a není dobrým vysvědčením pro naši dobu; a že – řečeno všeobecně – jsme u jejich autorů nalezli – když ponecháme stranou značnou, ale jen knižní erudici – pozoruhodnou neznalost arabských mravů; a aby byly vyvráceny, postačilo je postavit jedny proti druhým protože byly tak rozporuplné, že se navzájem vyvracely; a konečně jejichž krajní nepravděpodobnost z hlediska orientální psychologie jen jasně znovu ukázala dokonalou věrohodnost tradic, uznávaným v muslimském světě.

Právě tyto tradice nám byly vodítkem. Omezili jsme naši volbu na ty, které se nám zdály nejvíce charakteristické, a umístili jsme je do jejich prostředí, a to díky informacím nashromážděným během dlouhých rozhovorů s poutníky na svatá místa Hidžázu a také tím, že jsme je nazírali přes naši zkušenost života muslimů v saharské poušti, který jeden z nás vede od svého narození a druhý již více než třicet let. Ve shodě s Koránem – jedinou knihou, která je neoddiskutovatelná a nediskutovatelná – v souladu s muslimskými učenci zakladateli, jakož i s moderními liberalisty, jako je pověstný Šejch Abdú – zavrhli jsme všechny zázraky, které byly připsány arabskému Proroku dlouho po jeho smrti, a které mu vzaly jeho vlastní fyziognomii.

Skutečně, mezi všemi Proroky, kteří byli zakladateli náboženství, je Mohamed jediný který, opíraje se pouze o očividnost svého poslání a o božské zjevení Koránu, mohl opovrhnout pomoci zázraků a tak uskutečnit právě ten největší ze zázraků, který Renan, aniž vzal do úvahy příklad daný Prorokem, označil za zcela nemožný: „Největší z jeho zázraků,“ řekl o něm, „byl ten, že zázraky nekonal; nikdy nedošlo k většímu odchýlení od zákonů historie a davové psychologie.“

Naproti tomu jsme si dali dobrý pozor, abychom nezavrhli vyprávění, jež nabyla formy legendy; legenda pak je v zásadě legenda orientální, a tedy nevyrovnatelný prostředek vyjádření, jež slouží k vykreslení faktů nesmazatelnými barvami a strhující plastičností, kterého nemůže docílit chlad a jak oni tvrdívají, nestranné podání moderního žurnalisty.

Naši čtenáři u vědomí toho, co zde bylo řečeno, by se tedy měli vyvarovat monstrózních chyb, které dělali autoři helénští, latinští i scholastici, když interpretovali „doslovně“ svaté knihy Orientu a podobenství, jež se často jevila jako zázraky, na která občas narazili v těchto vyprávěních – a bude jim snadným rozpoznat skutečnosti jež byly poeticky přetvořené – leč nikoli překroucené – obrazotvorností Arabů.

I kdyby pro to nebylo jiného důvodu, je třeba Korán číst takovým způsobem neboť v něm je psáno: „Bůh promlouvá k lidem v podobenstvích proto, aby přemýšleli.“ (Korán XIV, 30.)